o zrušení společnosti s ručením omezeným s likvidací a jmenování likvidátora, k odvolání společnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2021 č. j. 85 Cm 518/2021-5

1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. října 2021 č. j. 85 Cm 518/2021-5 rozhodl takto: „Obchodní korporace [Jméno navrhovatele]., IČO [IČO], sídlem [Adresa navrhovatele], se zrušuje a nařizuje se její likvidace“ (výrok I.), „Soud jmenuje likvidátorem obchodní korporace [Jméno navrhovatele]., IČO [IČO], sídlem [Adresa navrhovatele], společnost [Anonymizováno]., IČO [IČO], sídlem [adresa]“ (výrok II.)., „Obchodní korporace [Jméno navrhovatele]., IČO [IČO], sídlem [Adresa navrhovatele], je povinna zaplatit českému státu - Městskému soudu v Praze soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 2 000 Kč, na číslo účtu 3703-2928021/0710, pod VS 8322051821, a to do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení“ (výrok III.) a „Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok IV.).

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně následovně: „Dne 23.6.2021 byl podán návrh na zrušení shora označené obchodní korporace, odůvodněný tím, že obchodní korporace (dále též „společnost“) nevykonává svoji činnost, což je zřejmé mimo jiné z toho, že v letech 2016 až 2019 nepodala daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob, přičemž veškeré pokusy o kontakt se společností jsou marné, ve Sbírce listin nejsou založeny dokumenty zákonem stanovené. Z uvedeného důvodu navrhl postup dle ust. § 93 písm. b) zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích. Soud ze Sbírky listin obchodního rejstříku zjistil, že společnost nezakládá zákonem stanovené listiny do Sbírky listin a lze tedy usuzovat její nečinnost. Z těchto důvodů společnost vyzval usnesením ze dne 2.9.2021 č.j. 83 Cm 518/2021 – 4 k vyjádření a odstranění důvodů vedoucích k jejímu zrušení, ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení. Předmětné usnesení bylo obchodní společnosti doručeno dne 7.9.2021. Lhůta k nápravě uplynula marně. Podle ustanovení § 93 písm. b) zákona o obchodních korporacích, soud na návrh toho, kdo na tom má právní zájem, nebo na návrh státního zastupitelství, pokud na tom shledá závažný veřejný zájem, zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci také, jestliže není schopna po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit tak svůj účel. Řízení o zrušení společnosti je řízením nesporným, okruh účastníků je vymezen v ustanovení § 6 odst.1 a 2 z.ř.s. Podle ustanovení § 6, odst.1 z.ř.s. v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je účastníkem řízení (dále jen „účastník“) navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Účastníkem řízení je také navrhovatel a ten, koho zákon za účastníka označuje (odst. 2 téhož). Účastníkem řízení o zrušení společnosti a nařízení její likvidace je tedy navrhovatel, zrušovaná společnost a od právní moci rozhodnutí o zrušení společnosti a nařízení její likvidace také likvidátor.“

