o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení povinných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2024, č. j. 4 Cmo 38/2024-18, o odvolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. září 2024, č. j. 16 C 59/2024-8,

1. V záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) výrokem I. odmítl žaloby povinných na obnovu řízení a pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2024, č. j. 4 Cmo 38/2024-18 (dále jen „žaloby“). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že povinní v žalobách vznesli námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze JUDr. Moniky Vackové, JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Michala Krenka, Ph.D. Dále uvedl, že přestože si povinní museli být vědomi náležitostí obou typů žalob, tak žaloby nemají všechny zákonem předepsané náležitosti dle § 42 odst. 4, § 232 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Soudu prvního stupně bylo z jeho vlastní činnosti známo, že povinní opakovaně podávají řádné a mimořádné opravné prostředky téměř proti každému rozhodnutí, které se jich týká a namítají podjatost soudců. Tato podání nemají náležitosti dané zákonem a výzvy k odstranění jejich nedostatků zůstávají zpravidla bezvýsledné. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jenž judikoval, že mohou být i mimořádné prostředky nepřípustné pro zneužití práva. Odkázal také na rozhodovací praxi Ústavního soudu, že není nezbytné v každém případě účastníka poučovat o zákonem vyžadovaných náležitostech podání, jestliže se takového poučení dostalo i v předcházejících případech. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žaloby podané povinnými jsou zřejmým projevem zneužívání práva povinnými.

3. Proti výše uvedenému usnesení podali povinní odvolání, navrhují jeho zrušení, prohlášení jeho nicotnosti a neprodlené zastavení předmětné exekuce, neboť skutečný skutkový i právní stav objektivně byl a je zcela jiný. Podle povinných jde o pokračující vědomý zločin vzájemně se kryjících soudů a soudců, kteří rozhodují s bezmeznou libovůlí. Odvolatelé dále trvají na neprodleném a řádném vyřízení všech již dříve, důvodně a včas učiněných podání, a to jak v předmětné exekuční věci, tak zejména v předcházející nalézacích věcech a především věci vedené od roku 1998 u shora uvedeného krajského soudu. Současně podali námitku podjatosti „samosoudce JUDr. Jana Čipery i všech soudců Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze i Okresních soudů v Semilech a v Jičíně“. Navrhují předložení věci k rozhodnutí o nutné delegaci soudům, kterým není nadřízen Vrchní soud v Praze. Uvádí, že nejde o svévolné uplatňování nebo bránění práva, ale o objektivně důvodnou obranu proti zjevně nezákonným, protiústavním a účelovým postupům/rozhodnutím nejen v tomto řízení. Dále navrhují opravu napadeného usnesení a prohlášení jeho nicotnosti. Povinní dále vysvětlují, co přecházelo exekučnímu řízení a kolik již na předmětných pohledávkách uhradili. Povinní dále uvádějí, že podle jejich názoru bylo a je objektivně a nevyvratitelně prokázané, že nejen v této věci byly a jsou vědomě páchány velmi závažné zločiny, když objektivně důvodné bylo a je i řádné vyvození kárné, trestní, hmotněprávní odpovědnosti příslušných osob, k jejímuž řádnému vyvození svým opravným prostředkem dávají podnět.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání povinných bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.

6. Podle § 43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.

7. Odvolacímu soudu je stejně jako soudu prvního stupně z jeho vlastní činnosti známo, že povinní opakovaně podávají u soudů všech stupňů podání, které postrádají náležitosti stanovené zákonem. K odstranění nedostatků těchto podání již byli povinní v minulosti mnohokrát vyzváni (i v případě žaloby pro zmatečnost a na obnovu řízení) a musí si být zákonem stanovených náležitostí jejich podání vědomi. Podání povinných nelze proto chápat jiným způsobem než jako snahu o další umělé prodlužování již dávno pravomocně skončených soudních řízení.

8. Odvolací soud se plně ztotožnil s posouzením skutkového a právního stavu projednávané věci soudem prvního stupně, který v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně objasnil, proč lze podání povinných považovat za zneužití institutu procesního práva. Odvolací soud se ztotožnil také s názorem soudu prvního stupně, že v případě, že byli povinní v minulosti již opakovaně poučeni o vadách jejich podání, potom si jich musí být již náležitě vědomi a zasílání stále stejných poučení by bylo postupem neefektivním a formalistickým. Navíc ani v odvolacím řízení neuvedli povinní žádné relevantní skutečnosti a neodstranili jim vytýkané vady.

9. Námitku vyloučení (podjatosti) rozhodujícího soudce, jenž je odvolacím důvodem podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., odvolací soud nepovažuje za důvodnou, neboť tato námitka nebyla povinnými nikterak relevantně odůvodněna a ani z obsahu spisu se nepodává, že by byl dán důvod pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí předmětné věci ve smyslu § 14 a násl. o. s. ř. Nebylo ani třeba zabývat se námitkou podjatosti všech soudců Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze, když je navíc zřejmé, že nejde o vážně míněný procesní úkon, ale již několikrát shodně zaslanou část podání. Odvolací soud proto námitku podjatosti vyhodnotil jako zneužití procesních práv povinných, a proto k ní nepřihlížel (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3209/18). Shodně odvolací soud přistupoval také k návrhu na opravu usnesení, který nebyl povinnými nijak relevantně odůvodněn.

10. Lze proto shrnout, že postupu soudu prvního stupně nelze vytknout žádného pochybení, a z toho důvodu odvolací soud výše uvedené usnesení ve shodě s § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

11. Výrok o nákladech řízení se zakládá na skutečnosti, že ve věci plně úspěšné oprávněné žádné náklady řízení nevznikly.