o určení odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, k odvolání likvidátora proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2024 č. j. 73 Cm 55/2012-23,

1. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně (dále též jen „soud“) v záhlaví označeným usnesením výrokem I. přiznal [tituly před jménem], nar. [Anonymizováno], likvidátorovi (dále též jen „likvidátor“) již zaniklé obchodní společnosti [právnická osoba]. v likvidaci, IČO [IČO] (dále též jen „společnost“) odměnu likvidátora ve výši 5 000 Kč a výrokem II. mu přiznal náhradu hotových výdajů ve výši 2 779 Kč, která mu bude uhrazena z poskytnuté zálohy na hotové výdaje ve výši 8 000 Kč a výrokem III. mu uložil zaplacení nespotřebované zálohy České republice na účet Městského soudu v Praze ve výši 5 221 Kč do 3 dnů po právní moci tohoto usnesení.

2. Soud prvního stupně v odůvodnění poukázal na usnesení ze dne 4. 6. 2012 č. j. 73 Cm 55/2012-5, jímž soud jmenoval mj. [tituly před jménem] likvidátorem společnosti [právnická osoba]. v likvidaci s tím, že s odkazem na § 3043 odst. 2 o. z. na věc aplikoval § 71 odst. 6 a 9 obch. zák. a při stanovení odměny a náhrady hotových výdajů vycházel z vyhlášky ministerstva č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“). Dle předloženého vyúčtování shledal soud jako účelně vynaloženou položku ve výši 2 178 Kč (zveřejnění v Obchodním věstníku), položku ve výši 340 Kč (ověřování) a položku ve výši 261 Kč (poštovné). Náhradu hotového výdaje ve výši 3 000 Kč (účetnictví) a 4 000 Kč (archivace) soud likvidátorovi nepřiznal, neboť vynaložení tohoto výdaje nebylo ani přes výzvu soudu doloženo. Pokud jde o cestovní výdaje, soud jejich náhradu likvidátorovi nepřiznal, neboť je nepovažoval za účelně vynaložené. V otázce přiznání náhrady hotových výdajů spojených s likvidací totiž dle soudu nelze přehlédnout kritérium účelnosti vynaložených výdajů (srov. např. nález Ústavního soudu z 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/12). Za účelné výdaje přitom nelze bez dalšího považovat výdaj za použití osobního motorového vozidla při jízdách po městě, v němž má likvidátor sídlo (Praha), existujeli k místu prováděného úkonu jiný přiměřený a dostupný způsob dopravy (využití veřejné dopravy) (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze, 14 Cmo 243/2019, ze dne 29. 8. 2019). Pokud jde o cestu mimo město, v němž má (resp. měl) likvidátor sídlo, konkrétně do Karlových Varů (finanční úřad), nepostačuje k prokázání účelnosti cestovních výdajů pouhé rozepsání cestovních výdajů s uvedením data jízdy, označením výchozího a cílového místa, aniž by spolu s tím nebyly tvrzeny (a doloženy) i skutečnosti, na jejichž základě bude možné vyhodnotit, že uskutečněná jízda byla provedena účelně v rámci naplňování účelu likvidace (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2022, sp. zn. 7 Cmo 82/2022 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 14 Cmo 260/2024). Navrhovatel v tomto ohledu sice na výzvu soudu sdělil, že jízda do Karlových Varů byla nutná za účelem nahlédnutí do spisu a vyjádření se k dokladům, na druhou stranu již nijak netvrdil (ani nedoložil), z jakého důvodu bylo nutné provést tento v rámci likvidace nemajetné společnosti neobvyklý úkon. Z tohoto důvodu nebylo možné tento úkon vyhodnotit jako účelný v rámci naplňování účelu likvidace. Soud proto přiznal likvidátorovi náhradu hotových výdajů ve výši 2 779 Kč, která bude v plné výši uhrazena z poskytnuté zálohy (výrok II.). Jelikož likvidátorovi poskytnutá záloha (8 000 Kč) byla vyčerpána pouze do výše 2 779 Kč, uložil soud likvidátorovi povinnost nespotřebovanou část zálohy ve výši 5 221‬ Kč vrátit (výrok III.).

