o zrušení výmazu právnické osoby Podpůrný spolek dělnictva firmy Orion, posledně sídlem Korunní 986, 120 00 Praha 2 a obnovení likvidace a o jmenování likvidátora, k odvolání navrhovatelů a) a c) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2024 č. j. 73 Cm 14/202299 ve znění opravného usnesení ze dne 10. října 2024 č. j. 73 Cm 14/2022-106,

1. Návrhem ze dne 17. ledna 2022 se navrhovatel a) domáhal, aby soud vydal následující usnesení: I. Ruší se sdělení odboru pro vnitřní věci rady [adresa] zn. [Anonymizováno] ze dne 4. 11. 1958 o výmazu [Anonymizováno], registrovaného původně ve [Anonymizováno]. II. Dnem právní moci tohoto usnesení vstupuje [Anonymizováno], do likvidace. III. Likvidátorem [Anonymizováno], registrovaného původně ve [Anonymizováno], se jmenuje pan [jméno FO], nar. [Anonymizováno]. IV. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Navrhovatel důvod pro zrušení výmazu spatřoval s odkazem na ustanovení § 209 odst. 1 o. z. ve skutečnosti, že [Anonymizováno] (dále též jen „spolek“) je na listu vlastnictví [Anonymizováno] zapsaný jako vlastník pozemků p.č. [adresa] a jsou tak naplněny podmínky § 209 odst. 1 o. z., neboť pozemek představuje majetek zjištěný po výmazu. K navržené osobě likvidátora uvedl, že tento je nejen daňovým poradcem, ale též likvidátorem společnosti [právnická osoba]“, kde rovněž řeší relativně složitou problematiku historických vztahů k nemovitostem a má v této oblasti dostatečné zkušenosti.

2. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně (dále též jen „soud“) rozhodl svým - ve věci „prvním“ usnesením tak, že „Návrh, aby soud zrušil výmaz [Anonymizováno], [adresa], nařídil jeho likvidaci a jmenoval mu likvidátora, se zamítá.“ (výrok I.), „Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.“ (výrok II.). V odůvodnění soud uvedl, že [Anonymizováno] nikdy nebyl zapsán ve veřejném rejstříku, jak jej chápe zákon č. 304/2013 Sb. o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále též jen z. v. r.). Těmito rejstříky jsou podle § 1 odst. 1 uvedeného zákona spolkový rejstřík, nadační rejstřík, rejstřík ústavů, rejstřík společenství vlastníků jednotek, obchodní rejstřík a rejstřík obecně prospěšných společností. Z uvedeného plyne, že § 209 o. z. na jiné evidence nedopadá. Aplikace § 209 o. z. je taktéž podmíněna existencí a osvědčením právního zájmu navrhovatele na výmazu právnické osoby. Navrhovatel sice tvrdí, že podmínky § 209 občanského zákoníku byly naplněny, svůj právní zájem však nijak netvrdí ani neosvědčuje. Soud prvního stupně neměl zákonné podmínky za naplněné, proto rozhodl tak, že návrh zamítnul s tím, že jednání s ohledem na § 85 a 89 z. ř. s. nebylo třeba nařizovat.

3. K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. února 2022 č. j. 9 Cmo 146/2022-29 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil soudu k dalšímu řízení. Primárně proto, že nebyly splněny všechny procesní atributy předmětného řízení. Účastníkem řízení o obnovení spolku dle § 209 o. z. je ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a), § 85 písm. a) a § 6 odst. 1 z. ř. s., vedle navrhovatele též i zaniklý spolek, přičemž za něj jednají osoby, jež za něj byly oprávněny jednat v okamžiku jeho zániku…není-li zřejmá osoba, jež za něj byla oprávněna jednat v době jeho zániku, pak dostát požadavku, aby navrhovatelem tvrzená právnická osoba byla v řízení před soudem prvního stupně coby účastnice řízení řádně zastoupena, bylo prakticky možné jen ustanovením procesního opatrovníka dle § 29 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s. Dále odvolací soud poukázal na nutnost „osvědčení právního zájmu“ ve smyslu § 209 odst. 1 o. z., s tím, že právní zájem na obnově právnické osoby má ten, jehož právního postavení (vyplývajícího z hmotného práva) se neexistence zaniklé právnické osoby přímo dotýká.

4. Usnesením ze dne 20. 3. 2023 č. j. 73 Cm 14/2022-35 byl soudem prvního stupně účastníku ustanoven procesní opatrovník [Jméno opatrovníka] z řad advokátů.

