o nesrovnalosti v evidenci skutečných majitelů, k odvolání evidující osoby proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2023, č. j. 71 Cm 155/2023-9,

1. V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozhodl, že byla zjištěna nesrovnalost v evidenci skutečných majitelů u evidující osoby [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [Jméno advokáta B] (dále jen „společnost“), spočívající v tom, že v evidenci skutečných majitelů nejsou zapsány žádné údaje, se dnem vzniku nesrovnalosti: 1. 6. 2021.

2. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 29. 5. 2023, č. j. Fj 209869/2023/MSPH, B 8945/RD20/MSPH, vyzval společnost k odstranění nesrovnalosti ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení tak, že podá návrh na zápis skutečného majitele do evidence skutečných majitelů. V reakci na výše uvedenou výzvu zaslala společnost podání, v němž uvedla, že informace z evidence skutečných majitelů by měly legitimně využívat pouze správní orgány a takové soukromoprávní organizace, které jsou dle předpisů povinny u klientů zjišťovat jejich skutečné majitele. Společnost namítala, že jelikož je umožněn široké veřejnosti přístup do evidence skutečných majitelů, tak zápisem skutečného majitele do evidence skutečných majitelů by byla porušena základní práva skutečného majitele společnosti uvedena v článku 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie. Dále společnost poukázala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), ve spojených věcech C-37/20 a C-601/20, ze dne 22. listopadu 2022 (dále jen „rozsudek SDEU“). SDEU ve výše uvedeném rozsudku rozhodl, že veřejný přístup k informacím o skutečných majitelích společností a jiných právnických osob zapsaných v rejstříku představuje závažný zásah do základních práv zakotvených zejména v článcích 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie a prohlásil za neplatná ustanovení směrnice (EU) 2018/843 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice (EU) 2015/849 (dále jen „změnová AML směrnice“), podle kterých musí být informace o skutečných majitelích zapsaných na území členského státu vždy k dispozici jakékoliv osobě z široké veřejnosti. Společnost uvedla, že je ochotna vyhovět výzvě soudu a zapsat údaje do evidence skutečných majitelů, až budou evidované údaje v evidenci skutečných majitelů v souladu s právním názorem SDEU a budou přístupné pouze subjektům, které pro jejich získání mají skutečný legitimní důvod.

3. Jelikož nedošlo k odstranění nesrovnalosti, soud prvního stupně usnesením ze dne 22. června 2023, č. j. 71 Cm 155/2023-2, zahájil předmětné řízení a zapsal u společnosti poznámku o nesrovnalosti do evidence skutečných majitelů dle § 45 zákona č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů (dále jen „ZESM“). Součástí usnesení byla rovněž výzva, aby společnost ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení odstranila nesrovnalost v evidenci skutečných majitelů. Součástí výzvy bylo i vyjádření soudu prvního stupně k námitkám společnosti. Ani na základě další výzvy nedošlo k odstranění nesrovnalosti a společnost setrvala již na svém dříve uvedeném stanovisku. Konkrétně uvedla, že souhlasí s tvrzením, že rozsudek SDEU zasahuje toliko do práva EU a že směrnice EU vyžadují u členských států transpozici. Avšak to dle společnosti nic nemění na tom, že v důsledku rozsudku SDEU není česká právní úprava v souladu s právem EU. Dále souhlasila s tvrzením, že ne každá osoba má přístup ke všem údajům uvedených v evidenci skutečných majitelů, ale namítá, že i ty údaje, které jsou veřejně přístupné všem osobám, jsou osobními údaji skutečného majitele a dokážou ho jasně identifikovat, což považuje za nepřístupný zásah do práv skutečného majitele uvedených v článku 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie.

