o zaplacení 18 175 627 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně a žalované proti výroku III., IV. a V. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2023, č. j. 53 Cm 2/2005-1195,

1. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 12. 1. 2005 se žalobkyně domáhala proti žalované vydání 100 225 kusů kmenových zaknihovaných akcií na majitele, ISIN: [IBAN], emitenta [právnická osoba]., IČ: [IČO], sídlem [adresa], o jmenovité hodnotě každé akcie 1 000 Kč (dále jen „akcie“).

2. Podáním ze dne 2. 11. 2007 změnila žalobkyně žalobu tak, že požadovala vydat 100 225 kusů akcií, in eventum požadovala vydání 3 262 kusů akcií a zaplacení 35 437 267 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 11. 2007, č. j. 53 Cm 2/2005-567, změnu žaloby připustil.

3. Podáním ze dne 11. 8. 2008 změnila žalobkyně znovu žalobu tak, že požadovala vydat 100 225 kusů akcií, in eventum požadovala vydání 48 214 kusů akcií a zaplacení 18 175 627 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 8. 2008, č. j. 53 Cm 2/2005-776, změnu žaloby připustil.

4. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 2. 10. 2008, č. j. 53 Cm 2/2005-816, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, č. j. 9 Cmo 119/2009-949 (ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, č. j. 9 Cmo 119/2009-970), bylo žalobě ohledně 48 214 ks akcií vyhověno a ohledně 52 011 ks akcií byla žaloba zamítnuta. V rozsahu eventuálního petitu o zaplacení 18 175 627 Kč odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Podáním ze dne 23. 5. 2023 vzala žalobkyně žalobu zpět v části, kterou se domáhala vydání 52 011 ks akcií nebo uhrazení jejich peněžité náhrady.

6. V podání ze dne 14. 9. 2023 žalobkyně uvedla, že žalobu bere zpět co do částky 18 175 627 Kč s příslušenstvím a požaduje přiznání náhrady nákladů řízení.

7. Žalovaná podáním ze dne 18. 7. 2023 vyjádřila svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby a uvedla, že se žalobkyně domohla v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 14/2007, vydání zbylých akcií po [tituly před jménem], [tituly před jménem] [tituly před jménem] a [tituly před jménem]. Tím pádem se domnívá, že lze požadavek žalobkyně na peněžní náhradu klasifikovat jako nepřípustné dvojí plnění. Upozorňuje, že ke změně petitu (na peněžitou náhradu) žalobkyně přistoupila až poté, kdy zažalovala na vydání akcií shora uvedené 4 fyzické osoby, které je již měly zablokovány v důsledku vydání předběžného opatření na svých majetkových účtech vedených u Střediska cenných papírů. V případě, že by bylo řízení zastaveno, požadovala přiznání náhrady nákladů řízení.

8. Soud prvního stupně usnesením ze dne 27. září 2023, č. j. 53 Cm 2/2005-1195, řízení zastavil (výrok I.). Rozhodl, že zpětvzetí žaloby učiněné žalobkyní v podání ze dne 23. 5. 2023 není v rozsahu, v němž žalobkyně bere žalobu zpět v části, v níž se domáhá vydání 52 011 ks akcií, účinné (výrok II.) Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) Výrokem IV. uložil žalobkyni zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení částku 9 965,05 Kč. Výrokem V. uložil žalované zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení částku 509 965,05 Kč.

9. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že je na soudu, aby posoudil, zda jsou důvody, pro které žalovaná nesouhlasí se zpětvzetím, vážné. Soud prvního stupně však po posouzení žádný vážný důvod, pro který by nemělo být řízení zastaveno, neshledal a řízení v rozsahu, který k projednání zbýval (tedy v rozsahu nároku na zaplacení částky 18 175 627 Kč s příslušenstvím), zastavil.

10. Výrok II. odůvodnil soud prvního stupně tím, že o vydání 52 011 ks akcií již bylo pravomocně rozhodnuto, a proto v souladu s § 96 odst. 5 o. s. ř. rozhodl, že zpětvzetí není v této části účinné.