3. Proti usnesení soudu prvního stupně ohledně výroku II. a III. podal likvidátor v zákonné lhůtě odvolání. Z obsahu odvolání vyplývá, že míří (z logiky věci) jen do nepřiznané náhrady hotových výdajů, a to za účetní služby ve výši 3 000 Kč, archivaci ve výši 4 000 Kč a cestovné ve výši 2 791 Kč. Odvolatel nesouhlasil s tím, že mu soud nepřiznal náhradu nákladů vynaložených za účetní služby s tím, že nikde není stanoveno, že si likvidátor nemůže vzít „odbornou firmu“ k provedení svého úkolu. Pokud jde o cestovní výdaje, uvedl, že pouze likvidátor zná situaci a jen on může rozhodnout, kterých úkonů se státními orgány či jinými subjekty se zúčastní osobně a kde dostačuje písemný či telefonický kontakt. Toto rozhodně nemůže posoudit soudní úředník, který nemá nejmenší přehled o tom, jak likvidace probíhala. Pokud jde o posouzení účelnosti vynaložených cestovních náhrad, soud měl tuto otázku řešit výlučně podle ustanovení § 8 vyhlášky. Pokud ve druhém odstavci toto ustanovení odkazuje na zvláštní předpis, je zjevné, že tento odkaz se vztahuje toliko na rozhodování o výši náhrady, nikoliv na posuzování oprávněnosti použití dopravního prostředku. Ustanovení § 157 zák. práce otázku výše náhrady vůbec neřeší. Nelze tedy nijak dojít k závěru, že by použití vlastního automobilu likvidátora bylo podmíněno např. souhlasem soudu a podobně. Současně má za to, že použití vlastního motorového vozidla bylo v daném případě i zcela účelné. Soud prvního stupně si při svých úvahách v tomto směru zjevně neuvědomil, jak je časově náročná cesta z místa jejího bydliště do jiných míst v Praze. Tato cesta by při použití městské hromadné dopravy trvala déle - otázka několika přestupů. Při hodnocení účelnosti vynaložených prostředků je proto třeba přihlížet i k těmto aspektům, což však soud zjevně neučinil. Dodal, že je třeba přihlédnout i k jeho osobní situaci, kdy již s ohledem na věk a další přidružené nemoci je méně mobilní a cestování hromadnými prostředky mu činí značné potíže. Brojil i proti tomu, že likvidátor nemůže ukládat materiály likvidovaných firem sám, což přesahuje jeho prostorové i odborné možnosti. Navrhl, aby mu soud přiznal „plnou“ náhradu hotových výdajů, které vynaložil, tak jak je vyúčtoval.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně jen v rozsahu nepřiznané náhrady požadovaných hotových výdajů stran účetnictví, archivace a cestovného a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen částečně.

5. Vzhledem k tomu, že odvolatel byl do své funkce jmenován usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 6. 2012 č. j. 73 Cm 55/2012-5, které nabylo právní moci dne 1. 9. 2012, posuzoval odvolací soud jeho nároky podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“), srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 14 Cmo 348/2015, uveřejněné pod č. 118/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Shrnuto, odvolací soud vycházel z právní úpravy účinné v době, kdy byl likvidátor soudem jmenován do své funkce, jak správně učinil soud prvního stupně.

6. Dle § 71 odst. 9 obch. zák. „Ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou pravidla pro určení výše odměny likvidátora nebo člena orgánu společnosti jmenovaného soudem, a v jakých případech náhradu hotových výdajů a odměnu likvidátora hradí stát.“ Dle § 8 odst. 1 vyhlášky „Likvidátorovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie.“

