o určení neplatnosti výpovědi z nájmu nebytového prostoru a o vzájemné žalobě o určení neplatnosti smlouvy o nájmu nebytového prostoru, o odvolání všech účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2021, č. j. 74 Cm 178/2020-115, 78 Cm 130/2020, ve znění usnesení ze dne 29. 6. 2022, č. j. 74 Cm 178/2020-174, 78 Cm 130/2020,

Řízení v prvním stupni

1. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 13. 11. 2020 domáhala se žalobkyně a), aby soud určil, že výpověď smlouvy o užívání družstevního nebytového prostoru - jednotky č. [Anonymizováno] v 1. nadzemním podlaží domu č. p. [Anonymizováno] v [Anonymizováno] ulici v [adresa], daná žalovaným žalobkyni a) dne 23. 9. 2020, je neoprávněná a neplatná. V žalobě uvedla, že je členkou žalovaného a má v nájmu nebytovou jednotku č. [Anonymizováno], která je kolaudována jako klub, herna, chodba a WC. S žalovaným uzavřela dne 29. 7. 2019 dohodu o úhradě dalšího členského vkladu a smlouvu o užívání družstevního nebytového prostoru na dobu neurčitou. Dne 23. 9. 2020 obdržela od žalovaného výpověď z nájmu datovanou 29. 7. 2019, kterou považuje za neplatnou. Ve výpovědi se totiž uvádí, že žalobkyně a) neměla právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, neboť nabyla družstevní podíl od člena, jehož právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu se již vyčerpalo tím, že mu družstevní byt byl převeden do vlastnictví. Žalobkyně a) se však s družstvem dohodla na dalším členském vkladu a splnila tak podmínku pro vznik práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu. Žalobkyně a) upozornila, že na výpověď z nájmu družstevního bytu i nebytového prostoru nelze použít ustanovení občanského zákoníku a takovou výpověď nelze dát členovi družstva, který hrubě neporušuje své povinnosti. Družstvu zaslala proti výpovědi námitky, které měla podle stanov projednat členská schůze, avšak neobdržela žádnou odpověď.

2. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalobkyně nabyla členský podíl dohodou z 8. 7. 2019 od pana [právnická osoba], který byl původně nájemcem družstevního bytu č. [Anonymizováno]. Právo nájmu však bylo vyčerpáno tím, že uvedená jednotka byla po splacení dalšího členského vkladu převedena do vlastnictví pana [Anonymizováno]. Pan [Anonymizováno] tedy nemohl na žalobkyni a) převést právo nájmu družstevního bytu, které již neměl. Jednotka č. [Anonymizováno] byla původně součástí společných prostor domu a vznikla až prohlášením vlastníka z roku 2014. Ekvivalent pořizovací ceny jednotky byl tedy promítnut do členských vkladů všech družstevníků, kteří se podíleli na pořízení domu. Převodem jednotky do vlastnictví žalobkyně a) by došlo k faktickému snížení hodnoty podílů ostatních členů družstva. Uzavření nájemní smlouvy s žalobkyní a) tak bezdůvodně znevýhodňuje ostatní členy bytového družstva. Představenstvo navíc při uzavírání smluv s žalobkyní a) porušilo svou pravomoc, neboť se smlouvami měla podle stanov družstva souhlasit členská schůze. Členkou představenstva byla tehdy matka žalobkyně [tituly před jménem]. Představenstvo obešlo usnesení členské schůze, která zřídila komisi k přípravě pravidel pronajímání nebytových jednotek. Pronájmem jednotky žalobkyni a) tak byla zkrácena práva ostatních členů družstva. Žalovaný proto považuje nájemní smlouvu za neplatnou pro rozpor se zákonem i dobrými mravy. Zároveň však tato smlouva splňuje náležitosti prosté nájemní smlouvy, kterou lze vypovědět ve tříměsíční výpovědní době bez udání důvodu.

3. Usnesením ze dne 5. 2. 2021, č. j. Ncp 80/2021-30, rozhodl Vrchní soud v Praze, že k projednání věci jsou věcně příslušné krajské soudy.

4. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 16. 11. 2020 domáhala se žalobkyně b), aby soud určil, že výpověď smlouvy o užívání družstevního nebytového prostoru - jednotky č. [Anonymizováno] v 1. nadzemním podlaží domu č. p. [Anonymizováno] v [Anonymizováno] ulici v [adresa], daná žalovaným žalobkyni b) dne 28. 9. 2020, je neoprávněná a neplatná. Žalobní tvrzení se shodovala s tvrzeními žalobkyně a) s výjimkou čísla jednotky (jednotky pronajaté žalobkyním a/ a b/ se nacházejí ve vedlejších vchodech) a data uzavření smlouvy o dalším členském vkladu a smlouvy o užívání družstevního nebytového prostoru (s žalobkyní b/ je žalovaný uzavřel 16. 8. 2019).

5. Rovněž obrana žalovaného proti žalobě žalobkyně b) se shodovala s obranou proti žalobě žalobkyně a) - s výjimkou tvrzení, že otcem žalobkyně b) je tehdejší člen představenstva žalovaného [tituly před jménem].

6. I v případě žaloby žalobkyně b) rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 2. 2021, č. j. Ncp 68/2021-19, o věcné příslušnosti krajských soudů.

7. Soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 5. 2021, č. j. 74 Cm 178/2020-50, spojil žaloby obou žalobkyň ke společnému projednání.

8. Podáním došlým soudu 2. 7. 2021 uplatnil žalovaný protinávrh, jímž se domáhal určení, že neplatné jsou smlouvy o užívání nebytového prostoru, které žalovaný uzavřel s žalobkyněmi, a to s žalobkyní a) dne 29. 7. 2019 o jednotce [Anonymizováno] a s žalobkyní b) dne 16. 8. 2019 o jednotce [Anonymizováno].

9. Žalobkyně s protinávrhem žalovaného nesouhlasily a upozornily, že žalovaný neuvedl, v čem spočívá jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

Napadený rozsudek

10. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem vyhověl jak žalobám žalobkyň a) a b) o určení neplatnosti výpovědí (výroky I. a II.), tak protinávrhu žalovaného o určení neplatnosti nájemních smluv (výroky III. a IV.). Výrokem V. potom rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

11. Po skutkové stránce soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že žalovaný prohlášením vlastníka vymezil mj. sporné jednotky č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno], jejichž je vlastníkem. Podle stanov žalovaného družstva se člen může podílet na základním kapitálu více členskými vklady formou sjednání písemné smlouvy o převzetí vkladové povinnosti k dalšímu členskému vkladu. V případě přijetí nového člena za trvání družstva určí pravidla pro výši dalšího členského vkladu členská schůze. Podmínkou pro vznik práva člena na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu je podíl člena nebo jeho právního předchůdce na pořízení bytu dalším členským vkladem. Postup při stanovení výše nájemného určuje členská schůze tak, aby člen družstva platil jen účelné náklady. O pronájmech uvolněných družstevních bytů a stanovení pravidel pro smlouvu o dalším členském vkladu rozhoduje členská schůze. Na náhradní členské schůzi dne 11. 7. 2019 bylo přijato usnesení, kterým byla ustavena komise pro přípravu směrnice č. 9 o pravidlech pro pronájem bytových a nebytových jednotek s tím, že komise připraví návrh do 30. 9. 2019.

