o neplatnost rozhodnutí Odvolací komise Fotbalové asociace České republiky ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. OK 02/2022, k odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2023 č. j. 67 Cm 97/2022-66,

1. Navrhovatel se návrhem ze dne 17. 5. 2022 domáhal určení neplatnosti rozhodnutí Odvolací komise [Jméno advokáta B] ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. [Anonymizováno]. Uvedl, že rozhodnutí dosud nebylo odůvodněno, navrhovatel návrh dodatečně odůvodní poté, co mu bude doručeno odůvodnění napadeného rozhodnutí, o které v souladu s disciplinárním řádem zažádal. Na základě výzvy zdejšího soudu ze dne 14. 9. 2022 navrhovatel doplnil odůvodnění podaného návrhu dne 21. 10. 2022. Účastnice popřela důvodnost podaného návrhu.

2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. dubna 2023 č. j. 67 Cm 97/2022-66 takto: „Návrh na určení, že rozhodnutí Odvolací komise [Jméno advokáta B] ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. [Anonymizováno], je neplatné, se zamítá“ (výrok I.) a dále, že navrhovatel je povinen zaplatit účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce účastnice (výrok II.).

3. Soud prvního stupně uvedl, že na základě provedeného dokazování zjistil následující skutkový stav: Dne 16. 2. 2022 rozhodla Odvolací komise [Jméno advokáta B] o odvolání navrhovatele proti rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 21. 12. 2021, č. j. [Anonymizováno] tak, že rozhodnutí [Anonymizováno] zrušila a nově rozhodla tak, že navrhovatel spáchal disciplinární přečin a uložila mu za něj trest (rozhodnutí). Rozhodnutí bylo vydáno bez odůvodnění, na žádost navrhovatele bylo odůvodněno a dne 23. 5. 2022 bylo odůvodněné rozhodnutí zveřejněno na úřední desce (snímek úřední desky). Dle § 74 Disciplinárního řádu doručuje písemnost orgán prostřednictvím úřední desky (není-li stanoveno jinak). Písemnost doručovaná prostřednictvím úřední desky se považuje za doručenou dnem následujícím po dni uveřejnění (disciplinární řád).

4. Soud prvního stupně se v první řadě zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí není rozhodnutím rozhodčí komise, neboť řízení před rozhodčí komisí upravuje dle § 267 o. z. jiný právní předpis, jímž je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen „RozŘ“). Nález rozhodčí komise je vykonatelný (§ 28 RozŘ) a lze jej napadnout pouze žalobou na jeho zrušení (§ 31 a násl. ve spojení s § 40j RozŘ), což zjevně vylučuje, aby rozhodnutí rozhodčí komise bylo přezkoumáváno postupem dle § 258 a násl. o. z., neboť RozŘ má vlastní (speciální) úpravu. Ze stanov účastníka a disciplinárního řádu však vyplývá, že Odvolací komise [Jméno advokáta B] není rozhodčí komisí spolku ani ve formálním, ani v materiálním smyslu, neboť tak není označena, materiálně se nezabývá spory mezi členem a spolkem o placení členských příspěvků a nepřezkoumává rozhodnutí o vyloučení člena ze spolku a stanovy výslovně zakotvují v článku 15 odst. 1 písm. f) právo obrátit se na soud, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu asociace pro rozpor se zákonem či stanovami. V posuzovaném případě proto navrhovatel přiléhavě napadá předmětné rozhodnutí návrhem na určení neplatnosti orgánu spolku dle § 258 o. z. a násl. Jde-li o povahu lhůty dle § 259 o. z., je judikatura dlouhodobě ustálena v závěru, že jde o lhůtu hmotněprávní prekluzivní, jejíž zmeškání nelze prominout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 2490/2010, usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 14 Cmo 16/2018 ze dne 20. listopadu 2018).

