# 155/1931 Sb. - Vládní vyhláška o novém zřízení Českobratrské církve evangelické - Úplná citace: Vládní vyhláška č. 155/1931 Sb., o novém zřízení Českobratrské církve evangelické. - Stav: Zrušený - Znění: Poslední znění před zrušením - ELI: /eli/cz/sb/1931/155/1931-10-09 - Datum vyhlášení: 9. 10. 1931 - Účinnost od: 9. 10. 1931 - Datum zrušení: 1. 11. 1949 - Částka: 71/1931 155. Vládní vyhláška ze dne 24. září 1931 o novém zřízení Českobratrské církve evangelické. Vláda usnesením ze dne 26. června 1931 potvrdila podle § 9 cís. patentu ze dne 8. dubna 1861, č. 41 ř. z., nové zřízení Českobratrské církve evangelické v zemi České a Moravskoslezské, usnesené na pátém synodu této církve v listopadu 1929, kterým se nahražuje dosavadní zřízení, platné v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a uveřejněné vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty ze dne 8. února 1922, č. 64 Sb. z. a n., a vzala dále na vědomí potvrzení nového, pro zemi Slovenskou a Podkarpatoruskou na témž synodu usneseného zřízení jmenované církve ministrem školství a národní osvěty zřetelem k zák. čl. XLIII/1895, kterýmžto zřízením se nahrazuje dosavadní zřízení pro tyto země platné a uveřejněné vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty ze dne 26. května 1928, č. 124.798/27--VI, ve Věstníku tohoto ministerstva z r. 1929. Nová církevní zřízení vstupují v platnost ihned. Udržal v. r. Zřízení Českobratrské církve evangelické. A. ČÁST PRVÁ. Text platný pro zemi Českou a Moravskoslezskou. I. Název a historický vývoj církve. § 1. (1) Po 160letém pronásledování českých církví husitských byly pozůstatkům jejich tolerančním patentem z roku 1781 oktrojovány konfese augsburská a helvetská. Avšak české evangelické církve si byly vždy živě vědomy, že vznikly z reformace české, z církve podobojí a Jednoty bratrské. Také z ducha jejího stále byly živy. A proto nyní, kdy se navrátila československému národu vláda věcí jeho, obě církve evangelické, a. i h. v., na svém generálním sněmu, zasedajícím v Praze ve dnech 17. a 18. prosince 1918, usnášejí se jednomyslně a slavnostně, že se po třistaletém násilném odtržení od svých otců vracejí k nim a navazují znovu zjevně na českou reformaci husitskou a na církev podobojí a Jednotu bratrskou. Majíce pak obě jeden původ, po příkladu těchto církví otcovských a podle odkazu J. A. Komenského v "Kšaftu" slučují se a prohlašují se za církev jednotnou. Tomuto svému rozhodnutí dávají výraz tím, že, majíce základem jednotné své církve evangelium jakožto pravidlo svého náboženství, hlásí se k Českému vyznání, na němž se roku 1575 církev podobojí a Jednota bratrská sjednotily a r. 1609 v Majestátu sloučily v církev jedinou a k Bratrskému vyznání od J. A. Komenského z r. 1662, jakožto poslednímu vyjádření víry Českých Bratří. (2) Přijetím těchto vyznání českých osvědčují jednak svou historickou a duchovní souvislost se jmenovanými církvemi husitskými, jednak svou snahu a vědomé odhodlání, podle vzoru těchto církví a na základě jejich zásad, učení, zkušeností a darů dále nábožensky žíti a pracovati o vzdělání království Božího v národě československém. Hledíce k tomuto usnesení přijímají pro obnovenou církev jméno, které jest výrazem původu jejího i ducha české reformace, totiž "Českobratrská církev evangelická". § 2. Na základě právě uvedeného rozhodnutí byla přijata týmž sněmem a vládou Československé republiky dne 5. listopadu 1919 a presidentem republiky dne 22. prosince 1919 schválena tato ustanovení: 1. Spoluvěřící evangelicko-křesťanské církve augsburského a helvetského vyznání v zemi České a Moravskoslezské, národnosti československé, tvoří samostatnou českou církev. 2. Církev tato, podle vyznání dříve rozdělená na dvě, slučuje se v jednu církev a přijímá jméno "Českobratrská církev evangelická" a vyznání České z r. 1575 a Bratrské z r. 1662 jakožto výraz historické a duchovní souvislosti s reformací českou. 3. K církvi této náležejí všecky české sbory dříve augsburského a helvetského vyznání a všichni souvěrci československé národnosti, dříve vyznání a. a h., jakož i ty sbory jiného jazyka, které uznají zásady a zřízení Českobratrské církve evangelické. 4. Všechno jmění a fondy, které náležely církevním a školním sborům i kazatelským stanicím, seniorátům neb superintendencím augsburského a helvetského vyznání, i podíl ze jmění celé dříve rakouské církve evangelické přechází v majetek a správu těchto sborů, stanic, seniorátů a superintendencí Českobratrské církve evangelické, po případě v majetek a správu celé církve. II. Základní a zásadní ustanovení. § 3. Českobratrská církev evangelická, kořeníc v české reformaci husitské, jest českou větví reformačního křesťanstva světového. Jsouc vzdělána na základě evangelia Kristova a na něm trvajíc, zřizuje se i v církevních řádech svých podle zásad a příkladů Písma svatého. § 4. V rámci platných zákonů státních spravuje Českobratrská církev evangelická své záležitosti samostatně. § 5. Jakožto církev národní a lidová uznává Českobratrská církev evangelická za své členy všecky v ní zrozené a podle jejího řádu pokřtěné anebo do církve přijaté muže, ženy a děti, pokud výslovně z církve nevystoupili anebo nebyli vyloučeni. § 6. (1) K Českobratrské církvi evangelické mohou patřiti evangelíci jiné národnosti, kteří uznají zásady a zřízení Českobratrské církve evangelické. Práva a povinnosti členů mohou býti také poskytnuty evangelíkům jiných konfesí. (2) Také mohou administrativně k Českobratrské církvi evangelické býti přičleněny evangelické sbory, které nepřijaly ani jména, ani české konfese Českobratrské církve evangelické. (3) Evangelické sbory v cizině mohou se připojiti duchovně k Českobratrské církvi evangelické, uznají-li zásady a zřízení této církve a neodporují-li tomu zákony jejich země. III. Ustanovení obecná. § 7. Českobratrská církev evangelická je zřízena a spravována podle zásad presbyterně synodních. Organisace a správa její postupuje podle těchto tří stupňů: a) Základní jednotkou je sbor místní, stručně sbor, což je sdružení jednotlivců a rodin bydlících v určitém obvodu. Sbor vykonává své povinnosti a práva shromážděním sborovým, po případě zastupitelstvem, staršovstvem a farářem (duchovním správcem). b) Další vyšší jednotkou je sbor seniorátní, neboli seniorát, sdružení to několika sborů místních k společné činnosti. Správu seniorátu vykonává seniorátní shromáždění neboli konvent, seniorátní výbor a senior. c) Nejvyšší jednotkou správní je sbor povšechný, celá Českobratrská církev evangelická v Československé republice, jejížto správu koná synod, synodní rada a synodní senior. § 8. Každý církevní sbor (místní, seniorátní i povšechný) má právo nabývati jmění i hmotných prostředků k vydržování své správy podle předpisu občanského zákona, žádá proto od svých členů k úhradě svých potřeb zvláštní příspěvky členské a má právo vybírati tyto zvláštní příspěvky mezi svými členy a pořádati sbírky kostelní a podomní. K vymáhání platů a povinností může církev požadovati pomoc úřadů státních (§ 10 protestantského patentu z 8. dubna 1861, č. 41 ř. z.). Taktéž pořádá, spravuje a řídí každý církevní sbor svými ústavními činiteli církevními samostatně v mezích platných předpisů své zvláštní věci církevní, vyučovací a dobročinné, své lidumilné, náboženské a sociální ústavy, školy a ústavy vychovávací, jakož i fondy věnované podobným účelům, a veškeré kmenové jmění. § 9. (1) Každý sbor spravuje své zvláštní záležitosti svými zákonitými zástupci, ale podřizuje se v příčině své správy a věcí kázeňských vyšším církevním orgánům. Má též právo předkládati jim svá přání a návrhy o věcech církevních k dalšímu řádnému jednání. (2) Z rozhodnutí církevních orgánů lze se odvolati ve všech případech až k nejvyššímu orgánu církevnímu, jestliže církevním zřízením není rozhodnutí nižší instance označeno za konečné. Odvolání jest podati do 30 dnů ode dne doručení aneb oznámení, a to u té instance, která učinila příslušné rozhodnutí, není-li tímto zřízením ustanoveno jinak. Den doručení se nepočítá do lhůty odvolací. Připadá-li poslední den této lhůty na neděli nebo zákonitý svátek, končí se lhůta teprve všedním dnem, který potom následuje. § 10. Pravoplatnost každého církevního shromáždění a jeho usnesení je podmíněna tím, aby se pozvání k němu stalo předepsaným způsobem, a pokud není církevním zřízením ustanoveno jinak, aby byla přítomna nadpoloviční většina členů. Řádné pozvání jest buď ohlášení s kazatelny po dva dny bohoslužebné při hlavních nedělních neb svátečních shromážděních chrámových, anebo pozvání osobní, poštou nebo poslem. § 11. Platná usnesení a volby dějí se nadpoloviční většinou odevzdaných platných hlasů, není-li tímto církevním zřízením ustanoveno jinak. Předseda hlasuje rovněž a má toliko jeden hlas. Při rovnosti hlasů návrh padá, není-li v tomto zřízení ustanoveno jinak. Je-li při volbách rovnost hlasů, aneb nedosáhne-li se pro některé volené nadpoloviční většiny hlasů, koná se mezi kandidáty, kteří dostali buď stejně aneb poměrně nejvíce hlasů, volba užší. Zvoleni jsou ti, kteří dostali poměrnou většinu odevzdaných hlasů. Jestliže při volbě užší bude rovnost hlasů, rozhodne los, leč by toto církevní zřízení ustanovovalo jinak. Prázdné lístky se počítají mezi platně odevzdané hlasy. § 12. Kdo má v kterémkoli shromáždění církevním právo zasedati nebo hlasovati, je povinen zasedání, jakož i hlasování se účastniti a nemá býti v tomto shromáždění vázán žádnou instrukcí. Při všem přednášení i hlasování má se spravovati toliko svým přesvědčením a svědomím. Naskytne-li se komu překážka, pro kterou nemůže zasedání býti přítomen, jest povinen včas poslati předsedovi omluvu. Odmítne-li však hlasovati, musí hned oznámiti důvod toho. § 13. Hlasuje se buď zvednutím ruky nebo povstáním. Žádá-li toho třetina přítomných členů shromáždění, hlasuje se podle jmen. Tajně se hlasuje při volbách, není-li tímto církevním zřízením aneb jednacím řádem v některých případech ustanoveno jinak. V otázkách, týkajících se jednotlivých členů, hlasuje se též tajně; členové tito mohou při takovém jednání a hlasování býti přítomni toliko na výslovné usnesení příslušného shromáždění, ale hlasovati nesmějí. § 14. Každé shromáždění musí míti svého předsedu a zapisovatele. Předseda předkládá věci, o nichž se má jednati, bdí nad pořádkem a jest odpověden za zákonnost veškerého jednání a usnášení. Má právo i povinnost zastaviti takové rokování aneb usnášení, které přesahuje oprávněnost příslušného shromáždění, a důvody toho má dáti protokolovati. I předsedovi i shromáždění přísluší právo vznášeti stížnost, která by z toho snad vzešla, na nejblíže vyšší církevní orgán k rozhodnutí. § 15. O každé schůzi jest sepsati protokol, obsahující údaj, jak byla schůze svolána, jméno předsedy, seznam přítomných a počet nepřítomných, předměty a pořad jednání, otázky předložené k hlasování a výsledek hlasování, po případě i protesty a ohrazení. Výpisy z protokolů, jsou-li podepsány předsedou příslušné schůze a dvěma jinými členy na schůzi přítomnými a opatřeny pečetí úřední, mají platnost originálu. § 16. Každá schůze všech církevních orgánů zahajuje se a končí modlitbou. Veškerá zasedání jsou veřejná, ale ve věcech osobních aneb z usnesení schůze stávají se tajnými. § 17. Všechna církevní zastupitelstva musí býti svolána mimořádně, žádá-li toho třetina členů, leč by v některých případech tímto zřízením stanovena byla výjimka (§ 49). § 18. Kdo v některém církevním orgánu přijal funkci služební na určitou dobu, jest povinen vykonávati ji osobně. Své povinnosti je zproštěn teprve tehdy, když nová volba nabude zákonné platnosti. Avšak ztráta způsobilosti k nějakému úřadu má za následek ztrátu úřadu samého, ať doživotního, ať na určitou dobu ustanoveného, ihned, nejsou-li tímto církevním zřízením ustanoveny výjimky z toho. V takovém případě povolává se na zbytek období náhradník, leč by v některých případech bylo ustanoveno jinak. § 19. Každý vyšší orgán církevní správy má právo zastaviti usnesení orgánů nižších, odporují-li zákonům státním nebo církevním. IV. Sbor. § 20. (1) Sbor je základní jednotkou církevní, spojující v určitém obvodu jednotlivce a rodiny k společnému pěstování křesťanského života, jakož i ke správě společných zájmů a záležitostí duchovních a církevních. (2) Nynější sbory Českobratrské církve evangelické uznávají se za trvající po právu tak, jak jsou v mezích místních složeny v dřívějším trvání aneb listinami neb novým, řádně projednaným a potvrzeným ohraničením. § 21. (1) Sbory jsou buď farní nebo filiální. Farní sbor je ten, který má svého stálého duchovního správce, faráře. (2) Filiální sbor náleží a náležeti musí k duchovní správě některého sousedního sboru farního. § 22. Změny hranic sborových mohou nastati: 1. Zrušením sboru (§ 81, 7.; § 101, 10.); 2. sloučením dvou nebo několika sborů (§ 81, 7.; § 101, 10.); 3. zřízením sboru nového (§ 101, 10.); 4. odloučením obcí, osad aneb jejich částí z jednoho sboru do druhého (§ 86, 13.). § 23. Nový sbor může býti zřízen tam, kde členové církve, bydlící v obvodu přesně ohraničeném, prokáží: 1. že si většina jich nového sboru žádá; 2. že zřízení sboru takového jest potřebí pro zdárnější pěstování náboženského a církevního života; 3. že nový sbor je po stránce finanční zabezpečen podle norem synodem ustanovených; 4. že zřízením jeho není ohrožen žádný ze sborů, z nichž údové nového sboru mají býti odloučeni. § 24. (1) Sloučiti dva aneb několik sborů lze jen tam, kde se prokáže, že aspoň jeden z těchto sborů samostatně není s to opatřiti si prostředky potřebné k vydržování sboru, aneb kde bez ohrožení zdárného náboženského vývoje jediný sloučený sbor vyplní také své náboženské a církevní poslání. K sloučení je potřebí souhlasu většiny hlasovných údů zúčastněných sborů. (2) Při tom musí příslušní orgánové sboroví (staršovstvo a shromáždění sborové, po případě zastupitelstvo) učiniti řádné usnesení a vzájemné dohodnutí o tom, jak se vynakládati bude jmění každého z nich (kostel, fara, jiný majetek nemovitý i movitý), kdo je bude spravovati, zda z některého ze sloučených farních sborů povstane sbor filiální, kde bude sídlo sboru, kde a kdy se budou konati chrámová shromáždění a církevní funkce. Toto vše musí býti ve způsobě statutu připojeno k žádosti o sloučení. Kdyby měl sloučený sbor míti jen jednoho faráře, kdežto ve sborech, z nichž má povstati jediný, jich posud bylo několik, musí s nimi býti učiněno zvláštní narovnání. Při tom nároky žádného z nich, zaručené povolací listinou nebo jinou smlouvou, nesmějí býti zkráceny. Mělo-li by ve sboru sloučeném býti na čas anebo na stálo několik farářů, musí býti učiněno dohodnutí i usnesení orgánů sborových o vzájemném poměru jejich i jejich práci a povinnostech. § 25. (1) Sbor ať farní, ať filiální, může býti zrušen, když počet členů jeho i hospodářská síla klesnou tak, že sbor není s to hraditi své potřeby, a když dvě třetiny hlasovných údů vysloví se zrušením souhlas anebo toho žádají. (2) Zrušení sboru farního může se státi tím způsobem, že se promění ve sbor filiální, aneb tak, že vůbec přestane trvati a že se členové jeho připojí k jednomu nebo několika sousedním sborům. (3) Také seniorátní konvent se může usnášeti na zrušení takového sboru, který sice neučinil usnesení o svém zrušení, ale stal se hospodářsky neschopným trvati, aneb poklesl tak, že nejeví vůbec církevního a náboženského života. (4) Při zrušení sboru musí býti učiněno řádné narovnání s farářem, jestliže je který posud na sboru. Nároky zaručené povolací listinou aneb jinou smlouvou nesmějí ani faráři ve službě sborové jsoucímu, ani pensionovanému nijak býti zkráceny. (5) Také musí býti učiněno řádné usnesení, jak se naloží se jměním nemovitým i movitým, s jeho správou i výnosem jeho. Jmění nesmí býti vynaloženo jinak nežli k účelům, pro které bylo získáno, to jest k náboženským účelům Českobratrské církve evangelické; ať je spravuje kdokoli, musí býti spravováno odděleně. Kdyby v obvodu zrušeného sboru povstal nový sbor českobratrský, má mu jmění to býti odevzdáno. Kdyby pro jakoukoli příčinu se nestalo řádné usnesení o správě a vynakládání jmění sboru zrušeného, náleží seniorátnímu výboru učiniti o tom rozhodnutí. Může v tom případě konati správu jmění toho také sám. (6) Přeměniti sídlo sboru jest možno, když dvoutřetinovou většinou hlasovní údové si toho žádají a seniorátní konvent to schválí. Jak se naloží s majetkem toho sboru, zejména s budovami, o tom -- nestane-li se dohodnutí ve sboru samém se schválením seniorátního výboru -- učiní rozhodnutí seniorátní výbor sám. Změna oznámí se zemskému úřadu. § 26. (1) Žádosti za zrušení sborů neb sloučení jich, opatřené všemi doklady podle §§ 24 a 25 musí býti zaslány seniorátnímu výboru, ke kterému přísluší sbor, jenž má býti zrušen, aneb, při slučování sborů, seniorátnímu výboru, ke kterému přísluší sbor, v němž má býti sídlo sborů sloučených. Seniorátní výbor si vyžádá potřebné listiny ještě snad nezaslané a předloží žádost se svým posudkem nejbližšímu seniorátnímu konventu k usnesení. (2) Jsou-li súčastněny při tom i sbory, náležející k jinému seniorátu, musí býti příslušný seniorátní výbor o tom zpraven nejméně měsíc před zasedáním shromáždění svého seniorátu, aby toto shromáždění učinilo usnesení. Zprávu dá seniorátní výbor, kterému byla žádost zaslána. Ke zprávě musí býti přiloženy i doklady žádosti. (3) Usnesení řečená předloží se pak synodní radě k potvrzení, nebo byla-li by různá usnesení, k rozhodnutí. Kdyby některé seniorátní shromáždění neučinilo usnesení, ač byla jeho úřadu včas dána zpráva, učiní synodní rada rozhodnutí i bez tohoto usnesení. (4) Zrušení neb sloučení sborů oznámí synodní rada zemskému úřadu. § 27. Jde-li o zřízení nového sboru, předloží se žádost s doklady příslušnému seniorátnímu výboru, a ten se pak, týkalo-li by se to i jiného seniorátu, postará o vyjádření příslušného seniorátního výboru, opatří vše svým posudkem a návrhem a předloží žádost synodní radě, která, dorozumějíc se se zemským úřadem, učiní rozhodnutí. § 28. (1) K odloučení obce neb osady od jednoho sboru a připojení ke druhému jest třeba, aby souhlasila většina všech hlasovných údů té obce nebo osady. K odloučení toliko části osady jest třeba, aby souhlasili všichni hlasovní údové, kteří v té části bydlí. Žádati o to mohou buď příslušní údové sami, aneb některé ze zúčastněných staršovstev. Vždy však musí býti připojeno vyjádření příslušných staršovstev, jakož i v případě druhém musí údové, kterých se to týče, projeviti svůj souhlas. Obce neb osady, kde není hlasovných údů Českobratrské církve evangelické, avšak kde jsou přece jednotliví členové církve, mohou býti přefařeny dojednáním příslušných staršovstev. (2) Rozhodnutí přísluší výboru seniorátnímu. Z jeho nálezu lze se odvolati k synodní radě do 40 dnů po doručení. Synodní rada také rozhoduje sama, když se odloučení týká sborů různých seniorátů. V tomto případě podají příslušné