5. Návrhem ze dne 14. března 2023 (č.l. 38) přistoupil k návrhu navrhovatel c), který uvedl že je dlužníkem pohledávky účastníka, která tvoří dosud neznámý majetek účastníka. Dále uvedl, že je mu známa existence dalšího majetku cca 2 mil. Kč z titulu nezákonně rozdělené částky, což má vyplývat z úředního záznamu z porady ministerstva potravinářského průmyslu ze dne 29. února 1952, který v kopii předložil. Řízení bylo vůči navrhovateli c) pro nezaplacení soudního poplatku za návrh zastaveno (č.l. 78). Navrhovatel c) však následně podal shodný návrh znovu (č.l. 82).

6. Návrhem ze dne 21. 6. 2023 (č.l. 50) přistoupil k návrhu navrhovatel b) s tím, že má za účastníkem pohledávku ve výši 1 732 Kč, kterou získal postoupením pohledávky od společnosti [právnická osoba] likvidaci, IČO [IČO].

7. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně ve věci rozhodl již svým druhým, v záhlaví označeným usnesením tak, že „Zamítá se návrh, aby soud zrušil sdělení odboru pro vnitřní věci [adresa] ze dne 4.11.1958 o výmazu [Anonymizováno], registrovaného původně ve [Anonymizováno].“ (výrok I.), „Zamítá se návrh, aby [Anonymizováno] registrovaný původně ve [Anonymizováno], vstoupil do likvidace.“ (výrok II.), „Zamítá se návrh, aby likvidátorem [Anonymizováno], registrovaného původně ve [Anonymizováno] byl jmenován [jméno FO], nar. [Anonymizováno], ...“ (výrok III.), „Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladu řízení.“ (výrok IV.).

8. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že na základě provedeného dokazování a nesporných tvrzení účastníka a navrhovatele dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

- Ze svazku daňových přiznání k dani z nemovitých věcí za období roku 2021, 2022, 2023, soud zjistil, že navrhovatel a) tato prohlášení podepsal svým jménem ([právnická osoba] uvedl svůj email [e-mail]. Navrhovatel a) výslovně tvrdil, že tato prohlášení podal on. Ve formuláři daňového přiznání je v kolonce právnická osoba uveden název účastníka. Navrhovatel a) tvrdil, že s příslušným finančním úřadem konzultoval, že takto je možné přiznání podat. Ke každému z daňových přiznání je přiloženo potvrzení o úhradě, ze které soud zjistil, že navrhovatel a) ke každému přiznání uhradil částku 1 185 Kč. - Z Trhové smlouvy mezi obcí města [adresa] a účastníkem ze dne 21. 6. 1944 soud zjistil, že obec města [adresa] účastníku prodává k rekreačním účelům pozemek č. kat. [Anonymizováno], zapsaný ve vložce čísl. [Anonymizováno] [adresa] o výměře 1 ha 62 a 24 m2 se vším příslušenství (čl. I. smlouvy). Kupní cena byla smluvena a zaplacena ve výši 99 237,60 korun (čl. II). Tuto trhovou smlouvu předložil k důkazu navrhovatel b). - Z listiny výpis ze [adresa] soud zjistil, že je v něm k účastníku „Vymazán“ podle sdělení vnitřní rady ONV ze 4. 11. 1958, a že účastník byl likvidován podle vydaných směrnic. - Z výpisu z katastru nemovitostí prokazující stav evidovaný k datu 20. 12. 2021 pro [Anonymizováno]. [adresa], soud zjistil, že účastník zapsán jako vlastník pozemků parc. č. [Anonymizováno], a že je zde uvedeno, že tyto pozemky byly dříve vedeny, před změnou číslování parcel, jako [Anonymizováno], což odpovídá pozemku uvedeném v trhové smlouvě. - Ze Smlouvy o postoupení pohledávky mezi [právnická osoba]“, IČO [IČO], jako postupitelem a navrhovatelem b) jako nabyvatelem, ze dne 23. 3. 2023, soud zjistil, že předmětem smlouvy (čl. 1.1) je úplatné postoupení pohledávky postupitele vůči účastníku, ve výši 1 732 Kč, vzniklé právnímu předchůdci postupitele z titulu práva na zaplacení kupní ceny za dodávku barev a laku účastníku v období roku 1950. Ve smlouvě je uvedeno, že postupitel získal od navrhovatele za postoupení zaplacenou částku, jejíž výše však není ve smlouvě uvedena (čl. 3 a 4 smlouvy) a je sjednána v samostatném ujednání, které k důkazu předloženo nebylo. - Z úředního záznamu ze dne 29. 2. 1952 na ministerstvu potravinářského průmyslů (k č.l. 52) soud zjistil, že se zde uvádí, že mezi členy účastníka byly rozděleny peněžní prostředky, které však měly pocházet z dotace, se kterou však „bylo takto nemělo být naloženo“, a dále že by se tyto prostředky měly dále vymáhat. Dále se bez dalšího uvádí, že předsedkyně spolku uvádí, že si je vědoma svého zavinění, k tomu však není zřejmé nic dalšího. - Z uznání dluhu ze dne 27. 3. 2023 soud zjistil, že navrhovatel c) tvrdí, že uznává svůj dluh vůči účastníku ve výši 3 496,27 Kč, který by měl vzniknout z titulu přistoupení k dluhu odpovídajícímu povinnosti vrátit účastníku údajný nezákonně vyplacený podíl na spolkovém jmění účastníka předsedkyni účastníka [jméno FO] dle likvidace účastníka. - Z dopisu ze dne 5. 2. 1949 účastníka soud zjistil, že účastník uvedl, že má zájem na svém pozemku v Říčanech postavit rekreační středisko. - Z dopisu ze dne 10. února 1949, který je podle všeho odpovědí na předešlý dopis, soud zjistil, že se v odpovědi uvádí, že se záměrem na vybudování rekreačního střediska se souhlasí. - Z výroční zprávy účastníka za rok 1949 soud zjistil, že v této zprávě je uvedena částka 99 237, 60 K jako „zůstatek [adresa]“. Následně soud uvedl, že „Z dále provedených důkazů soud nezjistil žádné rozhodné skutečnosti a výše prokázaný skutkový stav je dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu“.

