o zaplacení částky 53 401 027 Kč, o návrhu žalobce na opravu odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 20 Cm 215/2009-733

1. Rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 20 Cm 215/2009-733 (dále jen „předmětný rozsudek“), Krajský soud v Ústí nad Labem zastavil řízení o žalobě o zaplacení částky 51 901 027 Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 1 500 000 Kč (výrok II.), uložil žalobci zaplatit žalovanému na nákladech řízení 1 717 171,50 Kč (výrok III.) a státu na nákladech řízení částku, která bude uvedena v samostatném usnesení (výrok IV.).

2. V odůvodnění předmětného rozsudku soud prvního stupně rekapituloval obsah žaloby tak, že žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 53 401 027 Kč (směnečného peníze 37 500 000 Kč, úroků 14 776 027 Kč, odměny 125 000 Kč a nákladů řízení 1 000 000 Kč). Před vyhlášením rozsudku však vzal žalobu o zaplacení 51 901 027 Kč zpět, pročež soud prvního stupně se souhlasem žalovaného řízení o zaplacení této částky zastavil. Žalobce podle soudu prvního stupně žalobu odůvodnil tím, že žalovaný jako advokát odpovídá za škodu, kterou žalobci jako klientovi způsobil v souvislosti s výkonem advokacie, konkrétně při podávání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 13. 8. 2003, č. j. 33 Sm 74/2003-42, vydanému proti žalobci v řízení o zaplacení směnečného peníze 37 500 000 Kč. Podle soudu prvního stupně vytkl žalobce žalovanému, že pochybil, když si od žalobce nevyžádal potřebné doklady, čehož důsledkem bylo, že ve směnečném řízení neuplatnil zásadní námitku tzv. zániku směnečné smlouvy spočívající v tom, že zajišťovací směnka vystavená žalobcem dne 2. 6. 1997, v souvislosti s uzavřením dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 204897007, zcela nahradila původní zajišťovací směnku vystavenou žalobcem dne 7. 2. 1997, na základě které vydal soud směnečný platební rozkaz.

3. Po shrnutí postoje žalovaného rekapituloval soud prvního stupně v odůvodnění předmětného rozsudku provedené důkazy, zejména obsah smlouvy o revolvingovém úvěru mezi žalobcem jako dlužníkem a Investiční a poštovní bankou, a.s., jako věřitelkou, směnečného vyplňovacího prohlášení ze 7. 2. 1997, směnky vlastní vystavené téhož dne žalobcem na směnečný peníz 37 500 000 Kč (bez data splatnosti), dodatkem č. 2 ke smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 2. 6. 1997, zástavní smlouvou k zajištění úvěru z 5. 6. 1997, směnečným vyplňovacím prohlášením z 2. 6. 1997, dodatkem č. 6 ke smlouvě o revolvingovém úvěru z 24. 2. 2000, a další listinné důkazy a výpovědi svědků. Uvedl, že nehodnotil provedené důkazy ohledně vzniku škody a příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie a vznikem škody s ohledem na níže uvedené právní závěry.

4. Následně soud prvního stupně popsal své závěry o skutkovém stavu tak, že žalovaný pravidelně komunikoval s pověřeným pracovníkem žalobce [tituly před jménem], osobně si v den doručení směnečného platebního rozkazu převzal potřebné listiny, vypracoval koncept námitek a zaslal je předsedovi představenstva žalobce k zaujetí stanoviska. Dva dny po doručení směnečného platebního rozkazu se dostavil do sídla žalobce a s ekonomkou a ředitelem žalobce námitky projednal. Námitky podal včas; při jejich projednání již žalobce nezastupoval.