7. Odvolatel nesouhlasil s tím, že mu soud prvního stupně nepřiznal náhradu hotových výdajů za poskytnuté účetní služby. Odvolací soud ohledně výdajů za účetní služby poukazuje na svou ustálenou judikaturu - srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023 sp. zn. 14 Cmo 244/2022 nebo ze dne 2. 6. 2023, sp. zn. 14 Cmo 81/2023, ze dne 24. května 2024, sp. zn. 7 Cmo 112/2024, ze dne 11. června 2024, sp. zn. 7 Cmo 162/2024, či ze dne 15. července 2024, sp. zn. 7 Cmo 209/2024. Podle rozhodného znění § 70 odst. 3 obch. zák. a § 135 odst. 1 obch. zák. přechází jmenováním likvidátora na něho povinnosti statutárního orgánu omezené § 72 obch. zák. a tedy povinností likvidátora stejně jako jednatele je zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví. Likvidátor je též povinen své povinnosti vykonávat s péčí řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 obch. zák. a ve smyslu tohoto zákonného ustanovení odpovídá také objektivně za škodu, kterou by mohl způsobit společnosti porušením této své zákonné povinnosti. Z dikce § 135 odst. 1 obch. zák. je přitom zřejmé, že likvidátor není povinen vést účetnictví sám, nýbrž je povinen zajistit jeho řádné vedení. Vzhledem ke znění § 135 odst. 1 obch. zák. nelze likvidátora nutit, aby účetnictví likvidované společnosti vedl sám a tuto povinnost mu nestanoví ani vyhláška č. 479/2000 Sb. Jinak řečeno likvidátor je oprávněn zajistit si vedení účetnictví a vyhotovování daňových přiznání prostřednictvím třetí osoby. Uvedené dále znamená, že likvidátor není povinen vést účetnictví, včetně vyhotovení účetních závěrek a potřebných daňových přiznání, vlastními silami ani v případě, že společnost je nečinná a nevykazuje žádný majetek - tak, jako v posuzovaném případě. Skutečnost, že společnost nemá žádný majetek, by měla být reflektována ve výši úplaty požadované za poskytnuté služby, kdy částka 3 000 Kč se odvolacímu soudu, s ohledem na poznatky z vlastní rozhodovací činnosti v obdobných věcech (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. 7 Cmo 216/2024 nebo ze dne 22. 7. 2024 sp. zn. 7 Cmo 217/2024), jeví jako přiměřená. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se s argumentací odvolatele potud ztotožňuje. Nicméně odvolatel přehlédl, že náhrada za účetní služby mu nebyla poskytnuta z jiného důvodu, a to proto, že vynaložení tohoto výdaje soudu ani přes výzvu nebylo doloženo. Dle obsahu předloženého soudního spisu soudu prvního stupně došla od likvidátora dne 21. 8. 2024 „Závěrečná zpráva likvidátora“, jehož přílohou bylo vyúčtování hotových výdajů. Jelikož vynaložení těchto hotových a likvidátorem vyúčtovaných výdajů nebylo soudu prvního stupně nijak doloženo, vyzval jej soud usnesením ze dne 22. srpna 2024 č. j. 73 Cm 55/20212-20, aby ve stanovené lhůtě (10ti dnů od doručení usnesení, tj. výzvy) předložil listiny prokazující vynaložení výdaje ve výši 3 000 Kč za účetní služby a 4 000 Kč za archivaci (dále též jen „výzva“). Výzvu si likvidátor osobně převzal a v rámci podání došlého soudu dne 11. 9. 2024 soudu sdělil, že faktury za archivaci a účetní služby jsou již ve spisu založeny. Toto tvrzení však neodpovídá skutečnosti, protože ve spisu se žádné takové listiny nenacházejí a likvidátor v reakci na výzvu soudu a ani v odvolání nijak své tvrzení nedoložil. To platí i ohledně druhého výdaje - za archivaci, k jehož doložení byl likvidátor stejnou výzvou soudu vyzván, ale likvidátor v reakci na výzvu soudu a ani v odvolání nijak své tvrzení nedoložil. Shrnuto, protože likvidátor nedožil výdaj za účetní služby a dále nedoložil výdaj za archivaci (provedenou k tomu oprávněnou osobou), nemohly mu být hotové výdaje za tyto služby nahrazeny.

8. Jednalo-li by se poskytnutí účetních a archivačních služeb k tomu oprávněným subjektem, náležela by likvidátorovi i u neaktivní a nemajetné společnosti náhrada takových hotových výdajů coby účelně vynaložených, nicméně jejich vynaložení musí likvidátor, požaduje-li jejich náhradu, soudu prokázat (doložit). To se v daném případě nestalo, proto je závěr soudu prvního stupně o tom, že je likvidátorovi nepřiznal, protože jejich vynaložení ani přes výzvu nedoložil, správný.

