o určení odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2024, č. j. 77 Cm 145/2008-22,

1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) v záhlaví uvedeným usnesením přiznal navrhovateli [Jméno navrhovatele A] (dále jen „likvidátor“), likvidátorovi společnosti [Jméno navrhovatele B], IČO [IČO navrhovatele B](dále jen „společnost“), odměnu ve výši 5 000 Kč (výrok I.), dále výrokem II. přiznal likvidátorovi náhradu hotových výdajů ve výši 3 933,60 Kč, která bude likvidátorovi uhrazena z poskytnuté zálohy na hotové výdaje ve výši 7 000 Kč a výrokem III. uložil likvidátorovi povinnost zaplatit České republice na účet Městského soudu v Praze vedený u České národní banky, č.ú. 19-2928021/071, konst. symbol 1148, VS 7722009708 nespotřebovanou část zálohy na náklady spojené s likvidací společnosti ve výši 3 066,40 Kč.

2. Soud prvního stupně odůvodnil výše uvedené usnesení tak, že společnost byla z obchodního rejstříku ke dni 4. 12. 2010 vymazána a likvidátorovi tak vznikl nárok na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, které v souvislosti s likvidací vznikly.

3. Podle soudu prvního stupně mu likvidátor doložil výdaje představované oznámením o zveřejnění vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 380 Kč, dále představované náklady na ověřování listin a podpisů ve výši 36 Kč, představované poplatkem Centrálnímu depozitáři cenných papírů ve výši 1 101,60 Kč, poštovným ve výši 416 Kč a představované náklady na zpracování daňové agendy příjmu právnických osob (DPPO) ve výši 3 000 Kč. Jiné náklady likvidátor soudu prvního stupně nedoložil.

4. Z doložených nákladů nepovažoval soud prvního stupně za účelně vynaložený výdaj ve výši 3 000 Kč týkající se vyúčtování daně a nulová přiznání k DPPO, jelikož je společnost neaktivní a nevlastní žádný majetek. Odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 7 Cmo 456/2011). Jelikož byla likvidátorovi poskytnuta záloha ve výše 7 000 Kč, uložil soud prvního stupně likvidátorovi povinnost vrátit nespotřebovanou část zálohy ve výši 3 933,60 Kč.

5. Proti všem výrokům usnesení soudu prvního stupně podal likvidátor včasné odvolání (odvolatel). Je toho názoru, že ustanovení, z nichž vycházel soud prvního stupně, se netýkají odměny likvidátora ex offo. Ze své zkušenosti uvádí, že i nejjednodušší likvidace společnosti si vyžaduje nejméně 30 hodin práce likvidátora. Má tedy odměnu ve výši 5 000 Kč za velice podhodnocenou obzvlášť v případě, že z odměny je třeba odvést zálohu na daň z příjmu a zdravotní a sociální pojištění. Dále uvedl, že odměna mu není vyplácena v roce 2013 a měla by být do výše odměny promítnuta i inflace. Likvidátor navíc zdůraznil, že samotná tloušťka spisu o likvidaci společnosti přesahuje 6 cm. Likvidátor dále nesouhlasil s tím, že mu soud prvního stupně nepřiznal náhradu hotových výdajů za zpracování daňových přiznání společnosti a ve výši 3 000 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 500 Kč za telekomunikační poplatky, opisy a fotokopie. Uvedl, že právní závěr uvedený v usnesení soudu prvního stupně byl již překonán a v jiných obdobných případech bylo likvidátorovi přiznána náhrada hotových výdajů za provedení účetnictví a vypracování daňových přiznání. Odkazuje dále na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 7 Cmo 442/2012, kdy byla likvidátorovi v obdobném případě náhrada hotových výdajů za telekomunikační poplatky, opisy a fotokopie přiznána. Je tedy toho názoru, že na záloze neexistuje přeplatek ve výši 3 281,80 Kč, ale naopak má být likvidátorovi vyplacen nedoplatek ve výši 218,20 Kč na náhradě hotových výdajů. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud změnil výrok I. napadeného usnesení tak, že se likvidátorovi přiznává odměna za likvidaci ve výši 20 000 Kč. Dále, aby odvolací soud výrok II. změnil tak, že likvidátorovi se přiznává náhrada hotových výdajů ve výši 7 433,60 Kč a výrok III. tak, že likvidátorovi bude vyplacen nedoplatek na náhradě hotových výdajů ve výši 218,20 Kč.

6. Podle obsahu odvolání lze proto shrnout, že odvolání míří proti nepřiznané náhradě hotových výdajů v celkové výši 3 500 Kč (likvidátor požadoval přiznat náhradu hotových výdajů ve výši 7 433,60 Kč). Odvolání likvidátora nesměřuje proti částce soudem prvního stupně přiznané na náhradě hotových výdajů ve výši 3 933,60 Kč.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání likvidátora není důvodné.

8. Podle § 71 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb. (dále jen „obchodní zákoník“) odměnu likvidátora určuje orgán společnosti, který likvidátora jmenoval. Byl-li likvidátor jmenován soudem, určuje jeho odměnu soud. Likvidátorovi lze přiznat právo na vyplacení zálohy. Jde-li o likvidátora jmenovaného soudem podle § 71 odst. 2 věta druhá, odměna mu nenáleží.

9. Podle ustanovení § 71 odst. 9 obchodního zákoníku, Ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou pravidla pro určení výše odměny likvidátora nebo člena orgánu společnosti jmenovaného soudem.

10. Podle § 1 odst. 2 vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“) odměnu likvidátora jmenovaného soudem určuje soud. V případě, kdy jsou odměna likvidátora a jeho hotové výdaje hrazeny státem, vyplácí tyto částky soud.

11. Podle § 4 odst. 1 vyhlášky skončí-li likvidace dříve, než je zjištěna výše likvidačního majetku, nebo nedostačuje-li likvidační majetek zcela nebo zčásti k úhradě odměny, náleží likvidátorovi odměna ve výši 1 000 Kč.

12. Podle § 4 odst. 2 vyhlášky soud může podle okolností případu odměnu likvidátora podle odstavce 1 přiměřeně zvýšit až do výše 5 000 Kč.

13. Podle § 7 vyhlášky, není-li likvidační majetek k úhradě odměny a hotových výdajů likvidátora, hradí odměnu a hotové výdaje podle § 8 a 9 likvidátorovi stát. Dostačuje-li likvidační majetek k úhradě odměny a hotových výdajů pouze částečně, hradí odměnu a hotové výdaje stát pouze v rozsahu, v jakém nebyly uhrazeny z majetku společnosti.

14. Podle § 8 odst. 1 vyhlášky likvidátorovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie.

15. Podle § 70 odst. 3 obchodního zákoníku jmenováním likvidátora na něj přechází v rámci § 72 působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti. Je-li jmenováno více likvidátorů a z jmenování nevyplývá nic jiného, má tuto působnost každý likvidátor.

16. Podle § 71 odst. 5 obchodního zákoníku likvidátor je orgánem společnosti (§ 66) a za výkon své působnosti odpovídá týmž způsobem jako členové statutárních orgánů.

17. Z obsahu předloženého spisu se podává, že dne 3. 5. 2010, doručil likvidátor soudu prvního stupně zprávu o průběhu likvidace. Dne 11. 12. 2023 doručil likvidátor soudu prvního stupně i vyúčtování odměny a hotových výdajů likvidátora. Likvidátor požadoval přiznat odměnu za provedenou likvidaci ve výši 20 000 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 7 433,60 Kč. Likvidátor vyčíslil výdaje, které mu vznikly v souvislosti s prováděním likvidace, následovně:

Zaplacení faktury za zveřejnění v obchodním věstníku 2 380,00 Kč

Zaplacení faktury Centrálního depozitáře cenných papírů, a.s. 1 101,60 Kč

Zaplacení faktury za zpracování přiznání k DPPO 3 000,00 Kč

Poštovné 416,00 Kč

Telekomunikační poplatky, opisy a fotokopie 500,00 Kč

Celkem 7 433,60 Kč

K odměně likvidátora

18. Odvolatel byl jmenován likvidátorem společnosti v roce 2009 (Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 77 Cm 145/2008-2, jež nabylo právní moci dne 14. 1. 2009). Je proto třeba vycházet z právní úpravy účinné v době, kdy byl likvidátor soudem jmenován do své funkce, bez ohledu na to, kdy likvidace skončila, a kdy soud o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora rozhoduje (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2016, sp. zn. 14 Cmo 348/2015, uveřejněné pod číslem 118/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

19. Z uvedených důvodů je nutno pro stanovení odměny likvidátora vycházet z § 4 odst. 1 a 2 vyhlášky.

20. Soud prvního stupně odvolateli přiznal odměnu v maximální možné výši 5 000 Kč, což považuje odvolací soud za akceptovatelné, přestože se v daném případě jedná o nekomplikovanou likvidaci. Podle právního názoru odvolacího soudu uvedené dílčí rozhodnutí správně zohlednilo skutečnost, že vyhláška nebyla po celou dobu své účinnosti od 1. ledna 2001 až do 31. prosince 2013 novelizována. Odvolací soud připouští, že vyhláškou stanovená odměna není (s přihlédnutím k současné cenové hladině) vysoká, nicméně k překročení rámce stanoveného vyhláškou nebyly shledány ani odvolacím soudem důvody, neboť likvidátor netvrdil, že by v rámci likvidace činil jiné než obvyklé úkony.

21. Odvolací soud z uvedených důvodů v posuzované věci shledal odměnu ve výši 5 000 Kč přiznanou soudem prvního stupně za přiměřenou.

22. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 219 o. s. ř., usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. potvrdil jako věcně správné.

23. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud dodává, že likvidátor není (ohledně odměny za likvidaci) osobou povinnou k dani z přidané hodnoty. V daném případě je likvidátor podle § 71 odst. 5 obchodního zákoníku orgánem společnosti. Stejně tak dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je likvidátor tzv. voleným orgánem právnické osoby ve smyslu § 152 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též „o. z.“). Činnost likvidátora je tak podle § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, příjmem ze závislé činnosti. Likvidátor tedy není osobou, která ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, uskutečňuje samostatně ekonomickou činnost, neboť jeho úkony v rámci likvidace jsou úkony voleného orgánu právnické osoby. (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12 2017, sp. zn. 7 Cmo 175/2017, uveřejněném v Právních rozhledech č. 6/2018).

Zpracování daňových přiznání

24. Soud prvního stupně likvidátorovi nepřiznal náhradu hotových výdajů spočívajících v nákladech na zpracování přiznání k dani z příjmu právnických osob s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 7 Cmo 456/2011.

25. Odvolací soud s ohledem na odstup času nepovažuje názor soudu prvního stupně ohledně otázek souvisejících se zpracování daňových přiznání za správný vzhledem k tomu, že závěr uvedený v napadeném rozhodnutí a poukazující na shora označené usnesení odvolacího soudu, z něhož soud prvního stupně vycházel a citoval jej ve svém usnesení, byl již rozhodovací praxí odvolacího soudu překonán.

26. Ze současné ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu vyplývá, že likvidátor není povinen vést účetnictví - včetně vyhotovení účetních závěrek a potřebných daňových přiznání - vlastními silami, neboť i v případě, že společnost je nečinná a nevykazuje žádný majetek, je třeba pro tuto činnost mít příslušné odborné znalosti, včetně znalosti právě platné legislativy. Po likvidátorovi, který těmito odbornými znalostmi nedisponuje, nelze podle právního názoru odvolacího soudu spravedlivě požadovat, aby tyto činnosti vykonával výlučně sám na svůj náklad a odpovědnost (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2018, sp. zn. 14 Cmo 22/2018, ze dne 2. listopadu 2016, sp. zn. 14 Cmo 322/2016, ze dne 1. února 2023, sp. zn. 14 Cmo 244/2022, ze dne 24. května 2024, sp. zn. 7 Cmo 112/2024, ze dne 11. června 2024, sp. zn. 7 Cmo 162/2024, či ze dne 15. července 2024, sp. zn. 7 Cmo 209/2024).

27. Odvolací soud je v otázce náhrady hotových výdajů spočívajících ve zpracování přiznání k dani z příjmu právnických osob toho názoru, že skutečnost, že společnost nemá žádný majetek, by měla ve většině případů nalézti zohlednění již ve výši úplaty požadované zpracovatelem po likvidátorovi za poskytnuté daňové služby. Na tom nic nemění skutečnost, že judikatura, na níž je odkazováno, se týká výkladu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Závěry v ní uvedené se prosadí obdobně i v poměrech vyhlášky a obchodního zákoníku (tedy v poměrech předchozí právní úpravy), neboť relevantní zákonná úprava nedoznala v předmětných otázkách zásadnějších změn.

28. Odvolací soud, vzdor výše uvedenému, nemůže v projednávané věci považovat výdaj za zpracování přiznání k dani z příjmu právnických osob za účelně vynaložený v souvislosti s prováděním likvidace ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky. Je tomu tak proto, že, jak je zřejmé z faktury č. 10053/10 vystavené dne 23. 3. 2010 za zpracování přiznání k dani z příjmu právnických osob společností [právnická osoba], IČ [IČO] (dále jen „[právnická osoba]“), likvidátorovi byla vyfakturována částka 3 000 Kč za „zpracování přiznání k [právnická osoba].“ a nikoliv za vedení účetnictví, jak se podává v odvolání.