9. Dále soud citoval ustanovení § 209 odst. 1 o. z. s tím, že pro možnost domáhání se zrušení výmazu právnické osoby stanoví právní úprava několik podmínek: Domáhání se zrušení výmazu je předně možné pouze za situace, kdy navrhovatel osvědčí právní zájem na výmazu. Tedy, že nějakým způsobem ve vztahu k navrhovateli je potřebné, aby právnická osoba byla obnovena. Nestačí tedy obecné tvrzení, že by určitý majetek měl být přiřazen právnické osobě. Další podmínku zrušení výmazu zákon stanoví, že se objeví dosud neznámý majetek, nebo jiný zájem právní ochrany. Pokud by mělo být dle soudu rozhodnuto o výmazu právnické osoby, musel by pro takové rozhodnutí existovat zákonem sledovaný účel, tedy muselo by to mít nějaký smysl. Smyslem rozhodnutí o zrušení výmazu zejména bude, že bude vypořádán majetek, o kterém se v době likvidace nevědělo, a v rámci vypořádání se případný kladný zůstatek navýší společníkům, nebo naopak se vyplatí dříve neuspokojeným věřitelům, přičemž náklady této nové dodatečné likvidace budou z nového majetku pokryty. Tyto podmínky jsou dále dle soudu upřesněny i v komentářové literatuře a citoval komentář k § 209 o. z. v ASPI.