5. Soud prvního stupně následně dospěl k závěru, že žalobcův nárok není promlčen. Výkon advokacie ve sporné směnečné věci považoval soud prvního stupně za řádný, neboť žalovaný při zastupování žalobce ve směnečném sporu nebyl pasivní, požadoval po žalobci předložení listin, pro které si k žalobci osobně přišel a požadoval po něm součinnost, což je zřejmé z toho, že s odpovědnými zaměstnanci žalobce osobně projednával obsah námitek. Proto považoval za zbytečné zabývat se ostatními předpoklady odpovědnosti za škodu. Nadto soud prvního stupně konstatoval, že i kdyby žalovaný ve směnečném řízení uplatnil (dle názoru žalobce) zásadní námitku tzv. zániku směnečné smlouvy spočívající v tom, že zajišťovací směnka, vystavená žalobcem dne 2. 6. 1997 v souvislosti s uzavřením dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. [Anonymizováno], zcela nahradila původní zajišťovací směnku vystavenou žalobcem dne 7. 2. 1997, na základě které soud vydal směnečný platební rozkaz, tak by taková námitka nebyla ve směnečném řízení úspěšná. Uvedená směnka z 2. 6. 1997 nebyla soudu předložena a její existence je dovozována jen z žalobcova vyplňovacího prohlášení z 2. 6. 1997. I kdyby tato směnka opravdu vystavena byla, měla sloužit jen k přechodnému dozajištění úvěru do vzniku zástavního práva k nemovitostem. Vůle stran tak podle soudu prvního stupně nesměřovala k náhradě směnky ze 7. 2. 1997, čemuž odpovídá i dodatek č. 6 ke smlouvě o úvěru z 24. 2. 2000, který jako zajišťovací prostředek označuje mimo jiné i biankosměnku vlastní na směnečnou sumu 37,5 mil. Kč, tj. směnku ze 7. 2. 1997, na základě které soud vydal směnečný platební rozkaz.

6. Žalobce již dne 3. 12. 2019 (tedy ještě před doručením písemného vyhotovení rozsudku, který mu by do datové schránky doručen až 16. 12. 2019) podal datovou schránkou návrh na opravu odůvodnění vyhlášeného rozsudku, v němž polemizoval s obsahem ústního odůvodnění vyhlášeného rozsudku, aniž navrhl konkrétní opravy.

7. Prostým emailem doručeným soudu 31. 12. 2019, doplněným písemným podáním odeslaným poštou dne 2. 1. 2020, navrhl žalobce opravu odůvodnění předmětného rozsudku způsobem popsaným ve výroku. Odůvodnění předmětného rozsudku podle žalobce nesprávně rekapituluje jeho tvrzení - žalobce netvrdil, že si žalovaný nevyžádal potřebné doklady, naopak tvrdil, že žalovaný měl všechny potřebné doklady k dispozici. Skutečnost, že původní směnka ze 7. 2. 1997 zanikla a byla nahrazena směnkou z 2. 6. 1997, vyplývala ze smlouvy o úvěru a jejích dodatků, nic dalšího žalovaný k vypracování námitek nepotřeboval. Soud prvního stupně v řízení nebral v úvahu přesný text smlouvy o úvěru a jejích dodatků a vykládal je v rozporu s jejich písemným zněním, aniž takový výklad odůvodnil. Podle žalobce soud prvního stupně také v odůvodnění rozsudku chybně označuje jeho námitku jako námitku zániku směnečné smlouvy, přestože žalobce namítal zánik platnosti směnky [Anonymizováno] podpisem dodatků č. 2 a 4. Takto formulovaná námitka by podle žalobce nutně musela být úspěšná, neboť odvolací soud by nemohl uznat platným směnečný platební rozkaz vydaný na neplatnou směnku. Žalobce dále vytkl soud prvního stupně, že otázku řádného výkonu advokacie ze strany žalovaného posuzoval jen z pohledu toho, zda si žalovaný vyžádal potřebné dokumenty a zda konzultoval obsah námitek s odpovědnými pracovníky žalobce. Žalobce má za to, že výkon advokacie ze strany žalovaného řádný nebyl, a tvrdí-li soud prvního stupně opak, řádně to neodůvodnil. Podle žalobce bylo povinností žalovaného námitky řádně sepsat, což neučinil, neboť nevznesl námitku neexistence předmětu žaloby. Správný není podle žalobce ani skutkový závěr, že si žalovaný pro dokumenty přišel; donesl mu je totiž [tituly před jménem]. Stejně tak nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný projednával v sídle žalobce obsah námitek, neboť v příslušném zápisu o tom není zmínka. Žalobce dále namítal, že předmětem dokazování bylo 6 dodatků k úvěrové smlouvě. Soud prvního stupně nebral v úvahu dodatky 3 až 5, přestože dodatek 4 byl pro věc rozhodný, neboť potvrzuje a ještě znásobuje platnost dodatku 2. Soud přešel rovnou k dodatku 6, přičemž nezohlednil, že v tomto dodatku uváděná směnka byla předchozími dodatky jako předmět záruky ze smlouvy vypuštěna a dokumenty potřebné ke vzniku další směnky předloženy nebyly. Proto žalobce navrhl doplnění rozsudku o obsah dodatku č. 4.