4. Dle soudu prvního stupně nemají členské státy dle práva EU povinnost rozhodnout o tom, že informace uchovávané ve svých vnitrostátních registrech zpřístupní pouze pod podmínkou registrace online a zaplacení poplatku. Uvádí, že evidence skutečných majitelů je veřejná jen částečně, kdy mantinely tohoto přístupu jsou nastaveny zejm. v § 14 ZESM a jsou v souladu s článkem 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie. Navíc konstatuje, že společnost nespecifikovala, které konkrétní údaje zapisované do evidence skutečných majitelů považuje za problematické z hlediska zveřejnění. Soud prvního stupně dále shrnul, že ZESM transponoval změnovou AML směrnici a Česká republika svou transpoziční povinnost splnila. K rozhodnutí SDEU soud prvního stupně uvádí, že s tímto rozhodnutím nikterak nepolemizuje. Nicméně je toho názoru, že rozhodnutí SDEU zasáhlo toliko do práva Evropské Unie a rozsudkem SDEU nedošlo ke změně české právní úpravy. ZESM tedy zůstává v platnosti v původním znění. Navíc soud prvního stupně uvedl, že lze za splnění podmínek dle § 32 ZESM umožnit znepřístupnění některých údajů, avšak společnost ani netvrdí, že na toto ustanovení dopadá. Soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení taktéž objasnil, z čeho vyšel při stanovení dne vzniku nesrovnalosti a určil jím den nabytí účinnosti ZESM, tedy 1. 6. 2021.

5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2023, č. j. 71 Cm 155/2023-9 podala společnost včasné odvolání a navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že nesrovnalost nebyla u evidující osoby zjištěna, případně aby napadené usnesení zrušil.

6. Společnost ve svém odvolání shrnula svoji dosavadní argumentaci a závěry soudu prvního stupně, k nimž se i podrobně vyjádřila. Uvádí, že údaje, které jsou veřejně přístupné všem osobám, jasně identifikují skutečného majitele a jsou jeho osobními údaji, což je dle společnosti v kontextu s rozsudkem SDEU nepřípustným zásahem do práv uvedených v Listině základních práv Evropské unie. Společnost dále nerozporuje, že by Česká republika nesplnila svou transpoziční povinnost ve vztahu ke změnové AML směrnici nebo, že rozsudek SDEU zasahuje do práva EU. Domnívá se však, že v důsledku rozsudku SDEU již není česká právní úprava souladná s AML směrnicí po zrušení její části rozsudkem SDEU. Mimo jiné společnost uvádí, že právo na soukromý život a na ochranu osobních údajů je zakotveno nejen v Listině základních práv Evropské unie, ale i v ústavním zákoně č. 2/1993 Sb., Listině základních práv a svobod. K odkazu soudu prvního stupně na možnost znepřístupnění údajů v evidenci skutečných majitelů dle § 32 ZESM uvádí, že jelikož zákonodárce netransponoval všechny výjimky ze zásady veřejnosti údajů v evidenci skutečných majitelů obsažené v článku 30 odst. 9 směrnice (EU) 2015/849 (dále jen „AML směrnice“)a zakotvil v ZESM jako důvod pro znepřístupnění údajů o skutečném majiteli pouze jeho neúplnou svéprávnost, tak nemá plně svéprávný skutečný majitel možnost znepřístupnit své údaje v evidenci skutečných majitelů. Upozorňuje, že již celá řada evropských států znepřístupnila své evidence skutečných majitelů veřejnosti, což dle společnosti svědčí o tom, že závěry Rozsudku SDEU musí být státy EU přijímány a jednotlivé správní či soudní orgány států EU mají dle těchto závěrů postupovat. Setrvá tedy na svém názoru, že zápisem skutečného majitele společnosti do evidence skutečných majitelů by bylo zasaženo do jeho práva na soukromý život zakotveného v článku 7 Listiny základních práv Evropské unie a do práva na ochranu osobních údajů zakotveného v článku 8 Listiny základních práv Evropské unie. Zdůrazňuje, že je připravena zapsat skutečného majitele do evidence skutečných majitelů za situace, kdy budou evidované údaje přístupné pouze subjektům, které pro jejich získání mají skutečně legitimní důvod.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání společnosti proti napadanému usnesení bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že toto odvolání není důvodné.