10. V daném případě není dle soudu naléhavý právní zájem dán ani u jednoho ze tří navrhovatelů. Řízení bylo zahájeno na návrh navrhovatele a), který od počátku ani naléhavý právní zájem neuváděl a podaný návrh odůvodňoval tím, že v katastru nemovitostí je k nalezení záznam vlastnictví účastníka, přičemž účastník jako právnická osoba již neexistuje a byl zřejmě i vymazán z příslušného rejstříku. Teprve po zrušení věci odvolacím soudem začal navrhovatel některé důvody doplňovat a s obdobnými důvody pak do řízení přistoupili navrhovatelé další, resp. další navrhovatelé podali shodný návrh a řízení tří navrhovatelů o shodném návrhu byla vedena dohromady. Žádný z důvodů navrhovatelů však není nijak podstatný sám o sobě a není podstatný jako důvod pro rušení výmazu právnické osoby. Navrhovatel a) uvádí, že za právnickou osobu uhradil několik daní z nemovitostí a tím by u zrušeného účastníka mělo vzniknout bezdůvodné obohacení vůči navrhovateli. Takto uplatňovaný důvod je zcela nedůvěryhodný, je zřejmé, že podání daňových přiznání a k úhradě daní neměl navrhovatel žádnou povinnost. Zjednodušeně lze říci, že to vůbec nebylo zapotřebí, navrhovatel se k tomuto kroku rozhodl zcela sám a právě toliko za účelem, aby jím odůvodňoval návrh na zrušení „společnosti“. Podobně nedůvěryhodné a zcela neprokazatelné je tvrzení navrhovatele c), že přistupuje k dluhu vůči účastníku, přičemž o existence takového dluhu není ani zcela tvrzena a není ničím podložena. Z předloženého úředního záznamu z porady ministerstva potravinářského průmyslu ze dne 29. února 1952 srozumitelná a prokazatelná existence závazku nevyplývá. Ve vztahu k navrhovateli c) není srozumitelné, proč by se najednou rozhodl přistoupit k dluhu, o kterém ani není ničeho uceleného známo a už žádného smyslu nedává, aby soud pro tento ani ne zcela srozumitelný krok navrhovatele c) zrušil výmaz „společnosti“. To navíc za situace kdy, by se tímto postupem měl řešit dluh, jehož výši uvádí navrhovatel c) ve výši 3 tis. Kč. Pro dluh v takové výši, i kdyby existoval nebo mohl existovat, by nebylo hospodárné rušit výmaz a provádět znovu likvidaci účastníka. I zde lze dovodit, že takto tvrzený důvod, včetně výše takto tvrzeného dluhu, má být jen dovozovaným tvrzením o potřebě zrušit výmaz účastníka. Shodně je dle soudu nedůvěryhodná a neprokazatelná existence pohledávky právního předchůdce společnosti [právnická osoba] likvidaci ve výši 1 732 Kč. Nedůvěryhodná a neprokazatelná je pohledávka samotná, její výše a důvod, ani o jakého právního předchůdce a z jakých důvodu se jednalo, a proč by se navrhovatel b) rozhodl takovou pohledávku nabýt. Ostatně i kdyby některý z uvedených dluhu existoval, byl by vzhledem k době existence účastníka jednoznačně promlčen. Na tomto nic nemění ani argumentace účastníka, že v řízení o zrušení výmazu není třeba zohledňovat otázku promlčení, neboť to by se dle účastníka mělo zohledňovat až při případných sporech. Při rozhodování o zrušení výmazu však soud musí posoudit proč by měl výmaz účastníka zrušit. Tímto důvodem nemohou být neucelená tvrzení, že mohou existovat nějaké poměrně minimální pohledávky, jejichž případné promlčení je velmi pravděpodobně, neboť od doby jejich možného vzniku uplynuly desítky let. Pro zrušení výmazu ani není naplněna podmínka, že by se objevil dosud neznámý nový majetek, který by bylo třeba vypořádat. Již z tvrzení navrhovatelů vyplývá pravý opak, a to že naopak majetek představující pozemek v Říčanech náležel účastníku a existence vlastnictví pozemku musela být jednoznačné známá. Nejednalo se tedy o pozemek, který by v domě likvidace a výmazu účastníka nebyl znám a nyní se teprve objevil. Existence vlastnictví pozemku účastníkem je tvrzena i prokázána samotnými navrhovateli, a to navrhovateli dohledanou a předloženou trhovou smlouvou, kterou byl pozemek nabyt, a dále korespondencí ohledně toto pozemku, ve věci záměru vybudování rekreačního střediska, a ostatně i zápisem v katastru nemovitostí. Výklad, že majetek, který byl znám v době existence účastníka a v době jeho možného výmazu a likvidace, není důvodem pro zrušení výmazu, neboť se nejedná o majetek nově zjištěný, vyplývá i z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 7 Cmo 454/2010. Vzhledem k uvedeným důvodům pro zamítnutí návrhu navrhovatelů se soud již dále nezabýval formou osoby účastníka a bližšími údaji o jeho výmazu a likvidaci.

11. O náhradě nákladu řízení rozhodl soud tak, že je žádnému účastníku nepřiznal. Navrhovatelé úspěšní nebyli a z procesního hlediska by obecně měli být povinni k úhradě náhrady nákladu účastníku. Účastník však není existující osobou, neboť právě v řízení soud posoudil, že nevyhoví návrhů na zrušení výmazu účastníka a nebude tak obnovovat účastníka (§ 142 odst. 1. o. s. ř.). Náhradu nákladu řízení by tak nebylo možné hradit neexistujícímu subjektu, nebylo by komu náhradu hradit. Navrhovatelé by také obecně měli být povinni k úhradě nákladu státu za ustanoveného opatrovníka. Tuto náhradu nákladů státu by však bylo možné přiznat, pokud by byla přiznána i náhrada nákladů řízení, což vzhledem k neexistenci účastníka nebylo možné (§ 149 odst. 2. o. s. ř.), uzavřel soud prvního stupně.

12. Proti usnesení soudu prvního stupně podali navrhovatelé a) a b) včasná odvolání shodného obsahu. Jejich stěžejní odvolací námitky jsou následující:

1) Nepřezkoumatelnost

Napadené rozhodnutí v bodě 35. označuje úhrady daní z nemovitostí za nedůvěryhodný důvod. Odvolatelé nerozumí tomu, proč se má jednat o nedůvěryhodný důvod, když soud nerozporuje skutkový stav. K právnímu hodnocení toho, kdo se obohatil, odvolatelé předložili rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019 č. j. 28 Cdo 208/2019-173: „Bezdůvodně se v daném případě obohatí nikoli osoba, jíž bylo plněno, ale subjekt, jehož dluh byl vyrovnán.“, přičemž s tímto rozsudkem se prvoinstanční soud vůbec nevypořádal.

