o neplatnost vyloučení člena politického hnutí, o odvolání účastnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. 74 Cm 110/2021-65

1. Návrhem doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 23. 11. 2018 domáhal se navrhovatel vyslovení neplatnosti svého vyloučení z politického hnutí [adresa] - dále jen „hnutí“), o kterém rozhodla [Anonymizováno] (dále jen „konference“) dne 24. 6. 2018.

2. Navrhovatel tvrdil, že byl vyloučen proto, že poškodil nebo ohrozil dobré jméno a pověst hnutí tím, že zneužil svého postavení okresního koordinátora k šíření petiční výzvy o svolání regionální konference v Jihomoravském kraji spolu s návrhem na odvolání vedení kraje, a dále záškodnickou činností v [Anonymizováno], která má vliv na neblahou situaci v okresním městě. Rozhodnutí konference o svém vyloučení byl navrhovatel přítomen a byl o něm vyrozuměn písemně. K jeho odvolání bylo rozhodnutí konference přezkoumáno rozhodčí komisí hnutí, která je shledala platným a souladným se stanovami hnutí. Navrhovatel uváděl, že skutečným důvodem jeho vyloučení bylo, že jako koordinátor hnutí pro [adresa] a člen grémia pro Jihomoravský kraj odeslal dne 5. 5. 2018 na skupinovou adresu [e-mail] email, ve kterém navrhoval, aby se členové hnutí přidali k jeho inciativě vedoucí ke svolání regionální konference Jihomoravského kraje. Tato adresa funguje tak, že emailový systém hnutí rozešle zprávu všem členům hnutí patřícím do okresu [Anonymizováno]. Navrhovatel tak vyzval členy hnutí v uvedeném okrese k podpisu listinné petice za svolání konference. Podle navrhovatele stanovy hnutí určují, že předseda regionálního klubu svolá regionální konferenci, jestliže o to požádá alespoň čtvrtina jeho členů. Navrhovatel tak rozesláním petice pouze realizoval členské právo, které mu poskytují stanovy. K poškození dobrého jména hnutí nemohlo dojít, neboť výzvu k podpisu petice navrhovatel rozeslal jen členům hnutí a věnoval se v ní kritice činnosti vedoucích představitelů regionálního klubu, aniž by zpráva obsahovala urážky, nepravdivá tvrzení nebo jiné výroky, které by „mohly být považovány za defamatorní“.

3. Hnutí namítlo, že navrhovatel nejednal jako řadový člen, avšak jako koordinátor a člen grémia zneužil jemu svěřenou databázi ke svým osobním ambicím a prosazování názorů na vedení regionálního klubu. Kromě uvedené výzvy potom navrhovatel oslovoval některé členy i osobně, a to i v přítomnosti dalších osob, přičemž osočoval a pomlouval demokraticky zvolené vedení regionálního klubu. Hnutí tak považovalo vyloučení navrhovatele za platné.

4. Usnesením ze dne 19. 4. 2021, č. j. Ncp 275/2021-38, Vrchní soud v Praze rozhodl o věcné příslušnosti krajských soudů v projednávané věci, a věc postoupil Městskému soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“).

5. Soud prvního stupně napadeným usnesením návrhu vyhověl (výrok I.) a navrhovateli přiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.). Ze stanov hnutí zjistil, že člen může být vyloučen rozhodnutím předsednictva nebo regionální konference příslušného regionálního klubu, a to pro porušení stanov, poškození nebo ohrožení dobrého jména a pověsti hnutí, pro uvedení nepravdivých údajů v přihlášce nebo pro pravomocné odsouzení za trestný čin. Návrh na vyloučení může podat kterýkoli orgán hnutí nebo skupina alespoň 4 členů. Proti rozhodnutí o vyloučení se lze odvolat k rozhodčí komisi, jejíž rozhodnutí je konečné. Organizačními jednotkami hnutí jsou regionální kluby. Nejvyšším orgánem regionálního klubu je regionální konference, kterou je předseda regionálního klubu povinen svolat do 90 dnů ode dne, kdy obdrží písemnou žádost nejméně ¼ všech členů klubu. Člen hnutí má právo předkládat orgánům hnutí náměty, stížnosti a připomínky. Dále zjistil, že navrhovatel odeslal dne 5. 5. 2018 na skupinovou adresu [e-mail] zprávu s výzvou připojit se k žádosti o svolání regionální konference Jihomoravského kraje, jejíž text byl připojen. V pozvánce na konferenci dne 24. 6. 2018 není uvedeno, že se bude projednávat navrhovatelovo vyloučení. Podle zápisu z uvedené konference se o navrhovatelově vyloučení jednalo v bodě „Diskuse“ na návrh řídícího konference; pro návrh hlasovalo 21 členů, 8 bylo proti, 9 se zdrželo. Navrhovatel byl jednání přítomen osobně. Hnutí sdělilo dopisem ze dne 26. 6. 2018 navrhovateli, že byl vyloučen proto, že svým jednáním dlouhodobě a opakovaně poškozoval dobré jméno a pověst hnutí. Navrhovatel se proti vyloučení odvolal dopisem ze dne 25. 6. 2018. Rozhodčí komise rozhodnutím ze dne 22. 8. 2018 konstatovala, že vyloučení proběhlo v souladu se stanovami.

6. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že v případech neupravených zákonem č. 424/1991 Sb., o politických stranách, se uplatní právní úprava občanského zákoníku. Za podstatnou považoval skutečnost, že navrhovatel není členem jiné politické strany. Pokud by tomu tak bylo, nemohl by soud návrhu vyhovět, neboť by tím založil členství navrhovatele v další politické straně, přestože zákon zakazuje současné členství téhož občana ve dvou politických stranách. Za rozporný se zákonem považoval postup vyloučení, neboť v zápisu z konference ani v rozhodnutí o vyloučení není uvedeno, v čem hnutí spatřovalo porušení svých stanov. Navrhovatel nebyl vyzván k nápravě tvrzených pochybení, ani nebyl předem seznámen s důvody, pro které bylo jeho vyloučení navrženo a jeho vyloučení nebylo uvedeno ani v pozvánce na konferenci. Měl-li navrhovatel jako člen hnutí právo obracet se na orgány hnutí s náměty, stížnostmi a připomínkami a je-li ke svolání regionální konference třeba podpisů ¼ členů regionálního klubu, nelze považovat za hrubé porušení stanov, pokud se navrhovatel obrátil na členy s žádostí o připojení se k žádosti. Použití databáze členů se soudu prvního stupně jevilo logickým a navíc nebylo stanovami zakázáno. Proto soud prvního stupně návrhu vyhověl.

7. Proti tomuto usnesení podalo odvolání hnutí, podle kterého není v souladu se skutečností zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný není členem jiné politické strany. Žalovaný je členem strany Volný blok, kandidoval za ni ve volbách a dokonce je v ní místopředsedou. Hnutí navrhlo, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že návrh zamítne, a přiznal hnutí náklady řízení.

8. Navrhovatel ve svém vyjádření uvedl, že není a v době jednání soudu prvního stupně nebyl členem jiné politické strany. Podle něj není přípustné, aby mu bylo fakticky odebráno právo sdružovat se v politických stranách po celou dobu řízení o neplatnosti jeho vyloučení, které trvá déle než 4 roky. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a přiznal mu náklady řízení.

9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací zjistil, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, avšak neshledal je důvodným.

10. Úvodem odvolací soud připomíná, že řízení o vyslovení neplatnosti vyloučení člena politické strany je řízením ve statusové věci právnické osoby podle § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) a má povahu řízení nesporného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1495/2017, uveřejněné pod R 123/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

11. Podle § 16a zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění platném v době navrhovatelova vyloučení (dále jen „zákon o politických stranách“), dotýká-li se rozhodnutí orgánu strany a hnutí skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí (§ 9), může člen této strany a hnutí do 6 měsíců od přijetí takového rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami (odstavec 1). Nejde-li o zrušení strany a hnutí, lze návrh podle odstavce 1 podat, jen pokud rozhodčí orgán strany a hnutí nevyhověl žádosti člena o zjednání nápravy anebo o ní nerozhodl do 30 dnů ode dne jejího podání (odstavec 2).

12. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 1969/10, dovodil, že „povinností obecných soudů, vyplývající z čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy, tak bylo interpretovat ustanovení § 16a odst. 1 zákona o politických stranách prizmatem výše předestřených aspektů ústavního požadavku respektu vnitrostranické demokracie a bez ohledu na úzce a nedostatečně vymezený rámec v § 16a a § 9 zákona o politických stranách připustit meritorní přezkum napadených rozhodnutí vnitrostranických orgánů, a to nejen z hlediska jejich souladu se stanovami dané politické strany či zákonem, ale především z hlediska možného zásahu do základních práv stěžovatelů (členů politické strany) konkrétní činností jejich „vlastní“ politické strany.“