5. Podle soudu prvního stupně „doktrína dospívá k závěru, že navrhovatel je v návrhu povinen (mimo jiné) vymezit svůj procesní návrh (§ 79 odst. 1 OSŘ ve spojení s § 1 odst. 3 ZŘS). To znamená, že musí specifikovat nejen to, čeho se domáhá (předmět procesního nároku neboli petit), ale i důvody, pro které má být neplatnost vyslovena (základ procesního nároku) (obdobně Hrabánek In: Petrov, Výtisk, Beran a kol. 2019 § 258 12), a to natolik určitě, aby bylo možné odlišit tvrzené důvody neplatnosti od jiných (skutkových) důvodů neplatnosti (…). Skutková tvrzení ovšem nemusejí být právně kvalifikována (§ 259 25). Nevymezí-li navrhovatel v návrhu přes výzvu předsedy senátu předmět a základ procesního návrhu, soud jeho návrh na zahájení řízení odmítne (§ 43 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 1 odst. 3 ZŘS). K tomu je zapotřebí přičíst, že má-li být navrhovatel v řízení úspěšný, musí procesní návrh vymezit nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí (§ 258 67, § 259). Učiní-li tak navrhovatel - byť k výzvě soudu (§ 43 odst. 1 OSŘ ve spojení s § 1 odst. 3 ZŘS) - po marném uplynutí těchto lhůt, nemůže být v řízení úspěšný. Soud jeho návrh sice neodmítne (§ 43 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 1 odst. 3 ZŘS), neplatnost napadeného rozhodnutí orgánu spolku již ovšem nevysloví a návrh na zahájení řízení zamítne (§ 259 24). (RUBAN, Radek. § 258 [Neplatnost rozhodnutí orgánu spolku]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 962, marg. č. 79.)“.

6. Navrhovatel v předmětné věci podal návrh u soudu dne 17. 5. 2022, avšak pouze blanketně, tj. nevymezil žádné důvody, pro které má být předmětné rozhodnutí neplatné, tj. rozporné se zákonem či stanovami. Navrhovatel tak učinil (k výzvě soudu) až dne 21. 10. 2022. Dle disciplinárního řádu účastnice se rozhodnutí odůvodňuje až k případné žádosti účastníka, a to po uhrazení poplatku. I pakliže by soud hodnotil běh lhůty dle § 259 o. z. tak, že počala běžet až poté, kdy bylo navrhovateli doručeno předmětné rozhodnutí včetně odůvodnění, tak lhůta k podání návrhu počala běžet nejpozději dne 24. 5. 2022 (neboť dne 23. 5. 2022 bylo předmětné rozhodnutí zveřejněno na úřední desce účastnice a následujícího dne se dle disciplinárního řádu považuje za doručené). Nejpozději počínaje dnem 24. 5. 2022 tak navrhovateli započala běžet tříměsíční hmotněprávní prekluzivní lhůta k podání návrhu soudu pro rozpor rozhodnutí se zákonem či stanovami, přičemž poslední dnem lhůty byl den 24. 8. 2022. Nejpozději dne 25. 8. 2022 pak toto právo prekludovalo, neboť krom podání blanketního návrhu dne 17. 5. 2022 navrhovatel důvody neplatnosti vymezil až podáním ze dne 21. 10. 2022. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 1 odst. 3 z. ř. s. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., jelikož účastnice měla plný úspěch ve věci, vznikl jí nárok na náhradu nákladů řízení.

7. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel v zákonné lhůtě odvolání, v rámci nějž zopakoval skutkový stav včetně všech skutkových dějů. Zdůraznil, že podstatné ve smyslu § 259 o. z. není, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl, nikoli to, kdy se dozvěděl o důvodech neplatnosti. Proto není správné počítat předmětnou lhůtu až od doručení odůvodněného rozhodnutí [Anonymizováno]. Navrhovatel tedy podal návrh ve lhůtě, v níž se o rozhodnutí dozvěděl či mohl dozvědět. Odůvodnit návrh v dané lhůtě objektivně nemohl, neboť mu bylo předmětné rozhodnutí doručeno bez odůvodnění. Odvolatel poukázal i na to, že reagoval v soudem určené lhůtě a svůj návrh řádně doplnil. Dle odvolatele soud pochybil, když podle nějž poslední den lhůty k podání návrhu byl den 24. 8. 2022, nicméně výzvou ze dne 14. 9. 2022 doručenou až dne 21. 9. 2022 soud požadoval doplnění návrhu o jeho odůvodnění, čímž dal navrhovateli jasně najevo, že se jeho návrhem hodlá zabývat. Poukázal v této souvislosti na čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - došlo k zásahu do jeho vlastnického práva. Odvolatel navrhl zrušit usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal odvoláním napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, byť důvody jím shledané jsou odlišné od odvolacích důvodů odvolatele.