12. Žalobkyně nabyly členské podíly dohodou o převodu členských práv a povinností od členů družstva, kterým již byl převeden do vlastnictví družstevní byt. Žalovaný uzavřel s žalobkyní a) dne 29. 7. 2019 a s žalobkyní b) dne 16. 8. 2019 dohody o úhradě dalšího členského vkladu formou měsíčních splátek, ve kterých se zavázal s nimi uzavřít nájemní smlouvy na sporné nebytové jednotky, zatímco žalobkyně se zavázaly ve splátkách uhradit žalovanému další členské vklady. S oběma žalobkyněmi uzavřel žalovaný smlouvy o užívání nebytového prostoru. Žalobkyně provádějí v nebytových prostorech stavební úpravy a opravy. Žalovaný obě smlouvy o užívání nebytového prostoru vypověděl s odůvodněním, že žalobkyně neměly právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, neboť toto právo již vyčerpali jejich právních předchůdci, jimž byly družstevní byty převedeny do vlastnictví. Právo na nájem nebytového prostoru potom členové družstva podle výpovědi nemají. Žalobkyně platí nájemné nižší než obvyklé, a tím jim vzniká bezdůvodné obohacení. Situaci lze podle obsahu výpovědi zhojit jen výpovědí, která odkazuje na § 2288 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Výpovědím předcházelo usnesení členské schůze z 14. 7. 2020, která pověřila představenstvo postupně ukončit a vypořádat závazky spojené s nebytovými jednotkami a za co nejvyšší cenu připravit jejich prodej s tím, že členové družstva budou mít právo přednostního odkupu a prodej schválí členská schůze. Proti výpovědím podaly žalobkyně družstvu námitky, v nichž uvádějí, že na základě dohody o dalším členském vkladu mají právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního nebytového prostoru.

13. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že úmyslem účastníků nebylo uzavřít smlouvu o nájmu nebytových prostor podle občanského zákoníku, nýbrž smlouvu o nájmu družstevního nebytového prostoru. Pak se ovšem výpověď takové smlouvy neřídí občanským zákoníkem. Výpověď nelze proto posuzovat podle § 2288 o. z. Podle soudu prvního stupně jsou neplatné smlouvy o dalším členském vkladu, neboť tyto smlouvy neschválila členská schůze, přestože je podle § 656 písm. p) z. o. k. schválit má. Z jiného důvodu pak žalobkyně nárok na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu neměly, neboť nárok jejich právních předchůdců byl vyčerpán převodem bytů do jejich vlastnictví. Soud prvního stupně dále konstatoval, že další členské vklady původních členů družstva byly určeny tak, aby se z nich pokryla kupní cena domu; z těchto členských vkladů tak bylo zaplaceno i pořízení sporných nebytových prostor, které se samostatnými jednotkami staly až prohlášením vlastníka. To však nevylučuje, aby člen družstva převzal závazek k dalšímu členskému vkladu spojený s právem nájmu takové jednotky; to je však ze zákona podmíněno souhlasem členské schůze. Nechválení dohod o převzetí závazku k dalšímu členskému vkladu členskou schůzí má za následek jejich neplatnost. To podle soudu prvního stupně má za následek i neplatnost smlouvy o nájmu družstevního nebytového prostoru, neboť předpokladem jejich uzavření je právě převzetí dalšího členského vkladu. Neplatnou smlouvu potom vypovědět nelze; proto jsou neplatné i sporné výpovědi.

14. Soud prvního stupně měl dále za to, že uzavřením smluv byly žalobkyně bezdůvodně zvýhodněny oproti dalším členům družstva v rozporu s § 212 odst. 1 o. z. Představenstvo totiž o svém záměru nabídnout nebytové jednotky k pronájmu neinformovalo ostatní členy družstva, navíc je pronajalo v době, kdy se připravovala směrnice regulující tyto pronájmy. Neprojednání námitek proti výpovědím nemá podle soudu prvního stupně žádný význam, námitkami totiž může člen brojit jen proti vyloučení z družstva. Uzavřením dohod o dalším členském vkladu překročilo tehdejší představenstvo žalovaného svou pravomoc a žalovaný není povinen tato jednání konvalidovat. K vzájemné žalobě žalovaného potom soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem v tom směru, že bez požadovaného určení by se postavení účastníků stalo nejistým a otázka platnosti nájemních smluv je zároveň otázkou předběžnou pro řízení o žalobě o vyklizení nebytových jednotek a o vydání bezdůvodného obohacení (na straně žalobkyň spočívajícím v užívání jednotek bez právního důvodu, na straně žalovaného v zhodnocení nebytových prostor rekonstrukcí).

15. Usnesením ze dne 29. 6. 2022, č. j. 74 Cm 178/2020-174, 78 Cm 130/2020, soud prvního stupně opravil písařské chyby ve výroku I. a II. rozsudku.