8. Dle § 9 odst. 1 ZESM evidující osoba zajistí, aby platné údaje o jejím skutečném majiteli nebo o skutečném majiteli právního uspořádání odpovídaly skutečnému stavu.

9. Podle § 12 odst. 1 ZESM do evidence skutečných majitelů se zapisují nebo automaticky propisují zákonem stanovené údaje o skutečných majitelích právnických osob se sídlem na území České republiky.

10. Dle § 14 odst. 1 ZESM ministerstvo umožní komukoli na svých internetových stránkách získat z evidence skutečných majitelů částečný výpis platných údajů

a) o skutečném majiteli právnické osoby v rozsahu

1. jména, státu bydliště, roku a měsíce narození, státního občanství skutečného majitele,

2. údajů podle § 13 písm. b), c), f) a g) a

3. popřípadě dalších údajů podle § 13 písm. a), k jejichž uveřejnění skutečný majitel udělil souhlas, nebo dalších údajů, které již jsou uveřejněny ve veřejném rejstříku a byly automaticky propsány podle § 37 nebo 38.

11. Podle § 44 ZESM soud, který je příslušný k zápisu, zahájí řízení o nesrovnalosti, je-li to vhodné k ochraně práv třetích osob, a to na základě oznámení nesrovnalosti podle § 42 nebo i z vlastního podnětu. Soud řízení o nesrovnalosti zahájí zpravidla až po marné výzvě podle § 43 (odst. 1). Řízení o nesrovnalosti se zahajuje usnesením o zahájení řízení o nesrovnalosti, které soud doručí účastníkům řízení do vlastních rukou (odst. 2). Účastníkem řízení o nesrovnalosti je evidující osoba a popřípadě také ten, o němž má soud za to, že v rozporu s § 10 neposkytl evidující osobě potřebnou součinnost (odst. 3). Proti usnesení o zahájení řízení o nesrovnalosti není odvolání přípustné (odst. 4).

12. Podle § 48 ZESM soud rozhodne o nesrovnalosti zpravidla bez jednání. Soud nařídí jednání, považuje-li to za potřebné k potvrzení nebo vyvrácení nesrovnalosti (odst. 1). Soud v rozhodnutí uvede den vzniku nesrovnalosti, a které údaje v evidenci skutečných majitelů neodpovídají nebo neodpovídaly skutečnému stavu, popřípadě uvede údaje odpovídající skutečnému stavu, vyšlyli v řízení najevo. Lze-li skutečný den vzniku nesrovnalosti zjistit jen s velkými obtížemi nebo nelze-li jej zjistit vůbec, uvede soud jako den vzniku nesrovnalosti den, ve kterém nesrovnalost s přihlédnutím ke zjištěným skutečnostem existovala nejdříve (odst. 2). Vyplyne-li to v řízení o nesrovnalosti najevo, soud rozhodne také o tom, že důvodem nesrovnalosti je neposkytnutí potřebné součinnosti evidující osobě ze strany skutečného majitele nebo osoby, jejímž prostřednictvím právnická osoba nebo právní uspořádání jsou vlastněny nebo kontrolovány (odst. 3).

13. Dle článku 288 třetí pododstavec Smlouvy o fungování evropské unie (dále jen „SFEU“) směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.

14. Odvolací soud z výpisu platných údajů z evidence skutečných majitelů zjistil, že společnost dosud nesplnila svou povinnost dle ZESM a u společnosti není uveden žádný údaj o skutečném majiteli.

