o určení členství v bytovém družstvu, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 25. října 2023, č. j. 55 Cm 26/2023-72,

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu ve Svitavách dne 18. 10. 2022 domáhala se žalobkyně, aby soud určil, že je členkou žalovaného. V žalobě uvedla, že na základě usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. 10. 2020, č. j. 31 D 236/2019-67, které nabylo právní moci dne 10. 12. 2020 (dále jen „dědické usnesení“), nabyla po svém otci [Anonymizováno] (dále jen „zůstavitel“) družstevní podíl v žalovaném, s právem užívat byt č. 4 o dispozici 3+1 ve 2. nadzemním podlaží bytového domu č. p. [Anonymizováno] v [Anonymizováno], část obce [adresa] (dále jen „družstevní podíl“, „byt“ a „dům“). Žalovaný odmítl uzavřít s žalobkyní nájemní smlouvu na byt s odůvodněním, že zůstavitel byl již v roce 2010 z družstva vyloučen a žalobkyni tedy jako člena družstva neuznává. S tím žalobkyně nesouhlasí, neboť otázka vyloučení zůstavitele z žalovaného družstva byla již soudy řešena jako předběžná, a to v řízení vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 88/2011, ve kterém se žalovaný domáhal po zůstaviteli vyklizení bytu. Žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že zůstavitel trpěl v době, kdy mu bylo rozhodnutí o vyloučení z družstva doručováno, duševní poruchou, která jej činila neschopným listinu právně účinným způsobem převzít. Členství zůstavitele v družstvu ani nájem bytu tedy vyloučením nezanikly.

2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 12. 2022, č. j. Ncp 923/2022-25, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, a věc postoupil Krajskému soudu v Hradci Králové.

3. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dědické usnesení mu nebylo doručeno, a není mu proto známo, jak dědický soud dospěl k závěru, že žalobkyně je členkou družstva. Žalovaný soudní komisařce sděloval, že členství zůstavitele zaniklo vyloučením a zůstaviteli vznikl nárok na vypořádací podíl. Žalovaný několikrát nabízel žalobkyni uzavření nájemní smlouvy, čímž chtěl řešit situaci, kdy žalobkyně byt i nadále užívá a žalovaný se nedomáhá vyklizení bytu. Žalobkyni žalovaný účtuje jen náklady spojené s užíváním bytu ve výši 2 696 Kč, nikoli obvyklé nájemné, na které by měl žalovaný nárok. Žalovaný připouští, že žaloba o vyklizení bytu byla soudem zamítnuta. Zůstavitel ani jeho opatrovník však neučinili žádné kroky k tomu, aby bylo příslušnými orgány družstva, případně soudem rozhodnuto o neplatnosti vyloučení. Zůstavitel, případně jeho opatrovník, se o vyloučení dozvěděl nejpozději v roce 2018, kdy probíhalo řízení o vyklizení bytu. Zůstavitel se však proti usnesení představenstva žalovaného o vyloučení neodvolal k členské schůzi, a proto je usnesení o jeho vyloučení platné.

