o žalobě pro zmatečnost a žalobě na obnovu řízení proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2024, č. j. 4 Cmo 235/2024-19, o

1. V záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové coby soud prvního stupně odmítl žaloby povinných na obnovu řízení a pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2024, č. j. 4 Cmo 235/2024-19 (dále jen „žaloby“).

2. Soud I. stupně vyšel ze skutečnosti, že povinní podáním ze dne 6. 1. 2025 vznesli námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze JUDr. Michala Krenka, Ph.D., JUDr. Moniky Vackové a JUDr. PhDr. Filipa Havrdy, tedy senátu, který vydal usnesení 4 Cmo 235/2024-19 ze dne 21. 10. 2024 a označené usnesení zároveň napadli mj. žalobou na obnovu řízení, k níž uvedli jen odkaz na „§ 228 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.“, a žalobou pro zmatečnost, k níž uvedli jen odkaz na „§ 229 odst. 1 písm. b, e, f, g a odst. 3s 4 o. s. ř.“

3. Dále soud I. stupně vyšel ze skutečnosti, že žalobami napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 55/2024-10 ze dne 3. 9. 2024, jímž byla odmítnuta žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Co 4/2024-23 ze dne 31. 1. 2024.

4. Soud I. stupně dále vyšel ze skutečnosti, že po přezkumu ohledně projednatelnosti podaných žalob pro zmatečnost a na obnovu řízení konstatoval, že podání povinných ze dne 6. 1. 2025, pokud jde o žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 235/2024-19 ze dne 21. 10. 2024, nemá všechny zákonem předepsané náležitosti s ohledem na § 42 odst. 4, § 232 odst. 1 o. s. ř. Soud I. stupně konstatoval, že uvedený nedostatek žalob shledal, přestože si povinní musí být dobře vědomi toho, jaké náležitosti takové žaloby (obecně) podle zákona mají mít, neboť o nich byli již mnohokrát soudem instruktivně poučeni v různých řízeních, jichž jsou účastníky. Také současně vznesená námitka podjatosti nebyla podle soudu I. stupně řádně odůvodněna.

5. Dále soud I. stupně vyšel ze zjištění, že je mu známo z jeho rozhodovací praxe, že povinní opakovaně podávají řádné a mimořádné opravné prostředky prakticky proti každému rozhodnutí, které se jich týká, a namítají podjatost soudců, kteří rozhodnutí vydali. Podání však nemají náležitosti stanovené zákonem (neobsahují konkrétní tvrzení o rozhodných skutečnostech a konkrétní návrhy na provedení důkazů k jejich prokázání) a instruktivní výzvy k odstranění nedostatků podání zůstávají bezvýsledné a povinní svými odpověďmi na výzvy vytýkané nedostatky podání neodstraní. Proto jsou podle soudu I. stupně taková podání odmítnuta. Rozhodnutím o odmítnutí podání pro neodstranění jejich (vytknutých) nedostatků se pak povinní brání nejprve odvoláními a proti potvrzujícím usnesením odvolacího soudu pak mimořádnými opravnými prostředky včetně žalob na obnovu řízení a pro zmatečnost a tak neustále dokola, přičemž soud I. stupně poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 196/2013-24 z 11. 10. 2013, 4 Co 142/2016-109 z 17. 5. 2017, 4 Co 291/2017-138 z 20. 4. 2018, 4 Co 4/2018-141 z 20. 4. 2018, 3 Co 100/2020-355 z 30. 11. 2020, 3 Co 101/2020-357 z 30. 11. 2020, 6 Cmo 66/2022-543 z 15. 12. 2022, 6 Cmo 67/2022-543 z 15. 12. 2022, č. j. 4 Cmo 166/2022-20 ze dne 20. 1. 2023, č. j. 4 Cmo 39/2023-232 ze dne 22. 3. 2023, č. j. 3 Co 38/2021-480 ze dne 2. 6. 2021, č. j. 4 Cmo 134/2024-17 ze dne 24. 6. 2024.

6. Soud I. stupně rovněž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 97/2023-17 ze dne 28. 6. 2023, podle něhož mohou být i mimořádné opravné prostředky nepřípustné pro zneužití práva.

