o vyslovení neplatnosti rozhodnutí výboru účastníka, k odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu ze dne 11. března 2024 č. j. 64 Cm 48/2023-65,

1. Navrhovatel se svým návrhem domáhal vyslovení neplatnosti rozhodnutí výboru účastníka, které bylo oznámeno právní zástupkyni navrhovatele poprvé emailem dne 4. 11. 2022 mimo jiné ve znění: „Jelikož fena [Anonymizováno] nebyla v době tohoto vrhu řádně zařazena mezi chovné jedince dle chovatelských předpisů, budou průkazy původu vystaveny s omezenou registrací“ v následujících částech: Větě: „Jelikož fena [Anonymizováno] nebyla v době tohoto vrhu řádně zařazena mezi chovné jedince dle chovatelských předpisů“, sousloví: „s omezenou registrací.“ s odůvodněním, že navrhovatel je platným členem účastníka s č. 524. Navrhovatel provozuje [právnická osoba] na adrese svého bydliště v Kladně a již od roku 2001 chová plemeno psů Bílý Švýcarský ovčák. Navrhovatel byl aktivním členem v orgánech účastníka mezi roky 2002-2006, členem účastníka se stal znovu v roce 2016 a tím je dosud. Tím, že je účastník jediným spolkem v ČR pro chov plemena Bílých švýcarských ovčáků a má jako jediný uzavřenou Smlouvu o poskytování služeb plemenné knihy, je jediným, kdo rozhoduje, u kterých vrhů Bílých švýcarských ovčáků kterého člena účastníka připraví všechny potřebné podklady ČMKU (Českomoravská kynologická unie) k vystavení průkazů původu psů konkrétního vrhu Bílých švýcarských ovčáků. Dne 15. 2. 2021 došlo v chovné stanici navrhovatele k nechtěnému krytí feny [Anonymizováno], a to ze strany psa [právnická osoba]. K nechtěnému krytí došlo vlivem na navrhovateli a jeho ženě nezávislých. Navrhovatel o této skutečnosti bezprostředně poté informoval písemně účastníka. Tento vrh D štěňat Bílého švýcarského ovčáka se narodil dne 15. 4. 2021 v počtu 9 kusů štěňat. Již ke dni 8. 3. 2021 byl účastníkem vystaven Krycí list navrhovateli. Dne 28. 9. 2021 rozhodla Výborová schůze účastníka o tom, že jedincům navrhovatele z vrhu D nebudou vystaveny průkazy původu. Navrhovatel se snažil sám až do září 2022 u Výboru účastníka několikrát rozhodnutí Výboru zvrátit. Účastník byl po celou dobu k navrhovateli netečný a odmítavý. Dne 4. 11. 2022 přišel poprvé právní zástupkyni navrhovatele ohledně průkazu původu štěňat z vrhu D e-mail, dle kterého výbor účastníka ve spolupráci s ČMKU učinil veškeré potřebné kroky k vystavení průkazu původu pro vrh D. Jelikož fena [Anonymizováno] nebyla v době tohoto vrhu řádně zařazena mezi chovné jedince dle chovatelských předpisů, budou průkazy původu vystaveny s omezenou registrací. Navrhovatel zaslal ještě týž den výboru účastníka e-mailem odvolání proti rozhodnutí výboru účastníka ze dne 28. 9. 2021 o nepřiznání průkazu původu vrhu D jeho štěňat. Na základě doložených podkladů ze strany účastníka ČMKU přišly navrhovateli dne 22. 12. 2022 průkazy původu pro celý vrh D 9 jedinců s vyznačenou omezenou registrací. Účastník „spadá“ (je členem jako právnická osoba) pod ČMKU, který se řídí a plně respektuje Mezinárodní chovatelský řád organizace FCI - Mezinárodní kynologické federace, stejně tak jako další dokumenty FCI. Podřízeným dokumentem Mezinárosního řádu FCI je Směrnice FCI účinná od 1. 11. 2019, která stanoví podmínky omezené registrace. Zmiňovaný případ účastníka nespadá ani pod žádné ustanovení uvedené Směrnice FCI. Oba rodiče vrhu D Bílých švýcarských ovčáků navrhovatele jsou čistokrevní stejného plemene, jsou zdraví, bez jakýchkoli omezení.

2. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne ze dne 21. září 2022 č. j. 74 Cm 237/2021-86 tak, že „Návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí [právnická osoba]., které bylo oznámeno právní zástupkyni navrhovatele poprvé emailem dne 4. 11. 2022 mimo jiné ve znění: „Jelikož fena [Anonymizováno] nebyla v době tohoto vrhu řádně zařazena mezi chovné jedince dle chovatelských předpisů, budou průkazy původu vystaveny s omezenou registrací“ v následujících částech: Větě: „Jelikož fena [Anonymizováno] nebyla v době tohoto vrhu řádně zařazena mezi chovné jedince dle chovatelských předpisů“, sousloví: „s omezenou registrací.“, se zamítá.“ (výrok I.), „Navrhovatel je povinen zaplatit účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 16 456 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám [Jméno advokáta], advokáta.“ (výrok II.).

3. Soud prvního stupně (dále též jen „soud“) v odůvodnění uvedl, že na základě shodných tvrzení účastníků má soud za zjištěné, že navrhovatel je členem účastníka, jenž je spolkem zapsaným sdružujících příznivce, majitele a chovatele bílých švýcarských ovčáků (dále jen BŠO), na základě společného zájmu a k naplňování tohoto zájmu. Respektuje řády FCI a ČMKU, jejíž je přímým členem (viz stanovy účastníka). Ze zápisu z výborové schůze účastníka dne 28. 9. 2021 soud zjistil, že bylo rozhodnuto nezastřešit vystavení průkazu původu pro vrh D štěňat Bílého švýcarského ovčáka narozených dne 15. 4. 2021 v počtu 9 kusů štěňat ze spojení feny [Anonymizováno] a psa [Anonymizováno], kdy jedincům z tohoto nežádoucího spojení nebudou vystaveny průkazy původu. Ze zápisu z výborové schůze účastníka dne 30. 10. 2022 soud zjistil, že bylo rozhodnuto využít možnosti vystavení PP s omezenou registrací (mimo využití v chovu se tito jedinci mohou účastnit všech kynologických aktivit). Navrhovatel podal dne 4. 11. 2022 odvolání (proti rozhodnutí výboru KBO ze dne 28. 9. 2021 pod bodem 7), když výbor KBO nemá jediný relevantní důvod, proč by štěňatům z vrhu D měly být průkazy původu vydávány s omezenou registrací. Ze zápisu z členské schůze účastníka ze dne 23. 9. 2023 soud zjistil, že pod bodem 9 bylo projednáváno odvolání navrhovatele proti rozhodnutí výboru z 28. 9. 2021 a vystavení průkazů původu s omezenou registrací pro vrh D z nežádoucího krytí v [Anonymizováno]; pro 1, proti 44, zdržel se 0; odvolání navrhovatele proti rozhodnutí výboru bylo zamítnuto. Dle čl. X odst. 1 zápisního řádu Českomoravské kynologické unie (3. vydání), průkaz původu vystavuje pověřené pracoviště plemenné knihy ČMKU na základě smlouvy s chovatelským klubem. Dle čl. X. odst. 4 podkladem pro vydání průkazů původu pro štěňata je výhradně platná přihláška vrhu k zápisu štěňat (PZŠ) s originálním podpisem chovatele. Krycí list nebo přihláška vrhu musí být označeny podpisem/razítkem poradce chovu nebo klubem určené osoby a razítkem chovatelského klubu, který doporučuje zápis vrhu do plemenné knihy. Za platnost formuláře přihlášky vrhu odpovídá příslušný chovatelský klub. Dle vyjádření pí. [Anonymizováno], tajemnice ČMKU, ze dne 22. 6. 2022, předsednictvo ČMKU (P ČMKU) sdělilo, že plemenná kniha ČMKU vystavuje průkazy původu narozeným vrhům podle požadavků chovatelského klubu, se kterým má uzavřenou smlouvu o poskytování služeb. Rozhodnutí o vydání/nevydání PP přísluší výhradně příslušnému chovatelskému klubu.

4. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. Soud citoval ustanovení §§ 258, 259, 260 o. z. s tím, že navrhovatel je aktivně legitimován k podání návrhu dle § 258 o. z., neboť je členem účastníka. V posuzovaném případě navrhovatel výslovně brojí proti rozhodnutí výboru účastníka, kterým bylo rozhodnuto o vystavení průkazů původu pro štěňata z vrhu D s omezenou registrací. Toto rozhodnutí je však rozhodnutím prvostupňovým, proti kterému se lze odvolat k členské chůzi účastníka. Takto také navrhovatel učinil, když se svým odvoláním ze dne 4. 11. 2022 domáhal nejen přezkumu rozhodnutí výboru účastníka o nevystavení průkazů původu ze dne 28. 9. 2021, ale obsahem tohoto odvolání učinil taktéž rozhodnutí výboru účastníka ze dne 30. 10. 2022 o vystavení průkazů původu s omezenou registrací. Jelikož v době podání návrhu nebylo o podaném odvolání doposud rozhodnuto, soud řízení přerušil za účelem vyčkání rozhodnutí členské schůze účastníka o odvolání navrhovatele. Členská schůze pak následně svým rozhodnutím ze dne 23. 9. 2023 odvolání navrhovatele zamítla, pročež bylo soudem rozhodnuto o pokračování v řízení. Navrhovatel však i po rozhodnutí členské chůze o zamítnutí jeho odvolání a opakovaném dotazu soudu setrval na svém návrhu tak, jak jej učinil v písemném podání ze dne 4. 2. 2023 a žádný návrh na změnu návrhu soudu neučinil. Za této situace, kdy navrhovatel i nadále brojí proti prvostupňovému rozhodnutí účastníka, a to již při existenci rozhodnutí členské schůze účastníka, tj. orgánu účastníka, proti kterému již není žádný další možný vnitrospolkový přezkum, pak soudu nezbylo, než návrh zamítnout.

5. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel včasné odvolání. Jeho stěžejní argumentace je následující:

1) V souladu s druhou zásadou oficiality jedná soud z úřední povinnosti, proto je soud povinen pokračovat v řízení, dokud není dosaženo jeho účelu. Ve světle uvedených zásad pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí, kdy není vázán případným návrhem navrhovatele ve znění petitu podaného návrhu. V rámci formulace výroku soudního rozhodnutí by měl soud dbát především na to, aby výrok z obsahového hlediska vyjadřoval to, čeho se navrhovatel svým návrhem skutečně domáhal. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně v bodu 12 napadeného usnesení uvedl, že navrhovatel i po rozhodnutí členské schůze o zamítnutí odvolání navrhovatele a dotazu soudu setrval na svém návrhu tak, jak jej učinil v písemném podání ze dne 4. 2. 2023 a neučinil soudu žádný návrh na změnu návrhu. Pokud soud v rámci předběžné právní kvalifikace a posouzení návrhu dospěl k závěru, že navrhovatelem podaný návrh neobsahuje všechny stanovené náležitosti, je neurčité nebo nesrozumitelné či obsahuje vady, které by mohly být odstraněny, měl o této skutečnosti navrhovatele poučit a v souladu s § 43 o. s. ř., jež lze subsidiárně aplikovat v rámci nesporného řízení, vyzvat navrhovatele k opravě. Smyslem a účelem právní úpravy ustanovení § 43 o. s. ř. je, aby účastník, resp. navrhovatel měl možnost za pomoci soudu odstranit vady svého vlastního podání. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (sp. zn. 21 Cdo 503/2015) dovodil nepřípustnost odmýšlení, dotváření obsahu úkonu účastníka ze strany soudu, je zapotřebí, aby soud svými procesními nástroji účastníka vyzval k doplnění či konkretizaci daného úkonu. Takového postupu však Městský soud v Praze k tíži navrhovatele v rámci prvoinstančního řízení nevyužil. Stejně tak mělli soud prvního stupně za to, že je návrh neurčitý, nejednoznačný, či v některých částech nepřesný, měl v takovém případě navrhovatele poučit a vyzvat jej k odstranění vad podání či opravě. V této souvislosti dospěl Nejvyšší soud k závěru (sp. zn. 21 Cdo 3302/2008), že pokud soud nemůže dovodit souvislost mezi vylíčenými skutkovými okolnostmi a žalobním petitem, jedná se o vadu žaloby, o jejíž odstranění se soud má pokusit postupem podle § 43 o. s. ř.

2) Soud v rámci prvoinstančního řízení nedostál své zákonné poučovací povinnosti vůči navrhovateli. Soud v rámci řízení Navrhovatele nepoučil o hrozícím neúspěchu ve sporu ve smyslu § 118 odst. 1 až 3 o. s. ř. Soud podaný návrh zamítl se strohým a dle názoru Navrhovatele nepostačujícím odůvodněním. V případě, kdy soud věděl o hrozícím neúspěchu, měl podle navrhovatele postupovat souladně s poučovací povinností ve smyslu § 5 o. s. ř., přičemž tato povinnost by ze strany soudu měla být naplněna i vůči účastníkovi, který je zastoupen advokátem. K tomu Navrhovatel uvádí, že má za to, že nedostatek poučení ze strany soudu vede k porušení práv Navrhovatele jakožto účastníka řízení. Poučovací povinnost soudu se podle judikatury Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 14/18) může odvíjet i od charakteru daného sporu a míry procesní ochrany, jíž má soud některému z účastníku vzhledem k jeho slabšímu postavení poskytnout. Poučovací povinností soudů ve smyslu § 5 OSŘ, resp. § 118a o. s. ř. se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 480/97, v němž dovodil, že poučovací povinnosti soudu, se týká toho, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popř. jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. V případě, že soud již před nařízeným soudním jednáním věděl, že podání Navrhovatele obsahuje takové vady, jež by mohly zapříčinit případný neúspěch Navrhovatele ve věci, měl v souladu s uvedenou judikaturou Ústavního soudu Navrhovatele poučit a vyzvat jej k opravě či doplnění podání. Navrhovatel se domnívá, že prvoinstanční soud nesplnil svou poučovací povinnost ve smyslu §118a o.s.ř. Přestože se předsedkyně senátu dospěla k závěru, že věc je možno posoudit jinak, nebyl Navrhovatel soudem vyzván v souladu s § 118 odst. 2 o. s. ř. k tomu, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. V této souvislosti je na místě argumentovat i závěry, k nimž dospěl v rámci své rozhodovací praxe Nejvyšší soud, a sice že poučovací povinnost je třeba poskytnout konkrétně, adresně, vyjde-li její potřeba během řízení najevo (sp. zn. Cdon 813/97).

3) Z ustálené judikatury vyplývá, že žaloba, resp. návrh na neplatnost rozhodnutí orgánu spolku je konstitutivní povahy, neboť jak potvrdil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 2873/2020, napadené rozhodnutí orgánu spolku není možno odklidit jinak než soudní cestou prostřednictvím žaloby, resp. návrhu. Nejvyšší soud k dané problematice rovněž dovodil (sp. zn. 29 Cdo 3307/2016), že k zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí ve smyslu § 260 o. z. může soud přistoupit, posoudí-li že předmětným rozhodnutím bylo porušeno ustanovení zákona či stanovy spolku.

4) Dospěl-li Městský soud v Praze při posuzování návrhu k závěru, že návrh obsahuje takové nedostatky či vady ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř., které činí návrh věcně neprojednatelným, měl na takové vady navrhovatele upozornit a s ohledem na princip hospodárnosti soudního řízení nenařizovat ve věci jednání a návrh v souladu s ustálenými judikaturními závěry Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 29 Odo 1511/2005) odmítnout.

5) Soud nedostatečně zdůvodnil své závěry, které jej vedly k zamítnutí návrhu, kdy takto postupoval v rozporu se zásadou legitimního očekávání a zároveň v rozporu s principem právní jistoty a obecnou zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování, jejíž součástí je, jak plyne z judikaturních závěrů Nejvyššího soudu např. sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, i poučovací povinnost ve smyslu § 118a o. s. ř. Poučovací povinnost soudu spočívá na objektivním principu, přičemž není významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil. Zvlášť, pokud občanský soudní řád a subsidiárně i zákon o zvláštních řízeních soudních spočívá na zásadě předvídatelnosti soudního rozhodování, která má účastníkům zpřístupnit právní kvalifikací prostřednictvím konkrétního poučení ze strany soudu.

6. Odvolatel navrhl, aby Vrchní soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení

7. K odvolání se vyjádřil účastník podáním ze dne 27. června 2024. Konstatoval, že ze strany odvolatele je napadán pouze procesní postup soudu - nedostatečná poučovací povinnost s tím, že ohledně samotného rozhodnutí ve věci nepřináší žádný argument. Účastník si není vědom jakéhokoliv pochybení ze strany soudu a je přesvědčen, že rozhodnutí je věcně správné a neobsahuje žádná procesní ani jiná formální pochybení. Účastník navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil jako věcně správné.

8. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně postupoval zcela správně jak po stránce procesní, tak ohledně zjišťování pro věc rozhodných skutečností. Provedl dokazování ve zcela dostatečném rozsahu, důkazy řádně zhodnotil a zjistil z nich všechny pro věc relevantní skutečnosti. Věc zcela správně posoudil též po stránce právní.

10. Podle § 258 o. z. „Každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku.“ Účelem řečeného ustanovení je, aby soudem coby mocí veřejnou bylo přezkoumáváno až „zcela poslední“ rozhodnutí učiněné orgánem spolku, tedy rozhodnutí orgánu spolku jemuž přísluší - má v pravomoci resp. působnosti finální (závěrečný) přezkum původního rozhodnutí (případně původních rozhodnutí) jiných orgánů. Rozhodování soudu je rozhodnutí ultima ratio, tedy až jako závěrečné přezkumné instance, resp. moci veřejné k níž se aktivně věcně legitimovaná osoba s návrhem na přezkum může obrátit. V daném případě je zcela nepochybné, jak správně zhodnotil již soud prvního stupně, že konečnou instancí v rámci předmětného spolku je dle stanov spolku členská schůze a její rozhodnutí o odvolání člena proti rozhodnutí výboru spolku. V daném případě členská schůze svým rozhodnutím ze dne 23. 9. 2023 odvolání navrhovatele zamítla. Bylo tedy na navrhovateli, aby brojil proti tomuto rozhodnutí členské schůze, což by bylo v souladu s ust. § 258 o. z. Brojil-li však proti rozhodnutí výboru, pak takovémuto návrhu nelze vyhovět, protože brojil proti rozhodnutí, proti němuž bylo přípustné odvolání k jinému orgánu spolku.

11. Pokud jde o odvolací námitky, pak jsou zcela nedůvodné. Je plně na navrhovateli, aby se svým návrhem domáhal nároku, který on sám požaduje. V daném případě se navrhovatel návrhem ze dne 4. 2. 2023 resp. dne 6. 2. 2023 jednoznačně domáhal neplatnosti předmětného rozhodnutí výboru spolku. Návrh je z hlediska § 42 odst. 4 o. s. ř. zcela perfektní, pročež nebyla na místě výzva dle § 43 o. s. ř. Na místě není ani poukaz odvolatele na ust. § 118 o. s. ř. a jeho neřádné použití, resp. nepoužití soudem prvního stupně, protože toto ustanovení na danou věc nijak nedopadlo v tom směru, že by snad mělo dojít k doplnění skutkových tvrzení případně označení dalších důkazů. Povinností soudu není poučovat účastníky o jejich právech a povinnostech daných hmotným právem. Soud prvního stupně neporušil ani poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř., když skutečnost, že navrhovatel napadl platnost rozhodnutí výboru spolku, jíž dle zákona (dle § 258 o. z.) napadnout návrhem u soudu nelze, není nedostatečným či neúplným vylíčením rozhodnutých skutečností a tudíž nebyla dána povinnost soudu navrhovatele poučovat o povinnost doplnit jeho tvrzení. Nešlo ani o změnu právního posouzení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř., protože napadána byla platnost usnesení výboru spolku, pročež právní posouzení této věci dle § 258 - 261 o. z. je namístě. Nebylo tedy ani povinností soudu upozorňovat navrhovatele, že „by měl svůj návrh směřovat proti usnesení členské schůze a nikoli výboru spolku“ či jakkoli podobně. Navíc, navrhovateli mohlo být i jen ze skutečnosti, že soud přerušil řízení do doby, než členská schůze rozhodla o odvolání navrhovatele proti rozhodnutí výboru spolku, dostatečně zřejmé, že se na danou věc uplatní ust. § 258 o. z. a že se potud úspěšně může domáhat /v příslušné prekluzivní lhůtě/ prohlášení neplatnosti soudem toliko usnesení členské schůze a nikoli usnesení výboru spolku. Navrhovatel byl tedy procesně poučen soudem prvního stupně řádně, nemožnost napadat usnesení výboru spolku v případě, že je proti němu odvolání k jinému orgánu spolku není procesní otázkou, leč otázkou věcného posouzení věci samé, pročež poučení ze strany soudu o tomto namístě nebylo.

12. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.

13. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř. a § 1 odst. 3 z. ř. s.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšnému účastníkovi. Navrhovatel je tudíž povinen zaplatit účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 11 562,76 Kč, jež sestává z odměny advokáta za 2 úkony právní služby á 3 100 Kč ve výši 6 200 Kč: vyjádření k odvolání a účast na jednání konaném před odvolacím soudem dne 16. 10. 2024, přičemž za jeden úkon právní služby dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. c) vyhl.č. 177/1996 Sb. /dále jen „vyhláška“/ náleží odměna 3 100 Kč, a náhrady 2 hotových výdajů v celkové výši 600 Kč (náhrada hotových výdajů činí za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč), celkem se jedná o částku ve výši 6 800 Kč a k tomu je třeba přičíst ještě náhradu za promeškaný čas ve výši 800 Kč (náhrada za promeškaný čas činí dle ust. § 12 odst. 3 vyhlášky 100 Kč za každou započatou půlhodinu), cestovné ve výši 1 959 Kč a náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 2 006,76 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.); celková částka náhrady nákladů řízení tedy činí 11 562,76 Kč.