Odůvodnění soudu, že k této úhradě nebyl navrhovatel a) povinen je v kontextu povahy bezdůvodného obohacení zcela lichý - princip bezdůvodného obohacení je právě v tom, že dotyčný nebyl povinen plnit, a proto se jedná o bezdůvodné obohacení.

2) Nesprávná skutková zjištění

V bodě 36. napadené rozhodnutí uvádí, že je tvrzení navrhovatele c) „zcela neprokazatelné “ - soud prvního stupně tedy v rozporu s provedeným dokazováním, z kterého vyplynulo, že navrhovatel c) přistoupil k dluhu 3 496,27 Kč, dovodil nejenom, že není toto přistoupení prokázáno, ale zároveň, že je „neprokazatelné“. Napadené rozhodnutí v bodě 37. odůvodnění sporuje pohledávku, kterou nabylo [Jméno advokáta C]. od [právnická osoba] v likvidaci. Soud prvního stupně ovšem neuvádí žádný konkrétní důkaz, resp. vypořádání se s důkazními návrhy, které ho vedou k závěru, že důkazní návrhy k této pohledávce jsou nedostatečné. Pokud měl soud pochybnost ohledně právního předchůdce [právnická osoba] v likvidaci, pak opomíjí, že ten je uveden ve smlouvě o postoupení jako Spojené továrny na barvy a laky, národní podnik. Odvolatelé mají za to, že pro obnovení právnické osoby není potřeba stupeň prokázání pohledávky (v daném řízení se nerozhoduje meritorně o pohledávce), ale stačí nižší stupeň osvědčení pohledávky (k tomu per analogiam rozhodování o úpadku). Smyslem řízení o obnově právnické osoby je posoudit, zda tu jsou důvody, pro které má být právnická osoba obnovena - po obnově právnické osoby pak ta může buď svůj dluh dobrovolně splnit, nebo se proti němu bránit, a to i v případném soudním řízení. O zaujetí soudu prvního stupně svědčí i argumentace odůvodnění, že není zřejmé, proč by se navrhovatel b) rozhodl takovou pohledávku nabýt - takovéto úvahy v řízení o obnovení právnické osoby nejsou vůbec na místě a soudu nepřísluší, jelikož soud má zkoumat toliko zda došlo k postoupení pohledávky, nikoli důvody, proč si ji někdo nechal postoupit.

3) Nesprávné právní posouzení

a) Dovození neexistující podmínky hospodárnosti

Napadené rozhodnutí v odůvodnění v bodě 31. vychází z komentáře ASPI, který předtím v bodě 30. interpretuje tak, že dovozuje podmínku „hospodárnosti“ pro obnovení právnické osoby. V bodě 36. se napadené rozhodnutí věnuje přistoupení k dluhu ve výši 3 000 Kč, přičemž zde krom sporu o existenci původního dluhu opět dovozuje i podmínku „hospodárnosti“ („Pro dluh v takové výši, i kdyby existoval nebo mohl existovat, by nebylo hospodárné rušit výmaz a provádět znovu lihňdaci účastníka“). Zákonná úprava žádnou takovou podmínku nestanoví a jedná se tak o soudcovské dotváření práva. Soud nemá při řízení o zrušení výmazu a obnově právnické osoby možnost posuzovat hospodárnost svého rozhodnutí. Zásada hospodárnosti se uplatňuje při vedení soudního řízení, ale není pro ni prostor při rozhodování o výsledku řízení - v opačném případě by mohl soud rozhodnout tak, že nevyhoví žalobě na částku menší než např. 100 000 Kč, jelikož vedení takového sporu a vymáhání takovéto částky v konečném důsledku není hospodárné oproti celkově vzniklým nákladům.

b) Nesprávné vyložení promlčení

Již na jednání právní zástupce odvolatelů uvedl, že stran námitky promlčení je potřeba rozlišovat mezi prekluzí a promlčením. U promlčení je nutno promlčení namítnout, přičemž nelze presumovat, že se tak stane. V okamžiku, kdy dosud nebyla právnická osoba obnovena, pak (neníli prokázáno jinak), námitku promlčení nevznesla a nelze tak pohledávky, které zavdávají příčinu obnovení, označit za nedostatečně pro obnovení z důvodu jejich promlčení, neb to nebylo dosud namítnuto. Napadené rozhodnutí v bodě 38. dovozuje promlčení nároků, a to aniž by se vyjádřilo k tomu, že námitka promlčení musí být první uplatněna. Soud prvního stupně se dopustil jednak nesprávného vyložení promlčení, když promlčení zaměňuje s uplatněním námitky promlčení (resp. to předpokládá) a jednak pochybení, když se nevypořádal s relevantní námitkou odvolatelů, že uplatnění námitky promlčení nelze presumovat.

