o vypořádací podíl ve výši 11 374 Kč, o odvolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 21. 1. 2022, č. j. 38 Cm 28/2019-327, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 2022, č. j. 38 Cm 28/2019-361,

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu v České Lípě dne 8. 1. 2018 a doplněnou 19. 2. 2018 domáhal se žalobce a), aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit mu částku 11 374 Kč. Uvedl, že byl jako člen žalovaného uživatelem garáže č. [Anonymizováno], postavené na parcele č. [Anonymizováno] v kat. území [adresa] (dále jen „garáž č. [Anonymizováno]“). Užívání této garáže mu bylo družstvem znemožněno a nebyl mu vyplacen ani vypořádací podíl.

2. Usnesením ze dne 20. 3. 2019, č. j. Ncp 95/2019-39, rozhodl Vrchní soud v Praze, že k projednání věci jsou příslušné v prvním stupni krajské soudy, a věc postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem.

3. Žalovaný ve svém vyjádření upozornil na skutečnost, že představenstvo žalovaného dne 28. 1. 2014 vyloučilo oba žalobce z družstva a shromáždění delegátů vyloučení dne 29. 5. 2014 potvrdilo. Žalobci napadli svá vyloučení žalobami o vyslovení neplatnosti, o nichž dosud nebylo rozhodnuto. Podle stanov žalovaného přitom nárok na vypořádací podíl vzniká až uplynutím lhůty tří měsíců poté, co nabude právní moci rozhodnutí soudu o návrhu na vyslovení neplatnosti vyloučení. Vedle toho žalobce užívá také garáž č. [Anonymizováno], jejíž vyklizení je rovněž předmětem soudního řízení. Žaloba by tedy měla být zamítnuta, neboť nárok uplatněný žalobce se ještě nestal splatným.

4. Usnesením ze dne 12. 9. 2019, č. j. 38 Cm 28/2019-96, připustil Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“), přistoupení žalobkyně b) do řízení.

5. Usnesením ze dne 24. 8. 2021, č. j. Nco 93/2021-117, rozhodl Vrchní soud v Praze, že soudce Mgr. Vladimír Foldyna není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci. Námitku podjatosti podali žalobci s odůvodněním, že uvedený soudce rozhoduje všechny spory mezi nimi a žalovaným, a to vždy v jejich neprospěch, nedbá jejich procesních práv, neposkytuje jim poučení a chová se vůči nim arogantně. Vrchní soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že žalobci netvrdí, že by soudce Mgr. Foldyna měl jakýkoli poměr k věci, účastníkům či jejich zástupcům a výhrady žalobců k postupu jmenovaného soudce v jejich věcech nejsou důvodem k jeho vyloučení.

6. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po skutkové stránce vyšel zejména ze skutečností známých z činnosti soudu, zejména, že žalobci se stali členy žalovaného již v roce 1981, kdy převodem nabyli právo užívat družstevní byt č. [Anonymizováno] a družstevní garáž č. [Anonymizováno]. Následně dalším převodem ze dne 4. 2. 2002 nabyli také právo užívat byt č. [Anonymizováno] a garáž č. [Anonymizováno]. Oba byty byly převedeny do jejich vlastnictví. Žalovaný nabídl žalobcům také převod garáží do jejich vlastnictví za cenu 2 800 Kč za jednu garáž, která odpovídala nákladům na vyřízení převodu. Žalobci tuto nabídku odmítli a požadovali převod bezplatný. Žalovaný následně vypověděl nájem obou garáží, aby je mohl prodat jiným zájemcům. Užívací právo ke garáži č. [Anonymizováno] žalobcům zaniklo 30. 11. 2002. Žalobci odmítli garáže dobrovolně vyklidit, načež jim vyklizení garáže č. [Anonymizováno] bylo nařízeno soudem. Žalobci se nestarali o údržbu garáží, do kterých střechou zatékalo, pročež je nechal opravit žalovaný a po žalobcích se domáhal náhrady ve výši 70 792 Kč. I po opravě střechy odstranili žalobci petlice na garážích a dále je užívali. Představenstvo žalovaného rozhodlo dne 28. 1. 2014 o vyloučení žalobců z družstva pro porušování členských povinností; námitky žalobců proti vyloučení zamítlo shromáždění delegátů dne 29. 5. 2014. Návrh na vyslovení neplatnosti vyloučení žalobců z žalovaného družstva soud prvního stupně zamítl; žalobci proti jeho usnesení podali odvolání. Dne 22. 4. 2014 byla garáž č. 4 soudně vyklizena, načež ji žalovaný prodal třetí osobě. Řízení o vyklizení garáže č. 6 se momentálně nachází ve stadiu odvolacího řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci.

