o určení odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, k odvolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2024, č. j. 73 Cm 143/2008-27,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením přiznal [tituly před jménem], narozené dne [Datum narození navrhovatelky A], IČO [IČO navrhovatelky B], odměnu likvidátora ve výši 5 000 Kč, která bude vyplacena prostřednictvím účtárny soudu po právní moci tohoto usnesení (výrok I.). Výrokem II. přiznal [tituly před jménem], narozené dne [Datum narození navrhovatelky A], IČO [IČO navrhovatelky B], náhradu hotových výdajů ve výši 7 644 Kč, která bude uhrazena z poskytnuté zálohy na hotové výdaje ve výši 10 000 Kč. Výrokem III. uložil likvidátorce [tituly před jménem], narozené dne [Anonymizováno], povinnost zaplatit České republice na účet Městského soudu v Praze vedený u ČNB, č. ú. 19-2928021/0710, konst. symbol 1148, VS 7322014308, nespotřebovanou zálohu na náklady spojené s likvidací společnosti [Jméno navrhovatelky B], IČO [IČO navrhovatelky B], ve výši 2 356 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

2. Usnesení soud prvního stupně odůvodnil tak, že likvidátorka jmenovaná soudem likvidaci společnosti [Jméno navrhovatelky B]. - v likvidaci ukončila a společnost byla z obchodního rejstříku ke dni 7. 5. 2022 vymazána. Likvidátorce tak vznikl nárok na přiznání odměny a náhrady nákladů, které jí v souvislosti s likvidací vznikly. Likvidátorce byla poskytnuta během likvidace záloha na hotové výdaje ve výši 10 000 Kč. Likvidátorka v průběhu likvidace nezjistila žádný majetek. S přihlédnutím k hospodárnosti likvidace a splnění základních zákonem stanovených povinností při likvidaci společnosti, které musí likvidátor splnit bez ohledu na to, zda má společnost majetek či nikoliv, soud prvního stupně přiznal likvidátorce zvýšenou odměnu ve výši 5 000 Kč. Při určení výše náhrady hotových výdajů vynaložených likvidátorkou v souvislosti s likvidací společnosti vyšel z předloženého vyúčtování, kdy za přiměřeně obvyklou a účelně vynaloženou shledal položku ve výši 2 380 Kč (zveřejnění v Obchodním věstníku), položku ve výši 164 Kč (poštovné), položku ve výši 300 Kč (správní poplatky) a položku ve výši 4 800 Kč (archivace). Hotový výdaj v celkové výši 3 000 Kč (účetní služby) soud prvního stupně neshledal jako účelně vynaložený. Pokud jde o cestovní výdaje, soud prvního stupně jejich náhradu likvidátorce nepřiznal, neboť je nepovažoval za účelně vynaložené. Za účelné výdaje nelze bez dalšího považovat náklady na použití osobního motorového vozidla při jízdách po městě, v němž má likvidátorka sídlo (Praha), existujeli k místu prováděného úkonu jiný přiměřený a dostupný způsob dopravy (využití veřejné dopravy). Soud prvního stupně proto přiznal likvidátorce náhradu hotových výdajů ve výši 7 644 Kč. Jelikož likvidátorce poskytnutá záloha (10 000 Kč) byla vyčerpána pouze do výše 7 644 Kč, uložil soud prvního stupně likvidátorce povinnost nespotřebovanou část zálohy ve výši 2 356 Kč vrátit.

3. Proti výrokům II. a II. usnesení soudu prvního stupně podala likvidátorka v zákonné lhůtě odvolání. Nesouhlasila s tím, že jí soud nepřiznal náhradu nákladů vynaložených za účetní služby. Připomněla, že je potřeba vycházet z toho, že se v případě likvidace nejedná pouze o vypracování daňových přiznání, jak je uvedeno v napadeném usnesení, ale i o vypracování s tím souvisejících výkazů, o kterých se již usnesení nezmiňuje. Nikde není stanoveno, že si likvidátor nemůže přizvat odborníka k provedení svého úkolu. Pokud jde o cestovní výdaje, uvedla, že pouze likvidátor zná situaci a jen on může rozhodnout, kterých úkonů se zúčastní osobně, popř. musí zúčastnit osobně z rozhodnutí jiných orgánů, např. Policie ČR. Je to ostatně jeho odpovědnost a bez znalosti konkrétní situace to nelze hodnotit. Pokud jde o posouzení účelnosti vynaložených cestovních náhrad, soud měl tuto otázku řešit výlučně podle ustanovení § 8 vyhlášky č. 479/2000 Sb., podle které má likvidátor nárok na náhradu všech účelně vynaložených nákladů souvisejících s provedením likvidace. Pokud ve druhém odstavci toto ustanovení odkazuje na zvláštní předpis, je zjevné, že tento odkaz se vztahuje toliko na rozhodování o výši náhrady, nikoliv na posuzování oprávněnosti použití dopravního prostředku. Ustanovení § 157 zák. práce otázku výše náhrady vůbec neřeší. Nelze tedy nijak dojít k závěru, že by použití vlastního automobilu likvidátora bylo podmíněno např. souhlasem soudu a podobně. Současně má za to, že použití vlastního motorového vozidla bylo v daném případě i zcela účelné. Soud prvního stupně si při svých úvahách v tomto směru zjevně neuvědomil, jak je časově náročná cesta z místa jejího bydliště v [Anonymizováno] do jiných míst v [Anonymizováno], kterou musela opakovaně podniknout. Tato cesta by při použití městské hromadné dopravy trvala déle (otázka několika přestupů). Při hodnocení účelnosti vynaložených prostředků je proto třeba přihlížet i k těmto aspektům, což však soud zjevně neučinil. Připomněla, že právě tato hlediska se uplatňují například i při rozhodování soudu o výši cestovních náhrad, například soudním znalcům, tlumočníkům, či advokátům a není důvodu, proč by likvidátor měl mít horší postavení. K tomu dodala, že je třeba přihlédnout i k její osobní situaci, kdy je postižená osoba - má průkaz ZTP, pohybuje se o berlích nebo na vozíku a cestování hromadnými prostředky, zejména přestupy, jí činí značné potíže. Navrhla, aby jí odvolací soud za provedení likvidace přiznal plnou náhradu hotových nákladů, které vynaložila, tj. částku 12 191,20 Kč. Záloha byla vyplacena ve výši 10 000,00 Kč, takže zbývá doplatit 2 191,20 Kč na nákladech a odměnu likvidátora.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelky je důvodné, a to ohledně náhrady nepřiznaných hotových výdajů.

5. Z obsahu předloženého spisu se podává, že:

- odvolatelka byla jmenována likvidátorkou společnosti [Jméno navrhovatelky B], IČO [IČO navrhovatelky B], usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 8. 2008, č. j. 73 Cm 143/2008-5, jež nabylo právní moci dne 1. října 2008;

- odvolatelce nebyly předány obchodní ani účetní doklady likvidované společnosti a nepodařilo se jí dohledat jakýkoliv majetek společnosti, statutární orgán nebyl nekontaktní;

- společnost neměla žádné zaměstnance, nekonala žádnou obchodní činnost;

- společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku dne 7. května 2022;

- dne 10. října 2023 doručila likvidátorka soudu prvního stupně zprávu o provedení likvidace společnosti datovanou dne 27. května 2023, v níž likvidátorka požadovala náhradu hotových výdajů ve výši 12 191,20 Kč a odměnu za provedenou likvidaci. Likvidátorka vyčíslila výdaje, které jí vznikly v souvislosti s prováděním likvidace, následovně:

Zveřejnění v obchodním věstníku

2 380,00 Kč

Poštovné

164,00 Kč

Cestovné a parkovné

1 547,20 Kč

Správ. poplatky

300,00 Kč

[právnická osoba]

3 000,00 Kč

Archivace, manipulace se spisy

4 800,00 Kč

Celkem

12 191,20 Kč

6. Vzhledem k tomu, že odvolatelka byla jmenována likvidátorkou společnosti v roce 2008 (viz výše specifikované usnesení soudu prvního stupně), je třeba při zkoumání toho, zda likvidátorce přísluší náhrada uplatněných výdajů, vycházet z právní úpravy účinné v době, kdy byla likvidátorka soudem jmenována do své funkce, v daném případě tedy z vyhlášky ministerstva č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“), jak správně učinil soud prvního stupně.

7. Podle ustanovení § 71 odst. 6 obchodního zákoníku, byl-li likvidátor jmenován soudem, určuje jeho odměnu soud.

8. Podle ustanovení § 71 odst. 9 obchodního zákoníku, Ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou pravidla pro určení výše odměny likvidátora nebo člena orgánu společnosti jmenovaného soudem, a v jakých případech náhradu hotových výdajů a odměnu likvidátora hradí stát.

9. Podle ustanovení § 4 odst. 1 a odst. 2 vyhlášky, skončí-li likvidace dříve, než je zjištěna výše likvidačního majetku, nebo nedostačuje-li likvidační majetek zcela nebo zčásti k úhradě odměny, náleží likvidátorovi odměna ve výši 1 000 Kč. Soud může podle okolností případu odměnu likvidátora podle odstavce 1 přiměřeně zvýšit až do výše 5 000 Kč.

10. Podle ustanovení § 8 odst. 1 likvidátorovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie. Podle odstavce 2 téhož ustanovení výše náhrady cestovních výdajů se řídí zvláštním právním předpisem (zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákona č. 44/1994 Sb., zákona č. 125/1998 Sb., zákona č. 36/2000 Sb., zákona č. 132/2000 Sb. a zákona č. 220/2000 Sb.).

11. Podstatnou otázkou v projednávané věci je, zda lze likvidátorce přiznat náhradu jí požadovaných hotových výdajů jen nad rámec náhrady těch výdajů, které již byly přiznány soudem prvního stupně (jinak řečeno, zda lze odměnu, resp. náhradu hotových výdajů i snížit). Pokud by odvolací soud změnil v řízení o odvolání likvidátora jako jediného účastníka řízení rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch tohoto účastníka, rozhodl by v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, která byť není výslovně vyjádřena zákonem, platí v občanském soudním řízení jako důsledek zásady dispoziční platící pro podání odvolání a navazující řízení, dovoluje-li to povaha řízení a konkrétní procesní situace (analogicky viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23).

12. Odvolacímu soudu je známo stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2024, sp. zn. Cpjn 203/2023. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. Za situace, kdy v daném případě došlo k vynaložení výdajů za inzerci v Obchodním věstníku před vydáním stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2024, sp. zn. Cpjn 203/2023, nelze toto stanovisko v daném případě uplatnit, neboť by tím došlo dle názoru odvolacího soudu ve vztahu k likvidátorovi k popření požadavku na spravedlivé rozhodnutí.

13. Odvolací soud posoudil účelnost nákladů vynaložených likvidátorkou za účetní služby poskytnuté společností [právnická osoba]., která tyto služby vykonávala a likvidátorce za ně fakturovala (za „vedení účetnictví v rámci likvidace“) částku 3 000 Kč se splatností 22. února 2011 (předložená faktura č. 11/0007).

14. V poměrech projednávané věci vychází odvolací soud ze své ustálené rozhodovací praxe, podle níž likvidátor není povinen vést účetnictví - včetně vyhotovení účetních závěrek a potřebných daňových přiznání - osobně, neboť i v případě, že společnost je nečinná a nevykazuje žádný majetek, je třeba pro tuto činnost mít příslušné odborné znalosti, včetně znalosti právě platné legislativy. Po likvidátorovi, který těmito odbornými znalostmi nedisponuje, nelze spravedlivě požadovat, aby tyto činnosti vykonával výlučně sám na svůj náklad a odpovědnost (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2018, sp. zn. 14 Cmo 22/2018, ze dne 2. listopadu 2016, sp. zn. 14 Cmo 322/2016, či ze dne 1. února 2023, sp. zn. 14 Cmo 244/2022, jež jsou dostupná např. v právním systému www.beck-online.cz). Skutečnost, že společnost nemá žádný majetek, by měla být reflektována ve výši úplaty požadované za poskytnuté účetní a daňové služby, jak je tomu v projednávané věci. Částku 3 000 Kč - s ohledem na poznatky z vlastní rozhodovací činnosti v obdobných věcech - považuje odvolací soud za přiměřenou. Z uvedených důvodů odvolací soud požadované hotové výdaje spojené s vedením účetnictví společnosti v likvidátorem požadované výši 3 000 Kč odvolatelce přiznal.

15. Likvidátorka dále požadovala přiznat náhradu cestovných výdajů a parkovného ve výši 1 547,20 Kč. Likvidátorka tyto výdaje jednoznačně doložila rozpisem cestovného za rok 2008 (612,20 Kč), 2009 (301,30 Kč), 2010 (633,70 Kč) a vyúčtováním parkovného ve výši 50 Kč. Soud prvního stupně se mýlí, pokud dospívá k závěru, že by použití vlastního automobilu likvidátorky bylo podmíněno souhlasem soudu. Tento závěr nelze opřít ani o ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky č. 479/2000 Sb., ani o § 3 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách. Na základě toho odvolací soud cestovní výdaje likvidátorky za účelně vynaložené náklady spojené s likvidací společnosti na rozdíl od soudu prvního stupně považuje.

16. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a III. změnil tak, že výše likvidátorce přiznané náhrady hotových výdajů činí částku 12 191,20 Kč [2 380 Kč (výdaj za inzerci v Obchodním věstníku) + 3 000 Kč (vedení účetnictví společnosti) + 4 800 Kč (archivace dokumentů) + 464 Kč (poštovné a poplatky) + 1 547,20 Kč cestovné a parkovné], kdy po odpočtu zálohy ve výši 10 000 Kč bude částka 2 191,20 Kč vyplacena likvidátorce z účtu Městského soudu v Praze po právní moci tohoto usnesení.

17. Jelikož je likvidátorka jedinou účastnicí řízení, nepřichází v úvahu rozhodování o náhradě nákladů řízení.