3. V rámci odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl dále toto: „Pokud se týká společníků společnosti, jejíž zrušení je navrhováno, soud i se znalostí rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 230/95 ze dne 12. 9.1995 dospěl k závěru, že společníky zrušované společnosti za účastníky řízení paušálně považovat nelze. K tomuto závěru dospěl soud na základě aktuální úpravy zákonem č.89/2012 Sb. a zákonem č. 90/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2014, podle které se postavení akcionářů a společníků společnosti s ručením omezeným výrazně sbližují, neboť k obchodnímu podílu je možno vydat kmenový list, který je cenným papírem, menší míra podobnosti postavení je také s postavením členů družstva a dalších korporací podle občanského zákoníku, akcionáři ani členové těchto korporací nejsou považováni právní vědou ani judikaturou za účastníky řízení, byť mají majetkovou účast ve společnosti. Postavení společníka společnosti s ručením omezeným v řízení o zrušení společnosti jakožto účastníka řízení nemůže z pohledu soudu bez dalšího založit pouze fakt, že společník společnosti s ručením omezeným je, na rozdíl od akcionáře, soudu znám, zákon z pohledu rozsahu práv osob s majetkovou účastí na společnosti nerozlišuje mezi akcionářem a společníkem společnosti s ručením omezeným, případně osobou majetkově zainteresovanou na jiné formě obchodní korporace. Dle názoru soudu pak podle stávající právní úpravy právem společníka primárně není být pasivním společníkem společnosti, ale to, že po založení společnosti z titulu svého postavení společníka chod společnosti řídí a kontroluje tak, aby společnost plnila svůj zákonem vymezený účel. Samo zrušení společnosti ze zákonných důvodů za stavu, kdy společnost je i po výzvě soudu k odstranění dlouhodobě trvajícího závadného stavu, který by mohl způsobit, že společnost může být zrušena, nečinná, je tedy pouze důsledkem nezájmu společníků o chod společnosti, neboť společník má po celou dobu existence společnosti právo aktivně kontrolovat krom činnosti společnosti i činnost statutárního orgánu, a nápravu vytýkaného stavu případně iniciovat. Samo zrušení společnosti pak za stavu absolutní pasivity společníků, jak je tomu v projednávané věci, nemůže dle názoru soudu zasáhnout do majetkové sféry společníků a ohrozit tak jejich práva, neboť po zrušení společnosti je nařízena její likvidace nezávislým likvidátorem, nad rámec soud poukazuje na to, že osobou přímo odpovědnou za péči o majetek a chod společnosti je statutární orgán společnosti, proti němuž se společník může v mezích zákona domáhat případné reparace, pokud statutární orgán tyto svoje povinnosti nevykonával řádně. V neposlední řadě závěru o tom, že společník společnosti s ručením omezeným není automaticky účastníkem řízení v řízení o zrušení společnosti svědčí dle názoru soudu i to, že společník není ani účastníkem řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 247/2016). Za stavu, kdy účastník nereagoval na výzvu soudu, a náprava nebyla do dnešního dne zjednána, dospěl soud k závěru, že zjištěné skutečnosti naplňují podmínky zákona pro zrušení společnosti a její likvidaci, proto rozhodl jak uvedeno ve výroku I. usnesení. Podle ustanovení § 191 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, rozhoduje-li o zrušení právnické osoby soud, aniž byl jmenován likvidátor příslušným orgánem právnické osoby, jmenuje likvidátora soud. Dle odst. 3 téhož paragrafu nebyl-li podán jiný návrh či nelze-li návrhu vyhovět, může soud při postupu podle odstavce 1 nebo 2 likvidátorem jmenovat i bez jeho souhlasu člena statutárního orgánu. Takový likvidátor nemůže ze své funkce odstoupit. Může však navrhnout soudu, aby ho funkce zprostil, prokáže-li, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci vykonával. V daném případě, soud jmenoval likvidátorem osobu vedenou v seznamu insolvenčních správců, jak je uvedeno ve výroku II. usnesení. Řízení o zrušení společnosti podléhá poplatkové povinnosti, která podle položky 4 odst. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků, uvedeného v zákoně č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, činí 2 000 Kč. Vzhledem k tomu, že navrhovatel je dle ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení dle § 2 odst. 3 téhož zákona poplatek za řízení žalovaný (zde účastník řízení – obchodní společnost). Má-li poplatník za to, že jsou u něj splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, může u soudu podat návrh dle ustanovení § 138 o.s.ř., aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Výrok o náhradě nákladů vychází ze skutečnosti, že se jedná o nesporné návrhové řízení, jehož náklady nese každý účastník ze svého (§ 23 zákona č. 292/2013 Sb.).“

4. Proti usnesení soudu prvního stupně podala účastnice řízení - předmětná rušená společnost s ručením omezeným, v zákonné lhůtě odvolání. Odvolatelka uvedla, že navrhovatel neuvedl ohledně zdaňovacího období 2017 všechny skutečnosti a nevyužil všech možností. Společnost vykonává ekonomickou činnost. Probíhá rekonstrukce účetnictví, aby mohla být podána přiznání k dani z příjmů právnických osob za roky 2015 - 2020 a založeny stanovené listiny do Sbírky listin. Její konec se předpokládá do listopadu 2021. Odvolatelka navrhla zrušení usnesení o zrušení společnosti.