4. Krajský soud v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) napadeným rozsudkem žalobě vyhověl (výrok I.) a žalobkyni přiznal náklady řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z dědického usnesení, podle kterého žalobkyně zdědila po zůstaviteli družstevní podíl s právem užívat byt. Soud prvního stupně vyhodnotil dědické usnesení jako veřejnou listinu, která prokazuje to, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno. Bylo tedy na žalovaném, aby prokázal, že zůstavitel ke dni své smrti nebyl členem družstva. Žalovaný to podle soudu prvního stupně neprokázal, přestože byl o tom poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dopisem ze dne 8. 12. 2010 sdělil žalovaný zůstaviteli, že představenstvo rozhodlo téhož dne o jeho vyloučení pro závažné, dlouhodobé a opakované porušování členských povinností a hrubé porušování dobrých mravů v domě. Zásilku zůstavitel převzal dne 27. 12. 2010. Soud prvního stupně však vyšel z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 4. 2018, č. j. 9 C 88/2011-169, kterým byla zamítnuta žaloba žalovaného proti zůstaviteli o vyklizení bytu s odůvodněním, že žalovaný trpěl v době doručování rozhodnutí o vyloučení z družstva duševní poruchou, pro kterou mu bylo nařízeno ochranné psychiatrické léčení a která jej činila neschopným listinu právně účinným způsobem převzít (dále jen „rozsudek v řízení o vyklizení bytu“). Soud prvního stupně konstatoval, že předeslaným usnesením není vázán, avšak může z něj vycházet. Připustil, že v projednávané věci nemůže přezkoumávat platnost usnesení o vyloučení, je však povinen přezkoumat, zda vyloučený člen postupoval podle § 231 odst. 3 a 4 obch. zák. Žalovaný přitom neprokázal, že by závěry okresního soudu v napadeném usnesení nebyly pravdivé. Tudíž dědicem družstevního podílu se „mohla stát“ žalobkyně.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání žalovaný, který nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že dědické usnesení je dokladem o členství žalobkyně v žalovaném. Tento závěr je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR publikovaným pod R 14/92 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jedná se o rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90 - pozn. odvolacího soudu). Dědické usnesení má závaznost ve vztahu mezi dědici, nezavazuje však bez dalšího třetí osoby. Žalovaný dále namítl, že rozhodnutí o vyloučení z družstva se prokazatelně dostalo do sféry dispozice zůstavitele, přičemž zůstavitel toto rozhodnutí nenapadl opravnými prostředky. Zda byl zůstavitel způsobilý tyto opravné prostředky podat, nelze posuzovat k tíži žalovaného, který se povinnosti vůči zůstaviteli splnil. Rozhodnutí o vyloučení je tedy závazné a nelze je přezkoumávat jinak, než instituty, které jsou k tomu podle zákona určeny (tj. členskou schůzí, případně návrhem soudu na vyslovení neplatnosti vyloučení). Rovněž podle žalovaného nelze zánik členství posoudit v jiném řízení, tj. v řízení o vyklizení bytu. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

6. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání byla podána včas osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

8. Soud prvního stupně především přehlédl, že žaloba v projednávané věci je žalobou na určení, že tu je právní poměr (její členství v žalovaném družstvu).

9. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

10. Soud prvního stupně se tak měl především zabývat otázkou, zda žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Uvedenou otázku však zcela pominul, přestože žalobkyně určitá (byť kusá) tvrzení v žalobě uvedla.

11. „Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá […] Kromě toho je určovací žaloba podle § 80 písm. c/ o.s.ř. prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany; není proto opodstatněna zpravidla tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění […]“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018, s odkazy na starší judikaturu).

12. Podle § 729 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „z. o. k.“) družstevním bytem nebo družstevním nebytovým prostorem (dále jen „družstevní byt“) se rozumí byt nebo nebytový prostor, který je v budově ve vlastnictví nebo ve spoluvlastnictví bytového družstva, nebo který je ve vlastnictví nebo ve spoluvlastnictví bytového družstva, a bytové družstvo jej poskytlo do nájmu členovi bytového družstva, který se sám nebo jeho právní předchůdce na jeho pořízení podílel členským vkladem. Rozdíl mezi nájmem družstevního bytu a „běžným“, resp. „komerčním“ nájmem spočívá mimo jiné v tom, že členové, kteří jsou nájemci družstevních bytů, hradí v nájemném bytovému družstvu pouze účelně vynaložené náklady bytového družstva vzniklé při správě těchto družstevních bytů, včetně nákladů na opravy, modernizace a rekonstrukce domů, ve kterých se nacházejí, a příspěvků na tvorbu dlouhodobého finančního zdroje na opravy a investice těchto družstevních bytů (§ 744 odst. 1 z. o. k.), nebo že nájem družstevního bytu nelze vypovědět podle obecných ustanovení občanského zákoníku o výpovědi z nájmu bytu (§ 734 odst. 2 z. o. k.).

13. Podle ustálené judikatury se práva a povinnosti člena družstva dělí na práva a povinnosti vztahující se ke konkrétnímu bytu a na práva a povinnosti, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu. Rozlišováni jsou tak tzv. bydlící a nebydlící členové (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1147/2012, uveřejněný pod R 7/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené rozlišení je založeno na tom, zda daný člen nebo jeho právní předchůdce přispěl na pořízení (případně zhodnocení) bytu nebo domu dalším členským vkladem. Podstatné tedy je, zda součástí družstevního podílu člena je i právo na uzavření nájemní smlouvy ke konkrétnímu bytu.

