o určení odměny a náhrady hotových výdajů likvidátorky, k odvolání likvidátorky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2024 č. j. 73 Cm 356/2007-43,

1. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně (dále též jen „soud“) v záhlaví označeným usnesením výrokem I. přiznal [tituly před jménem], nar. [Anonymizováno], likvidátorovi (dále též jen „likvidátor“ či „likvidátorka“) již zaniklé obchodní společnosti [právnická osoba], IČO [IČO] (dále též jen „společnost“) odměnu likvidátora ve výši 5 000 Kč a výrokem II. jí přiznal náhradu hotových výdajů ve výši 7 178 Kč, která bude uhrazena z poskytnuté zálohy na hotové výdaje ve výši 10 000 Kč a výrokem III. jí uložil zaplacení nespotřebované zálohy České republice na účet Městského soudu v Praze ve výši 2 820 Kč do 3 dnů po právní moci tohoto usnesení.

2. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že při stanovení výše odměny likvidátora a též náhrady jeho hotových výdajů je nutno vycházet z právní úpravy účinné v době, kdy byl likvidátor soudem jmenován do své funkce (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 286/2018, ze dne 5. 11. 2018) s tím, že likvidátor byl jmenován soudem usnesením ze dne 31. 10. 2007, č. j. 73 Cm 356/2007-5, soud tedy při stanovení výše odměny a náhrady hotových výdajů postupoval podle vyhlášky ministerstva č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“). Při určení výše náhrady hotových výdajů vynaložených likvidátorem v souvislosti s likvidací společnosti vyšel soud z předloženého vyúčtování, kdy přiměřeně obvyklou a účelně vynaloženou shledal položku ve výši 2 380 Kč (zveřejnění v Obchodním věstníku) a položku ve výši 4 800 Kč (archivace). Hotový výdaj v celkové výši 3 000 Kč (účetní služby) soud neshledal jako účelně vynaložený, neboť je-li likvidovaná společnost neaktivní (nevyvíjí žádnou činnost) a nevlastní-li žádný majetek, pak je již zpracování (vyplnění) daňových přiznání a účetních závěrek s nulovými položkami povinností likvidátora a je pokládáno za jiné práce uskutečněné v souvislosti s prováděním likvidace, které jsou již zahrnuty v odměně likvidátora (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 7 Cmo 456/2011). Hotový výdaj v souhrnné výši 1 233 Kč (poštovné, správ. popl. a telefon) soud nepřiznal, a to s ohledem na povinnost likvidátora doložit konkrétní výši hotových výdajů podle § 9 odst. 2 nařízení (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze, 14 Cmo 243/2019, ze dne 29. 8. 2019 a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 14 Cmo 1/2019, ze dne 27. 2. 2019). Pokud jde o cestovní výdaje, soud jejich náhradu likvidátorovi nepřiznal, neboť je nepovažoval za účelně vynaložené. V otázce přiznání náhrady hotových výdajů spojených s likvidací totiž nelze přehlédnout kritérium účelnosti vynaložených výdajů (srov. např. nález Ústavního soudu z 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/12). Za účelné výdaje nelze bez dalšího považovat výdaj za použití osobního motorového vozidla při jízdách po městě, v němž má likvidátor sídlo (Praha), existujeli k místu prováděného úkonu jiný přiměřený a dostupný způsob dopravy - využití veřejné dopravy (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze, 14 Cmo 243/2019, ze dne 29. 8. 2019). Soud proto přiznal likvidátorovi náhradu hotových výdajů ve výši 7 180 Kč, která bude v plné výši uhrazena z poskytnuté zálohy. Jelikož likvidátorovi poskytnutá záloha (10 000 Kč) byla vyčerpána pouze do výše 7 180 Kč, uložil soud likvidátorovi povinnost nespotřebovanou část zálohy ve výši 2 820 Kč vrátit.