11. Výrok III. odůvodnil tím, že ohledně návrhu žalobkyně na vydání 100 225 ks akcií bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 2. 10. 2008, č. j. 53 Cm 2/2005-816 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, č. j. 9 Cmo 119/2009-949 (ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, č. j. 9 Cmo 119/2009-970). Žalobkyni bylo ohledně 48 214 ks akcií vyhověno a ohledně 52 011 ks akcií byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně tedy určil úspěch žalobkyně ve výši 48 % a úspěch žalované ve výši 52 %. Usoudil, že jejich úspěch byl víceméně stejný a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Ohledně řízení, které mělo být vedeno o zaplacení částky 18 175 627 Kč s příslušenstvím, uvedl, že nelze určit, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Žalobkyni nelze klást k tíži, že by se domáhala plnění duplicitně, když požadovala buď vydání 100 225 ks akcií nebo vydání 48 214 ks akcií a zaplacení peněžité náhrady za akcie, které není možno vydat.

12. Odůvodnění výroku IV. a V. soud prvního stupně podepřel § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že byl úspěch obou účastníků přibližně stejný. Uložil tak povinnost oběma účastníkům poměrně (půl na půl). Do nákladů států započetl svědečné v celkové výši 19 310,10 Kč. Žalované uložil zaplatit ještě soudní poplatek v souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. (dále jen „ZSoP“) ve výši 500 000 Kč, což odpovídá jedné polovině z celkové výše soudního poplatku, který byl vyměřen v předmětném řízení.

13. Proti výroku III., IV. a V. výše uvedeného usnesení soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Uvádí, že dva roky po zahájení soudního řízení ve věci samé převedla žalovaná za účelem zmaření výsledku řízení neoprávněně 52 011 kusů akcií na spřízněné osoby [tituly před jménem], [tituly před jménem], [tituly před jménem] a [tituly před jménem]. Z tohoto důvodu byla žalobkyně nucena změnit žalobu a požadovat po žalované peněžitou náhradu na nevydané akcie ve výši 18 175 627 Kč. Jelikož chtěla žalobkyně primárně zpět předmětné akcie, vedla další řízení vůči výše uvedeným osobám na vydání oněch 52 011 kusů akcií u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 14/2007. Žalobkyně byla v tomto sporu úspěšná a domohla se vydání 52 011 kusů akcií, čímž pozbyl její nárok na zaplacení peněžité náhrady za nevydané akcie ve výši 18 175 627 Kč opodstatnění, a z tohoto důvodu vzala žalobu zpět. Nutnost podat žalobu a vést dlouhé a nákladné soudní řízení u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 53 Cm 14/2007, bylo dle žalobkyně vyvoláno nelegálním chováním žalované. Všechny tyto okolnosti měl dle žalobkyně vzít soud prvního stupně při rozhodování o nákladech v potaz. Žalobkyně je toho názoru, že v tomto řízení bylo zcela objasněno, že žalovaný držel akcie žalobkyně nelegálně a zamítnutí žaloby do vydání 52 011 kusů akcií bylo pouze formálním procesním krokem, jelikož žalovaná v té době již fyzicky akcie neměla. Navíc má žalobkyně za to, že právě žalovaná zavinila zastavení řízení a je tedy toho názoru, že žalovaná má hradit žalobkyni náhradu nákladů řízení a stejně tak by měla hradit i náhradu nákladů vzniklých státu. Dále žalobkyně vyčíslila požadované náklady částkou 1 850 795,60 Kč. Navrhuje, aby odvolací soud napadené výroky změnil tak, že žalované se ukládá povinnost zaplatit žalobkyni v plné výši náhradu nákladů řízení a dále, aby uložil žalované povinnost zaplatit v plné výši náhradu nákladů státu. Eventuálně navrhuje, aby odvolací soud napadené výroky zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně.

14. Proti výroku III., IV. a V. výše uvedeného usnesení soudu prvního stupně podala odvolání i žalovaná. Uvádí, že žalobkyně provedla nezákonnou exekuci, na základě níž se domohla převodu 48 214 kusů akcí, což však bylo v rozporu s předběžným opatřením uloženým usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 24 Cm 89/2004-98. Je toho názoru, že jelikož žalobkyně nabyla majetek značné hodnoty, pominuly důvody pro její osvobození od soudních poplatků. Osvobození žalobkyně od soudních poplatků mělo být tedy zrušeno a žalobkyně měla dle žalované vyměřený soudní poplatek doplatit. Dále namítá, že žalobkyně se již od roku 2007 domáhá dvojího plnění. Domnívá se, že se nedá zároveň domáhat vydání akcií a nároku na náhradu škody k nim. Dle žalované tak měla vzít žalobkyně žalobu zpět již dávno z důvodu duplicitního nároku. Navíc namítá, že soud prvního stupně nezohlednil, že žalovaná dala do úschovy kupní cenu za akcie, kterou si žalobkyně již vyzvedla. Pokud se tedy žalobkyně již domohla požadovaných akcií, jsou peněžní prostředky, které žalobkyně vybrala z úschovy, „přeplatkem“. Což by měl dle žalované vzít soud v potaz při rozhodování o zrušení osvobození od soudních poplatků nebo při rozhodování o nákladech řízení jako okolnosti hodné zvláštního zřetele. Uvádí, že nejsou splněny základní podmínky, aby měla žalobkyně nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalované, jelikož se domnívá, že žaloba nebyla podána důvodně a nebere žalobu zpět pro chování žalovaného, nýbrž jelikož „se domohla svého nároku na 4 žalovaných a koneckonců i na žalované“. Navrhuje, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.

15. Žalobkyně se k podanému odvolání žalované vyjádřila podáním ze dne 2. 11. 2023. Rekapituluje svoji argumentaci uvedenou již ve svém odvolání, kdy konkrétně upozorňuje na to, že procesní postupy žalobkyně vyplývaly z procesních pravidel a byly jen ex post procesní reakcí a obranou vůči nelegálnímu jednání žalované. Má za to, že soudy již rozhodly o tom, že požadavky žalobkyně na vydání nelegálně zadržovaných akcí vůči žalované byly oprávněné a převod akcií na spřízněné osoby byl nelegální. Navrhuje, aby odvolací soud odvolání žalované odmítl jako neoprávněné a plně vyhověl odvolání žalobkyně s tím, že přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení vůči žalované a uloží žalované povinnost nahradit náklady státu v plném rozsahu.

16. Žalovaná se k podanému odvolání žalobkyně vyjádřila podáním ze dne 9. 11. 2023. Nesouhlasí s tvrzením, že by nelegálně převedla akcie a nesouhlasí ani s rozhodnutími odvolacího soudu, které považuje za pochybné. Opakuje svoje tvrzení, že žalobkyně si po dlouhou dobu nárokovala dvojí plnění. Dále upozorňuje, že žalobkyni již mělo být dávno osvobození od soudních poplatků odebráno. Je toho názoru, že žalobkyně zavinila zastavení řízení.

17. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se předně musel zabývat otázkou, zda odvolání byla podána osobami, jež k tomu byly oprávněny či nikoliv.

18. Aby odvolací soud posoudil, zda odvolání bylo podáno osobou, jež k tomu byla oprávněna či nikoliv, přezkoumal subjektivní legitimaci žalobkyně a žalované k podání odvolání. Účastník je subjektivně legitimován k podání odvolání v případě, že mu rozhodnutím soudu první instance nebylo vyhověno nebo mu byla rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Újmu lze však posuzovat pouze z procesního hlediska a rozhodujícím je přitom výrok rozhodnutí soudu prvního stupně. „Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2323/99) Odvolací soud je toho názoru, že žalovaná není oprávněna se odvolat proti výroku IV. napadeného usnesení a stejně tak není žalobkyně oprávněna se odvolat proti výroku V. napadeného usnesení, jelikož jim těmito výroky nevznikla žádná určitá újma na jejich právech.

19. Na základě výše uvedeného odvolací soud odvolání žalované proti výroku IV. a odvolání žalobkyně proti výroku V. napadeného usnesení, podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

20. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalované proti výroku III. a V. a odvolání žalobkyně proti výroku III. a IV. bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k následujícímu závěru.

21. Podle § 142 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (odst. 1). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (odst. 2).

22. Podle § 146 odst. 1 o. s. ř. nemá žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení a) skončilo smírem, pokud v něm nebylo o náhradě nákladů ujednáno něco jiného; b) bylo zastaveno.

23. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

24. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

25. Podle § 2 odst. 3 ZSoP je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Tuto povinnost však žalovaný nemá v řízení o rozvod nebo o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je či není. Tuto povinnost nemá žalovaný též v řízení o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci registrovaného partnerství (dále jen „partnerství“).

26. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 1/04). Stejně tak poměřovat případný úspěch či neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech (srov. např nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 257/05).

27. Odvolací soud se i s ohledem na výše uvedené závěry Ústavního soudu ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že úspěch obou účastníků v řízení o primárním petitu (tedy o vydání akcií) byl víceméně stejný; za část řízení do doby vydání rozsudku odvolacího soudu o primárním petitu tedy žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po vydání uvedeného rozsudku zůstal předmětem řízení jen (původně) eventuální petit o zaplacení peněžité částky jako náhrady za akcie, které žalovaná převedla třetím osobám. Skutečnost, že žalobkyně trvala na uvedeném návrhu, přestože se vydání stejných akcií domáhala po třetích osobách (jejich nabyvatelích), nelze ani podle odvolacího soudu klást k tíži žalobkyně, neboť až do pravomocného rozsudku v uvedené věci si nemohla být jista, že se vydání zbývajících akcií skutečně domůže. Jestliže žalobkyně poté, co se vydání zbývajících akcií domohla, vzala žalobu zpět, nelze tento procesní úkon ani podle odvolacího soudu považovat za zavinění zastavení řízení. Na druhou stranu žalobkyně nebrala žalobu zpět pro chování žalované, neboť žalovaná ve prospěch žalobkyně nic nečinila. Soud prvního stupně tedy správně ve věci nepoužil § 146 odst. 2 o. s. ř. a v souladu s § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

28. Na základě výše uvedeného odvolací soud výrok III. usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

29. Z obsahu spisu se podává, že stát skutečně platil náklady, které se skládají ze svědečného v celkové výši 19 930,10 Kč (svědečné Ing. Vystrčila ve výši 4 869,10 Kč, svědečné paní Kseňákové ve výši 1 699 Kč a svědečné [tituly před jménem] ve výši 13 362 Kč). Odvolací soud taktéž souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že tato povinnost má být uložena oběma účastníkům v poměru jejich úspěchu ve věci.

30. Nahlédnutím do obsahu spisu odvolací soud dále zjistil, že usnesením ze dne 22. 3. 200, č. j. 53 Cm 2/2005-12, bylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudního poplatku ve výši 500 000 Kč, což odpovídá jedné polovině ze soudního poplatku, který měla žalobkyně zaplatit za podání žaloby.

31. Zákonná úprava obsažená v § 2 odst. 3 ZSoP umožňuje v řízeních, ve kterých je navrhovatel osvobozen od soudního poplatku, přechod poplatkové povinnosti na žalovaného. Tento přechod však nastává pouze za předpokladu, že soud návrhu vyhoví, přičemž poplatek se vyměřuje jen z té části nároku, ve které soud návrhu vyhověl (srov. Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích. Komentář. Praha: C. H. Beck 2012, s. 5). V projednávané věci byla žalobkyně osvobozena od soudního poplatku z jedné poloviny a v jedné polovině byla také úspěšná. Podle odvolacího soudu nemůže žalovaný v případě osvobození žalobce od soudního poplatku dopadnout na nákladech řízení celkem hůře, než by dopadl, kdyby žalobce od soudních poplatků osvobozen nebyl. Státu má tedy žalovaný na soudním poplatku zaplatit podle § 2 odst. 3 ZSoP tolik, kolik by zaplatil na nákladech řízení spočívajících v soudním poplatku zaplaceném žalobcem, pokud by žalobce nebyl od soudního poplatku osvobozen. Jiný výklad obratu „podle výsledku řízení“ by zakládal nerovné postavení žalovaného, jehož se osvobození žalobce od soudního poplatku netýká, usnesení o něm se mu nedoručuje a není oprávněn se proti němu odvolat. V projednávané věci byl poměr úspěchu účastníků přibližně stejný. Poplatková povinnost tedy na žalovaného nepřešla. Pokud soud prvního stupně určil, že žalovaná má zaplatit soudní poplatek ve výši 500 000 Kč (v níž byla žalobkyně osvobozena), postupoval nesprávně.

32. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku IV. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil a ve výroku V. podle § 220 odst. 1 o. s. ř. per analogiam (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) změnil tak, jak je uvedeno ve výroku III. b) tohoto usnesení.

33. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolání podaly obě účastnice a žádné z nich nebylo vůči druhé straně úspěšné; žalovaná uspěla pouze s odvoláním proti náhradě nákladů řízení státu. To vede soud k závěru, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.