seniorátní výbory jen své posudky. O změně příslušnosti osad jest vždy dáti synodní radě zprávu, která učiní oznámení o změně hranic i zemskému úřadu. Vzniknou-li výlohy s přefařováním, platí je žadatelé. § 29. (1) Ustanovení o změnách sborových hranic platí i pro sbory filiální. Sbory tyto mohou býti zřizovány i nadále, a to nejen podle §§ 25 a 26 přeměnou sboru farního, nýbrž i tehdy a tam, kde členové církve vzdálení od sídla farního sboru, bydlící v určitém obvodu, pro lepší pěstování náboženského života si toho žádají a kde prostředky jejich hmotné jsou dostatečné na potřeby sboru filiálního. (2) Poměr sboru filiálního ke sboru farnímu a k duchovní správě jeho musí býti upraven zvláštním statutem, který schvaluje synodní rada. Farář sboru farního je členem staršovstva sboru filiálního. (3) Chce-li se filiální sbor státi farním, musí o to žádati podle předpisu §§ 23 a 27. Jen místo ustanovení § 23, 1. stačí, aby se staršovstvo jeho a shromáždění sborové, po případě zastupitelstvo, většinou svých členů na tom usneslo. § 30. (1) Pro členy sboru, kteří jsou buď příliš vzdáleni od farního sídla, aneb v jejichž zájmu jest, aby měli zvláštní shromažďovací středisko, mohou býti zřízeny kazatelské stanice. Zřizuje je staršovstvo buď na žádost těch, pro něž má stanice býti, aneb z vlastního popudu a usnesení. Zřízení se oznámí seniorátnímu výboru, který zřízení stanice buď schválí aneb neschválí a o schválení podá zprávu synodní radě. (2) Kazatelská stanice koná svá pravidelná shromáždění bohoslužebná a volí si svůj výbor; ten je však podřízen staršovstvu příslušného sboru, jež může samo, neučiní-li tak stanice, výbor ustanoviti. Poměr mezi stanicí a mateřským sborem upraví se zvláštním statutem, který schvaluje seniorátní výbor. Farář sboru farního je členem výboru kazatelské stanice. (3) Objeví-li se v některém obvodu potřeba zříditi stanici a není-li možno, aby staršovstvo kteréhokoli sboru ve věci té dalo podnět, může seniorátní výbor na žádost zúčastněných kazatelskou stanici zříditi, určiti její sborovou příslušnost a členům jejím uděliti práva členská, pokud jich nemají. O tom pak podá zprávu synodní radě. (4) I stanice mohou nabývati jmění movitého a nemovitého se schválením staršovstva příslušného sboru. § 31. Stanice kazatelské, po případě i s filiálními sbory, mohou se spojiti v diasporní sbor farní, pro který platí ustanovení církevního zřízení o sborech farních. § 32. (1) Zříditi školní sbor k vydržování církevní školy obecné neb občanské jest možno podle ustanovení platných pro zřízení sboru církevního (§§ 23 a 27). Správu sboru takového vykonává zvláštní školní výbor a shromáždění členů sboru školního, po případě zastupitelstvo, volené podle ustanovení pro správu sboru vůbec. Školní sbor utvořiti může i část údů jednoho neb několika sborů církevních. (2) Také může školy zříditi, vydržovati a spravovati sám sbor církevní (farní neb filiální). Ve školním výboru, po případě ve staršovstvu sboru, který má svou církevní školu, zasedá jakožto člen správce školy, po případě řídící učitel. Kde je škol několik, volí staršovstvo, po případě výbor, jednoho z učitelů řídících nebo správců školy. (3) O zřizování a otvírání škol platí předpisy státních zákonů školních. (4) Zruší-li se církevní škola, musí příslušné jmění k vydržování jejímu shromážděné, nemovité i movité, býti zabezpečeno. Trvá-li dále zvláštní školní sbor, spravuje on toto jmění, jinak je spravuje staršovstvo církevního sboru, v němž škola byla, a to odděleně. (5) Výnosu jmění tohoto smí se používati výhradně jen na vyučování náboženství a náboženskou výchovu českobratrské evangelické mládeže. (6) Byla-li by škola zřízena znovu, vrátí se jmění na její potřeby. § 33. Se svolením staršovstva a seniorátního výboru mohou se členové z části jednoho neb několika sborů spojiti k založení a udržování hřbitova neb nějakého ústavu církevního s účelem náboženským neb dobročinným. Správu takového podniku koná správní výbor a shromáždění členů podle ustanovení o správě sborů a podléhá dozoru staršovstev příslušných sborů. § 34. (1) Každému sboru jest dáno na vůli, aby si vypracoval se zřetelem k místním poměrům aneb dosavadním zvyklostem místní statut. I dva neb několik sborů mohou míti takový statut, který by upravoval jejich vzájemný poměr i jejich případnou zvláštní spolupráci. Statut nesmí se protiviti církevnímu zřízení a musí býti schválen příslušnými shromážděními sborovými -- po případě zastupitelstvy -- a synodní radou. (2) Ve sborech s filiálkami takový statut býti musí. § 35. (1) Všechny sbory i kazatelské stanice jsou povinny starati se o to, aby byl jejich majetek nemovitý řádně zapsán v pozemkových knihách a pojištěn, majetek peněžitý pak aby byl bezpečně uložen. (2) Fondy a jmění na určité účely shromážděné, ať peněžité, ať v nemovitostech uložené, nesmějí býti zcizeny aniž pro nějaký jiný účel ať církevní, ať necírkevní užity, leč by již při jejich darování neb shromažďování protokolárně nebo statutem taková eventuelní možnost byla dána. Změna účelu fondu musí býti schválena synodní radou. § 36. Každý člen církve náleží ke sboru, v jehož obvodu bydlí, leč by vzájemnou dohodou mezi sbory, jichž se to týká, bylo ustanoveno jinak. Má-li kdo více řádných bydlišť, patří do toho sboru, kde koná své povolání, aneb má-li povolání, patří do onoho sboru, kde bydlí větší část roku. § 37. (1) Sbor poskytuje svým členům péči duchovenskou ve věcech nábožensko-mravních a všecky služby církevní. Podle učení Písma svatého mají členové vzájemně nárok i povinnost bratrského účastenství ve všech věcech života svého, bratrské útěchy v strastech, pomoci v těžkostech, rady v nesnázích, povzbuzení a pozdvižení v slabostech a pochybnostech, jakož i srdečné účasti v radostech. V rámci řádů a zřízení církevního mohou přednášeti přání, návrhy a stížnosti sborovým zastupitelstvům, míti účast ve všech ústavech a ve vší činnosti sborové. (2) Povinni pak jsou říditi se ve svém životě evangeliem Kristovým a církevním řádem; účastniti se církevního života, jmenovitě společných shromáždění a Svaté Večeře Páně; mají býti podle své možnosti a darů svých spolupracovníky v církvi své a přispívati též hmotně na vydržování svého sboru i celé církve podle obecných a sborových ustanovení v poměru ke jmění svému a příjmům svým. Z