29. Odvolací soud v rámci předmětné otázky náhrady poskytnuté likvidátorovi skutkově vyšel z toho, že se shora uvedený výdaj týká pouze zpracování přiznání k dani z příjmu právnických osob.

30. V rámci právního posouzení uvedené skutečnosti odvolací soud vyšel z § 1 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky (dále jen „zákon č. 523/1992 Sb.“), tento zákon upravuje: a) poskytování právní pomoci a finančně ekonomických rad ve věcech daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění (dále jen „daně“), jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí (dále jen „daňové poradenství“) a b) vznik, postavení a působnost Komory daňových poradců České republiky (dále jen „komora“) v souladu s právem Evropských společenství.

31. Podle § 2 zákona č. 523/1992 Sb. tímto zákonem nejsou dotčena oprávnění advokátů, komerčních právníků a auditorů, popřípadě jiných osob a orgánů, upravená zvláštními předpisy. Dotčeno není ani právo fyzické nebo právnické osoby požádat o právní pomoc a finančně ekonomickou radu ve věcech daní a ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí, i jinou fyzickou osobu než je daňový poradce; tato jiná osoba však nesmí poskytovat uvedenou pomoc nebo rady soustavně za účelem dosažení zisku, nejde-li o osoby uvedené ve větě první.

32. Podle § 3 zákona č. 523/1992 Sb. daňové poradenství fyzické nebo právnické osobě (dále jen "klient") poskytuje daňový poradce nebo hostující daňový poradce (odst. 1). Daňovým poradcem se rozumí fyzická osoba, zapsaná v seznamu daňových poradců (dále jen „seznam“) podle § 4 odst. 2 a 3. Hostujícím daňovým poradcem se rozumí fyzická osoba uvedená v § 8a odst. 1 písm. b) zaregistrovaná v seznamu podle § 4 odst. 4; seznam vede komora. (odst. 2). Daňové poradenství se poskytuje na základě smlouvy uzavřené mezi daňovým poradcem nebo hostujícím daňovým poradcem a klientem. Za poskytnutí daňového poradenství náleží daňovému poradci nebo hostujícímu daňovému poradci odměna, jejíž výši si obě smluvní strany dohodnou. Dohoda, kterou je odměna za poskytnutí daňového poradenství sjednána jako podíl na docíleném snížení daně, daňové úspoře nebo daňové úlevě, popřípadě jako podíl na ukazatelích výsledku činnosti, nebo je sjednána formou věcného plnění, je neplatná. (odst. 3) Činí-li daňový poradce nebo hostující daňový poradce právní úkony jménem klienta, má postavení zástupce podle zvláštních předpisů. (odst. 4). Daňový poradce může též vykonávat funkci insolvenčního správce, předběžného insolvenčního správce, zástupce insolvenčního správce, odděleného insolvenčního správce a zvláštního insolvenčního správce podle zvláštního právního předpisu. (odst. 5) Daňové poradenství mohou na základě smlouvy uzavřené mezi jimi a klientem vykonávat také obchodní společnosti nebo družstva, které daňové poradenství vykonávají pomocí daňových poradců, které mají tuto činnost jako předmět podnikání zapsánu do obchodního rejstříku podle zvláštního předpisu a jejichž skutečný majitel podle zákona upravujícího evidenci skutečných majitelů a fyzická osoba, která je členem jejich statutárního orgánu, zástupcem právnické osoby v tomto orgánu anebo v postavení obdobném postavení člena statutárního orgánu, je osoba bezúhonná (dále jen "daňově poradenská společnost"); pro doložení bezúhonnosti platí § 5 odst. 3 obdobně. Na poskytování daňového poradenství daňově poradenskými společnostmi se přiměřeně použijí ustanovení tohoto zákona pro poskytování daňového poradenství daňovými poradci a stanovy komory (odst. 6). Daňově poradenská společnost má při správě daní procesní postavení jako daňový poradce (odst. 7).

33. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 523/1992 Sb. právo vykonávat daňové poradenství nabývá fyzická osoba dnem zápisu nebo registrace do seznamu. K tomuto dni se vydá daňovému poradci osvědčení o zápisu do seznamu nebo hostujícímu daňovému poradci osvědčení o registraci v seznamu (dále jen „osvědčení“).

34. Podle výše citovaného § 3 odst. 6 zákona č. 523/1992 Sb. mohou daňové poradenství vykonávat pomocí daňových poradců také obchodní společnosti nebo družstva, které mají tuto činnost jako předmět podnikání zapsánu do obchodního rejstříku.