9. Primárně odvolací soud konstatuje, že podle § 259 o. z. „právo dovolat se neplatnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí“. Zákon tedy konstruuje lhůtu pro uplatnění práva podle § 259 o. z. jako prekluzivní (o tomto jejím charakteru nemá odvolací soud pochybnosti a potud jej i správně dovodil soud prvního stupně). Účelem této lhůty je, aby na jedné straně bylo aktivně věcně legitimované osobě umožněno efektivně brojit proti rozhodnutí orgánu spolku, na straně druhé pak aby byla spolku umožněna dostatečná míra jistoty spočívající v tom, že nejdéle po jednom roce od rozhodnutí již nelze toto rozhodnutí orgánu již efektivně resp. úspěšně napadnout, pročež spolek má po uplynutí prekluzivní lhůty jistotu v toto rozhodnutí a právních vztahů z něj vzešlých. Prekluzivní lhůtu lze dělit na lhůtu subjektivní - 3 měsíce od okamžiku, kdy se o rozhodnutí navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět, a na lhůtu objektivní - jeden rok od přijetí rozhodnutí. Lhůta tak počíná svůj běh od přijetí rozhodnutí - je-li rozhodování příslušného orgánu spolku navrhovatel přítomen, nebo od okamžiku, kdy se o rozhodnutí dozvěděl - například mu bylo prokazatelně orgánem spolku předáno, nebo od okamžiku, kdy se o něm mohl dozvědět - například zásilka obsahující rozhodnutí mu byla vložena do schránky na adrese jeho bydliště resp. jiném místě uvedeném jím pro účely seznamu členů spolku resp. spolku naposledy sděleném. Pro běh lhůt je podstatné přijetí rozhodnutí orgánu spolku. To ovšem platí jen za situace, že rozhodnutí obsahuje též i odůvodnění resp. že je pro člena spolku z rozhodnutí seznatelné, proč tak bylo činěno. Nelze proto bezvýhradně souhlasit se všeobecným a generalizujícím závěrem zdejšího soudu uvedeném v usnesení č. j. 14 Cmo 16/2018-96 ze dne 20.listopadu 2018, pode nějž je „…podstatným je, kdy se navrhovatelka o rozhodnutí valné hromady spolku dozvěděla, nikoli to, kdy se dozvěděla o důvodech neplatnosti“. Samozřejmě, že důvod neplatnosti byvší nalezen po několika letech od rozhodnutí již účinně uplatnit nelze, s tím odvolací soud souhlasí, nelze však ignorovat základ, tedy možnost příslušné osoby se vůbec dozvědět důvody, pro něž bylo orgánem rozhodnuto. Rozhodné pro počítání subjektivní lhůty podle § 259 o. z. proto je, zda byly pro dotčeného člena spolku ze samotného rozhodnutí seznatelné důvody, pro něž bylo rozhodnuto, či nikoli. Nebyly-li seznatelné, tak jako ostatně v daném případě, kdy rozhodnutí nebylo vůbec odůvodněno, je pro počítání běhu subjektivní lhůty dle § 259 o. z. podstatné, kdy byly tyto důvody dotčenému členovi spolku vyjeveny (v obecném smyslu kdy byly vyjeveny tak, aby se jich dotčená osoba mohla „chopit“). V daném případě tedy okamžik, kdy členovi spolku bylo doručeno odůvodnění předmětného rozhodnutí. Uvedený výklad je výkladem teleologickým - účelovým, systematickým i logickým. Účelem ust. § 258 - 261 o. z. je umožnit členovi spolku efektivní obranu proti rozhodnutí jsoucímu v rozporu se zákonem nebo se stanovami. Tento rozpor nemusí být vždy nutně seznatelný jen z výroku rozhodnutí orgánu spolku, resp. naopak to, proč bylo rozhodnuto určitým způsobem v principu neplyne z výroku rozhodnutí, ale až z jeho odůvodnění. Konec konců tento princi platí i v soudním řízení, kdy odůvodnění rozhodnutí soudu (viz § 157 a § 169 o. s. ř.) je jeho integrální součástí, výjimky jsou dány specialitou průběhu řízení. Vydá-li například příslušný orgán spolku rozhodnutí, podle nějž má člen spolku zaplatit spolku určitou sumu, aniž by rozhodnutí odůvodnil, je zjevné, že důvody proč má člen platit jsou pro tohoto člena seznatelné právě a jen z odůvodnění rozhodnutí (platit spolku může člen jak z důvodů členských - členský příspěvek či další se členství spojené platby, tak např. sankční jako v daném případě). Proto za situace, kdy podle stanov spolku odůvodněno může být rozhodnutí orgánu spolku až později či za splnění určitých podmínek, se může člen spolku účinně dle § 258 - 261 o. z. bránit rozhodnutí spolku u soudu až po obdržení odůvodnění rozhodnutí orgánu spolku. Potud lze v daném případě se soudem prvního stupně souhlasit ohledně jeho alternativy - počítání prekluzivní lhůty až od okamžiku doručení odůvodnění rozhodnutí navrhovateli, jež však není alternativou, ale pro shodné případy pravidlem.