nemovitého jmění jsou povinni příspěvkem též ve sboru, kde jmění to jest. § 38. (1) Hlasovné a aktivní právo volební ve sboru mají všichni staršovstvem do seznamu voličů přijatí členové, muži i ženy, kteří ve sboru nejméně rok bydleli, dovršili dvacátý čtvrtý rok věku, hlasovného a volebního práva disciplinárně nebyli zbaveni a v roce předcházejícím před uzavřením účtů za tento rok řádně zapravili příslušné příspěvky sborové na své jméno, a jsou-li členy církve po delší dobu, i příspěvky za předcházející tři léta svého členství zaplatili. Členové nově přijatí mohou nabýti práva volebního teprve po uplynutí nejméně jednoho roku, počítajíc od jejich přijetí. (2) Z volebního práva a volitelnosti jest vyloučen: a) kdo jest zbaven svéprávnosti nebo jest v prozatímním poručenství, b) kdo byl pravoplatným rozsudkem zbaven čestných práv občanských, c) kdo byl disciplinárně zbaven církevního volebního práva. (3) Faráři, vikáři, diakoni, církevní učitelé, sborové sestry mají právo hlasovné mocí svého úřadu. (4) Členové jiného sboru, kteří se přestěhovali, přinesou-li si od staršovstva sboru, který opustili, potvrzení svého plnoprávného členství a uvolí-li se zapravovati příspěvky sborem vyměřené, nabývají ihned práva hlasovného. (5) V nově zřízených aneb sloučených sborech mají právo hlasovné všichni členové, kteří je měli ve sboru, jemuž náleželi před tím. (6) Kdo jest poplatný v několika sborech, má právo hlasovací jen tehdy, učiní-li zadost ve všech sborech svým povinnostem. § 39. Právo volitelnosti ve sboru mají všichni hlasovní údové, kteří dokončili dvacátý šestý rok věku, leč by bylo tímto zřízením ustanoveno jinak. § 40. Zákonní orgánové sboru jsou shromáždění sborové (zastupitelstvo), staršovstvo a duchovní správce (farář). Sborové shromáždění. (Zastupitelstvo.) § 41. (1) Shromáždění sborové tvoří všichni členové sboru, kteří mají právo hlasovné. (2) Ve sborech, kde toho žádá potřeba, může si sborové shromáždění se souhlasem seniorátního výboru ze sebe zvoliti zastupitelstvo a nadati je všemi právy sborového shromáždění mimo právo voliti faráře a usnášeti se o sloučení sboru se sborem jiným anebo o zrušení sboru. (3) Počet členů zastupitelstva a náhradníků ustanovuje se podle počtu členů hlasovných ve shodě se seniorátním výborem; činí nejméně 24 a nejvýše 70 volených členů. Každý člen sborového shromáždění může býti volen do zastupitelstva. Zastupitelstvo se volí na šest let a členové jeho mohou býti opět voleni. § 42. Sborové shromáždění (zastupitelstvo) rozhoduje ve všech věcech sborových, které nejsou výslovně vyhrazeny staršovstvu nebo faráři (duchovnímu správci). Zejména mu přísluší: a) přijímati výroční zprávu staršovstva o stavu sboru a na základě jejím rokovati a usnášeti se o návrzích z jednání toho vzešlých; b) zřizovati nová místa farářů, vikářů, diakonů a sborových sester. Zřizování nových míst farářských i vikářských podléhá schválení synodní rady (§ 68, 1.); c) voliti faráře, kteréžto právo nemůže býti přeneseno na zastupitelstvo, definitivní učitele, usnášeti se o počtu členů staršovstva a zastupitelstva a revisorů účtů a voliti je. Volba revisorů se koná předem na budoucí rok. Zvolení revisoři mají právo i povinnost též během roku se přesvědčiti o řádném vedení účtů a kontrolovati stav pokladny, cenné papíry, vklady a vůbec veškeré movité i nemovité jmění; d) povolovati náklad na vydržování vlastního sboru i potřeby celé církve; e) usnášeti se o nabývání, zcizení neb zatížení nemovitého majetku, o pronájmu nemovitostí na více než šest let, o uzavírání vypůjček, pokud neslouží jen k zatímní výpomoci a nejsou opět uhrazeny z běžných příjmů správního roku; o novostavbách a ustanovení příspěvků sborových; o klíči, podle kterého mají býti příspěvky rozvrhovány na členy sboru; o výročním rozpočtu, o zkoumání výročních účtů sborových a fondových; f) k výměně nemovitého jmění sboru za movité a naopak, a vůbec ke zcizení nemovitého majetku sborového, jakož i movitého majetku, pokud má tento majetek cenu historickou, uměleckou nebo vědeckou, a k vydání převyšujícímu 20.000 Kč a nepřevyšujícímu 50.000 Kč jest potřebí schválení seniorátního výboru, při částce nebo ceně nad 50.000 Kč jest potřebí schválení synodní rady. K výpůjčkám, které by převyšovaly polovici a nepřevyšovaly celého ročního příjmu sboru, potřebí jest schválení seniorátního výboru, k výpůjčkám převyšujícím roční příjem sboru, schválení synodní rady; ke každému novému postavení církevních budov potřebí jest schválení synodní rady; g) usnášeti se o změnách hranic podle §§ 24 a 25 a předkládati návrhy o tom seniorátnímu výboru; h) zřizovati církevní statuty. § 43. Shromáždění sborové (zastupitelstvo) musí býti svoláno pravidelně aspoň jednou do roka. Pro každou schůzi má býti oznámen pořad jednací. Předseda staršovstva předsedá i sborovému shromáždění (zastupitelstvu). Nesejde-li se při prvé schůzi většina členů, bude se schůze konati pravoplatně a činiti usnesení, volby faráře vyjímajíc, o půl hodiny později, než původně bylo ustanoveno, za jakéhokoli počtu přítomných. Tato okolnost musí však býti uvedena výslovně v pozvání ke schůzi. Staršovstvo. § 44. (1) V každém sboru musí býti zřízeno staršovstvo, jež tvoří farář nebo faráři ve sboru ustanovení a další starší, zvolení sborovým shromážděním (zastupitelstvem). Volitelní do staršovstva jsou všichni hlasovní údové sboru, kteří dokončili dvacátýšestý rok věku. Členy staršovstva nesmějí zároveň býti manžel a manželka, rodiče a děti, bratří a sestry, tchán a tchyně, zeť nebo snacha. Dispens od příbuzenstva může na zvláštní odůvodněnou žádost uděliti seniorátní výbor. Je-li místo farářovo uprázdněno, jest administrátor členem staršovstva. Počet starších a přiměřený počet náhradníků řídí se velikostí sboru. Starších má býti nejméně šest a nejvíce dvacet čtyři; toto číslo, jakož i počet náhradníků určuje sborové shromáždění (zastupitelstvo) se schválením seniorátního výboru. Starší se volí na šest let a mohou býti opět voleni. Sborové shromáždění se může usnésti, aby se polovice staršovstva obnovovala každý třetí rok. Volbu staršovstva řídí dosavadní jeho předseda nebo místopředseda. (2) Náhradník nastupuje za staršího, když místo se uprázdnilo (smrtí či jinak), a to podle počtu hlasů, kterým náhradníci byli zvoleni. Jsou-li v některém sboru