5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, když napadené usnesení soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné. Nelze ovšem přehlížet ani to, že se soud prvního stupně snažil výzvou určenou společnosti dosáhnout založení relevantních listin do sbírky listin a potud se snažil řádně plnit svoji poučovací povinnost, a tyto listiny nebyly do dne rozhodování odvolacího soudu do sbírky listin založeny.

6. Dle ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s.) musí odůvodnění rozhodnutí obsahovat stručně a jasně, které skutečnosti má soud prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; …. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Uvedené ustanovení se uplatní i pro posuzovaný případ. Z odvoláním napadaného rozhodnutí není vůbec zřejmé, na základě jakých úvah (myšlenkových pochodů), které by byly též řádně - dostatečně a srozumitelně slovně zdůvodněny, soud prvního stupně rozhodl o zrušení předmětné obchodní společnosti s likvidací podle v jeho usnesení uvedeného ust. § 93 písm. b) z. o. k., tedy v čem konkrétně spočívaly důkazy o neschopnosti společnosti vykonávat činnost předmětu podnikání. Absentuje tedy skutkový závěr o tom, jaké konkrétní skutečnosti dle soudu prvního stupně jsou důvodem pro zrušení předmětné společnosti s likvidací. Rozhodnutí soudu prvního stupně je proto částečně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jež ho vedly k tomu, že předmětnou společnost s ručením omezeným zrušil s likvidací. Absentuje též právní hodnocení věci ústící v určitý právní závěr. Své právní závěry musí soud z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí učinit obsahem odůvodnění rozhodnutí; nestačí jen pouhá citace zákonného ustanovení bez dalšího. Soud tedy musí učinit právní hodnocení věci a přijmout konkrétní právní závěry, což se v daném případě nestalo. Z odůvodnění rozhodnutí není vůbec zřejmé, zda soud skutečně rozhodl o zrušení společnosti s likvidací pro naplnění skutkové podstaty spočívající v neschopnosti společnosti po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit tak svůj účel (§ 93 písm. b/ z. o. k., jenž pouze citoval v rámci odůvodnění) či pro naplnění odlišné skutkové podstaty definované ve zcela jiném zákoně, a to v ustanovení § 105 z. v. r. (ve spojení s § 104 z. v. r. a § 106 odst. 1 z. v. r.), přičemž tato zákonná ustanovení soud ani necitoval, byť v rámci odůvodnění usnesení konstatoval nezaložení listin do Sbírky listin resp. na tato ustanovení odkazovala výše zmíněná výzva soudu. Vzhledem k formulaci soudu prvního stupně - nezakládání „stanovených listin“ (patrně účetních závěrek) nelze tedy vyloučit, že soud prvního stupně mohl o zrušení předmětné společnosti s likvidací rozhodnout dle § 105 z. v. r. Avšak pro zákonné naplnění skutkové podstaty dle § 105 z. v. r. je třeba odlišný postup soudu (řádná výzva k předložení konkrétních účetních závěrek rejstříkovým soudem a následně statusovým soudem), než pro naplnění rozdílné skutkové podstaty dle § 93 písm. b) z. o. k. Měl-li soud prvního stupně na mysli nezakládání účetních závěrek do sbírky listin obchodního rejstříku vedeného soudem coby jediný důvod pro zrušení předmětné společnosti s likvidací, tak takové jednání společnosti, resp. absence plnění zákonné povinnosti společnosti zakládat do sbírky listin účetní závěrky nepředstavuje skutek, jenž umožňuje zrušení obchodní korporace pro „neschopnost po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit tak svůj účel“ podle § 93 písm. b) z. o. k. Zákon totiž obsahuje speciální skutkovou podstatu pro „zapsané osoby“ (a tedy i společnost s ručením omezeným) pro zrušení společnosti v důsledku neplnění povinností vůči rejstříkovému soudu, do kteréžto podstaty lze řadit též i nezakládání listin vypočtených v § 106 odst. 1 z. v. r. (mj. účetních závěrek) do sbírky listin - viz § 105 z. v. r. Jinak řečeno taková skutečnost může být důvodem pro zrušení předmětné společnosti s likvidací na základě ustanovení § 105 z. v. r. a tam stanovených podmínek, nikoli dle § 93 písm. b) z. o. k.