35. Jak je zřejmé v projednávaném případě, likvidátor pro vypracování přiznání k dani z příjmu právnických osob vybral společnost [právnická osoba], přičemž odvolacímu soudu je z vlastní činnosti - z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného na společnost [právnická osoba] ze dne 10. 3. 2025 - známo, že předmětem podnikání této společnosti byla a stále je činnost účetních (tedy nikoliv daňových) poradců, vedení účetnictví a vedení daňové evidence. Dále je odvolacímu soudu z úplného výpisu z obchodního rejstříku známo, že v době vystavení faktury za zpracování přiznání k dani z příjmu právnických osob společností [právnická osoba] byla předmětem podnikání této společnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců, zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb v rozsahu živnosti volné, poradenská činnost v oblasti obchodu a služeb v rozsahu živnosti volné.

36. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že zpracování daňového přiznání pro jiné subjekty podnikatelským způsobem nespadá pod živnost „činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence“ (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4092/2014). Z přílohy k nařízení vlády č. 140/2000 Sb. bylo pro odvolací soud významné to, že taktéž činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců, nemá v předmětu činnosti daňové poradenství. Ani z veřejné části živnostenského rejstříku nevyplynulo, že by obsahem činnosti společnosti [právnická osoba] bylo daňové poradenství.

37. Z výše uvedeného § 2 zákona č. 523/1992 Sb. vyplývá již výše naznačené, že fyzická nebo právnická osoba může požádat o právní pomoc a finančně ekonomickou radu ve věcech daní a ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí, i jinou fyzickou osobu, než je daňový poradce; tato jiná osoba však nesmí poskytovat uvedenou pomoc nebo rady soustavně za účelem dosažení zisku.

38. Odvolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že likvidátor využil služeb společnosti [právnická osoba] ve vícero případech likvidací a je tedy zřejmé, že společnost [právnická osoba] poskytovala daňové poradenství soustavně za účelem dosažení zisku, což je vzhledem k výše uvedenému v rozporu se zákonem č. 523/1992 Sb.

39. Pokud si v projednávaném případě likvidátor pro zpracování přiznání k dani z příjmu právnických osob likvidované společnosti vybral společnost [právnická osoba], jež není oprávněná poskytovat daňové poradenství soustavně za účelem dosažení zisku, potom hotový výdaj nárokovaný likvidátorem k náhradě ve výši 3 000 Kč nemůže být považován za výdaj účelně vynaložený, jež by bylo možno likvidátorovi nahradit. Přiznání k náhradě částky ve výši 3 000 Kč tak nemá oporu v zákonné úpravě (§ 9 odst. 2 nařízení). Odvolání likvidátora co do nepřiznané náhrady ve výši 3 000 Kč není proto důvodné.

K administrativním výdajům

40. Část likvidátorem požadované částky tvořily výdaje ve výši 500 Kč, jež likvidátor specifikoval jako telekomunikační poplatky, opisy a fotokopie.

41. Podle právního názoru odvolacího soudu likvidátor má právo na náhradu účelně vynaložených hotových výdajů v prokázané výši, přičemž při řešení otázky přiznání náhrady požadovaných hotových výdajů spojených s likvidací je třeba uplatnit kritérium účelnosti vynaložených výdajů (např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/2012).

42. Předpokladem náhrady hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace je jejich prokázání, když právní úprava v tomto směru neobsahuje ustanovení o paušální náhradě. Likvidátor ani v průběhu odvolacího řízení doklad k prokázaní výše uvedených nákladů nedoložil. Případný požadavek na přiznání paušální náhrady hotových výdajů za výše uvedené administrativní výdaje nemá oporu v zákonné úpravě. Odvolání likvidátora je proto i v této části nedůvodné.

43. Vzhledem k výše uvedenému proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. potvrdil, neboť je věcně správné.

44. Odvolací soud dále opravil zřejmou nesprávnost ve výroku III. napadeného usnesení, jelikož při specifikaci čísla účtu Městského soudu v Praze došlo k písařské chybě ve smyslu § 164 o. s. ř. a bylo chybně uvedeno „č. ú. 19-2928021/071“ namísto „č. ú. 19-2928021/0710“. Jinak odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výrok III. potvrdil, když i v této části je věcně správné.

45. Jelikož je likvidátor jediným účastníkem řízení, nepřichází v úvahu rozhodování o náhradě nákladů řízení.