3. Proti usnesení soudu prvního stupně ohledně výroku II. a III. podala likvidátorka v zákonné lhůtě odvolání. Z obsahu odvolání vyplývá, že míří (z logiky věci) jen do nepřiznané náhrady hotových výdajů, a to za účetní služby ve výši 3 000 Kč, správní poplatky ve výši 210 Kč, poštovné ve výši 492 Kč, „telefon“ ve výši 531 Kč a cestovné a parkovné ve výši 1 284,20 Kč. Odvolatelka nesouhlasila s tím, že jí soud nepřiznal náhradu nákladů vynaložených za účetní služby s tím, že nikde není stanoveno, že si likvidátor nemůže vzít „odbornou firmu“ k provedení svého úkolu. Pokud jde o cestovní výdaje, uvedla, že pouze likvidátor zná situaci a jen on může rozhodnout, kterých úkonů se zúčastní osobně, popř. musí zúčastnit osobně z rozhodnutí jiných orgánů, např. Policie ČR. Je to ostatně jeho odpovědnost a bez znalosti konkrétní situace to nelze hodnotit. Pokud jde o posouzení účelnosti vynaložených cestovních náhrad, soud měl tuto otázku řešit výlučně podle ustanovení § 8 vyhlášky. č. Pokud ve druhém odstavci toto ustanovení odkazuje na zvláštní předpis, je zjevné, že tento odkaz se vztahuje toliko na rozhodování o výši náhrady, nikoliv na posuzování oprávněnosti použití dopravního prostředku. Ustanovení § 157 zák. práce otázku výše náhrady vůbec neřeší. Nelze tedy nijak dojít k závěru, že by použití vlastního automobilu likvidátora bylo podmíněno např. souhlasem soudu a podobně. Současně má za to, že použití vlastního motorového vozidla bylo v daném případě i zcela účelné. Soud prvního stupně si při svých úvahách v tomto směru zjevně neuvědomil, jak je časově náročná cesta z místa jejího bydliště v Praze Benicích do jiných míst v Praze, kterou musela likvidátorka opakovaně podniknout. Tato cesta by při použití městské hromadné dopravy trvala déle (otázka několika přestupů). Při hodnocení účelnosti vynaložených prostředků je proto třeba přihlížet i k těmto aspektům, což však soud zjevně neučinil. Dodala, že je třeba přihlédnout i k její osobní situaci, kdy je postižená osoba - má průkaz ZTP, pohybuje se o berlích nebo na vozíku. Navrhla, aby jí soud přiznal „plnou“ náhradu hotových výdajů, které vynaložila, tak jak je vyúčtovala.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně jen v rozsahu nepřiznané náhrady požadovaných hotových výdajů a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen částečně.

5. Vzhledem k tomu, že odvolatelka byla do své funkce jmenována usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. 10. 2007 č. j. 73 Cm 356/2007-5, které nabylo právní moci dne 23. 9. 2008, posuzoval odvolací soud její nároky podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „obch. zák.“), a vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“), srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 14 Cmo 348/2015, uveřejněné pod č. 118/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Shrnuto, odvolací soud proto vycházel z právní úpravy účinné v době, kdy byla likvidátorka soudem jmenována do své funkce, jak správně učinil soud prvního stupně.

6. Dle § 71 odst. 9 obch. zák. „Ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou pravidla pro určení výše odměny likvidátora nebo člena orgánu společnosti jmenovaného soudem, a v jakých případech náhradu hotových výdajů a odměnu likvidátora hradí stát.“

7. Dle § 8 odst. 1 vyhlášky „Likvidátorovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie.“

8. Odvolatelka nesouhlasila s tím, že jí soud prvního stupně nepřiznal náhradu hotových výdajů za poskytnuté účetní služby, a to s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012 sp. zn. 7 Cmo 456/2011, neboť společnost je neaktivní a nemajetná. Soud prvního stupně však pominul, že závěr vyplývající z jím citovaného usnesení byl již překonán (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023 sp. zn. 14 Cmo 244/2022 nebo ze dne 2. 6. 2023, sp. zn. 14 Cmo 81/2023, ze dne 24. května 2024, sp. zn. 7 Cmo 112/2024, ze dne 11. června 2024, sp. zn. 7 Cmo 162/2024, či ze dne 15. července 2024, sp. zn. 7 Cmo 209/2024). Podle rozhodného znění § 70 odst. 3 obch. zák. a § 135 odst. 1 obch. zák. přechází jmenováním likvidátora na něho povinnosti statutárního orgánu omezené § 72 obch. zák. a tedy povinností likvidátora stejně jako jednatele je zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví. Likvidátor je též povinen své povinnosti vykonávat s péčí řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 obch. zák. a ve smyslu tohoto zákonného ustanovení odpovídá také objektivně za škodu, kterou by mohl způsobit společnosti porušením této své zákonné povinnosti. Z dikce § 135 odst. 1 obch. zák. je přitom zřejmé, že likvidátor není povinen vést účetnictví sám, nýbrž je povinen zajistit jeho řádné vedení. Vzhledem ke znění § 135 odst. 1 obch. zák. nelze likvidátora nutit, aby účetnictví likvidované společnosti vedl sám a tuto povinnost mu nestanoví ani vyhláška č. 479/2000 Sb. Jinak řečeno likvidátor je oprávněn zajistit si vedení účetnictví a vyhotovování daňových přiznání prostřednictvím třetí osoby. Uvedené dále znamená, že likvidátor není povinen vést účetnictví, včetně vyhotovení účetních závěrek a potřebných daňových přiznání, vlastními silami ani v případě, že společnost je nečinná a nevykazuje žádný majetek - tak, jako v posuzovaném případě. Skutečnost, že společnost nemá žádný majetek, by měla být reflektována ve výši úplaty požadované za poskytnuté služby, kdy částka 3 000 Kč se odvolacímu soudu, s ohledem na poznatky z vlastní rozhodovací činnosti v obdobných věcech (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. 7 Cmo 216/2024 nebo ze dne 22. 7. 2024 sp. zn. 7 Cmo 217/2024), jeví jako přiměřená. Odvolací soud tak uzavírá, že odvolatelkou vynaložený výdaj na vedení účetnictví ve výši 3 000 Kč je účelně vynaloženým a současně i doloženým výdajem (č.l. 51) ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky.

9. Likvidátorka dále požadovala náhradu cestovních výdajů ve výši 1 284,20 Kč za cesty na trasách v rámci obce [adresa] s počátkem cesty v [Anonymizováno] a koncem cesty v pražských ulicích [Anonymizováno] a zpět. Použití osobního motorového vozidla likvidátorkou odvolací soud v dané věci nepovažuje za účelně vynaložený výdaj. Odvolatelce lze přisvědčit, že podle § 8 vyhlášky má mimo jiné právo i na přiznání náhrady cestovních výdajů. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že každý likvidátor je povinen každý dílčí požadavek na zaplacení cestovného, jako výdaje spojeného s prováděním likvidace, jednoznačně specifikovat uvedením konkrétních skutečností, z nichž bude zřejmá účelnost uskutečnění příslušné cesty a tato tvrzení doložit (k účelnosti srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/2012). K tomu nedošlo, neboť k doložení účelnosti cestovního výdaje nestačí pouhé rozepsání cestovních výdajů, v němž je uvedeno datum jízdy, označení míst, mezi nimiž byla jízda vykonána (včetně vzdálenosti mezi nimi), a uvedením „navštíveného subjektu“, aniž by odvolatelka tvrdila (a doložila) i skutečnosti, z nichž bude zřejmé, že jízda byla uskutečněna účelně v rámci naplňování účelu likvidace (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2022, sp. zn. 7 Cmo 82/2022). Z tvrzení likvidátorky musí být totiž zřejmé, že se jednalo o záležitosti, které nebylo možné vyřídit jinak, než „osobní návštěvou“ příslušné instituce, tedy např. prostřednictvím písemné komunikace (ostatně likvidátorka požadovala nahradit hotové výdaje za „poštovné“). Likvidátorka účelnost jednotlivých jízd pro plnění likvidace nespecifikovala ani v odvolání a nestalo se tak ani na základě výzvy odvolacího soudu ze dne 13. prosince 2024 č. j. 9 Cmo 263/2024-49, jež jí byla doručena dne 30. 12. 2024 do její datové schránky. Na tu reagovala jen v rámci podání ze dne 6. 1. 2025 rozepsáním jednotlivých jízd. Z tohoto podání likvidátorky, ale ani z podaného odvolání nelze učinit závěr o účelnosti cestovních výdajů na zmíněných trasách za situace, kdy měla likvidátorka (coby toho času insolvenční správkyně) v Praze sídlo (jak se podává z informací dostupných na www.justice.cz, § 121 o. s. ř.). Za účelný výdaj totiž nelze bez dalšího považovat výdaj na použití osobního motorového vozidla při jízdách po městě, v němž se nachází sídlo likvidátora, existuje-li k místu prováděného úkonu jiný přiměřený a dostupný způsob dopravy (typicky využití veřejné dopravy; srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2019, sp. zn. 14 Cmo 243/2019). K výše uvedené výzvě odvolacího soudu likvidátorka nedoložila ani své tvrzení, že je osobou zdravotně postiženou a že v době uskutečnění vypočtených jízd vlastnila průkaz ZTP; odvolací soud proto k tomuto tvrzení nepřihlédl. Likvidátorka tedy řádně netvrdila a ani neosvědčila žádnou ze skutečností rozhodných pro přiznání náhrady hotových výdajů spočívajících v cestovném, a proto nezbývá, než aby si tyto náklady nesla ze svého v rámci odměny, jež jí byla přiznána soudem prvního stupně ve výroku I. jeho usnesení, který nebyl odvoláním napaden.

10. Dále se odvolací soud zabýval účelností soudem prvního stupně nepřiznaných hotových výdajů na poštovné (492 Kč), správní poplatky (210 Kč) a „telefon“ (531 Kč).

11. Základním předpokladem náhrady hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace podle § 8 odst. 1 vyhlášky je, že likvidátor vynaložení těchto hotových výdajů jednoznačně doloží. V poměrech projednávané věci likvidátorka tyto hotové výdaje nedoložila, jak ostatně správně uzavřel soud prvního stupně. Likvidátorka sice v odvolání tvrdila, že soudu tyto výdaje doložila v roce 2015 a že není její vinou, že je soud nenašel, nicméně v rozporu s tímto tvrzením v podání ze dne 11. 3. 2024 likvidátorka uvedla, že vyúčtování bylo zasláno soudu v říjnu 2021. Vzhledem k rozporu v těchto jejích vlastních tvrzeních odvolací soud výše uvedenou a doručenou výzvou likvidátorku vyzval ke sdělení, kdy skutečně Městskému soudu v Praze zaslala vyúčtování likvidace již zaniklé obchodní společnosti [právnická osoba] a jaké listiny byly přílohou tohoto vyúčtování a dále ji vyzval k doložení jejího tvrzení, že vyúčtování, včetně příloh dokládajících jí požadované výdaje, bylo skutečně soudu likvidátorkou zasláno. Likvidátorka však ve svém podání došlém odvolacímu soudu dne 6. 1. 2025 ničeho nesdělila a ani nedoložila. Přiznání takovéto náhrady by tedy nemělo oporu v právní úpravě a v tom je třeba soudu prvního stupně přitakat.

12. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. a III. ohledně náhrady hotových výdajů likvidátora změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

13. Jelikož likvidátorka je jediným účastníkem řízení, nepřichází v úvahu rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení.