o osvobození žalobkyně od soudního poplatku v řízení o zaplacení náhrady škody 44 386 868 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2022, č. j. 38 Cm 160/2020-75,

1. Žalobkyně, za níž jedná její společník [Jméno žalobkyně B], se žalobou ze dne 28. 12. 2020 domáhá zaplacení náhrady škody 44 386 868 Kč po svém jednateli [Anonymizováno]. Jedná se tedy o tzv. společnickou žalobu. Zároveň žalobkyně požádala o osvobození od soudního poplatku s tím, že uhradit soudní poplatek z účtu společnosti je v podstatě nemožné (bez ohledu na výši zůstatku na účtech společnosti), neboť jakýkoliv převod finančních prostředků vyžaduje autorizaci ze strany obou jednatelů společnosti, tedy i žalovaného jednatele, který z pochopitelných důvodů spolupráci v tomto ohledu odmítá.

2. Soud prvního stupně tuto žádost nijak ve svém procesním postupu nereflektoval a usnesením ze dne 14. 6. 2021 č. j. 38 Cm 160/2020-47 vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 2 043 869 Kč. Žalobkyně, za níž jedná před soudem její společník, poukázala na skutečnosti, jež uvedla již ve své žalobě s tím, že hrozí nebezpečí z prodlení s ohledem na to, že by žalobkyni v případě zastavení řízení mohla vzniknout újma v případě zastavení řízení pro nezaplacení poplatku a následného zahájení nového řízení, neboť část nároku by byla již promlčena. Dále uvedla, že žalobkyně si bez součinnosti žalovaného nemůže opatřit finanční prostředky na úhradu soudního poplatku ani prodejem svého majetku. Argumentoval odepřením přístupu k soudu a doložil vybrané údaje z výkazu zisku a ztrát žalobkyně.

3. Podáním ze dne 10. 1. 2022 se k žádosti o osvobození vyjádřil žalovaný, který uvedl, že aktuální zůstatek na bankovních účtech činí cca 11 milionů Kč a že podmínky pro osvobození u žalobkyně splněny nejsou s tím, že je třeba trvat na zaplacení soudního poplatku.

4. Soud prvního stupně v záhlaví označeným usnesením nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že výpisy z účtu žalující společnosti u celkem čtyř peněžních ústavů prokazují, že společnost má k dispozici více jak 11 milionů Kč, což více jak pětinásobně převyšuje vyměřený soudní poplatek. Ještě soud bez jakýchkoliv závěrů konstatoval, že z „výkazu zisku a ztráty pro podnikatele - druhové členění, v plném rozsahu ke dni 31. 12. 2020“, zjistil, že výsledek hospodaření (společnosti [Anonymizováno]) činil za účetní období roku 2020 mínus 1 206 tis. Kč a za minulé období mínus 3 003 tis. Kč. Uzavřel však, že žalující společnost má k dispozici dostačující finanční prostředky k zaplacení soudního poplatku.

5. Proti usnesení soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. V odvolání vznesla tyto stěžejní odvolací námitky:

1) Na účtech žalobkyně (společnosti) je aktuálně zhruba 2,2 milionu Kč s tím, že bude třeba uhradit ještě zbývající pravomocně přiznané i jiné závazky (závazek 13 799 081 Kč vymáhaný v řízení vedeném Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 228/2021)

2) V souběžně projednávané věci je žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku v částce 2 090 790 Kč, rovněž Krajský soud v Hradci Králové rozhod o nepřiznání osvobození usnesením ze dne 29. 4. 2022 sp.zn. 38 Cm 161/2020.

3) Nemůže obstát závěr soudu o tom, že žalobkyně má více než dostatečné finanční prostředky k zaplacení soudního poplatku.

4) Soud nereflektoval fakt, že žalobkyně vykázala ztrátu za rok 2019 ve výši přes 3 miliony a v roce 2020 přes 1,2 milionů Kč.

5) Podstatná je však skutečnost, že uhradit soudní poplatek z účtu žalobkyně je nemožné, protože jakýkoliv převod finančních prostředků vyžaduje autorizaci ze strany obou jednatelů, přičemž žalovaný jednatel z pochopitelných důvodů spolupráci v tomto ohledu odmítá.

6) Soud by mohl v dané věci zvolit postup dle § 9 odst. 4 a 6 zákona o soudních poplatcích, tj. projednat věc bez zaplacení soudního poplatku a jeho zaplacení uložit neúspěšné straně sporu v rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno.

7) Stěží si lze představit výraznější porušení práva na přístup k soudu a na spravedlivý proces, když soud se v rozhodnutí nevypořádal s argumentací žalobkyně a ignoruje konflikt zájmů na straně [Jméno žalovaného], který je jednak oprávněn jednat za žalobkyni a jednak je žalovaným, přičemž bez jeho součinnosti nelze soudní poplatek uhradit.

6. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. „Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.“

9. Smyslem ustanovení § 138 o. s. ř. je umožnit těm osobám (myšleno i právnickým, tedy i obchodním společnostem), které by pro své majetkové poměry byly vyloučeny z práva na přístup k soudu zaručeného Listinou základních práv a svobod, aby mohly svá práva uplatnit či hájit u soudu. Osvobodit od placení soudních poplatků/soudního poplatku lze jen tehdy, pokud účastník nemá žádnou možnost, jak splnit svou poplatkovou povinnost. Odborná komentářová literatura k tomu uvádí mj. následující: „Platí, že nedostatek prostředků na účtu či v hotovosti zdaleka neznamená nárok na osvobození. Jen mimořádné případy, kdy se poplatník ocitne nezaviněně, a nikoliv například v důsledku svého nezodpovědného podnikání či hospodaření, v celkové nepříznivé situaci, mohou vést k osvobození“ - viz komentář k § 138 odst. 1 o. s. ř. in Jirsa, J. a kol., Občanské soudní řízení /soudcovský komentář/. Kniha II. § 79 - 180 občanského soudního řádu. Karel Havlíček, 2014.

10. V daném případě sama odvolatelka v odvolání uvedla, že výše soudního poplatku dle výzvy činí 2 043 869 Kč a žalobkyně má aktuálně na účtu finanční prostředky ve výši 2 282 000 Kč. To znamená, že disponibilní prostředky žalobkyně k zaplacení stanoveného soudního poplatku má, je tedy schopna jej uhradit. Ostatně i sám žalovaný coby jednatel žalující společnosti ve svém vyjádření z 10. ledna 2022 uvedl, že finanční prostředky na účtech společnosti coby žalobkyně převyšují stanovený soudní poplatek. Důvodem pro osvobození nejsou ani jiné závazky žalující společnosti, neboť ze zákona rozhodně neplyne, že by měly mít přednost před splněním poplatkové povinnosti. A konečně zákonným předpokladem pro přiznání osvobození od soudního poplatku není ani stěžejní argument žalobkyně, a to spolupráci odmítající druhý jednatel žalobkyně. Z toho vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady pro osvobození od soudního poplatku splněny nejsou.

11. Nad rámec tohoto odvolacího řízení (jehož předmětem bylo výlučně jen posouzení, zda žalobkyně splňuje zákonné předpoklady pro přiznání osvobození od soudního poplatku či nikoliv) považuje odvolací soud přesto za nutné zmínit - a to vzhledem ke stěžejní odvolací námitce, že není oprávněn jakkoliv předjímat další postup soudu prvního stupně poté, když po právní moci tohoto usnesení tento opětovně vyzve žalobkyni k zaplacení soudního poplatku. Nicméně k odvolatelkou navrhovanému řešení dané situace - projednat věc bez zaplacení soudního poplatku a jeho zaplacení uložit neúspěšné straně sporu v rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno, si odvolací soud dovoluje poukázat na skutkově obdobné věci, jež byly řešeny judikaturou Nejvyššího soudu a posléze i Ústavním soudem. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 27 Cdo 1797/2020 výslovně uvedl následující: „Již v rozsudku ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 871/2002, Nejvyšší soud uvedl, že úprava tzv. společnických žalob je především projevem zásady ochrany společnosti a jejích (minoritních) společníků před zneužitím postavení statutárního orgánu společnosti; načež formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého v případě, že společník společnosti s ručením omezeným podá za společnost žalobu na náhradu škody, je povinností společnosti soudní poplatek ohledně této žaloby zaplatit, a zaplatí-li jej sám společník, žalující jménem společnosti, jedná se o bezdůvodné obohacení společnosti, na jehož zaplacení má takový společník vůči společnosti nárok. Tyto teze - ač formulovány v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 - se plně prosadí i v poměrech účinné právní úpravy [ve vztahu k § 157 až 160 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích)]. S respektem k právě uvedeným závěrům je ovšem Nejvyšší soud přesvědčen, že není žádný důvod, pro který by měly být společnické žaloby en bloc - bez dalšího a automaticky - „osvobozovány“ od poplatkové povinnosti s tím, že povinnost zaplatit soudní poplatek bude uložena teprve v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé. Soudní poplatky mají tři základní funkce: fiskální (jejímž cílem je, aby ti, kdo služeb soudů využívají, přispěli k úhradě nákladů s činností soudů spojených), regulační (jejímž cílem je odradit od svévolných, šikanózních, malicherných a jiných bezdůvodných návrhů, které by soudy zbytečně zatěžovaly) a motivační (jež má působit tak, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti a účastníci právních vztahů řešili své spory mimosoudně) [srov. Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1]. Všechny tyto funkce nachází své důsledné opodstatnění i ve vztahu ke společnickým žalobám, a tak není žádný důvod poplatkovou povinnost nad rámec znění zákona o soudních poplatcích „paušálně“ změkčovat s odkazem na specifickou povahu společnických žalob. Nejvyšší soud vnímá, že ačkoli je poplatnicí za řízení před soudem prvního stupně společnost (a nikoli společník, který za ni jedná), panuje ze strany společnosti často neochota poplatkovou povinnost za podání žaloby splnit. To je dáno skutečností, že o nakládání s majetkem společnosti nerozhoduje společník, který jedná v řízení za společnost, nýbrž členové jejího statutárního orgánu, kteří v těchto řízeních nezřídka vystupují v postavení žalovaných. Ani tato skutečnost však podle přesvědčení Nejvyššího soudu není bez dalšího důvodem k tomu, aby poplatková povinnost vznikala teprve v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé [podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích]. Společnické žaloby jsou nástrojem práva obchodních korporací, který je náchylný ke zneužití. To je dáno skutečností, že se výsledek řízení přenáší do majetkových poměrů společníka pouze nepřímo (poměrným zvýšením či snížením hodnoty jeho podílu) a riziko, které společníkovi hrozí v případě ztráty sporu, je zpravidla relativně malé (k tomu srov. například Li, X. A Comparative Study of Shareholders’ Derivative actions: England, the US, Germany and China. 1. vyd. Deventer: Kluwer, 2007, s. 5–7). Proto hraje u společnických žalob obzvláště významnou roli zejména regulační funkce soudního poplatku. Nastavení vycházející z toho, že poplatková povinnost za řízení vzniká v případě společnických žalob (stejně jako u jiných návrhů na zahájení řízení) již podáním žaloby a že poplatníkem poplatku za řízení před soudem prvního stupně je (jako žalobkyně) [§ 2 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích] sama společnost, je přitom podle Nejvyššího soudu právě tím vhodným a proporčně vyváženým řešením, které požadavkům regulační funkce soudního poplatku nejlépe odpovídá. Společníkům totiž na jedné straně umožňuje podat společnickou žalobu, a to aniž by nesli náklady soudního poplatku; na druhé straně však s tím, že společníci budou v mnoha případech via facti přinuceni (nemá-li být řízení zastaveno podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) zaplatit soudní poplatek namísto společnosti a teprve následně uplatnit svůj nárok na vrácení takto vynaložených prostředků. Důsledným průmětem regulační funkce poplatkové povinnosti za podání společnické žaloby je přitom skutečnost, že nárok na vrácení soudního poplatku společníkovi nevzniká, pokud společník společnickou žalobu zneužije (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 871/2002); k čemuž se ovšem sluší dodat, že případný neúspěch společnosti v řízení o společnické žalobě ještě (bez dalšího) ničeho nevypovídá o otázce zneužití práv podat společnickou žalobu (k tomu obdobně - ve vztahu k nároku na náhradu nákladů řízení - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 29 Cdo 736/2016, či rozsudek ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5944/2016). Konečně má Nejvyšší soud za potřebné dodat, že vnímá i hrozbu spočívající v tom, že společník zaplatí soudní poplatek namísto společnosti a společnost následně nebude mít dostatečné množství finančních prostředků, aby mu takto vynaložené náklady vrátila. Již v usnesení ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, proto Nejvyšší soud připustil, že odůvodňují-li to poměry společnosti a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, může „žalující“ společník požádat o osvobození společnosti od soudního poplatku. Tím je právě popsané riziko omezeno. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že vyšel-li odvolací soud z toho, že u společnických žalob je kvůli jejich povaze vždy (bez dalšího) zapotřebí vycházet z § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, a tak dovozovat, že poplatková povinnost vzniká (až) v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé, není jeho právní posouzení této právní otázky správné.“ Proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána ústavní stížnost, jíž Ústavní soud usnesením ze dne 14. září 2021 sp. zn. IV. ÚS 2285/21 odmítl. V něm Ústavní soud uvedl, že „z napadeného usnesení je dostatečně zřejmé, proč stěžovatelkou prosazované řešení Nejvyšší soud neakceptoval, tedy že by v takovém případě soudní poplatek neplnil svou regulativní funkci (a to z důvodu, že by se výsledek řízení o takové žalobě přenesl na společníka jen nepřímo, a riziko, které mu hrozí v případě ztráty sporu, by bylo relativně malé). Lze přitom jen obtížně polemizovat s tím, že soudní poplatek hrazený při podání žaloby (obecně) bude plnit lépe regulativní funkci než poplatek, u něhož vzniká platební povinnost až s rozhodnutím ve věci, přičemž faktory, které Nejvyšší soud zmiňuje, nebezpečí "nadužívání" či dokonce zneužívání právě institutu společnické žaloby nepochybně zvyšují. Na úvaze Nejvyššího soudu tak nic spekulativního Ústavní soud neshledal.“

12. Odvolací soud ze všech výše uvedených důvodů podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.