o určení odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, o odvolání likvidátora proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2024, č. j. 73 Cm 208/2008-37,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením přiznal [tituly před jménem], narozené dne [Datum narození navrhovatelky A] (dále jen „likvidátorka“), likvidátorce společnosti [Jméno navrhovatelky B], IČO [IČO navrhovatelky B] (dále jen „společnost“), odměnu likvidátora ve výši 5 000 Kč (výrok I.). Výrokem II. přiznal likvidátorce náhradu hotových výdajů ve výši 6 881 Kč, která bude likvidátorce uhrazena z poskytnuté zálohy na hotové výdaje ve výši 10 000 Kč. Výrokem III. uložil likvidátorce povinnost zaplatit České republice na účet Městského soudu v Praze vedený u ČNB, č. ú. 19-2928021/0710, konst. symbol 1148, VS 7322036607 nespotřebovanou část zálohy na náklady spojené s likvidací společnosti ve výši 3 119 Kč.

2. Soud prvního stupně odůvodnil výše uvedené usnesení tak, že společnost byla z obchodního rejstříku ke dni 22. 2. 2024 vymazána, a likvidátorce tak vznikl nárok na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, které v souvislosti s likvidací vznikly. Dále uvedl, že likvidátorce byla poskytnuta během likvidace záloha na hotové výdaje ve výši 10 000 Kč. Likvidátorka v průběhu likvidace nezjistila žádný majetek. S přihlédnutím k hospodárnosti likvidace a splnění základních zákonem stanovených povinností při likvidaci společnosti, které musí likvidátor splnit bez ohledu na to, zda má společnost majetek či nikoliv, soud prvního stupně přiznal likvidátorce zvýšenou odměnu ve výši 5 000 Kč. Při určení výše náhrady hotových výdajů vynaložených likvidátorkou v souvislosti s likvidací společnosti vyšel z likvidátorky předloženého vyúčtování, kdy za přiměřeně obvyklou a účelně vynaloženou shledal položku ve výši 2 380 Kč (zveřejnění v Obchodním věstníku), položku ve výši 81 Kč (poštovné), položku ve výši 420 Kč (správní poplatky) a položku ve výši 4 000 Kč (archivace). Hotový výdaj v celkové výši 3 000 Kč (účetní služby) soud prvního stupně neshledal jako účelně vynaložený, neboť je-li likvidovaná společnost neaktivní (nevyvíjí žádnou činnost) a nevlastní-li žádný majetek, pak je již zpracování (vyplnění) daňových přiznání a účetních závěrek s nulovými položkami povinností likvidátora a je pokládáno za jiné práce uskutečněné v souvislosti s prováděním likvidace. Pokud jde o cestovní výdaje, soud prvního stupně jejich náhradu likvidátorce nepřiznal, neboť je nepovažoval za účelně vynaložené. Je toho názoru, že nelze za účelné výdaje bez dalšího považovat náklady na použití osobního motorového vozidla při jízdách po městě, v němž má likvidátorka sídlo (Praha), existujeli k místu prováděného úkonu jiný přiměřený a dostupný způsob dopravy (využití veřejné dopravy). Jelikož likvidátorce poskytnutá záloha (10 000 Kč) byla vyčerpána pouze do výše 6 881 Kč, uložil soud prvního stupně likvidátorce povinnost nespotřebovanou část zálohy ve výši 3 119 Kč vrátit.

3. Proti výrokům II. a III. usnesení soudu prvního stupně podala likvidátorka včasné odvolání.

4. Z obsahu odvolání vyplývá, že odvolání míří proti nepřiznané náhradě hotových výdajů v celkové výši 4 958,72 Kč (likvidátorka požadovala přiznat náhradu hotových výdajů ve výši 11 839,72 Kč). Odvolání likvidátorky nesměřuje proti částce soudem prvního stupně přiznané na náhradě hotových výdajů ve výši 6 881 Kč.

5. Likvidátorka ve svém odvolání uvedla, že nesouhlasí s tím, že jí soud nepřiznal náhradu za účetní služby jako účelně vynaložené náklady. Dle jejího názor je potřeba vycházet z toho, že se v případě likvidací nejedná pouze o vypracovávání daňových přiznání. Dále uvedla, že nikde není stanoveno, že si likvidátor nemůže přizvat odborníka k provedení svého úkolu, a citovala judikaturu Vrchního soudu v Praze. Pokud jde o cestovní výdaje, uvedla, že pouze likvidátor zná situaci a jen on může rozhodnout, kterých úkonů se zúčastní osobně, popř. se musí zúčastnit osobně z rozhodnutí jiných orgánů, např. Policie ČR. Pokud jde o posouzení účelnosti vynaložených cestovních náhrad, soud měl tuto otázku řešit výlučně podle § 8 vyhlášky č. 479/2000 Sb. Pokud ve druhém odstavci toto ustanovení odkazuje na zvláštní předpis, je toho názoru, že tento odkaz se vztahuje toliko na rozhodování o výši náhrady, nikoliv na posuzování oprávněnosti použití dopravního prostředku. Nelze tedy nijak dojít k závěru, že by použití vlastního automobilu likvidátorky bylo podmíněno např. souhlasem soudu a podobně. Taktéž má za to, že použití vlastního motorového vozidla bylo v daném případě i zcela účelné. Připomněla, že právě tato hlediska se uplatňují například i při rozhodování soudu o výši cestovních náhrad, například insolvenčním správcům, či advokátům a není důvodu, proč by likvidátor měl mít horší postavení. Dále uvedla, že je na vozíku - omezeně chodí o berlích a cestování hromadnými prostředky, zejména přestupy, jí činí značné potíže. Navrhla, aby jí odvolací soud za provedení likvidace přiznal plnou náhradu hotových nákladů, které vynaložila, tedy ve výši 11 839,72 Kč. Záloha byla vyplacena ve výši 10 000 Kč, takže má likvidátorka za to, že jí zbývá doplatit 1 839,72 Kč na nákladech a odměnu likvidátora

6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelky je zčásti důvodné.

7. Vzhledem k tomu, že odvolatelka byla jmenována likvidátorkou společnosti v roce 2008 (Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, č. j. 73 Cm 208/2008-11, v právní moci dne 6. 10. 2009), je třeba vycházet z právní úpravy účinné v době, kdy byla likvidátorka soudem jmenována do své funkce bez ohledu na to, kdy likvidace skončila, a kdy soud o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora rozhoduje (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2016, sp. zn. 14 Cmo 348/2015, uveřejněné pod číslem 118/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

8. Podle § 71 odst. 9 zákona č. 513/1991 Sb. (dále jen „obchodní zákoník“), Ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou pravidla pro určení výše odměny likvidátora nebo člena orgánu společnosti jmenovaného soudem.

9. Dle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“) likvidátorovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie.

10. Z obsahu předloženého spisu se podává, že podáním ze dne 13. 11. 2023, doplněným o podání ze dne 18. 6. 2024, navrhla likvidátorka soudu prvního stupně přiznání odměny a náhrady hotových výdajů. Likvidátorka požadovala náhradu hotových výdajů ve výši 11 839,72 Kč a odměnu za provedenou likvidaci. Likvidátorka vyčíslila výdaje, které jí vznikly v souvislosti s prováděním likvidace, následovně:

Zveřejnění v obchodním věstníku 2 380,00 Kč

Poštovné 81,00 Kč

Cestovné a parkovné 1 958,72 Kč

Správ. poplatky 420,00 Kč

Účetní služby 3 000,00 Kč

Archivace, manipulace se spisy 4 000,00 Kč

Celkem 11 839,72 Kč

11. Soud prvního stupně odvolatelce nepřiznal náhradu hotových výdajů spočívajících v sestavování účetních závěrek a vedení účetnictví s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2012, sp. zn. 7 Cmo 456/2011. Odvolací soud však má názor soudu první stupně za nesprávný a upozorňuje, že závěr uvedený v usnesení, ze kterého soud prvního stupně vycházel a citoval ho ve svém usnesení, byl již rozhodovací praxí odvolacího soudu dávno překonán.

12. Ze současné ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu vyplývá, že likvidátor není povinen vést účetnictví - včetně vyhotovení účetních závěrek a potřebných daňových přiznání - vlastními silami, neboť i v případě, že společnost je nečinná a nevykazuje žádný majetek, je třeba pro tuto činnost mít příslušné odborné znalosti, včetně znalosti právě platné legislativy. Po likvidátorovi, který těmito odbornými znalostmi nedisponuje, nelze spravedlivě požadovat, aby tyto činnosti vykonával výlučně sám na svůj náklad a odpovědnost (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2018, sp. zn. 14 Cmo 22/2018, ze dne 2. listopadu 2016, sp. zn. 14 Cmo 322/2016, ze dne 1. února 2023, sp. zn. 14 Cmo 244/2022, ze dne 24. května 2024, sp. zn. 7 Cmo 112/2024, ze dne 11. června 2024, sp. zn. 7 Cmo 162/2024, či ze dne 15. července 2024, sp. zn. 7 Cmo 209/2024).

13. Odvolací soud je dále toho názoru, že skutečnost, že společnost nemá žádný majetek, by měla být reflektována ve výši úplaty požadované za poskytnuté účetní a daňové služby.

14. Pro úplnost odvolací soud dodává, že na výše uvedeném nemění nic ani skutečnost, že judikatura, na kterou odvolací soud shora odkazuje se týká výkladu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Závěry v ní uvedené se prosadí obdobně i v poměrech vyhlášky a obchodního zákoníku (tedy předchozí právní úpravy), neboť relevantní zákonná úprava nedoznala zásadnějších změn.

15. Z faktury č. 64/2020 vystavené dne 20. 6. 2021 za účetní služby poskytnuté společností [právnická osoba]., odvolací soud zjistil, že likvidátorce byla vyfakturována částka 3 000 Kč za vedení účetnictví v rámci likvidace. Likvidátorka tedy prokázala vynaložení výdaje na zpracování účetnictví ve výši 3 000 Kč. Výdaj za zpracování účetnictví ve výši 3 000 Kč je tudíž účelně vynaloženým hotovým výdajem v prokázané a přiměřené výši, na nějž má likvidátorka právo.

16. Další část likvidátorkou požadované částky tvořily výdaje, které likvidátorka specifikovala jako cestovní výdaje ve výši 1 958,72 Kč. Odvolacímu soudu je známa skutečnost, že likvidátorka (coby toho času insolvenční správkyně) měla v předmětné době v Praze sídlo (jak se podává z informací dostupných na www.justice.cz, § 121 o. s. ř.). Za účelný výdaj nelze bez dalšího považovat výdaj na použití osobního motorového vozidla při jízdách po městě, v němž se nachází sídlo likvidátora, existuje-li k místu prováděného úkonu jiný přiměřený a dostupný způsob dopravy (typicky využití veřejné dopravy; srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2019, sp. zn. 14 Cmo 243/2019). Odvolací soud nemohl ani zohlednit skutečnost, že likvidátorka je sobou s omezenou pohyblivostí, jelikož likvidátorka toto tvrzení ani v odvolacím řízení nikterak nedoložila.

17. Na základě výše uvedeného odvolací soud uzavírá, že cestovní výdaje likvidátorky ve výši 1 958,72 Kč nelze považovat za účelně vynaložené náklady spojené s likvidací společnosti. Nezbývá tak, než aby likvidátorka takto vzniklé cestovní výdaje nesla ze svého v rámci přiznané odměny.

18. Vzhledem ke všemu výše uvedenému odvolací soud uzavřel, že celková výše likvidátorky náhrady hotových výdajů má činit částku celkem 9 881 Kč. Ta sestává z částek přiznaných soudem prvního stupně 6 881 Kč. Dále pak z částky přiznané odvolacím soudem - 3 000 Kč za účetní služby.

19. Na základě shora uvedeného odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II. a III. změnil tak, jak je uvedeno výroku tohoto usnesení.

20. Jelikož je likvidátorka jediným účastníkem řízení, nepřichází v úvahu rozhodování o náhradě nákladů řízení.