7. Není-li tedy díky absentujícímu právnímu hodnocení věci a právnímu závěru z rozhodnutí vůbec zřejmé naplněním které skutkové podstaty a dle kterého konkrétního zákonného ustanovení ke skutkové podstatě se vážící soud rozhodl o zrušení společnosti s likvidací, je jeho rozhodnutí absolutně nepřezkoumatelné. Popsaná pochybení brání odvolacímu soudu plně přezkoumat správnost odvoláním napadeného rozhodnutí.

8. Odvolací soud pro úplnost ještě poukazuje na to, že neschopnost obchodní korporace vykonávat svou činnost (ve smyslu § 93 písm. b/ z. o. k.) nelze zaměňovat s nečinností. Žádný právní předpis neukládá obchodní korporaci povinnost vyvíjet činnost, resp. vyvíjet ji aktivně po celou dobu její existence. Existuje celá řada jak externích, tak interních, jak ekonomických, tak i lidských, osobních, vztahových důvodů, proč obchodní korporace fakticky činnost nevykonává. V každém případě je však zapotřebí, aby ve vztahu k předmětu podnikání či činnosti nečinná obchodní společnost plnila všechny své zákonné povinnosti vůči třetím osobám a orgánům veřejné moci včetně soudu a úřadů státní správy, tedy i včetně finančního úřadu. Toliko jen s některým neplněním zákonem stanovených povinností zákon spojuje negativní následek, jímž může být i rozhodnutí soudu o zrušení obchodní společnosti s likvidací. Důvodem pro zrušení obchodní korporace tedy není samo o sobě, že obchodní korporace fakticky nevykonává činnost předmětu podnikání nebo předmětu činnosti, tj. nemá vůli ji vykonávat a je pouze v tzv. „klidovém“ stavu, přičemž je zároveň objektivně schopna ji vykonávat. Z faktického nevykonávání činnosti předmětu podnikání nebo předmětu činnosti obchodní společností ještě automaticky neplyne objektivní neschopnost ji vykonávat.

