o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. Praha ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], sp.zn. SPU [číslo], o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2020, č.j. 79C 2/2020-87

1. Soud prvního stupně rozsudkem v záhlaví označeným zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], sp.zn. SPU [číslo], že 1. účastníkovi nebudou vydány zemědělské pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [část obce] a obci [obec] (dále jen„ předmětné pozemky“). Žalobci uložil povinnosti zaplatit 1. účastníkovi náklady řízení ve výši 10 400 Kč k rukám zástupce žalobce (správně zástupce 1. účastníka) do tří dnů od právní moci rozsudku a ve vztahu žalobce a 2. účastníka žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že s předmětnými pozemky dle evidence v katastru nemovitostí hospodaří Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 1.7.2016, č.j. 5C 268/2015-198 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20.4.2017, č.j. 19Co 475/2016-269, kterým bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem předmětných pozemků, protože nebyly splněny zákonné podmínky pro přechod pozemků ze státu na obec Neustupov podle § 2a zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Účastník 1. jako oprávněná osoba vyzval k vydání předmětných pozemků; k vydání pozemků nedošlo, protože žalobce namítal nesplnění podmínky § 7 zák. č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen„ zákon o majetkovém vyrovnání“). Mezi žalobcem a 2. účastníkem, resp. organizačními složkami státu, a to Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových a Státním pozemkovým úřadem, zůstalo sporné, kdo z nich je příslušný hospodařit s předmětnými pozemky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že Úřad pro zastupování státu není příslušný hospodařit s předmětnými pozemky, když rozhodující není stav zápisu v katastru nemovitostí, ale skutečnost, že předmětné pozemky jsou pozemky zemědělskými a se zemědělskými pozemky ve vlastnictví státu je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad (§ 1 odst. 1, § 17 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, § 11 odst. 1, 5 zákona č. 290/2002 Sb., přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách, § 4 odst. 1 zák. č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů). Protože žalobce, resp. organizační složka státu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, není příslušný hospodařit s předmětnými pozemky, není tak osobou povinnou podle zákona o církevních restitucích a nemůže být proto dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl, aniž se zabýval námitkami žalobce.

O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. V odvolání poukazoval na zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, s tím, že zápis předmětných pozemků s příslušností hospodaření s majetkem státu Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových je v souladu jak s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20.4.2017, č.j. 19Co 475/2016-269, který nabyl právní moci dne 1.6.2017, tak s ustanovením § 10 písm. a)

a § 11 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, když Česká republika nabyla předmětné pozemky do vlastnictví až dnem právní moci uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze. Nesouhlasil proto s názorem soudu prvního stupně, že s předmětnými pozemky je příslušný hospodařit dle § 4 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, 2. účastník řízení. Poukazoval na to, že by bylo v rozporu s § 13 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, pokud by došlo k převodu příslušnosti hospodařit s předmětnými pozemky státu z Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na Státní pozemkový úřad a že takové jednání by bylo neplatné. Měl za to, že je povinnou osobou podle § 4 písm. c) zákona o majetkovém vyrovnání a proto je dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se předmětné pozemky 1. účastníkovi nevydávají a tím nahradil rozhodnutí správního orgánu.

4. Účastník 1. k odvolání uvedl, že sám žalobce v řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání tvrdil, že jednat za Českou republiku je příslušný Státní pozemkový úřad. Rozsudek, kterým bylo vyhověno 1. účastníkovi v řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, je deklaratorním rozhodnutím, takže není pravdou, že stát se stal vlastníkem předmětných pozemků až dnem právní moci rozsudku a nelze tak ani postupovat podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Předmětné pozemky byly fakticky ve vlastnictví státu i k datu [datum] a k datu [datum], a protože byly a jsou součástí zemědělského půdního fondu, byl s nimi podle § 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, příslušný hospodařit Pozemkový fond České republiky a je s nimi podle § 4 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, příslušný hospodařit 2. účastník řízení. Zdůraznil, že ustanovení § 13 odst. 1 zákona o církevních restitucích nebrání převodu práva hospodaření k předmětným pozemkům z žalobce na 2. účastníka řízení. Účastník 1. navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