9. Likvidátor dále požadoval náhradu cestovních výdajů ve výši 2 791 Kč. Podle § 8 vyhlášky má likvidátor mimo jiné právo i na přiznání náhrady cestovních výdajů. Obecně platí, že likvidátor je povinen každý dílčí požadavek na zaplacení cestovného, jako výdaje spojeného s prováděním likvidace, jednoznačně specifikovat uvedením konkrétních skutečností, z nichž bude zřejmá účelnost uskutečnění příslušné cesty a tato tvrzení doložit. Z tvrzení likvidátora musí být zřejmé, že se jednalo o záležitosti, které nebylo možné vyřídit jinak, než „osobní návštěvou“ příslušné instituce, tedy např. prostřednictvím písemné komunikace prostřednictvím datových schránek, apod. V daném případě likvidátor v odvolání uvedl, že v tomto konkrétním případě bylo třeba jednat s exekutory a likvidátor zvažoval též eventualitu podat trestní oznámení. Ohledně cesty do Karlových Varů uvedl, že bylo třeba nahlédnout do spisu stran vztahů s firmou, kterou finanční úřad šetřil, protože bylo třeba se vyjádřit k dokladům. Z obsahu spisu vyplývá, že Česká národní banka upozornila soud na skutečnost, že společnost v rozporu s § 14 odst. 4 zákona o kolektivním investování ve své obchodní firmě užívá neoprávněně označení „investiční společnost“. Odvolací soud tedy v tomto konkrétním případě dospěl k závěru, že poskytnutí náhrady cestovného (coby účelně vynaloženého výdaje, resp. výdajů) je odůvodněno, resp. vyplývá samo o sobě ze specifických aspektů - okolností posuzovaného případu, kdy vzhledem k odpovědnosti likvidátora bylo z jeho strany nezbytné podniknout všechny nezbytné kroky (a tedy i „osobní cesty“), aby došlo k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností odůvodňujících jeho postup ohledně likvidace této společnosti, např. případné podání trestního oznámení, jež likvidátor zvažoval podat apod. Odvolací soud tedy dospěl v tomto konkrétním a specifickém případu k závěru, že je na místě přiznat likvidátorovi jím požadovanou náhradu cestovného v jím požadované výši.

10. Výše uvedené - tj. přiznání další náhrady hotových výdajů likvidátora za cestovné se ovšem automaticky promítá i do akcesorického výroku o vrácení nespotřebované zálohy na náklady spojené s likvidací předmětné společnosti. Likvidátor v odvolání sice uvedl, že mu byla vyplacena záloha ve výši 7 000 Kč, nicméně dle obsahu předloženého soudního spisu sp. zn. 73 Cm 55/2012 likvidátor žádal o zálohu ve výši 8 000 Kč a v této výši mu byla pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně přiznána - viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2013 č. j. 73 Cm 55/2012-11, jež nabylo dle vyznačené doložky právní moc ke dni 28. 6. 2013. Dne 22. 7. 2013 dala rozhodující soudkyně příkaz účtárně poukázat z rozpočtových prostředků ve smyslu vyhlášky č. 416/2004 Sb. likvidátorovi částku 8 000 Kč (viz platební poukaz na č.l. 12). Odvolací soud navíc tuto skutečnost ještě v rámci své činnosti prověřil v účtárně soudu prvního stupně a ta mu potvrdila vyplacení zálohy ve výši 8 000 Kč na jméno Kulhavý Václav dne 8. 8. 2013. Odvolací soud ohledně navázaného výroku o vrácení nespotřebované části zálohy vycházel z toho, že likvidátorovi byla přiznána záloha ve výši 8 000 Kč, přičemž po započtení již pravomocně přiznaných 2 779 Kč a nyní přiznaných dalších 2 791 Kč je tak povinen vrátit nespotřebovanou zálohu na náklady likvidace ve výši 2 430 Kč.

11. Pro úplnost odvolací soud dodává, že v obecné rovině i nadále setrvává na svém stanovisku, že stran náhrady cestovních výdajů (požaduje-li likvidátor jejich náhradu) je likvidátor povinen účelnost jednotlivých jízd svým motorovým vozidlem pro plnění úkolů v rámci likvidace řádně specifikovat, aby si soud mohl učinit závěr o účelnosti požadovaných cestovních výdajů, přičemž prosté rozepsání jednotlivých jízd (odkud kam se konaly, tedy bez dalšího) je z hlediska splnění tohoto požadavku nedostačující, tedy přiznání náhrady takových cestovních výdajů neodůvodňující.

12. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. a III. ohledně náhrady hotových výdajů likvidátora změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

13. Jelikož likvidátor je jediným účastníkem řízení, nepřichází v úvahu rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení.