o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení povinných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2024 č. j. 4 Cmo 119/2024-18, o odvolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. května 2025 č. j. 16 C 18/2025-13,

1. V záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové coby soud prvního stupně výrokem I. odmítl žaloby pro zmatečnost a na obnovu řízení (dále jen „žaloby“) a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. V odůvodnění soud prvního stupně (dále též jen „soud“) uvedl, že povinní podali žaloby pro zmatečnost a na obnovu řízení směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2024 č. j. 4 Cmo 119/2024-18. V žalobě vznesli námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze JUDr. Michala Krenka, Ph.D., JUDr. Moniky Vackové a JUDr. PhDr. Filipa Havrdy, kteří napadené rozhodnutí vydali. Namítli, že jim bylo upřeno právo vyjádřit se k osobám soudců, kteří odvolání projednali a rozhodli v rozporu s § 6 o. s. ř., přestože o tom museli být soudem poučeni (§ 15a odst. 1 o. s. ř.), s návrhem na jejich neprodlené vyloučení z projednávání a rozhodování věci a její předložení k rozhodnutí podle § 12 odst. 1 o. s. ř. z důvodu delegace nutné. Žalobu na obnovu řízení odůvodnili poukazem na § 228 odst. 1, 2 o. s. ř. a žalobu pro zmatečnost poukazem na § 229 odst. 1 písm. b), e), f), g), odst. 3, 4 o. s. ř. Vrchní soud v Praze žalobami napadeným usnesením ze dne 11. června 2024 č. j. 4 Cmo 119/2024-18 ve věci žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Co 3/2023-28 ze dne 14. 8. 2023 rozhodl o odvolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. února 2024 č. j. 16 C 80/2023-8 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvoláním napadeným usnesením tehdy krajský soud rozhodl o odmítnutí podání povinných doručených Krajskému soudu v Hradci Králové dne 22. 11. 2023 a označených jako žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2023 č. j. 2 Co 3/2023-28. Dále soud uvedl, že speciální náležitosti žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost jsou upraveny v § 232 odst. 1 o. s. ř. a obecné náležitosti podání účastníka k soudu pak v § 42 odst. 4 o. s. ř. Podání povinných označené jako žaloba na obnovu řízení a pro zmatečnost zákonem předepsané náležitosti dle soudu prvního stupně neobsahuje s tím, že postup směřující k odstranění vad žaloby podle § 43 odst. 1 o. s. ř. považoval soud v projednávané věci za nadbytečný a formalizující, a to z následujících důvodů. Povinní podali neúplné žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost, přestože si byli náležitostí obou typů žalob dobře vědomi, neboť o nich byli soudem již mnohokráte poučeni v jiných věcech. Jejich postup je (jako i v dalších řízeních, jichž se účastní) výrazem ignorance zákonem předepsaných náležitostí žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost, ačkoliv byli soudem dostatečně poučeni o tom, jaké náležitosti zákon pro podání řádné žaloby vyžaduje. Soudu je z jeho rozhodovací praxe známo, že povinní sami nebo spolu s jinými účastníky řízení opakovaně podávají řádné a mimořádné opravné prostředky pravidelně proti každému rozhodnutí, které se jich týká, a namítají podjatost soudců, kteří rozhodnutí vydali. Podání nemají náležitosti stanovené zákonem (neobsahují konkrétní tvrzení o rozhodných skutečnostech a konkrétní návrhy na provedení důkazu k jejich prokázání) a instruktivní výzvy k odstranění nedostatků podání zůstávají bezvýsledné, pročež jsou taková podání odmítána. Rozhodnutím o odmítnutí podání pro odstranění nedostatků se povinní brání nejprve odvoláním a proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu pak mimořádnými opravnými prostředky včetně žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost a dovoláním (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Co 176/2023, 4 Cmo 159/2023). Dále soud prvního stupně uvedl, že závěr, že není nezbytně nutné v každém jednom případě účastníky poučovat o zákonem vyžadovaných náležitostech podání, jestliže se účastníkovi takového poučení dostalo i v předcházejících případech, formuloval i Ústavní soud např. ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 2161/21, I. ÚS. 2906/23, IV. ÚS 3112/21. Námitka podjatosti soudců, kteří ve věci rozhodovali (stejně jako i v jiných věcech povinné) se neopírá o konkrétní skutečnosti týkající se vztahu soudců k účastníkům nebo k věci (§ 14 odst. 1 o. s. ř.). Soud proto k této námitce jako k procesnímu úkonu zneužívající povahy, a tedy procesnímu úkonu nepřípustnému nepřihlížel (§ 2, § 6 věta druhá, § 41a odst. 3 o. s. ř.). O přikázání věcí jinému soudu lze rozhodnout až poté, co by bylo pravomocně rozhodnuto, že soudci příslušného soudu jsou z projednávání a rozhodování věci vyloučeni, a příslušný soud proto nemůže jednat (§ 12 odst. 1 o. s. ř.). Závěr soudu o tom, že nebylo třeba povinné vést k odstranění nedostatků náležitostí žalob a že povinní podáním těchto mimořádných prostředků zneužívají institutu procesního práva, je podporován i tím faktem, že povinní podali žalobu na obnovu řízení proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé (§ 228 odst. 1 o. s. ř.), a žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o dřívější žalobě pro zmatečnost (§ 230 odst. 3 o. s. ř.). I v této věci proto podáním nových žalob pro zmatečnost a na obnovu řízení dochází jen a pouze ke zjevnému a bezcílnému řetězení mimořádných opravných prostředků. Povinní nadto oba mimořádné opravné prostředky zahrnují do jediného podání, aniž by v jeho obsahu jakkoli (i z pohledu laika) rozlišovali důvody pro každý z nich. Nadto do tohoto svého podání zahrnují i dovolání jako další mimořádný opravný prostředek (§ 236 a následující o. s. ř.). Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2024 č. j. 21 Cdo 3329/2024-40 zastavil dovolací řízení ve věci dovolání povinných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2024 č. j. 4 Cmo 119/2024-18 a překážka pro rozhodnutí soudu o žalobách na obnovu řízení a pro zmatečnost vyplývající z ustanovení § 235b odst. 3 o. s. ř. proto odpadla. Protože pro vady žalob nelze v řízeních pokračovat, soud obě žaloby odmítl podle § 43 odst. 2 věta první, § 235 odst. 2 o. s. ř., aniž by (z důvodů shora vyložených) povinnou vedl k odstranění nedostatků žaloby podle § 43 odst. 1 o. s. ř., uzavřel soud prvního stupně.

3. Proti usnesení soudu prvního stupně podali oba povinní odvolání. Navrhli zrušit odvoláním napadené usnesení a přikázání věci k dalšímu řízení jiným soudům prvního a druhého stupně, nebo zjistit a prohlásit jeho nicotnost (paakt), protože nejen všechna předchozí podání byla a jsou objektivně důvodná i včasná a objektivně neměla a nemají nedostatek, pro který nelze pokračovat v řízení před konečně objektivně nepodjatými a nestrannými soudy/soudci I. a II. stupně v konečně spravedlivém procesu a tím, že předmětné žaloby jsou projednatelné. Namítli podjatost samotného samosoudce JUDr. Jiřího Petržálka a i „všech soudců i nesoudců zdejšího krajského, vrchního i okresního soudu“ s návrhem na jejich neprodlené vyloučení a předložení věci k rozhodnutí podle § 12 odst. 1 o. s. ř. (delegace nutná). Akcentovali, že nejde o zneužívání práva, ale o „nápravu zločinů“ s cca 50 vykřičníky.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání povinného není důvodné.

5. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda ve věci nerozhodoval v řízení před soudem prvního stupně vyloučený soudce s ohledem na uplatněnou námitku podjatosti a shodně tak se zabýval tím, zda sám není z projednání a rozhodnutí této věci vyloučen.

6. Povinní v odvolání namítli podjatost samosoudce JUDr. Jiřího Petržálka, všech soudců a nesoudců soudu krajského, vrchního i okresního a domáhá se delegace nutné dle § 12 odst. 1 o. s. ř. a přidělení této věci k řádnému projednání jiným soudům prvního i druhého stupně.

7. Z obsahu spisu a úřední činnosti je odvolacímu soudu známo, že povinní uplatňují obecné námitky podjatosti soudců opakovaně a zneužívají tento procesní institut k procesním obstrukcím. Jako k procesnímu úkonu zneužívající povahy dle § 2, § 6 věta druhá o. s. ř., proto k němu jako procesně nepřípustnému procesnímu úkonu nebylo přihlédnuto (§ 41a odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud odkazuje, pokud jde o procesní postup při zneužívání námitek podjatosti účastníkem, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 29 NSCR 104/2017, přičemž ústavní konformita tohoto postupu byla shledána usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3209/18.

8. Odvolací soud tedy uzavírá, že samosoudce soudu prvního stupně JUDr. Jiří Petržálek není vyloučen z projednání a rozhodnutí této věci a vyloučeni z projednání a rozhodnutí této věci nejsou ani soudci odvolacího senátu.

9. Pokud se povinní domáhají delegace nutné, tak dle komentářové literatury (k tomu obdobně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 - 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 71 s.) okolnost, že soudci jsou vyloučeni, musí být zjištěna postupem dle § 14 až § 16b o. s. ř. a nejde o předběžnou otázku vlastního řízení o delegaci nutné. O přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 o. s. ř. se rozhoduje teprve tehdy, je-li nadřízeným soudem pravomocně rozhodnuto, že soudci příslušného soudu jsou z projednávání a rozhodování věci vyloučeni, a příslušný soud proto nemůže jednat (k tomu obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 1980, sp. zn. Ncdf 132/79). Předpoklady pro rozhodování o delegaci nutné tak nebyly vůbec naplněny.

10. Odvolací soud je zajedno se soudem prvního stupně v tom, že žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost podaná povinnými zákonné náležitosti nesplňují. Speciální náležitosti žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost jsou upraveny v § 232 odst. 1 o. s. ř. a obecné náležitosti podání účastníka jsou upraveny v § 42 odst. 4 o. s. ř., přičemž podání povinných označené jako žaloba na obnovu řízení a pro zmatečnost zákonem předepsané náležitosti neobsahuje. Povinný dokonce vůbec nerozlišuje ani mezi těmito dvěma mimořádnými opravnými prostředky (resp. třemi mimořádnými opravnými prostředky - jelikož součástí předmětného podání bylo i dovolání), přičemž přípustnost každého z těchto mimořádných opravných prostředků je stanovena zákonem rozdílně, což musí respektovat i podatelé z hlediska vylíčení rozhodných skutečností a označení důkazů k prokázání důvodnosti té které žaloby. Nic takového však předmětné podání neobsahuje. Shrnuto, žalobní návrhy mají takové vady, že o nich nelze vést řízení. K nutnosti poskytnout v případě této konkrétní (několikáté v pořadí) žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení, poučení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud uvádí, že z obsahu spisu a ze skutečností jemu známých z rozhodovací činnosti je zřejmé, že povinní a další členové jeho rodiny (dále jen „povinní“) reagují na jakékoli rozhodnutí žalobou pro zmatečnost a žalobou na obnovu řízení, tyto mimořádné opravné prostředky jsou podávány prakticky „automaticky“ proti každému rozhodnutí soudu. Všechna tato podání jsou zcela nedostatečná, ze zákonných náležitostí je u nich splněno jen označení rozhodnutí, proti kterému směřují. Povinní byli opakovaně poučováni, jak mají nedostatky žalob odstranit a že neučiní-li tak, bude její podání odmítnuto. Odvolacímu soudu je rovněž z úřední činnosti známo, že podobný (obstrukční) procesní postup (podávání všech existujících řádných i mimořádných opravných prostředků proti všem rozhodnutím) povinní volí i ve všech dalších řízeních, jichž se účastní, přičemž i v nich byli mnohokrát poučeni o tom, jaké náležitosti musí žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost, splňovat, aby byla projednatelná. Z uvedeného je podle odvolacího soudu možno uzavřít, že povinným, resp. v daném případě povinnému je a musí být dobře známo, jaké náležitosti má jeho podání obsahovat a i ve světle závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2024, č. j. IV. ÚS 1280/24, je odvolací soud přesvědčen, že poučení o nutnosti odstranit vady žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost proti předmětnému usnesení Vrchního soudu v Praze nebylo nutné a soud prvního stupně postupoval správně, že i bez jeho poskytnutí, tyto žaloby odmítl.

11. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

12. Výrok o nákladech odvolacího řízení vzhledem k ustanovení § 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, odpadá, neboť o nákladech řízení přísluší rozhodnout soudnímu exekutorovi.

13. Pro úplnost odvolací soud poukazuje na závěr ohledně dlouhodobého zneužívání práva na soudní ochranu ze strany povinných podáváním neurčitých, případně nedůvodných žalob, jakož i opravných prostředků, včetně mimořádných opravných prostředků, stran stejných povinných, formulovaný Nejvyšším soudem coby soudem dovolacím v rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. 2. 2025 sp. zn. 21 Cdo 85/2025 uvedl, že „Nejvyššímu soudu je známo, že dovolatelé dlouhodobě zneužívají svého práva na soudní ochranu opakovaným podáváním neurčitých, popřípadě nedůvodných žalob, přičemž po zahájení řízení podávají velké množství procesních podání, jakož i opravných prostředků, včetně opravných prostředků mimořádných. Takové dlouhodobé a cílené počínání účastníka lze jednoznačně označit za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, a ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 3921/17). K obdobným závěrům dospěl i Nejvyšší soud, k tomu srov. například usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, a konkrétně ve vztahu k dovolatelům např. usnesení ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2979/2024, usnesení ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 20 Cdo 2935/2024, usnesení ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 27 Cdo 2615/2024, usnesení ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2294/2024, nebo usnesení ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 138/2024.“