7. Po právní stránce soud prvního stupně vyšel z § 749 odst. 1 z. o. k. a současných stanov žalovaného, podle kterých je vypořádací podíl majetkovým právem na vypořádání při zániku účasti člena v právnické osobě bez právního nástupce. Zánik užívacího práva k družstevní garáži bez zániku členství v družstvu nezakládá nárok na vypořádací podíl. Právo na vypořádání žalobcům nevzniklo ani podle čl. 26 odst. 4 stanov žalovaného účinných od 23. 11. 2006 do 31. 12. 2013, neboť toto právo bylo sjednáno pouze pro případ zániku užívacího práva k bytu bez zániku členství, nikoli však pro případ zániku užívacího práva ke garáži. Tam, kde se ujednání stanov vztahovalo i na garáže, bylo to ve stanovách vždy uvedeno v závorce. Žalobci navíc přes poučení soudem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neunesli břemeno tvrzení a důkazní ohledně toho, k jakým členským vkladům se zavázali a v jakém rozsahu splnili vkladovou povinnost, což je rozhodnou skutečností pro určení výše jejich nároku. Nárok žalobců na vypořádací podíl potom ještě není splatný, neboť jeho splatnost je navázána na skončení řízení o vyslovení neplatnosti jejich vyloučení, které však dosud probíhá.

8. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání. Uvedli, že u žalovaného disponovali fakticky dvojím členstvím, kdy první podíl se vázal ke garáži č. [Anonymizováno] a druhý ke garáži č. [Anonymizováno]. Jelikož nájem ke garáži č. [Anonymizováno] zanikl (podle žalobců protiprávně) a garáž byla vyklizena, zanikla i tato část jejich členského podílu a žalobcům je třeba vyplatit vypořádací podíl vztahující se ke garáži č. [Anonymizováno]. Nelze čekat, až zanikne členství jako celek, neboť to může trvat do nekonečna. Žalobci by se tak vypořádacího podílu nedočkali nikdy. Podle žalobců se tak potvrzuje domněnka, že soudce [tituly před jménem] nerozhoduje nepodjatě a spravedlivě a je žalovanému nakloněn. Žalobci upozornili také na skutečnost, že v řízení o neplatnost výpovědi z nájmu garáže č. [Anonymizováno] Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci v rozsudku ze dne 13. 12. 2005, č. j. 35 Co 188/2005-89, uvedl, že majetkovou hodnotu spočívající v užívacím právu ke garáži č. [Anonymizováno] mají účastníci vypořádat analogicky podle čl. 26 odst. 4 tehdy platných stanov. Soud prvního stupně důkaz tímto rozsudkem provedl, avšak v rozsudku jej opomněl. Žalobci dále upozornili na to, že na poučení soudem prvního stupně o tom, že mají navrhnout důkazy k výši vypořádacího podílu, zejména kdy a v jaké výši splnili svoji vkladovou povinnost, reagovali tak, že žalovaný jim neumožnil nahlédnout do spisu, který o jejich členství vede, a navrhli soudu, aby od žalovaného vyžádal seznam členů družstva a jejich členský spis. Žalobci tak svou povinnost označit důkazy splnili. Pokud - jak uvedl i soud prvního stupně - seznam členů předložený žalovaným neobsahuje správné údaje, má tato skutečnost jít k tíži žalovanému, nikoli žalobcům. Žalobci navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Podáním ze dne 10. 10. 2022 žalobci odkázali na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které má být při určení výše vypořádacího podílu bývalého člena bytového družstva přihlédnuto k obvyklé hodnotě jeho zaniklého podílu, a navrhli změnu žaloby tak, aby žalovaný byl uznán povinným vyplatit žalobcům vypořádací podíl „ve výši tržní hodnoty včetně příslušenství“.

10. Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s napadeným rozsudkem a opakoval teze svého vyjádření k žalobě.

11. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Ve věci rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobců. Žalobce a) sice žádal o odročení jednání „ze zdravotních důvodů“, své zdravotní potíže však nijak nespecifikoval ani nedoložil, a neumožnil tak odvolacímu soudu posoudit, zda jeho návrh na odročení jednání je důvodný.

12. Odvolací soud nepřipustil změnu žaloby, neboť v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok (§ 216 odst. 2 o. s. ř.). Změněný žalobní návrh navíc nesplňuje náležitosti stanovené § 79 odst. 1 o. s. ř. Není z něj patrné, čeho se navrhovatel konkrétně domáhá, tj. jaká konkrétní výše majetkového vypořádání podle představ žalobců odpovídá tržní hodnotě garáže č. [Anonymizováno] a jakého konkrétního příslušenství se žalobci domáhají (v případě úroku z prodlení je třeba uvést sazbu a období, za které je úrok požadován).

13. Odvolací soud předně neshledal, že by soudce Mgr. Vladimír Foldyna byl vyloučen z projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni. O návrhu na jeho vyloučení bylo již zdejším soudem rozhodnuto a žalobci upozorněni, že důvodem vyloučení soudce podle § 14 odst. 4 o. s. ř. výslovně nejsou okolnosti spočívající v jeho postupu v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

14. Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že žalobci zatím nemají nárok na vyplacení vypořádacího podílu, neboť žalobci byli sice z žalovaného družstva vyloučeni, avšak jejich právo na vypořádací podíl se dosud nestalo splatným. Podle § 749 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „z. o. k.“) se totiž lhůta splatnosti vypořádacího podílu počítá až od právní moci rozhodnutí soudu o návrhu na prohlášení neplatnosti vyloučení. Toto řízení však v případě žalobců ještě skončeno nebylo. Vedle toho je splatnost vypořádacího podílu vázána rovněž na vyklizení družstevního bytu (resp. v případě žalobců družstevní garáže č. [Anonymizováno]), kterou žalobci dosud nevyklidili. S žalobci odvolací soud naproti tomu souhlasí v tom, že se v projednávané věci nedomáhali vypořádacího podílu, na který jim vzniklo právo jejich vyloučením z družstva, nýbrž vypořádání souvisejícího s tím, že jim za trvání jejich společného členství zaniklo právo nájmu družstevní garáže č. [Anonymizováno], aniž by za zánik tohoto práva obdrželi náhradu.

15. Otázku, zda žalobcům vzniklo právo na vypořádání za zánik nájmu garáže č. [Anonymizováno], je třeba řešit podle právní úpravy a stanov žalovaného platných v době, kdy žalobcům zaniklo právo užívat tuto družstevní garáž, tj. podle skutkových zjištění soudu prvního stupně k 30. 11. 2002. Rozhodné je tak v uvedené době platné znění obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. (dále jen „obch. zák.“) a v té době platné stanovy žalovaného.

16. Odvolací soud proto podle § 213a odst. 1 ve spojení s § 120 odst. 2 větou první o. s. ř. doplnil dokazování o stanovy žalovaného ve znění platném od 29. 11. 2001, které byly podle sbírky listin obchodního rejstříku účinné k 30. 11. 2002. Podle čl. 26 odst. 4 těchto stanov, „zanikne-li nájemní poměr člena k bytu bez zániku členství, vznikne členovi nárok na výplatu členského podílu a dodatečného členského vkladu uplynutím 3 měsíců od schválení roční účetní závěrky za rok, ve kterém po zániku nájmu přestal byt užívat a vyklizený jej předal družstvu“. Podle čl. 14 až 16 stanov přitom majetkovou účast člena v družstvu tvořil základní členský vklad ve výši 1 000 Kč, členský podíl, kterým se člen podílel na financování družstevní výstavby nebo technickém zhodnocení domu, a případně dodatečný členský vklad, kterým mohlo být podmíněno přidělení uvolněného družstevního bytu či garáže.

17. Stanovy družstva byly i v podmínkách obchodního zákoníku právním úkonem, který bylo třeba vykládat podle § 266 obch. zák: Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3).

18. Podle Nejvyššího soudu „zvláštní povaha společenské smlouvy jako smlouvy sui generis pak odůvodňuje i specifickou (od jiných smluv částečně odlišnou) metodu jejího výkladu. Jelikož společenská smlouva zavazuje rovněž osoby, které nejsou její stranou (jí založenou společnost, jakož i členy jejích orgánů), respektive které nebyly zakladateli společnosti (a staly se smluvní stranou až v důsledku pozdějšího nabytí podílu ve společnosti), nelze zásadně vycházet při jejím výkladu z pravidla určeného § 266 odst. 1 obch. zák.. Osoby, které nebyly stranou společenské smlouvy v době jejího uzavírání, totiž nemohly (jako adresáti dotčeného právního úkonu) vnímat okolnosti, které tu byly v době uzavírání smlouvy a z nichž bylo možno usuzovat na skutečnou vůli stran. Jinak řečeno, při výkladu společenské smlouvy nelze zásadně použít pravidlo určené § 266 odst. 1 obch. zák. a vycházet ze skutečné vůle stran. Obsah společenské smlouvy je tudíž nutno zásadně vykládat podle pravidla obsaženého v § 266 odst. 2 obch. zák., tj. tak, jak by mu rozuměla osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen, při zohlednění všech v úvahu přicházejících zjištěných okolností“ (usnesení z 5. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5749/2017). Odvolací soud nevidí důvod, proč by uvedená metoda výkladu nebyla obdobně použitelná i na výklad stanov družstva.

19. Soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že stanovy žalovaného družstva ve znění platném od 29. 11. 2001 používají v řadě ustanovení formulace „družstevního bytu nebo garáže“, případně „družstevního bytu (garáže)“, a že sporné ustanovení čl. 26 odst. 4 stanov uvádí pouze byt a nikoli garáž. Ovšem v některých ustanoveních se o garážích nemluví, přestože se jich podle své povahy také týkají, např. ve vymezení důvodů vyloučení člena v čl. 23 odst. 1, podle kterého je důvodem vyloučení užívání bytu tak, že družstvu vzniká větší škoda, nebo neplacení nájemného a služeb spojených s užíváním bytu po dobu delší než 3 měsíce. Vedle toho účelem čl. 26 odst. 4 stanov je nahradit členovi ztrátu na jeho majetku, která mu vznikne zánikem práva nájmu k družstevnímu bytu jinak než převodem nebo zánikem členství. Členství v družstvu spojené s právem nájmu družstevního bytu má (a i v roce 2002 mělo) majetkovou hodnotu, se kterou se na trhu nemovitostí obchoduje podobně, jako s vlastnickým právem k bytové jednotce. Stejně tomu ovšem bylo a je i v případě práva nájmu k družstevní garáži. Pokud by tedy člen měl právo na vypořádání jen v případě zániku nájemního práva k bytu, avšak nikoli ke garáži, jednalo by se o neodůvodněnou nerovnost mezi členy. Jinak řečeno, výklad zaujatý soudem prvního stupně, podle kterého se čl. 26 odst. 4 stanov netýká garáží, je neudržitelný. Při zohlednění okolností dospívá odvolací soud k závěru, že rozumný člen družstva by citované ustanovení stanov chápal tak, že právo na vypořádání podle uvedeného ustanovení má také člen, jemuž jinak než převodem nebo vyloučením zaniklo užívací právo ke garáži, tedy i žalobci.

20. Nesprávný je rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci neunesli důkazní břemeno k otázce, zda a v jaké výši splnili svou vkladovou povinnost, případně zda a v jaké výši tak učinili jejich právní předchůdci. Důkazní povinností je totiž podle § 120 odst. 1 o. s. ř. povinnost důkazy označit. Jde-li o důkaz listinou, kterou účastník nedisponuje, je na soudu, aby listinu postupem podle § 129 odst. 2 o. s. ř. vyžádal od toho, kdo takovou listinu má. Tuto tzv. ediční povinnost může soud uložit i protistraně; i vůči ní lze ediční povinnost vynucovat pořádkovou pokutou. Nesplnění ediční povinnosti se potom může projevit v hodnocení důkazů v neprospěch strany, která ediční povinnost porušila (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17).

21. V projednávané věci má žalované družstvo navíc povinnost vést seznam členů a vyznačovat v něm i výši členských vkladů a výši, ve které byly splaceny, včetně změn (§ 580 z. o. k. a § 228 obch. zák. Jestliže tedy žalobci označili jako důkaz seznam členů, splnili tím svou důkazní povinnost. Pokud pak žalovaný řádný seznam členů nepředložil, nebo jestliže soud prvního stupně při hodnocení důkazů zjistil, že údaje o vkladech v seznamu neodpovídají skutečnosti, mělo být toto porušení povinností přičteno k tíži žalovanému, nikoli žalobcům.

22. V dalším řízení bude nezbytným doplnit dokazování k otázce výše majetkového vypořádání, na které mají žalobci nárok podle čl. 26 odst. 4 rozhodného znění stanov. Dokazování v takovém rozsahu nelze provést v odvolacím řízení. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

23. Pro úplnost odvolací soud dodává, že při určení výše majetkového vypořádání je třeba přihlédnout k hodnotě, jakou měla část podílu žalobců spočívající v právu nájmu ke garáži č. 4 v době zániku tohoto práva, a také ke stavu, ve kterém se garáž nacházela v době jejího vyklizení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 27 Cdo 5168/2017, uveřejněný pod R 67/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

24. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro soud prvního stupně závazný (§ 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí o věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).