8. Žalovanému byl návrh na opravu odůvodnění rozsudku doručen spolu s odvoláním. Žalovaný se vyjádřil pouze k odvolání, nikoli však k návrhu na opravu rozsudku.

9. Soud prvního stupně návrhu na opravu odůvodnění rozsudku nevyhověl a věc předložil odvolacímu soudu.

10. Podle § 165 o. s. ř. pokud odůvodnění rozsudku nemá podklad ve zjištění skutkového stavu, může účastník před tím, než rozsudek nabude právní moci, navrhnout, aby odůvodnění bylo opraveno (odstavec 1). Nevyhoví-li soud prvního stupně návrhu, předloží věc odvolacímu soudu, který o opravě rozhodne (odstavec 2).

11. Podle § 156 odst. 3 o. s. ř. jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán.

12. Ustálená judikatura (srov. již usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1964, sp. zn. 9 Co 374/64, uveřejněné pod R 54/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vykládá uvedené ustanovení tak, že návrh na opravu odůvodnění předpokládá zcela přesný návrh, ,,jak má být oprava provedena, tj. například návrh, která konkrétní věta má být vypuštěna, nebo jak má být její formulace nahrazena, protože jinak by i ten účastník, který návrh na opravu učinil, mohl proti provedené opravě brojit, třebaže mu bylo zásadně vyhověno.“ Stejně tak v rámci opravy odůvodnění nemůže soud hodnotit provedené důkazy jinak, než se stalo v předmětném rozsudku, ani doplňovat to, co v předmětném rozsudku chybí. Rovněž nelze opravou odůvodnění měnit právní posouzení věci. Tvrdí-li účastník řízení, že soud prvního stupně nepřihlédl k některým provedeným důkazům, nesprávně je hodnotil, nesprávně vyložil jejich obsah, a dospěl tak k nesprávným právním závěrům, jde o námitky, kterou má uplatnit v odvolání (srov. odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b/, e/ a g/ o. s. ř.). Výsledkem opravy odůvodnění totiž nemůže být změna rozhodnutí soudu ve věci samé, neboť by tím byla popřena zásada vázanosti soudu vyhlášeným rozsudkem.

13. Odvolací soud předně zjistil, že návrh na opravu odůvodnění z 31. 12. 2019 byl podán v poslední den odvolací lhůty, tedy včas, a byl také správně ve třídenní lhůtě podle § 42 odst. 3 o. s. ř. doplněn předložení originálu v listinné podobě. Naproti tomu návrh z 3. 12. 2019 je neurčitý, neboť neobsahuje návrh, které konkrétní části odůvodnění rozsudku mají být opraveny a jakým způsobem. Odvolací soud proto návrh z 31. 12. 2019 považoval podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) za doplnění návrhu z 3. 12. 2019, pročež o starším podání samostatně nerozhodoval. Návrh na opravu odůvodnění shledal důvodným jen částečně.