13. V uvedeném nálezu Ústavní soud akcentoval nezbytnost soudní ochrany zásady vnitrostranické demokracie, a to i ve vztahu mezi politickou stranou a jejími členy. Konkrétně uvedl: „Nahlíženo prizmatem ústavního požadavku respektu vnitrostranické demokracie, v prostředí vnitřního života (autonomie) politických stran je ochrana základního práva občanů sdružovat se v politických stranách konkretizována a poskytována v podobě ochrany jeho dílčích aspektů (práv) vyplývajících z institutu členství v politické straně. Mezi taková dílčí práva spojená s členstvím v politické straně, jejichž ochraně musí politické strany v souladu s ústavním požadavkem respektu principů a pravidel vnitrostranické demokracie přizpůsobit své stanovy, vnitrostranické struktury i procesy, lze zařadit zejména právo participace (hlasování, iniciace návrhů) na vnitrostranických rozhodovacích procesech, právo kandidovat (za podmínek rovných šancí), právo opozice, právo na informace o dění v politické straně a v neposlední řadě i právo domáhat se ochrany či nápravy u vnitrostranických orgánů. K uvedenému výčtu je třeba přiřadit i vnitrostranické rozhodovací procesy spojené se vznikem (odmítnutí členství politickou stranou), resp. nedobrovolným zánikem členství jednotlivce v politické straně (vyloučení ze strany), kdy předem stanovené podmínky či konkrétní důvody politické strany pro učinění takových rozhodnutí (o nepřijetí či vyloučení) musí rovněž respektovat principy a pravidla vnitrostranické demokracie a vyvarovat se tak hrozby nepřípustného zásahu do základních práv daného jednotlivce.“

14. K tomu nutno doplnit, že zákon o politických stranách otázky členství neupravuje, s výjimkou § 2 odst. 2 a 3, podle kterých členem strany nebo hnutí mohou být pouze fyzické osoby, občané starší 18 let, každý občan však může být členem pouze jedné strany nebo hnutí, a § 3 odst. 2, podle kterého nikdo nesmí být nucen k členství ve stranách a hnutích. Ze strany a hnutí může každý svobodně vystoupit.

15. Politické strany nejsou spolky (viz § 1 odst. 3 písm. a/ zákona o politických stranách). Protože však v zákoně o politických stranách chybí právní úprava vyloučení člena, lze uvažovat o analogické aplikaci právní úpravy vyloučení člena spolku v občanském zákoníku (§ 10 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - dále jen „o. z.“).

16. Podle § 239 odst. 1 neurčí-li stanovy něco jiného, může spolek vyloučit člena, který závažně porušil povinnost vyplývající z členství a v přiměřené lhůtě nápravu nezjednal ani po výzvě spolku. Výzva se nevyžaduje, nelze-li porušení povinnosti odčinit nebo způsobilo-li spolku zvlášť závažnou újmu (odstavec 1). Rozhodnutí o vyloučení se doručí vyloučenému členu (odstavec 2).

17. Podle § 240 o. z. neurčí-li stanovy jiný orgán, rozhoduje o vyloučení člena statutární orgán (odstavec 1). Neurčí-li stanovy jinak, může návrh na vyloučení podat v písemné formě kterýkoli člen; v návrhu se uvedou okolnosti osvědčující důvod pro vyloučení. Člen, proti kterému návrh směřuje, musí mít příležitost se s návrhem na vyloučení seznámit, žádat o jeho vysvětlení a uvést i doložit vše, co mu je k prospěchu (odstavec 2).

18. Podle § 241 odst. 1 o. z. člen může do patnácti dnů od doručení rozhodnutí v písemné formě navrhnout, aby rozhodnutí o jeho vyloučení přezkoumala rozhodčí komise, ledaže stanovy určí jiný orgán. Podle § 242 o. z. vyloučený člen může do tří měsíců od doručení konečného rozhodnutí spolku o svém vyloučení navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti vyloučení; jinak toto právo zaniká. Nebylo-li mu rozhodnutí doručeno, může člen návrh podat do tří měsíců ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy byl po vydání rozhodnutí zánik jeho členství vyloučením zapsán do seznamu členů; jinak toto právo zaniká.

19. Analogicky na vyloučení člena politické strany nelze aplikovat lhůtu tří měsíců uvedenou v § 242 o. z., neboť § 16a odst. 1 zákona o politických stranách stanoví lhůtu delší. Pochybnosti má odvolací soud o analogické použitelnosti povinnosti spolku vyzvat člena před vyloučením k nápravě (následků) porušení členských povinností, a to s ohledem na zvláštní povahu politických stran, které musí v politické soutěži dbát zvýšeným způsobem na svou dobrou pověst a dodržování stranické disciplíny. Rozhodná by tak měla být především úprava stanov, které v projednávané věci předchozí výzvu k nápravě nevyžadují. Zcela jistě však lze analogicky použít pravidlo § 240 odst. 2 o. z., podle kterého musí být člen před rozhodnutím o vyloučení seznámen s tím, že se navrhuje jeho vyloučení, návrh na vyloučení musí obsahovat vymezení konkrétních jednání (opomenutí), která jsou členovi kladena za vinu, a členovi mu musí být dána příležitost se k návrhu na vyloučení vyjádřit. Stejně tak z rozhodnutí o vyloučení musí být zřejmé, pro jaké konkrétní jednání byl člen z politické strany vyloučen. Platí-li totiž tyto základní záruky spravedlivého procesu pro členy spolků, musí tím spíše platit pro členy politických stran, na které klade právní úprava vzhledem k jejich úloze v politické soutěži přísnější požadavky (viz shora citovaný nález Ústavního soudu). Se soudem prvního stupně potom odvolací soud souhlasí v tom, že tyto náležitosti nebyly při vyloučení navrhovatele splněny.

20. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně i v závěru, že člena politické strany nelze vyloučit pro výkon jeho členských práv, zejména práva podávat orgánům politické strany návrhy, stížnosti apod. Pokud pak stanovy hnutí podmiňují žádost o svolání regionální konference získáním podpisů určitého počtu členů, nelze člena vyloučit jen proto, že své kolegy vyzýval k podpisu pod takový návrh, a že pro tuto činnosti použil jemu přístupnou databázi členů. V takovém případě se nejedná o zneužití uvedené databáze, byla-li určena ke komunikaci s členy.

21. K námitce hnutí doplnil odvolací soud dokazování. Zjistil, že Volný blok dne 11. 10. 2021 potvrdil, že navrhovatel není jeho členem. Z příspěvku navrhovatele na sociální síti Facebook z téhož dne se nicméně podává, že navrhovatel [Anonymizováno] propaguje a vymezuje se proti hnutí. Příspěvkem z 19. 10. 2021 zval navrhovatel na akce [Anonymizováno] a vyzýval k volbě jeho kandidátky. Podle webových stránek Volného bloku byl navrhovatel v listopadu 2021 místopředsedou krajské organizace [Anonymizováno] na [právnická osoba]. Do Poslanecké sněmovny ve volbách dne 8. až 9. 10. 2021 kandidoval navrhovatel na 4. místě kandidátky [Anonymizováno] v [Anonymizováno] jako jeho člen. Ze stanov hnutí (účastnice) se podává, že jeho členem může být občan České republiky starší 18 let, který je plně způsobilý k právním úkonům a není členem jiné politické strany nebo politického hnutí.

22. Z provedených důkazů vyplývají pochybnosti o navrhovatelově tvrzení, že není členem žádné politické strany. Odvolací soud však nemá - na rozdíl od soudu prvního stupně - za to, že případné členství navrhovatele v jiné politické straně má nutně za následek zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti vyloučení z politické strany. Proto také odvolací soud nevyhověl důkaznímu návrhu hnutí, aby si od Volného bloku vyžádal sdělení, zda je navrhovatel jeho členem.

23. Ustanovení § 2 odst. 3 zákona o politických stranách sice uvádí, že každý občan může být členem jen jedné politické strany nebo hnutí, nestanoví však sankci (v podobě, že by členství v další politické straně nevzniklo, nebo naopak zaniklo členství ve straně původní, apod.). Sankce za porušení zákazu tak jsou ponechány na politických stranách samotných (viz Kysela, J., Kokeš, M. Zákon o sdružování v politických stranách a politických hnutích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer 2017, k § 2 odst. 3). Souhlasit lze i s argumentem navrhovatele, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby po dobu řízení o neplatnost vyloučení, kdy je vyloučení třeba považovat za platné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4439/2018), rezignoval na politický život a nevstupoval do jiné politické strany. Jinými slovy, jestliže by navrhovatel skutečně v době nabytí právní moci rozhodnutí o neplatnosti jeho vyloučení z hnutí byl členem jiné politické strany, je na něm a uvedených politických stranách, aby nastalý protiprávní stav vyřešili. V projednávané věci potom možné řešení obsahují stanovy hnutí, podle kterých je dvojí členství porušením stanov, za které může být člen (při dodržení procesních pravidel) z hnutí vyloučen.

24. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

25. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 1 odst. 3 z. ř. s. ve spojení s § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal plně úspěšnému navrhovateli. Náklady navrhovatele sestávají z

a. odměny za zastupování advokátem spočívajícím v 1 úkonu právní služby (účast u jednání odvolacího soudu) ze základu 50 000 Kč, podle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, vypočtené podle § 7 advokátního tarifu, ve výši 3 100 Kč,

b. 1 režijního paušálu podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč,

c. náhrady za 21 % DPH ve výši 714 Kč.

26. Cestovné a náhradu za promeškaný čas zástupce navrhovatele nevyúčtoval a nedoložil.