7. Rozhodující pro kvalifikaci podání jako zjevně obstrukčního a tedy zneužívajícího právo je podle soudu I. stupně početnost, sériovost a stereotypnost vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů, přičemž sériovost a stereotypnost podání zakládá zneužití práva podat návrh soudu též dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, k čemu soud I. stupně poukázal na rozhodnutí ze dne 13. 11. 2012; [jméno FO] a [jméno FO] proti Portugalsku, č. 980/12 a 28385/12, §§ 14 až 17, shodně již rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 15. 10. 1987, M. proti Spojenému království, č. 13284/87).

8. Konečně závěr, že není nezbytně nutné v každém jednom případě účastníka poučovat o zákonem vyžadovaných náležitostech podání, jestliže se účastníkovi takového poučení dostalo v předcházejících případech, podle soudu I. stupně formuloval též Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2161/21 ze dne 3. 9. 2021 a sp. zn. I. ÚS 2906/23 z 14. 11. 2023, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Cmo 159/2023-15 z 26. 9. 2023 a sp. zn. 5 Co 176/2023-22 z 14. 9. 2023.

9. Soud I. stupně uzavřel, že ve světle výše uvedeného podání povinných, resp. jejich žaloby na obnovu řízení a pro zmatečnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 235/2024-19 ze dne 21. 10. 2024, je nutno tato podání obsahující neúplné žaloby odmítnout, aniž by bylo třeba povinné předtím poučil ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř., neboť tyto žaloby jsou jedněmi z mnoha obsahově shodných žalob podaných povinnými a jsou tudíž dalším zřejmým projevem zneužívání práva povinnými.

10. Proti usnesení soudu I. stupně podali povinní včasná odvolání (odvolatelé) shodného obsahu. Navrhli zrušit odvoláním napadené usnesení nebo zjistit a prohlásit jeho nicotnost, neboť skutečný skutkový i právní stav byl a objektivně je podle odvolatelů zcela jiný. Odvolatelé vyjádřili názor, že v jejich případě jde o pokračující „vědomý zločin vzájemně se kryjících soudců a soudců, kteří nejen v této věci rozhodují s bezmeznou libovůlí v příkrém rozporu s rozhodným skutkovým i právním stavem a pro obecné soudy platnou a závaznou judikaturou“. Namítli, že se od roku 1998 marně domáhají soudní ochrany a znovu navrhli zastavení předmětné exekuce s tím, že požadují neprodlené řádné vyřízení všech již dříve učiněných podání, a to, jak v předmětné exekuční věci, tak zejména v jí předcházející nalézací věci vedené od roku 1998 u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 386/1998, která podle jejich názoru prokazatelně nebyla v té době ukončena pravomocným rozhodnutím a nařízením exekuce. Odvolatelé bez bližší specifikace namítli „systémovou podjatost všech soudců „VS PH, KS HK i OS JC a SM“.

11. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání povinných nejsou důvodná.

12. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda ve věci nerozhodoval v řízení před soudem I. stupně vyloučený soudce s ohledem na uplatněnou námitku podjatosti a shodně tak se zabýval i tím, zda obstojí námitka podjatosti vůči němu vznesená.

13. Povinní v odvolání namítají podjatost soudce JUDr. Jana Čipery, všech soudců soudu krajského, vrchního i okresního.

14. Z obsahu spisu a z úřední činnosti je odvolacímu soudu známo, že povinní uplatňují obecné námitky podjatosti soudců opakovaně a zneužívají tento zákonem upravený procesní institut k procesním obstrukcím. Na vznesenou širokou, nekonkrétní, zjevně účelovou a nepřípustnou (§ 14 odst. 4 o. s. ř.) námitku podjatosti z uvedených důvodů odvolací soud pohlížel jako na procesní úkon zneužívající zákonných ustanovení, a to v rozporu s § 2, § 6 věta druhá o. s. ř. Proto z důvodu procesní nepřípustnosti odvolací soud k uvedené námitce vznesené povinnými nepřihlížel (§ 41a odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud přitom současně přihlížel k rozhodovací praxi v otázkách zneužívání námitek podjatosti účastníkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 29 NSCR 104/2017), přičemž ústavní konformita tohoto postupu byla potvrzena usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3209/18.