c) Pojem dosud neznámý majetek

V bodech 39. a 40. se napadené rozhodnutí věnuje pozemkům, přičemž je zde odkazováno na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011. sp. zn. 7 Cmo 454/2010 ohledně majetku, s kterým se operovalo v konkursu. Dané rozhodnutí Vrchního soudu v Praze se odkazuje na dvě recentní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022 sp. zn. 27 Cdo 929/2022: zde je skutková situace taková, že subjekt vedl spor o nemovitost a likvidátor vzal žalobu zpět: ,,Podal-li likvidátor společnosti návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, bylo takové rozhodnutí plně v jeho působnosti. Povinností likvidátora za takové situace totiž bylo, aby posoudil, zda další vedení sporu, a tedy i případné prodlouženi likvidace je, vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (např. pravděpodobný výsledek sporu, jeho očekávaně trvání, sporem vyvolané zvýšení nákladu likvidace apod.) v zájmu společnosti či nikoli. Dospěl-li likvidátor k závěru, že je pro společnost (její věřitele a společníky) výhodnější spor (dále) nevést, a podal-li návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, odpovídá, nepostupoval-li s péčí řádného hospodáře, za škodu způsobenou takovým rozhodnutím věřitelům společnosti nebo jejím společníkům. Tato případná odpovědnost likvidátora však není důvodem k postupu podle § 209 odst. 1 o. z. Skutkově tak bylo prokázáno, že se o tom majetku vědělo v době likvidace, což však není tento případ. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022 sp. zn. 27 Cdo 1019/2022: odůvodnění toho, proč předmětný pozemek nemůže být neznámým majetkem je v jednom krátkém odstavci: „[6] Předně nelze uvažovat o tom. že předmětný pozemek představuje neznámý majetek společnosti zjištěný po jejím výmazu z obchodního rejstříku (k pojmu neznámý majetek srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1664/2007, ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5033/2008, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 5264/2009, a ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3946/2011).“ Všechny tři citované rozhodnutí se týkají skutkové situace, kdy daný subjekt v době likvidace vedl spor o daný pozemek - tedy o daném pozemku věděl v době likvidace. Poslední citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3946/2011 pak výslovně uvádí: „Je-li veden spor o majetek likvidované obchodní společnosti, nejde z pohledu § 75b odst. 2 obch. zák. o dosud neznámý majetek. O dosud neznámý majetek ve smyslu § 75b obch. zák. jde zejména v případech, kdy tento majetek nebyl (mylně) považován likvidovanou společností (popř. státním podnikem) za předmět jejího vlastnictví k okamžiku skončení likvidace (§ 75b odst. 1 obch. zák.), nebo k okamžiku výmazu z obchodního rejstříku (§ 75b odst. 2 obch. zák.).“ - dané rozhodnutí tedy uvádí demonstrativní případ, kdy se (zejména) má jednat o dosud neznámý majetek. V posuzovaném případě nebylo nikterak prokázáno, že by se s pozemky v rámci likvidace vůbec operovalo, jelikož o tom žádný záznam nebyl předložen. Pokud se soud prvního stupně zastřešuje známostí majetku na základě dokladů o nabytí a korespondencí o majetku, pak tímto dokládá známost majetku v nějakém (dřívějším) období, nicméně z pohledu smyslu zákonné úpravy je zjevně nutné posuzovat známost majetku k okamžiku likvidace (ev. konkursu) právnické osoby, když během likvidace (ev. konkursu) má být veškerý majetek právnické osoby vypořádán. Dané rozlišení dává smysl i v kontextu toho, že za právnickou osobu v čase jednají různé osoby, kterým nemusí být dříve nabytý majetek znám. Odvolatelé mají za to, že není-li prokázáno, že se o daném majetku v době likvidace vědělo, pak by měla být stanovena vyvratitelná domněnka, že se o majetku nevědělo, jinak by. s přihlédnutím k presumci řádného průběhu likvidace, byl vypořádán. Skutečnost, že byl majetek zapsán v katastru nemovitostí pak sám o sobě nemůže stačit pro závěr, že se o majetku v době likvidace vědělo, jelikož katastr nemovitostí se v rozhodné době jednak příliš neaktualizoval a jednak neměl materiální publicitu jako dnes.