Odvolání a vyjádření k němu

16. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni účastníci.

17. Žalobkyně se odvolaly proti výrokům III., IV. a V. napadeného rozsudku, tj. proti výrokům o určení neplatnosti nájemních smluv. Především uvedly, že soudu nabídly důkazy k svému tvrzení, že členové žalovaného byli řádně a opakovaně informováni o možnosti pronájmu nebytových jednotek, přičemž z důkazů předložených žalovaným neplyne, že by se mělo jednat výlučně o komerční pronájem. Členové, kteří prohlásili, že nevěděli o možnosti si nebytové prostory pronajmout, se neúčastnili členských schůzí, na kterých se tato otázka probírala. Žalobkyně uzavřely nájemní smlouvy za stejných podmínek, jako ostatní členové žalovaného. Žalobkyně tak nebyly oproti ostatním členům zvýhodněny a ostatní členové byli o možnosti pronájmu také informováni. Žalobkyně nesouhlasily ani se závěry soudu prvního stupně o tom, že by smlouvy o dalším členském vkladu měla schválit členská schůze, neboť podle stanov žalovaného má členská schůze stanovit pouze podmínky uzavření smlouvy o dalším členském vkladu. Žalobkyně navíc představenstvo žalovaného žádaly o předložení smluv ke schválení členské schůzi, což představenstvo neučinilo. Právní předchůdci žalobkyň měli právo na uzavření nájemní smlouvy na jakýkoli nebytový prostor v domě, neboť se svými prostředky podíleli na jeho pořízení. Toto právo přešlo na žalobkyně. Žalobkyně namítly také, že vzájemný návrh žalovaného postrádá vylíčení skutečností, z nichž žalovaný dovozuje svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Soud prvního stupně naléhavý právní zájem dotvořil až v odůvodnění svého rozsudku. Navíc se sporným určením dalším sporům nepředejde, neboť napadený rozsudek nevyřešil otázku soudem prvního stupně uváděných bezdůvodných obohacení. Podle žalobkyň měl soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení přihlédnout i k § 150 o. s. ř., neboť to byl žalovaný, kdo zapříčinil tvrzený protiprávní stav, udržoval jej a žalobkyně byly po celou dobu v dobré víře v soulad svých právních jednání s právními předpisy a stanovami žalovaného. Žalobkyně navrhly změnu napadeného rozsudku tak, že protinávrh žalovaného bude zamítnut a žalovanému uložena povinnost nahradit žalobkyním náklady řízení před soudy obou stupňů.

18. Žalovaný se odvolal proti výrokům I., II. a V. napadeného rozsudku, tj. proti výrokům o neplatnosti výpovědí. Konstatoval, že ve světle výroků III. a IV. o neplatnosti nájemních smluv se výroky I. a II. stávají fakticky bezobsažnými. Pokud tedy bylo určeno, že nájemní smlouvy jsou neplatné, nemůže určení neplatnosti výpovědí dosáhnout žalobkyněmi očekávaného výsledku, tj. určení, že žalobkyně jsou oprávněny užívat sporné nebytové jednotky. Žaloby žalobkyň tedy měly být zamítnuty pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Žalovaný dále poukázal na ustálenou judikaturu, podle které podmínkou aktivní legitimace žalobce k žalobě o určení neplatnosti výpovědi z nájmu je platná nájemní smlouva. Výpověď doručená osobě, která není nájemcem, nemůže zasáhnout do jejích práv, což má za následek zamítnutí žaloby pro nedostatek aktivní legitimace žalobce. Jinak řečeno, dospěl-li soud prvního stupně k závěru o neplatnosti nájemní smlouvy, měl žalobu žalobkyň zamítnout. Z hlediska nákladů řízení by potom mělo být přihlédnuto ke skutečnosti, že žalobkyně žalobou nedosáhly kýženého výsledku, tj. určení, že i nadále mohou užívat sporné nebytové jednotky, a z materiálního hlediska byly zcela neúspěšné. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek, zamítl žaloby žalobkyň a uložil jim zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.

19. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaného setrvaly na své předchozí argumentaci. Soud prvního stupně podle nich překročil svou poučovací povinnost, jestliže poučil žalovaného o možnosti podání návrhu na určení neplatnosti nájemních smluv, a nerespektoval zásadu, že řízení se zahajuje na návrh. Přehlédl skutečnost, že pouze žalovaný může zařadit sporné smlouvy na pořad jednání členské schůze. Cílem žalobkyň rozhodně nebylo obcházet stanovy ani právní předpisy.

20. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobkyň zopakoval, že v roce 2019 neměl žádný člen družstva důvod domnívat se, že probíhá jakékoli výběrové řízení na prodej nebo pronájem nebytových jednotek. Členská schůze 11. 7. 2019 schválila jen zřízení komise k vypracování návrhu směrnice, kterou mělo být specifikováno, za jakých podmínek bude distribuce nebytových jednotek probíhat. Žalobkyně odkazují na prohlášení [Anonymizováno], která na schůzi uvedla, že do schválení směrnice se bude postupovat podle dosud platného, na což ovšem schůze nereagovala žádným usnesením. Žalovaný poukazuje na skutečnost, že nebytové jednotky byly vyčleněny ze společných prostor domu až prohlášením vlastníka, a na jejich pořízení se tak podíleli všichni tehdejší členové družstva. Proto si členská schůze opakovaně vyhrazovala rozhodnutí o naložení s těmito jednotkami. Bez souhlasu členské schůze tak nemohlo být přistoupeno ani k uzavření smlouvy o dalším členském vkladu ani k uzavření smlouvy nájemní. Členská schůze se navíc dne 14. 7. 2020 usnesla, že s pronájmem nebytových jednotek žalobkyním nesouhlasí. Žalovaný se ztotožnil s posouzením otázky naléhavého právního zájmu odvolacím soudem. Podle něj určení neplatnosti výpovědí nájemních smluv objektivně nestačí k vyřešení sporu ohledně práva žalobkyň užívat uvedené nebytové prostory. Z toho dovozuje, že je zde naléhavý právní zájem na určení neplatnosti nájemních smluv.

Posouzení věci odvolacím soudem

21. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání byla podána včas osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání jsou důvodná.

22. Odvolací soud předesílá, že sporná právní jednání (tj. smlouvy o dalším členském vkladu, nájemní smlouvy i výpovědi) je třeba posoudit podle právní úpravy platné v době, kdy byla učiněna, tj. podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) a zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění před 1. 1. 2021 (dále jen z. o. k.“).

23. Se soudem prvního stupně lze souhlasit v jeho závěru (který ostatně nebyl zpochybněn ani v odvoláních), že úmyslem stran ve smyslu § 556 o. z. bylo uzavřít smlouvu o nájmu družstevního nebytového prostoru ve smyslu § 741 a násl. z. o. k. Podle § 734 odst. 2 z. o. k. se ustanovení občanského zákoníku o výpovědi nájmu nepoužijí pro nájem družstevního bytu (a tedy ani nebytového prostoru, viz legislativní zkratku v § 729 odst. 1 z. o. k.). Nelze tedy použít ani § 2290 o. z., podle kterého má nájemce bytu (tj. prostoru určeného k bydlení, viz § 2236 o. z.) právo podat návrh soudu na přezkoumání, zda je výpověď oprávněná. Z uvedeného pak plyne, že žalobkyně se mohou domáhat určení neplatnosti sporných výpovědí jen obecnou určovací žalobou podle § 80 o. s. ř.

24. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

25. Soud prvního stupně se tak měl především zabývat otázkou, zda žalobkyně mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Uvedenou otázku však zcela pominul; žalovaný ji vznesl ve svém odvolání. Naléhavým právním zájmem žalovaného na určení, které požaduje svým protinávrhem, se soud prvního stupně sice zabýval, avšak jeho závěry jsou v rozporu s ustálenou judikaturou.

26. „Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá […] Kromě toho je určovací žaloba podle § 80 písm. c/ o.s.ř. prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany; není proto opodstatněna zpravidla tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění […]“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018, s odkazy na starší judikaturu).

