o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení povinných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2024, č. j. 4 Cmo 101/2024-66, o odvolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. ledna 2025, č. j. 16 C 79/2024-10,

1. V záhlaví uvedeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. odmítl žaloby povinných na obnovu řízení a pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2024, č. j. 4 Cmo 101/2024-66 (dále jen „žaloby“).

2. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že povinní v žalobách pouze odkázali na ustanovení § 229 odst. 3 a 4 a § 228 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že tyto žaloby lze kvalifikovat jako dysfunkční návrhy na zahájení řízení. Soudu prvního stupně bylo z jeho vlastní činnosti známo, že povinní opakovaně podávají nezměrné množství řádných a mimořádných opravných prostředků a namítají podjatost soudců, aniž by svá podání jakkoliv odůvodnili po stránce skutkové a právní. Tyto podání nemají náležitosti dané zákonem a výzvy k odstranění jejich nedostatků zůstávají zpravidla bezvýsledné. Soud prvního stupně proto nevyzval povinné k odstranění vad a obě tyto žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.

3. Proti výše uvedenému usnesení podali povinní odvolání, navrhují jeho zrušení, prohlášení jeho nicotnosti a neprodlené „zrušení/zastavení“ předmětné exekuce, neboť skutečný skutkový i právní stav objektivně byl a je zcela jiný, jde o pokračující vědomý zločin vzájemně se kryjících soudů a soudců, kteří rozhodují s bezmeznou libovůlí. Odvolatelé dále trvají na neprodleném řádném vyřízení všech již dříve, důvodně a včas učiněných podání jak v předmětné exekuční věci, tak zejména v předcházející nalézací věci. Upozorňují, že proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2024, sp. zn. 4 Cmo 101/2024-66, podali i dovolání a spis byl odeslán 31. 12. 2024 k Nejvyššímu soudu. Podávají námitku podjatosti „samosoudce JUDr. Pavla Moravce i všech soudců Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze i Okresních soudů v Semilech a v Jičíně“. Navrhují předložení věci k rozhodnutí o nutné delegaci soudům, kterým není nadřízen Vrchní soud v Praze. Uvádí, že nejde o svévolné uplatňování nebo bránění práva, ale o objektivně důvodnou obranu proti zjevně nezákonným, protiústavním a účelovým postupům/rozhodnutím nejen v tomto řízení. Povinní dále uvádějí, že bylo a je objektivně a nevyvratitelně prokázané, že nejen v této věci byly a jsou vědomě páchány velmi závažné zločiny, když objektivně důvodné bylo a je i řádné vyvození kárné, trestní, hmotněprávní odpovědnosti, k jejímuž konečně řádnému vyvození tímto dávají objektivně důvodný podnět.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání povinných bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.

6. Podle § 43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.

7. Odvolacímu soudu je stejně jako soudu prvního stupně z jeho vlastní činnosti známo, že povinní opakovaně podávají u soudů všech stupňů podání, které postrádají náležitosti stanovené zákonem. K odstranění nedostatků těchto podání již byli povinní v minulosti několikrát vyzváni (i v případě žaloby pro zmatečnost a na obnovu řízení) a musí si být tedy zákonem stanovených náležitostí vědomi. Podání povinných nelze proto chápat jiným způsobem než jako snahu o umělé prodlužování již dávno pravomocně skončených soudních řízení.

8. Dle názoru odvolacího soudu lze podání povinných považovat za zneužití institutů procesního práva a jelikož byli v minulosti již opakovaně poučeni o vadách v jejich podáních, bylo by zasílání stále stejných poučení postupem neefektivním a formalistickým. Navíc ani v odvolacím řízení neuvedli povinní žádné relevantní skutečnosti a neodstranili vady podání.

9. Nahlédnutím do systému infoSoud (dostupné na „www.justice.cz“) odvolací soud zjistil, že Nejvyšší soud zastavil dne 19. 2. 2025 řízení o dovolání povinných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2024, č. j. 4 Cmo 101/2024-66.

10. Námitku vyloučení (podjatosti) rozhodujícího soudce, jenž je odvolacím důvodem podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., odvolací soud nepovažuje za důvodnou, neboť tato námitka nebyla povinnými nikterak relevantně odůvodněna a ani z obsahu spisu se nepodává, že by byl dán důvod pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí předmětné věci ve smyslu § 14 a násl. o. s. ř. Nebylo ani třeba zabývat se námitkou podjatosti všech soudců Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze, když je navíc zřejmé, že nejde o vážně míněný procesní úkon, ale již několikrát shodně zaslanou část podání. Odvolací soud proto námitku podjatosti vyhodnotil jako zneužití procesních práv povinných, a proto k ní nepřihlížel (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3209/18).

11. Lze proto shrnout, že postupu soudu prvního stupně nelze vytknout žádné pochybení, a proto odvolací soud výše uvedené usnesení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

12. Výrok o nákladech řízení se zakládá na tom, že ve věci plně úspěšné oprávněné žádné náklady řízení nevznikly.