15. Co se týká rozhodnutí SDEU, je odvolací soud toho názoru, že SDEU svým rozhodnutím zasáhl pouze do změnové AML směrnice, nikoli do navazujících národních úprav. Navíc je nutno uvést, že rozhodnutím SDEU byla pouze zrušena ustanovení, která ukládala členským státům povinnost zpřístupnit informace veřejnosti. Samotná směrnice AML ovšem po zrušení uvedeného článku Soudním dvorem EU nezakazuje členským státům umožnit veřejnosti přístup k části informací o skutečných majitelích.

16. Česká republika splnila svoji povinnost uloženou uvedenou změnovou AML směrnicí přijetím ZESM. Odvolací soud na základě uvedeného učinil dílčí závěr, podle něhož ZESM není v současnosti v rozporu s AML směrnicí. Ustanovení § 14 odst. 1 ZESM již tedy není transpozicí unijního práva, nýbrž je vnitrostátní úpravou, na kterou Listina základních práv EU nedopadá (srov. její čl. 51 odst. 1).

17. Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že i Listina základních práv a svobod dává v čl. 10 odst. 3 každému právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Podle čl. 4 Listiny potom platí, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.

18. Zveřejněním osobních údajů v evidenci skutečných majitelů dochází k naplnění smyslu a účelu ZESM, který je transpozičním předpisem k AML směrnici. ZESM má za cíl zvýšit transparentnost právnických osob, svěřenských fondů a podobných právních uspořádání, přičemž obecným cílem uvedeného zákona je vytvoření prostředí méně náchylného k páchání trestné činnosti jako je např. praní špinavých peněz a financování terorismu. Odvolací soud ovšem považuje za podstatný také další účel evidence, kterým je zprůhlednění vztahů a struktur právnických osob z hlediska posílení důvěryhodnosti a konkurenčního prostředí v obchodním styku.

19. Evidujícím osobám nebo osobám zapsaných v evidenci skutečných majitelů jako skutečný majitel je umožněno navrhnout znepřístupnění údajů v souladu s § 32 ZESM. Důvodem pro znepřístupnění údajů o skutečném majiteli je dle § 32 ZESM pouze neúplná svéprávnost skutečného majitele, ať už daná věkem, nebo omezením svéprávnosti. Evropský zákonodárce v čl. 30 odst. 9 a čl. 31 odst. 7a AML směrnice taktéž uvedl, že by skutečný majitel mohl být vystaven nepřiměřenému riziku, že se stane obětí podvodu, únosu, vydírání, obtěžování, násilí nebo zastrašování. Bylo však ponecháno na volbě členských států, zda a v jaké podobě předmětná ustanovení AML směrnice transponují. Česka republika nevyužila možnost omezit veřejnost údajů o skutečných majitelích z těchto důvodů, a to mimo jiné pro komplikovanost a náročnost při posuzování, zda byly podmínky pro znepřístupnění údajů naplněny či nikoliv (Vláda: Důvodová zpráva k zákonu č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů, č. 37/2021 Dz).

20. Vedle toho odvolací soud vzal v úvahu rovněž skutečnost, že v souladu s § 14 ZESM jsou v evidenci skutečných majitelů uvedeny veřejné osobní údaje pouze v takovém rozsahu, který neumožňuje lokalizaci osoby skutečného majitele. Odvolací soud nesouhlasí s názorem společnosti, že by zveřejněním osobních údajů skutečného majitele v rozsahu dle § 14 ZESM byla porušena základní práva skutečného majitele zakotvená v Listině základních práv a svobod.

21. Na základě výše uvedeného odvolací soud uzavírá, že společnost svou zákonnou povinnost nesplnila, jelikož ani ke dni rozhodnutí odvolacího soudu není v evidenci skutečných majitelů u společnosti uveden žádný údaj o skutečném majiteli. Vznikla tak nesrovnalost dle § 2 písm. l) ZESM.

22. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.

23. Vzhledem k tomu, že společnost je jediným účastníkem řízení, nepřichází v úvahu rozhodování o náhradě nákladů řízení.