10. Zásadní v dané věci je, přes výše uvedené, že navrhovatel uvedl jím spatřovaný důvod neplatnosti rozhodnutí odvolací komise předmětného spolku již ve svém původním návrhu, což soud prvního stupně zřejmě nepostřehl. Chybně v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že „navrhovatel v předmětné věci podal návrh u soudu dne 17. 5. 2022, avšak pouze blanketně, tj. nevymezil žádné důvody, pro které má být předmětné rozhodnutí neplatné, tj. rozporné se zákonem či stanovami“. Pouhým přečtením návrhu na zahájení řízení na č.l. 1 soudního spisu přitom odvolací soud zjistil, že: „žalobce se skutku, který je mu napadeným rozhodnutím žalované kladen za vinu nedopustil a dle jeho názoru neexistují důkazy, které by mohly odůvodnit závěr o jeho vině“. Podle odvolacího soudu je toto dostatečné odůvodnění návrhu, a to uvedením konkrétních skutečností, v nichž lze spatřovat rozpor se zákonem či stanovami, když, jak správně dovodil soud prvního stupně, není navrhovatel povinen v návrhu uvádět právní kvalifikaci resp. právní rozbor situace. Postačí, uvedeli skutečnosti, v nichž spatřuje rozpor se zákonem a stanovami, což uvedl v návrhu podaném v zákonné prekluzivní lhůtě - dne 17. 5. 2022, tedy v lhůtě tří měsíců ode dne přijetí napadeného rozhodnutí odvolací komise [Anonymizováno] (to bylo přijato dne 16. 2. 2022). Tím spíše pak ve lhůtě tří měsíců ode dne 24. 5. 2022 - doručení odůvodnění rozhodnutí odvolací komise [Anonymizováno] navrhovateli. To, že navrhovatel v návrhu uvedl, že se nedopustil skutku - disciplinárního přečinu, za který mu byl uložen odvolací komisí trest, je dostatečné tvrzení o tom, že toto rozhodnutí bylo v rozporu se stanovami resp. se zákonem. Na vysvětlenou ilustrativní příklad z trestního práva - obžalovaný se odvolá proti odsuzujícímu rozsudku za určitý skutek s tím, že skutek nespáchal. Je tak zcela zjevné, že i jen toto tvrzení dostačuje k zahájení odvolacího řízení, protože nespáchal-li skutek a bylo-li by to prokázáno, soud prvního stupně pochybil, když jej za takový skutek odsoudil. V daném případě bylo tedy zcela dostačující uvedení důvodu neplatnosti navrhovatelem napadeného rozhodnutí odvolací komise [Anonymizováno] ze dne 16. 2. 2022 to, že navrhovatel „se skutku, který je mu napadeným rozhodnutím žalované kladen za vinu nedopustil a dle jeho názoru neexistují důkazy, které by mohly odůvodnit závěr o jeho vině“. Soud prvního stupně měl tedy v rámci takto vymezeného důvodu neplatnosti pokračovat v řízení a nikoli návrh zamítnout.

11. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil usnesení soudu prvního stupně a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení. V něm se již bude soud zabývat věcnými důvody neplatnosti usnesení odvolací komise [Anonymizováno] ze dne 16. 2. 2022.