14. Argument, že žalovaný měl ve směnečném řízení uplatnit námitku spočívající v tom, že dodatky č. 2 a 4 ke smlouvě o revolvingovém úvěru zaniklo zajištění tohoto úvěru směnkou, která byla předmětem řízení, se v řízení v projednávané věci objevuje poprvé v podání žalobce z 25. 6. 2012 (č.l. 223 spisu), tehdy ještě v souvislosti s tím, že žalovaný měl nahlédnout do spisu ve směnečném řízení, a při řádném posouzení důkazů v něm založených si od žalobce vyžádat dokumentaci k úvěrové smlouvě. Toto skutkové tvrzení se však již v podání z 30. 7. 2012 (č.l. 256 spisu) mění tak, že žalovaný měl již v době přípravy námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu k dispozici úvěrovou smlouvu se všemi dodatky, neboť mu je předal svědek [tituly před jménem]. Toto tvrzení se potom ve spise několikrát opakuje (např. podání z 26. 10. 2012, č. j. 305 spisu, popř. i závěrečný návrh na č.l. 707 spisu) s tím, že pouze pro případ, že by soud neshledal uvedené tvrzení prokázaným, tvrdil žalobce, že žalovaný si měl uvedené doklady vyžádat. Uvádí-li tedy soud prvního stupně ve shrnutí žalobcových tvrzení, že žalobce tvrdil, že si žalovaný od něj nevyžádal potřebné doklady, neodpovídá tato část odůvodnění obsahu spisu. Proto odvolací soud vyhověl této části žalobcova návrhu.

15. Návrh na opravu v bodu II. a) výroku nemohl být úspěšný proto, že opravou odůvodnění nelze odůvodnění doplňovat o přehlédnutý důkaz. Nejde totiž o případ, kdy by skutkové zjištění uvedené v odůvodnění neodpovídalo skutečnosti. Proti přehlédnutí provedeného důkazu může účastník brojit odvoláním.

16. Návrh na opravu v bodu II. b) výroku nemohl být úspěšný proto, že věta, která má být opravena, nepředstavuje skutkové zjištění, nýbrž jedná se již o právní závěr soudu. Ten však předmětem opravy odůvodnění rozsudku být nemůže; právní závěry soudu prvního stupně může odvolací soud přezkoumat jen na základě odvolání účastníka.

17. Návrh na opravu v bodu II. c) výroku potom neměl šanci na úspěch už z toho důvodu, že se týká části odůvodnění, ve které soud vysvětluje právní posouzení věci, do kterého patří i označení argumentů účastníků. Ostatně i sám žalobce např. v podání ze dne 26. 10. 2012 uvádí, že se jednalo o zánik kauzy směnky (tj. právního důvodu jejího vystavení). Označení argumentu jako „námitka zániku směnečné smlouvy“ (tj. smlouvy, podle které byla směnka vystavena) tak vcelku přiléhavě vystihuje argumentaci žalobce v projednávané věci, spočívající v tom, že dodatky č. 2 a 4 změnily ustanovení o zajištění dluhu žalobce z úvěrové smlouvy tak, že směnka ze 7. 2. 1997 již neměla k zajištění tohoto dluhu sloužit.

18. Zbývající návrhy na opravu odůvodnění proto odvolací soud zamítl.

19. Pro úplnost soud doplňuje, že formulace „zánik platnosti směnky“ představuje právní nesmysl, neboť směnka vlastní nabývá platnosti tehdy, jestliže obsahuje všechny náležitosti vyjmenované v čl. I. § 75 zákona č. 191/1590 Sb., směnečného a šekového, a zůstává platnou bez ohledu na to, zda zanikne právní důvod jejího vystavení (tzv. kauza). Zánik kauzy zakládá směnečnému dlužníkovi pouze právo namítat ve směnečném řízení, že není povinen směnku proplatit.

20. Další argumentace žalobce v návrhu (že soud nebral v potaz text dodatků k úvěrové smlouvě a nesprávně je vyložil, že nesprávně posoudil otázku řádného výkonu advokacie žalovaným atd.) s žalobcovými návrhy na opravu odůvodnění rozsudku nesouvisí, a soud se jimi tedy nezabýval. Věcně se jedná o námitky, které mohou mít své místo jedině v odvolacím řízení.