5. Účastník 2. k odvolání uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že žalobce není příslušný hospodařit s předmětnými pozemky a není tak osobou povinnou podle zákona

o majetkovém vyrovnání a tudíž nebyl dotčen na svých právech napadeným rozhodnutím správního orgánu. Státní pozemkový úřad byl zřízen zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu (dříve [příjmení] fond ČR), na podkladě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, za to za účelem hospodaření s majetkem ve vlastnictví státu. Příslušnost hospodařit s předmětnými pozemky vznikla Státnímu pozemkovému úřadu na základě § 4 odst. 1 zák. č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, když z dokazování vyplývá, že pozemky jsou pozemky zemědělskými a tudíž není pochyb o tom, že příslušný hospodařit s předmětnými pozemky je 2. účastník řízení. Účastník 2. navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o.s.ř., přihlédl k odvolání žalobce a k vyjádření obou účastníků a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Mezi účastníky řízení podle části páté o.s.ř. nebylo sporné, že oprávněnou osobou je 1. účastník, že předmětné pozemky jsou zemědělskými nemovitostmi ve smyslu § 2 písm. b) bodu 1. zákona o majetkovém vyrovnání a že předmětné pozemky byly odňaty státem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, bez náhrady právnímu předchůdci 1. účastníka. Sporné mezi účastníky bylo, která organizační složka státu je příslušná hospodařit s předmětnými pozemky podle § 4 zákona o majetkovém vyrovnání.

8. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových odvíjí svou příslušnost hospodařit s předmětnými pozemky státu z ustanovení § 10 a § 11 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, s poukazem na pravomocný rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 1.7.2016, č.j. 5C 268/2015-198 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20.4.2017, č.j. 19Co 475/2016-269, jímž bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem předmětných pozemků, protože nebyly splněny zákonné podmínky pro přechod pozemků ze státu na obec Neustupov dle § 2a zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

9. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 1.7.2016, č.j. 5C 268/2015-198 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20.4.2017, č.j. 19Co 475/2016-269, který nabyl právní moci dne 1.6.2017, bylo určeno na základě žaloby podané podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání, že Česká republika je vlastníkem předmětných pozemků. Uvedené rozhodnutí je rozhodnutím deklaratorním působícím ex tunc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.2.2022, sp.zn. 28Cdo 173/2022). Nelze tedy dovodit, že by se stát stal vlastníkem předmětných pozemků až právní mocí uvedeného rozhodnutí soudu, jak tvrdil v odvolání žalobce. Protože se jedná o zemědělské pozemky, jejichž vlastníkem je stát, je příslušný s nimi hospodařit Státní pozemkový úřad a je tak povinnou osobou podle § 4 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání, jak správně dovodil soud prvního stupně. Žalobce proto nemohl být dotčen na svých právech napadeným rozhodnutím správního orgánu.

10. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně výroku o náhradě nákladů účastníků jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

11. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Účastníkovi 1. byla přiznána plná náhrada nákladů řízení ve výši 7.000 Kč spočívající v odměně advokáta 6.200 Kč za dva úkony právní služby po 3.100 Kč dle 9 odst. 4 písm. d), § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. (vyjádření k odvolání, účast na odvolacím jednání), v náhradě hotových výdajů advokáta 600 Kč za uvedené úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 citované vyhlášky a v náhradě za promeškaný čas advokáta strávený cestou ze sídla advokáta k soudu a zpět ve výši 200 Kč za dvě započaté půlhodiny po 100 Kč dle § 14 uvedené vyhlášky. Náklady řízení je žalobce povinen zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám zástupce 1. účastníka (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Účastníkovi 2. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení ve vztahu k žalobci, neboť se jedná o jeden subjekt, byť jednající dvěma organizačními složkami.