15. Odvolací soud tedy uzavírá, že soudce soudu prvního stupně JUDr. Jan Čipera není vyloučen z projednání a rozhodnutí této věci a vyloučeni z projednání a rozhodnutí této věci nejsou ani soudci senátu odvolacího soudu.

16. Odvolací soud se ztotožnil se soudem I. stupně v tom, že žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost podaná povinnými zákonné náležitosti nesplňují. Je to dáno skutečností, že žalobní návrhy mají takové vady, že o nich nelze vést řízení, když ani není zřejmé, v čem by měl povinnými tvrzený zmatečnostní důvod anebo důvod obnovy řízení spočívat.

17. K nutnosti poskytnout v případě této konkrétní (několikáté v pořadí) žaloby pro zmatečnost, respektive žaloby na obnovu řízení, poučení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud uvádí, že z obsahu spisu a ze skutečností jemu známých z rozhodovací činnosti je zřejmé, že povinní reagují na jakékoli rozhodnutí žalobou pro zmatečnost, případně na obnovu řízení. Tyto mimořádné opravné prostředky jsou podávány povinnými prakticky „automaticky“ proti každému rozhodnutí soudu. Všechna tato podání povinných jsou zcela nedostatečná, ze zákonných náležitostí je u nich splněno jen označení rozhodnutí, proti kterému směřují.

18. Povinní byli poučováni, jak mají nedostatky žalob odstranit a že neučiní-li tak, bude její podání odmítnuto.

19. Odvolacímu soudu je rovněž z úřední činnosti známo, že podobný (obstrukční) procesní postup (podávání všech existujících řádných i mimořádných opravných prostředků proti všem rozhodnutím) povinní volí i ve všech dalších řízeních, jichž se účastní, přičemž i v nich byli mnohokrát poučeni o tom, jaké náležitosti musí žaloba na obnovu řízení, případně žaloba pro zmatečnost, splňovat, aby byla projednatelná.

20. Na základě uvedeného je podle odvolacího soudu možno uzavřít, že povinným je a musí být dobře známo, jaké náležitosti mají jejich podání obsahovat a i ve světle závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2024, č. j. IV. ÚS 1280/24, je odvolací soud přesvědčen, že poučení povinných o nutnosti odstranit vady žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost proti předmětnému usnesení Vrchního soudu v Praze nebylo nutné a soud prvního stupně by postupoval správně, i pokud by bez jeho poskytnutí tyto žaloby odmítl.

21. Odvolací soud tedy usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. Výrok o nákladech odvolacího řízení vzhledem k ustanovení § 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, odpadá, neboť o nákladech řízení přísluší rozhodnout soudnímu exekutorovi.

23. Zcela nad rámec tohoto rozhodnutí odvolací soud poukazuje na závěr ohledně dlouhodobého zneužívání práva na soudní ochranu ze strany povinných podáváním neurčitých, případně nedůvodných žalob, jakož i opravných prostředků, včetně mimořádných opravných prostředků, stran stejných povinných, formulovaný Nejvyšším soudem coby soudem dovolacím v rozhodnutí o dovolání proti stejnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2024, č. j. 4 Cmo 201/2024-16, proti němuž podali povinní žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. 2. 2025 sp. zn. 21 Cdo 85/2025 uvedl, že Nejvyššímu soudu je známo, že dovolatelé dlouhodobě zneužívají svého práva na soudní ochranu opakovaným podáváním neurčitých, popřípadě nedůvodných žalob, přičemž po zahájení řízení podávají velké množství procesních podání, jakož i opravných prostředků, včetně opravných prostředků mimořádných. Takové dlouhodobé a cílené počínání účastníka lze jednoznačně označit za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, a ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 3921/17). K obdobným závěrům dospěl i Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, a konkrétně ve vztahu k dovolatelům např. usnesení ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2979/2024, usnesení ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 20 Cdo 2935/2024, usnesení ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 27 Cdo 2615/2024, usnesení ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2294/2024, nebo usnesení ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 138/2024.