4) Procesní pochybení

Při jednání konaném dne 19. 7. 2024 v závěrečném návrhu opatrovník právnické osoby změnil své stanovisko, a nakonec sám navrhnul, aby došlo k obnově právnické osoby (Pokud toto není zachyceno z protokolu z jednání, nechť si odvolací soud posoudí audiozáznam závěrečných návrhů). Napadené rozhodnutí se nikterak nevyjadřuje ke změněnému závěrečnému návrhu opatrovníka, což odvolatelé nepovažují za pouhé opomenutí v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí (které by zakládalo nepřezkoumatelnost), ale za doklad procesního pochybení soudu, který se zjevně procesně nezabýval závěrečnými návrhy stran, když v opačném případě by se musel vyjádřit i ke změněnému závěrečnému návrhu právnické osoby. Prvoinstanční soud přiznává (bod 41), že se nezaobíral formou právnické osoby, a to i když mu to bylo uloženo v bodě 11. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2023 č. j. 9 Cmo 146/2022-29, kterým došlo ke zrušení dřívějšího prvoinstančního rozhodnutí v této věci.

13. Odvolatelé navrhli, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se návrhu v plném rozsahu vyhovuje, in eventum napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

15. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů zjistil všechny relevantní skutečnosti a správně tak zjistil a vyhodnotil skutkový stav. Věc posoudil odpovídajícím způsobem i po stránce právní.

16. Odvolací námitky neseznal odvolací soud důvodnými z následujících důvodů:

1) Nepřezkoumatelnost

Odvolatelé polemizovali s tím, že „úhrada daně z nemovitosti“ není důvěryhodným důvodem (viz bod 35 usnesení soudu prvního stupně). Soud prvního stupně zcela odpovídajícím a dostatečným důvodem vysvětlil, že tvrzené zaplacení daně z nemovitosti někým, kdo k tomu nemá zákonnou povinnost s tím, aby byla takto zkonstruovaná - vytvořená pohledávka za neexistující právnickou osobou následně uplatňována jako zájem hodný právní ochrany pro obnovení neexistující právnické osoby je účelové. Podle odvolacího soudu takové jednání nemůže požívat právní ochrany a nemůže být ani důvodem hodným právní ochrany ve smyslu § 209 odst. 1 o. z. Navíc zaplacení dluhu za někoho, kdo neexistuje, je nemožné už jen ze své podstaty. Navrhovatelé potud ani neosvědčili svůj právní zájem na obnovení spolku.

2) Nesprávná skutková zjištění

Námitky odvolatelů ohledně bodu 36. napadeného rozhodnutí jsou též nedůvodné, a to v kontextu s výše jmenovanými důvody (viz bod 1). Jednak jde souhlasit se závěrem, že by nedávalo ekonomického ani jiného smyslu přistupovat k dluhu, o jehož existenci není 68 let ničeho známo, tím spíše pak nejde o důvod reflektovaný ustanovením § 209 odst. 1 o. z. Navíc opět platí, že tzv. „dlužník“ k jehož dluhu mělo být přistoupeno, neexistuje a bylo-li tedy přistupováno k dluhu dlužníka v době přistoupení neexistujícího, nemůže takovéto právní jednání mít účinky přistoupení dluhu ve smyslu zákona. Navrhovatelé neosvědčili svůj právní zájem na obnovení spolku.

3) Nesprávné právní posouzení

a) Dovození neexistující podmínky hospodárnosti

S odvolateli nelze souhlasit ani v jejich názoru na neexistenci kritéria hospodárnosti obnovení právnické osoby podle § 209 o. z. Zájem hodný právní ochrany v sobě, samozřejmě, zahrnuje i kvantitativní kritérium představované cílem obnovení právnické osoby ve vztahu k nákladům spojeným s obnovením a další existencí právnické osoby. Je tak zcela zřejmé, že obnovení právnické osoby pro uspokojení jejího relativně malého závazku (v daném případě však existence takového závazku nebyl ani prokázána) nedává smysl jak ekonomický, tak jiný a potud nenaplňuje podmínku zájmu hodného právní ochrany.

b) Nesprávné vyložení promlčení

Otázka promlčení v daném případě nemá de facto ani de iure významu, protože jak výše konstatováno, navrhovatelé vůči neexistující právnické osobě nemají žádné pohledávky, resp. jimi tvrzené pohledávky za takové nelze v žádném případě považovat. Se soudem prvního stupně lze nicméně souhlasit v jeho názoru, že byla-li by v době zániku spolku dána vůči němu pohledávka, pak po uplynutí několika desítek let by takováto pohledávka byla zcela jistě promlčena.