27. „Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod R 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, uveřejněném pod R 94/2020, vztáhl Nejvyšší soud uvedený závěr i na otázku neplatnosti výpovědi z nájmu podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., v rozsudku ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019, na otázku platnosti nájemní smlouvy. V obou případech uzavřel, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního jednání zakládajícího nebo ukončujícího nájemní vztah, jde-li mu ve skutečnosti o autoritativní vyřešení otázky, zda je či není nájemce oprávněn věc užívat. V takovém případě totiž určení, že žalobce je (popř. žalovaný není) nájemcem, vyřeší jak otázku, zda nájem platně vznikl, tak i otázku, zda později platně zanikl.

28. V projednávané věci je už z obsahu výpovědí z nájmu zřejmé, že žalovaný zpochybňuje samotnou existenci práva žalobkyň na uzavření smlouvy o nájmu družstevního nebytového prostoru a jejich nájemního vztahu. Motivací žalobkyň k podání žaloby potom zjevně je dosáhnout autoritativního výroku soudu, podle kterého by byly oprávněny nebytové prostory užívat jako členky družstva s právem nájmu. Tohoto cíle však nemohou dosáhnout určením, že výpověď z nájmu je neplatná, neboť takové určení neřeší otázku platnosti smlouvy o dalším členském vkladu a smlouvy nájemní, případně otázku, zda právo na uzavření smlouvy o nájmu nebytového prostoru nepřešlo na žalobkyně od jejich právních předchůdců (což žalobkyně tvrdily). Stav právní nejistoty, která trápí žalobkyně, by řešila žaloba o určení, že žalobkyně jsou členkami žalovaného s právem nájmu k předmětným nebytovým prostorám a nájemkyněmi těchto nebytových prostor, která by zároveň předešla i případným dalším sporům o vyklizení a bezdůvodné obohacení.

29. Cílem žalovaného je naproti tomu užívání sporných nebytových prostor žalobkyněmi ukončit, neboť sám uvádí, že jeho členská schůze se usnesla na jejich prodeji. Žalovaný ovšem jako bytové družstvo nemůže nebytové prostory prodat bez souhlasu členů družstva, kteří je mají v nájmu nebo mají právo na uzavření nájemní smlouvy k nim (tj. žalobkyň, § 751 o. z.). Za této situace situaci žalovaného neřeší žaloba o určení neplatnosti nájemních smluv, neboť tato žaloba neřeší otázku, zda žalobkyně mají právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního nebytového prostoru, ani otázku, zda nájemní poměr později nezanikl. Navíc žalovaný k prodeji nebytových prostor za nejvyšší možnou cenu potřebuje dosáhnout jejich vyklizení. Určovací žaloba tak z pohledu žalovaného postrádá svůj preventivní charakter. Otázku existence práva nájmu družstevního nebytového prostoru by soudy řešily v řízení o vyklizení těchto prostor jako předběžnou otázku. Rovněž úvahu soudu prvního stupně, že by se určovací žalobou předešlo sporům o bezdůvodné obohacení, považuje odvolací soud za pochybnou, neboť protinávrh v projednávané věci neřeší otázku výše takového obohacení a zároveň nemá vliv na běh lhůt k uplatnění těchto práv u soudu.

30. Odvolací soud proto uzavírá, že žalobkyně ani žalovaný nemají na požadovaných určeních naléhavý právní zájem. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žaloby žalobkyň i protinávrh žalovaného zamítl v plném rozsahu. Vzhledem k zamítnutí žalob pro nedostatek naléhavého právního zájmu se již nemohl zabývat otázkou, zda žalobkyně skutečně mají právo nájmu sporných nebytových prostor.

31. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Za situace, kdy míra úspěchu ve věci je poměrně stejná (žalobkyně ani žalovaný nebyli se svými návrhy úspěšní, a to v obou případech pro nedostatek naléhavého právního zájmu), nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo. Nepřichází v úvahu ani aplikace § 150 o. s. ř., který umožňuje soudu pouze náklady řízení nepřiznat nebo snížit jejich výši, nikoli však přiznat náklady řízení účastníkovi, který na ně podle úspěchu ve věci nárok nemá.