14. V projednávané věci sice žalobkyně tvrdí, že s ní žalovaný odmítá uzavřít nájemní smlouvu k bytu jako k bytu družstevnímu, domáhá se však pouze určení, že je členkou žalovaného, nikoli určení, že je členkou žalovaného s právem nájmu sporného družstevního bytu. Žalobkyní formulovaný žalobní návrh tedy nekoresponduje s důvody žaloby, neboť požadované určení neřeší jí formulovaný žalobní důvod, tedy spor o to, zda žalobkyně má právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu. Jinak řečeno, z obsahu žaloby nejde dovodit, že požadované určení postaví najisto vztahy mezi účastníky a odvrátí jejich budoucí spory. Soud prvního stupně se ovšem, jak už shora uvedeno, otázkou naléhavého právního zájmu vůbec nezabýval, a tedy žalobkyni ani podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nepoučil, aby doplnila svá tvrzení, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na určení členství bez určení, že součástí členského podílu je i právo nájmu bytu. Napadený rozsudek proto trpí nedostatkem důvodů, což je důvodem jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), aniž by bylo třeba nařizovat odvolací jednání (§ 214 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.).

15. I kdyby byl dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, není správná ani část závěrů soudu prvního stupně, na jejichž základě bylo žalobě vyhověno.

16. Odvolací soud předně souhlasí s argumentem žalovaného, podle kterého rozhodnutí soudu o potvrzení nabytí dědictví, jde-li o okruh děděním nabytého majetku, řeší závazně jen vztahy mezi účastníky řízení o dědictví; pročež rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníky řízení o dědictví (z novější judikatury viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 709/2024, a judikaturu v něm citovanou). Skutečnost, že družstevní podíl byl projednán v dědickém řízení, tedy není rozhodná pro určení, zda žalobkyně je skutečně členkou žalovaného družstva za situace, kdy žalovaný tvrdí, že zůstavitel byl ještě v době svého života z žalovaného družstva vyloučen. Bylo-li by ovšem zjištěno, že zůstavitel byl v době své smrti členem žalovaného družstva, bylo by dědické usnesení rozhodné pro závěr, že smrtí zůstavitele přešel družstevní podíl na žalobkyni. Řešení otázky, zda zůstavitel byl v době své smrti členem družstva, se však nelze vyhnout odkazem na dědické usnesení.

17. Za situace, kdy mezi účastníky nebylo sporné, že zůstavitel byl před rokem 2010 členem žalovaného družstva, měl se tedy soud prvního stupně zabývat otázkou, zda byl skutečně z žalovaného družstva vyloučen. Za situace, kdy k vyloučení mělo podle tvrzení žalovaného dojít rozhodnutím jeho představenstva ze dne 8. 12. 2010, je pro jeho posouzení rozhodná právní úprava účinná v dané době, tj. obchodní zákoník č. 513/1991 Sb., ve znění k uvedenému datu (dále jen „obch. zák.“).

18. Podle § 231 obch. zák. člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu nebo členu družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi. Není-li právo na odvolání uplatněno do tří měsíců ode dne, kdy se člen dověděl nebo mohl dovědět o rozhodnutí o vyloučení, zaniká. (odstavec 4). Soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami. Není-li právo na podání návrhu uplatněno do 3 měsíců ode dne konání členské schůze, která vyloučení potvrdila, nebo jestliže nebyla řádně svolána, ode dne, kdy se člen mohl dovědět o konání členské schůze, která vyloučení potvrdila, nejpozději ale do jednoho roku od jejího konání, zaniká (odstavec 5).