c) Pojem dosud neznámý majetek

Odvolatelé též namítali nesprávnost odůvodnění usnesení soudu prvního stupně v bodech 39. a 40. jeho usnesení s tím, že pokud se soud prvního stupně zastřešuje známostí majetku na základě dokladů o nabytí a korespondencí o majetku, pak tímto dokládá známost majetku v nějakém (dřívějším) období, nicméně z pohledu smyslu zákonné úpravy je zjevně nutné posuzovat známost majetku k okamžiku likvidace (ev. konkursu) právnické osoby, když během likvidace (ev. konkursu) má být veškerý majetek právnické osoby vypořádán. Dané rozlišení dává smysl i v kontextu toho, že za právnickou osobu v čase jednají různé osoby, kterým nemusí být dříve nabytý majetek znám. Odvolatelé mají za to, že není-li prokázáno, že se o daném majetku v době likvidace vědělo, pak by měla být stanovena vyvratitelná domněnka, že se o majetku nevědělo, jinak by. s přihlédnutím k presumci řádného průběhu likvidace, byl vypořádán. Skutečnost, že byl majetek zapsán v katastru nemovitostí pak sám o sobě nemůže stačit pro závěr, že se o majetku v době likvidace vědělo, jelikož katastr nemovitostí se v rozhodné době jednak příliš neaktualizoval a jednak neměl materiální publicitu jako dnes. Podle odvolacího soudu se odvolatelé mýlí v závěru o vyvratitelné domněnce, že se v době existence spolku, resp. jeho likvidace o majetku nevědělo, když správným je pravý opak této domněnky, tedy naopak není-li prokázáno, že jde o tzv. neznámý majetek ve smyslu § 209 odst. 1 o. z., pak se předpokládá, že se jednalo u příslušné právnické osoby - v daném případě spolku, o majetek známý. Nelze ani souhlasit se závěrem odvolatelů ohledně toho, že známost tohoto majetku by nepotvrzoval jeho zápis v katastru nemovitostí, když opět platí opak - tento zápis naopak potvrzoval jeho známost všem osobám, tím spíše samotnému spolku. To u vědomí toho, že předmětné době platil zákon č. 95/1871 ř. z. o pozemkových knihách, který byl zrušen až zákonem č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí. „Po 1. 1. 1951 vlastnictví i k věcem nemovitým a jednotlivě určeným podle ustanovení § 111 zákona č. 141/1950 Sb. převádělo už samou smlouvou (nebylo-li stanoveno jinak) a zápis převodu vlastnictví k věcem nemovitým neměl již konstitutivní význam a byl v zákoně ponechán "jen z důvodu potřebné kontroly a evidence" (viz důvodová zpráva k § 111 až § 113 dříve platného zákona č. 141/1950 Sb.) - viz Rc 27/1996. Vlastnictví nemovitostí se sice pořád zapisovalo do pozemkové knihy vedené soudy, ale zápis už nebyl nadán materiální publicitou, protože i nemovitosti šlo platně převést jen účinností smlouvy. To však neznamená, že byla-li změna zapsána v katastru nemovitostí, pak nastávaly účinky publicity - dobré víry pro třetí osoby. Samotné likvidované právnické osobě musel však být její majetek zjevný i jen ze smlouvy (nabývací). Měl-li by být tedy určitý majetek považován za tzv. neznámý majetek, muselo by být prokázáno, že v době existence příslušné právnické osoby a potažmo tak i v době její likvidace o tomto majetku neměla právnická osoba (její orgány) vědomost. To se v daném případě nestalo.

4) Procesní pochybení

Podle odvolacího soudu k procesnímu pochybení nedošlo, když soud prvního stupně řádně postupoval při jím konaném jednání. To, že soud prvního stupně ve svém usnesení výslovně nekonstatoval všechny procesní návrhy všech účastníků, resp. opatrovníka obnovovaného spolku není procesní chybou za situace, že se fakticky i teoreticky dostatečně vypořádal se všemi procesnímu úkony všech účastníků a následně pak s věcí samou.

17. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné, když odvolací námitky neseznal důvodnými.

18. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř. a § 1 odst. 3 z. ř. s.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšnému účastníkovi. Účastník však není existující právnickou osobou, neboť právě v řízení se rozhoduje o jeho obnově. Náhradu nákladu odvolacího řízení by tak nebylo možné hradit neexistujícímu subjektu, proto rozhodl odvolací soud tak, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

19. Za situace, kdy je soud prvního stupně povinen hradit ustanovenému opatrovníkovi „účastníka“ odměnu a náhradu jeho hotových výdajů, a to za řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, tyto náklady musí státu neúspěšní navrhovatelé ve smyslu § 149 odst. 2 o. s. ř., neboť ti existují. Závěr soudu prvního stupně, dle něhož toto možné není, odvolací soud nesdílí, neboť by se jednalo o přepjatě formalistický výklad ustanovení § 149 odst. 2 o. s. ř. proto rozhodl odvolací soud tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.