členové staršovstva voleni dle určitých obvodů či obcí, nastupuje náhradník z dotyčného obvodu. Při rovnosti hlasů rozhodne los. Úřad nahradníka trvá jen do konce období, na které byl volen člen staršovstva, na jehož místo on nastupuje, po případě jen na období, na které náhradník sám byl zvolen. (3) Staršovstvo má právo povolati katechetu pracujícího v jeho obvodu za svého plnoprávného člena. § 45. Staršovstvu přísluší obzvláště: 1. pečovati o křesťanský život ve sboru, a to vlastním osobním příkladem i službou; 2. pečovati o pravidelné konání shromáždění chrámového, udržovati církevní řád a kázeň, působiti k tomu, aby neděle byla svěcena, aby mládež školní i dospívající byla vyučována náboženství, cvičena v pobožnosti a utvrzována v pravdách evangelia. K tomu vésti mají zvláště církevní slavnosti, náboženská vyučování, cvičení náboženského zpěvu, bratrské schůzky a pod.; 3. usnášeti se o změnách, pořádku a času chrámových shromáždění; změny v řádu bohoslužebném podléhají schválení synodní rady; 4. starati se o chudé a nemocné, zvláště o vdovy a sirotky i osoby zanedbané nebo občanskými tresty stižené; 5. přijímati nové členy do sboru a vylučovati z církve; 6. spravovati knihu sborovou, zakládati a spisovati seznamy údů hlasovných, rozhodovati o námitkách činěných proti těmto seznamům, zařizovati volby, vykládati seznamy členů hlasovných nejméně 14 dní před každou volbou, svolávati sborové shromáždění (zastupitelstvo) a prováděti usnesení jeho, jakož i usnesení a nařízení vyšších církevních orgánů; 7. voliti a propouštěti vikáře (diakony), zvláštní učitele náboženství, prozatímní učitele církevních škol, varhaníky, sborové sestry, zpěváky, kostelníky a pod.; volby vikáře se dějí se srozuměním a souhlasem faráře; 8. pečovati o hmotnou schopnost sboru a rozmnožovati jmění jeho a fondy, klásti ze správy majetku řádné účty, sdělávati rozpočet sboru, spravovati inventář a poříditi jeho soupis, rozvrhovati sborové příspěvky podle usneseného klíče na členy sboru, pečovati o zřízení a udržování církevních budov, hřbitova a jiného majetku sborového; 9. navrhovati sborovému shromáždění výši, event. zvýšení služebních platů a pečovati o zapravení jich podle závazku a usnesení přijatého sborovým shromážděním (zastupitelstvem); 10. podávati v prvních měsících každého roku sborovému shromáždění (zastupitelstvu) účty za minulý rok, jakož i zprávu o stavu sboru a o práci vykonané v minulém roce. Účty tyto, jakož i rozpočet a výkaz příspěvků, rozvržených na členy sboru, musí býti veřejně vyloženy nejméně 14 dní před výroční schůzí sborového shromáždění (zastupitelstva). Účty sborové musí býti rovněž předloženy do konce května každého roku seniorátnímu výboru ve dvou stejnopisech; 11. v lásce předkládati duchovním správcům i jiným členům staršovstva, jakožto spolubratřím, přání aneb stížnosti hledící k jejich úřadování a obcování, a kdyby to nemělo úspěchu, činiti oznámení vyšším úřadům církevním; 12. předkládati seniorovi návrhy týkající se církevního života a zřízení s řádným odůvodněním k dalšímu jednání; 13. voliti ze sebe poslance do seniorátního shromáždění, a to ve sborech do 600 duší jednoho, do 2000 duší dva, přes 2000 duší tři a tolikéž jejich náhradníků. § 46. (1) Jména nově zvolených starších a náhradníků, jakož i funkcionářů staršovstva oznámí se sboru o nedělních službách Božích a písemně i seniorátnímu výboru. (2) Nově zvolení starší vykonají při chrámovém shromáždění nedělním podáním ruky faráři tento slib: "Slibuji před Bohem, že v činnosti své jako starší budu blaha tohoto sboru svědomitě dbáti a přihlížeti k tomu, aby církev rostla všelijak v Toho, kterýž jest hlava, totiž v Krista". § 47. (1) Staršovstvo volí ze sebe kurátora a jeho zástupce a vedle nich -- po pravidle ze svých členů -- i zapisovatele, pokladníka, podle potřeby i jednatele, správce fondů, správce realit a účetního. Není-li takový funkcionář členem staršovstva, odpovídá staršovstvo za jeho úřadování. Funkce kurátora a pokladníka je neslučitelná. (2) Za předsedu volí si staršovstvo buď faráře nebo kurátora, a to na šest let. Dokud není volba vykonána, předsedá farář. Je-li farář předsedou, jest kurátor místopředsedou, a naopak. Staršovstvo ustanoví meze, ve kterých smí kurátor jednati jménem a za plné odpovědnosti celého staršovstva. Zastupování sboru na venek přináleží předsedovi a místopředsedovi staršovstva. Ve sborech uprázdněných, kde byl předsedou staršovstva farář, nastupuje na jeho místo na zbytek období po čas uprázdnění sboru administrátor. (3) Staršovstvo může rozděliti svou práci a úkoly mezi své členy i mezi jiné členy sboru, a to buď svěřuje jednotlivcům zvláštní úkoly, nebo je volí do různých odborů. Jména zvoleného předsedy staršovstva a jeho zástupce oznámí se seniorátnímu úřadu, který obstará ohlášení příslušnému okresnímu úřadu. § 48. (1) Staršovstvo ve svém celku i každý jeho člen, zejména funkcionáři mají toho dbáti, aby jmění a fondy sboru byly co nejlépe uloženy a spravovány, aby církevní kapitál zůstal nedotčen, aby se výtěžek jmění i fondů a nadání v náležitý čas vybíral, přírodniny včas zpeněžovaly, kapitály na zákonnou jistotu ukládaly, aby cenné papíry byly vinkulovány a aby byly pomíjeny výdaje nepotřebné. (2) Všechny osoby, které jsou staršovstvem povolány k účasti ve správě jmění sborového, ručí za vše podle zákonů občanských. § 49. Schůzi staršovstva svolává předseda podle potřeby aneb přání aspoň čtvrtiny členů. Záznamy o schůzích se zapisují ve zvláštní knize, která se předkládá seniorovi o visitaci, aby se přesvědčil o řádné správě sboru. Předseda hlasuje stejně jako ostatní členové. § 50. Veškeré listiny pravoplatně s připojením úřední pečeti podpisuje farář, kurátor nebo jeho zástupce a ještě jeden člen staršovstva. Oprávněnost k pravoplatnému podpisu a pravost těchto podpisů potvrzuje senior podle potřeby. § 51. Úřad staršovský jest úřadem čestným a koná se bezplatně. § 52. Starší, který nedbaje napomenutí po třikráte bez odůvodněné omluvy nepřišel do schůze, může býti zbaven svého úřadu usnesením dvou třetin staršovstva. § 53. (1) Kdyby staršovstvo zanedbávalo svých povinností, anebo se dopustilo jednání nezákonného, anebo sbor poškozujícího, má seniorátní výbor zastaviti jeho činnost až do nejbližšího seniorátního shromáždění, kteréž rozhodne, zda má činnost staršovstva i dále býti zastavena, anebo staršovstvo rozpuštěno a nová volba nařízena. (2) Je-li činnost staršovstva zastavena, jmenuje seniorátní výbor správní komisi sborovou; totéž učiní až do nové volby při rozpuštění staršovstva. Za členy komise může seniorátní výbor jmenovati i takové důvěryhodné údy církve, kteří nejsou členy dotyčného sboru a může i sám senior členem komise se státi. Farář (duchovní správce). § 54. (1) Kazatelé -- duchovní správcové, faráři, neb vikáři -- jsou starší církevní k úřadu svému odborně vzdělaní a církví zvláště povolaní a zřízení (ordinovaní), kteří tento úřad přijali za své životní výhradní povolání. Všichni kazatelé jsou si rovni a vykonávají svůj úřad jménem a z povolání celé církve a v mezích ustanovených církevním zřízením. (2) Ordinováni mohou býti jen ti, kteří vykonali s prospěchem bohoslovecké zkoušky předepsané zkušebním řádem, obdrželi dekret volitelnosti a byli řádně některým sborem za vikáře nebo faráře zvoleni. § 55. (1) Církev žádá od svých kazatelů, aby pravdu Písma sv. pilně zvěstovali a tak sbor vedli ke Kristu nejen učením, nýbrž i svědectvím svého vzorného, Bohu věrného života křesťanského. Povinností jejich jest, aby se vědecky i prakticky ve svém povolání stále vzdělávali a aby se zdržovali zaměstnání, které se příčí jejich úřadu aneb je v konání jejich povinností zdržuje a ruší. (2) Jsou také povinni před ordinací se zavázati reversem vlastnoručně podepsaným, že budou věrně konati svůj úřad. Revers bude předložen synodní radě skrze seniora, nebyl-li předložen již před tím přímo synodní radě. (3) Jakožto starší, církví zvláště oddělení a zřízení, mají přede všemi jinými pečovati o duchovní a náboženský život ve sborech. Zejména pak jest povinností jejich říditi chrámová shromáždění podle platných církevních řádů, kázati slovo Boží, přisluhovati svátostmi a vykonávati všecky jiné služby duchovenské; pečovati o vyučování náboženství, o další duchovní vzdělání mládeže, navštěvovati členy sboru, a to zvláště v nemoci a zármutcích, k jejich duchovnímu utvrzení a potěšení. § 56. (1) Kazatelé jsou buď faráři nebo vikáři. Farář jest duchovní správce sboru, jemuž jsou svěřeny povinnosti kazatelské k samostatnému vykonávání jako přednímu staršímu církevnímu. Nejen sám vyučuje, nýbrž i dozírá spolu se staršovstvem na vyučování náboženské i všecku náboženskou práci ve sboru, píše nebo dává psáti za své odpovědnosti církevní knihy, veřejné matriky, spravuje je a po dokončení každého roku posílá jeden stejnopis všech matrik seniorátnímu úřadu k revisi a schválení; pečuje též o sborový archiv a jest stálým členem staršovstva a seniorátního shromáždění. (2) Vikář jest pomocník farářův, povolaný pro dočasnou jeho nemožnost plně úřad svůj vykonávati, aneb pro vzrůst práce ve sboru. Koná své práce podle návodu za dozoru a odpovědnosti farářovy neb administrátorovy v dorozumění se staršovstvem. Jest poradním členem staršovstva i seniorátního shromáždění. Se souhlasem shromáždění sborového (zastupitelstva) může se státi i plnoprávným členem staršovstva a se souhlasem seniorátního shromáždění i členem tohoto shromáždění. § 57. (1) Vedle kazatelů ustanovuje církev i diakony, kteřížto jsou pomocníky staršovstva v celé jeho činnosti. Jsou to mužové, kteří nemajíce vysokoškolského vzdělání bohosloveckého, jsou přece k povolání svému odborně připraveni a zkouškou před komisí, synodní radou zřízenou, prokázali způsobilost k pomocné službě církevní. (2) Diakoni, kteří po obdržení dekretu diakonského působili úspěšně nejméně pět let a dosáhli nejméně 30 let věku, prokáží-li že s prospěchem absolvovali nižší gymnasium nebo vykonali zkoušku z celého nižšího gymnasia, mohou býti připuštěni k nové zkoušce před komisí, ustanovenou synodní radou. Vykonají-li zkoušku s prospěchem, mohou býti prohlášeni volitelnými za vikáře. Statut o všech těchto zkouškách i změny jeho musí býti schváleny synodem. O těchto vikářích platí pak všecka ustanovení §§ 54--56. § 58. Kromě farářů sborových jsou faráři diasporní, ustanovení pro rozptýlené členy církevní. Volí se podle zvláštních stanov přijatých synodem. I o nich platí ustanovení §§ 54--56. § 59. Kde je ve sboru několik farářů, ustanoví se zvláštním statutem sborovým aneb usnesením staršovstva, jak budou rozděleny práce a povinnosti i práva jejich. Statut aneb usnesení takové nesmí odporovati vokačním listinám, leč by byl k tomu dán souhlas farářů, jichž se to týče. § 60. Každý sbor má poskytnouti svému faráři příjmy dostatečné k opatření slušné výživy jeho rodiny a k vychování jeho dětí. Synod vždy ustanovuje minimum farářova služného, poskytovaného od sboru. § 61. Všechny sbory, faráři, vikáři, definitivní učitelé církevní, diakoni, sborové sestry jsou povinni státi se členy církevního ústavu pensijního a nemocenské pokladny. § 62. Každý farář může se ve vykonávání jednotlivých úředních služebností dáti zastoupiti osobami k tomu způsobilými, avšak je za vše sám odpověden. § 63. (1) Farář má nárok na dovolenou nejméně třínedělní. O tuto dovolenou třeba jest mu žádati u seniora. Postará-li se o obstarání nejnutnějších prací sborových, zvláště služeb Božích, nemůže mu býti odepřena. Rozstůně-li se farář, nebo zemře-li, nebo je-li déle nepřítomen z příčiny úřední, pečuje o jeho zastupování staršovstvo v dorozumění se seniorem. Náklad na zastupování ve všech těchto případech platí sbor. Jde-li o dovolenou farářovu z důvodů soukromých, mimo roční pravidelnou dovolenou, pečuje o zastupování své a hradí náklad na ně on sám, leč by se stala jiná dohoda se sborem. Je-li farář nemocen více nežli jeden rok a podle dobrozdání lékařského potrvá nemoc ještě delší čas a nelze čekati, že by v případě uzdravení mohl práci ve sboru vykonávati, musí se státi dojednání mezi sborem a dotyčným farářem, podle něhož buď odebéře se farář na odpočinek, nebo mu sbor umožní povolati vikáře. Toto dojednání nabývá platnosti teprve schválením synodní rady po slyšení příslušného seniorátního úřadu. Nemůže-li se docíliti dohodnutí ani po zakročení seniorátního úřadu, rozhodne synodní rada. (2) Když pominul nárok faráře nebo jeho vdovy a dítek na plat farářský (§ 66), náleží administrátorovi od sboru přiměřená odměna. Poplatky štolové, pokud měl na ně nárok farář, náležejí rovněž administrátorovi. Na odměně pro administrátora může se sbor s administrátorem dohodnouti prostřednictvím nebo souhlasem příslušného seniora. Nestalo-li se takové dohodnutí, náleží administrátorovi, převzal-li celé obstarávání sboru uprázdněného, jedna třetina základního služného farářského synodem ustanoveného (bez trienálek a bez výchovného). Tuto odměnu platí administrátorovi dotyčný sbor sám až do jedné poloviny platu, který sbor ten povinen jest dávati faráři podle ustanovení synodu. Když by ustanovená odměna administrátorova převyšovala tuto polovinu, hradí se rozdíl mezi touto polovinou a odměnou administrátorovou synodní radou ze státní dotace, pokud takové se církvi dostávati bude. Když by ve sboru vykonával církevní služebnosti vedle administrátora ještě některý jiný kazatel, anebo když by si sbor povolal zvláštního kazatele výpomocného, zmenší se v tomto poměru odměna administrátorova aneb zanikne úplně. O tom se stane dohodnutí mezi sborem a administrátorem, po případě rozhodne seniorátní výbor. § 64. (1) Každý farář je povinen podle nařízení seniorova zastupovati jiné faráře v jejich úředních povinnostech. Náklad hradí buď zastupovaný sbor, nebo zastupovaný farář podle ujednání. (2) Při delším zastupování platí ustanovení § 63, 2. Spolufaráře vlastního sboru, který přijav vyšší úřad církevní má úřadovati mimo svůj sbor, povinen je zastupovati druhý farář jen tenkráte, když se farář onen v pracích svého farního úřadu nemůže dáti zastupovati jinak. § 65. Člen sboru může výjimečně žádati, aby byla služebnost církevní pro něho vykonána jiným než příslušným farářem; kdyby příslušný farář odepřel povolení k tomu, může je senior dáti sám. Příslušnému faráři náleží však v každém takovém případě všecky poplatky, které jsou za výkon ten v jeho sboru obvyklé, a farář služebnost vykonávající musí také do 8 dnů dodati mu výkazy potřebné k zápisu do matriky. § 66. Onemocní-li farář, poskytuje mu sbor služné a všecky ostatní požitky jeho nezkráceně. Zemře-li a zůstane-li po něm vdova nebo nezaopatřené dítky, náleží jim po šest měsíců ode dne úmrtí farářova služné i všecky ostatní příjmy a poplatky (ovšem bez přídělu ze státní dotace), které byly faráři zaručeny povolací listinou neb pozdějším usnesením, jakož i naturální byt. Na vdovu a děti po faráři, který zemřel již ve výslužbě, se toto ustanovení nevztahuje. § 67. (1) Synodní rada může faráře přeložiti k jiné práci neb i navrhnouti synodu přeložení jeho na odpočinek: a) stane-li se o tom dohodnutí s farářem, příslušným sborem a seniorátním výborem aneb b) souhlasí-li s tím většina hlasovných údů, což vyšetří buď seniorátní výbor, nebo synodní rada, a je-li také zjištěno, buď usnesením seniorátního shromáždění aneb platným kárným nálezem, že přeložení je v zájmu církve žádoucí. (2) Farář může býti také propuštěn ze služby sborové usnesením synodu na základě návrhu synodní rady, zjistí-li se, že za působení jeho sbor hyne, buď pro jeho nezpůsobilost, nebo netečnost anebo jinou v něm ležící příčinu. § 68. (1) K systemisování nových míst farářských je potřebí schválení synodní rady při šetření příslušných zákonů státních. O toto schválení staršovstvo na základě usnesení sborového shromáždění (zastupitelstva) s průkazem o zajištění dostatečných prostředků požádejž skrze seniorátní výbor. I povolání vikáře a diakona se může díti jen se svolením synodní rady, leč by dotyčný sbor nebo jeho farář nečinil vůbec žádných nároků na jakýkoli doplatek z ústředních církevních prostředků. (2) Systemisování každého dalšího místa farářského na jednom sboru může se státi, když sbor sám zajistí mu celé jeho služné, jež se však musí rovnati minimálnímu služnému, jak se vypočítává podle směrnic pro udílení doplatků ze státní dotace. Mělo-li by se povoliti systemisování druhého místa farářského v nějakém sboru, i když plné služné jeho ve sboru tom není zajištěno, může se to státi jen pro takové sbory, které čítají nejméně 2500 duší. Třetí místo farářské s nárokem na příspěvky ze státní dotace může se systemisovati jenom tehdy, čítá-li sbor více než 4500 duší, avšak v obou těchto případech musí se sbor dříve dohodnouti se synodní radou ohledně výše platu. § 69. (1) Volitelnost k úřadu kazatelskému předpokládá úplnou mravní zachovalost. Za faráře volitelni jsou pak ti, kdož získali dekret volitelnosti v církvi Českobratrské evangelické a dovršili 26. rok věku; ti, kdož nedovršili 26. roku, jsou volitelni jen za vikáře. Kandidátům mladším, kteří měli aspoň jeden rok praxe a jsou-li aspoň 24letí, může synodní rada v naléhavých případech na žádost sboru uděliti dispens od vyžadovaného věku. (2) Uchází-li se o úřad farářský nebo vikářský cizinec, musí prokázati, že jest způsobilý k úřadu takovému podle předpisů své církve a vlasti, a musí také vykonati zvláštní zkoušku před komisí ustanovenou synodní radou (§ 76, 3). Synodní rada je povinna zkoumati podle vysvědčení dotyčného kandidáta, zdali jeho všeobecné a odborné vzdělání odpovídá požadavkům, jež církev na své kandidáty úřadu farářského ve svém studijním a zkušebním řádu klade. Ve výjimečných případech, při známé vynikající kvalifikaci kandidátově, může býti rozhodnutím synodní rady od této zvláštní zkoušky upuštěno. (3) Tatáž ustanovení platí i pro příslušníky Československé republiky, kteří nabyli i všeobecného i odborného vzdělání v cizině a v některé evangelické církvi zahraniční byli ordinováni, jakož i pro ty, kteří v některé jiné evangelické církvi v Československé republice ordinováni byli. (4) Duchovní církví jiných než evangelických, kteří žádají za přijetí do řad kandidátů duchovenské služby v Českobratrské církvi evangelické, mohou býti výjimečně připuštěni synodní radou za kazatele Českobratrské církve evangelické, vyhoví-li těmto podmínkám: a) mají-li svědectví bezúhonného života a opravdovosti náboženské, b) přistoupí-li k Českobratrské církvi evangelické, c) prokáží-li se maturitním vysvědčením z gymnasia, d) vykonají-li před zkušební komisí, zřízenou synodní radou, s prospěchem zkoušku z předmětů, které synodní rada určí, e) prohlásí-li, že s učením Českobratrské církve evangelické souhlasí a podepíší-li revers kazatelský této církve, *Zobrazeno prvních 250 z 1076 bloků úplného znění. Kompletní text je na kanonické stránce.* --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/zakony/sb/1931/155)