19. Uvedené ustanovení vykládá Nejvyšší soud ustáleně tak, že „v jiném řízení, než v řízení o prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení z družstva za neplatné (§ 231 odst. 4 obch. zák.), je soud oprávněn přezkoumat, zda představenstvo družstva, popř. jiný orgán určený stanovami, rozhodl o vyloučení člena družstva, zda bylo rozhodnutí o vyloučení členu písemně oznámeno (doručeno) a zda člen podal odvolání k členské schůzi. Podal-li si člen, jehož se rozhodnutí o vyloučení týká, odvolání k členské schůzi, může soud v jiném řízení dále přezkoumat, zda členská schůze o jeho odvolání rozhodla a zda mu bylo rozhodnutí členské schůze oznámeno, popř. zda člen uplatnil právo na přezkoumání platnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení u soudu. […] soud rozhodující ve sporu o určení členství v družstvu není oprávněn posuzovat věcnou správnost vyloučení z družstva (tj. zda důvod, pro který byl dotčený člen z družstva vyloučen, byl vskutku dán) a není ani oprávněn přezkoumávat, zda byly splněny podmínky, za nichž může družstvo k rozhodnutí o vyloučení přistoupit (v případě vyloučení pro porušení členských povinností je takovou podmínkou i udělení výstrahy)“ (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2799/2011).

20. Soud prvního stupně tedy byl v projednávané věci oprávněn zkoumat, zda bylo vyloučení zůstaviteli písemně oznámeno. To ostatně soud prvního stupně správně učinil a uzavřel na základě důkazu doručenkou, že zůstavitel oznámení o vyloučení převzal.

21. Podmínkou doručení písemného oznámení o vyloučení je, že se toto oznámení dostane do sféry dispozice adresáta (vylučovaného člena), tj. že vylučovaný člen získá možnost se s obsahem oznámení seznámit. Takovou možnost člen nemá, jestliže je v době doručení stižen duševní poruchou, která vylučuje schopnost chápat smysl takového oznámení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2386/2009, v poměrech nové právní úpravy pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 24 Cdo 668/2022, uveřejněný pod č. 100/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud prvního stupně se tedy správně zabýval otázkou, zda zůstavitel takovou duševní poruchou trpěl v době, kdy mu bylo oznámení o vyloučení z družstva doručeno. Přitom vyšel z řízení o vyklizení bytu.

22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněném pod R 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že „tam, kde soudy v různých věcech mezi týmiž účastníky řeší jako předběžnou stejnou otázku (zde otázku platnosti kupní smlouvy), by sice měly postupovat tak, aby při posuzování stejné skutečnosti nedospívaly k rozdílným právním závěrům, s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně, však nelze vyloučit ani možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně“. V takovém případě musí však soud vysvětlit, proč tutéž předběžnou otázku řešil jinak, než v předchozí věci. Jinak řečeno, tvrdí-li v projednávané věci žalovaný, že předběžná otázka, zda bylo rozhodnutí představenstva o vyloučení zůstaviteli účinně doručeno, má být posouzena jinak než v rozsudku o žalobě o vyklizení bytu, musí se soud prvního stupně s uvedeným tvrzením vypořádat. Vypořádat se je tedy třeba především s tvrzením žalovaného, uvedeným již ve vyjádření k žalobě, že zůstavitel se s rozhodnutím o vyloučení seznámil později v době, kdy byl zastoupen opatrovníkem.

23. Soud prvního stupně proto v dalším řízení především (v případě, že žalobkyně bude trvat na současném znění žalobního návrhu) žalobkyni poučí podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tvrdila a prokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Shledá-li soud naléhavý právní zájem žalobkyně, bude se dále zabývat otázkou, zda zůstaviteli bylo rozhodnutí představenstva o vyloučení z žalovaného družstva doručeno v době, kdy nebyl stižen duševní poruchou, která by vylučovala jeho schopnost seznámit se s rozhodnutím o vyloučení a pochopit jeho význam, případně schopnost bránit se proti vyloučení námitkami k členské schůzi. K závěru o existenci duševní poruchy je podle ustálené judikatury zpravidla zapotřebí znaleckého zkoumání, přičemž „nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu /a/ nebo své jednání ovládnout)“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 635/2023, a judikaturu tam citovanou).

24. Pro úplnost nutno doplnit, že podle ustálené judikatury „provádění důkazu celým spisem souhrnně není správné, neboť nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků z trestního, případně jiného spisu soud využil“ (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 170/2022). Navrhujíli tedy účastníci řízení provedení důkazu celým spisem, je třeba je poučit podle § 5 o. s. ř., že takový důkazní návrh není přípustný, a že mohou navrhnout jako důkazní prostředek určité listiny s tím, že se nacházejí v označeném soudním spise. Soud potom rozhodne, zda takové důkazy provede.

25. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro soud prvního stupně závazný (§ 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí ve věci (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).