9. Dalšího pochybení se soud prvního stupně dopustil v tom, že nejednal se všemi účastníky řízení. Je patrné, že [Anonymizováno] byla a stále je společnicí společnosti, a potažmo tak i účastnicí řízení o zrušení této společnosti s ručením omezeným s likvidací. K účastenství v takových řízeních viz následující. Podle § 2 písm. e) z. ř. s. „tento zákon upravuje řízení o některých otázkách týkajících se právnických osob a svěřenského fondu“. Dle § 85 písm. a) z. ř. s. „řízeními o některých otázkách týkajících se právnických osob jsou řízení ve statusových věcech právnických osob, včetně jejich zrušení a likvidace, jmenování a odvolávání členů jejich orgánů nebo likvidátora, přeměn a otázek statusu veřejné prospěšnosti“. Předmětné řízení o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora je tedy tzv. nesporným řízením ve statusových věcech právnických osob upraveným primárně zákonem o zvláštních řízeních soudních. Dle § 6 odst. 1 z. ř. s. v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je účastníkem řízení (dále jen „účastník“) navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Okruh účastníků v nesporných řízeních řídících se zákonem o zvláštních řízeních soudních je určen jednak první definicí (§ 6 odst. 1 z. ř. s.), dopadající jak na „beznávrhové“ řízení, což je i posuzovaný případ, tak též i na řízení, jež lze zahájit výlučně k návrhu (dále pak druhou definicí viz § 6 odst. 2 z. ř. s.). Účastníky řízení o zrušení společnosti s ručením omezeným s likvidací a jmenování likvidátora, jsou ve smyslu první definice účastenství dle § 6 odst. 1 z. ř. s. vždy zrušovaná společnost s ručením omezeným a dále osoba, která je soudem jmenována likvidátorem (ta teprve od okamžiku jejího jmenování), a dále také všichni společníci zrušované společnosti s ručením omezeným, neboť se nepochybně jedná i o jejich právech nebo povinnostech, které z takového rozhodnutí pro ně budou plynout - jak rozvedeno níže. Stejně k otázce účastenství společníků zrušované společnosti uzavřel Ústavní soud v nálezu ze dne 12. září 1996, sp. zn. IV. ÚS 230/95, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, str. 39, a dále v nálezu ze dne 29. června 2005, sp. zn. I. ÚS 83/04, které jsou na danou věc aplikovatelné i dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Odvolacímu soudu není známo ke dni jeho rozhodnutí, že by Ústavní soud či Nejvyšší soud v této otázce ve své rozhodovací praxi v souvislosti s rekodifikací soukromého práva (platnou a účinnou od 1. 1. 2014) dospěly k opačnému právnímu závěru, resp. že by se odchýlily od svého předchozího závěru. Naopak z usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 328/22 /reflektujícího již tzv. „nové právo“, tedy právní předpisy jsoucí součástí tzv. rekodifikace soukromého práva včetně k ní se vážící novelizace civilních procesních předpisů/ vyplývá, že společník veřejné obchodní společnosti má být účastníkem řízení o zrušení této společnosti. ÚS dovodil, že není chybnou, když soudy nejednaly jako s účastníkem řízení o zrušení v.o.s. s osobou, jež již tímto společníkem není, pročež argumentum a contrario je tak třeba jednat jako s účastníkem s osobou, jež společníkem je. Ostatně ani soud prvního stupně neuvedl v rámci svého odůvodnění žádné rozhodnutí Ústavního soudu nebo Nejvyššího soudu (vztahující se k rekodifikované právní úpravě), které by jeho závěr o neúčastenství společníků v řízení o zrušení společnosti s ručením omezeným s likvidací mělo dovozovat. Především odvolacímu soudu není vůbec zřejmé, na základě jakých myšlenkových pochodů a úvah dospěl soud prvního stupně k závěru, že samo zrušení společnosti nemůže zasahovat do majetkové sféry společníků a ohrozit tak jejich práva. Je tomu totiž právě naopak. Jeli společnost s ručením omezeným zrušena s likvidací rozhodnutím soudu z tzv. sankčních důvodů, jedná se o „první“ a přitom nezvratný krok vedoucí k úplnému zániku společnosti a tím pádem v podstatě i k definitivnímu zániku společnických práv a povinností společníků společnosti, neboť se zánikem společnosti je neoddělitelně spojen i zánik účasti společníků, resp. přesněji řečeno práv a povinností, jež jsou spojena s postavením společníka. Společníci nemohou existovat bez existence příslušné společnosti. Z majetkového hlediska zánikem s.r.o. zanikají společníkům jejich podíly coby věci nehmotné movité (§ 498 odst. 2 o. z.), pročež je tím zásadně dotčena jejich majetková sféra. Vstupem společnosti do likvidace a po provedení všech nezbytných kroků spojených s likvidací dochází ohledně podílu společníka k jeho „transformaci“ na podíl na likvidačním zůstatku, resp. na právo na vyplacení příslušného podílu na likvidačním zůstatku (existuje-li takový). Závěr o tom, že zrušení společnosti nemůže zasahovat do majetkové sféry společníků (bez ohledu na jejich pasivitu či aktivitu), by byl tudíž evidentně nesprávným.

10. Odvolací soud z výše vyložených důvodů napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil podle § 219a odst. 1 písm. b), c) o. s. ř. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V něm se soud prvního stupně soustředí v rámci řádných výzev, resp. případné výzvy soudu rejstříkového, na plnění povinností předmětné společnosti vůči sbírce listin obchodního rejstříku, což ostatně byla i jedna ze skutečností tvrzených navrhovatelem.