o zaplacení 396 454 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2024 č. j. 34 Cm 276/2022-203,

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl tak, že „Řízení se zastavuje.“ (výrok I.), „Žalobce je povinen nahradit žalovanému, k rukám jeho právního zástupce, náklady řízení ve výši 57 072 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.“ (výrok II.), „Žalobci se vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 15 858 Kč po právní moci tohoto usnesení.“ (výrok III.).

2. V odůvodnění soud prvního stupně (dále též jen „soud“) uvedl, že žalobou ze dne 13. 12. 2022 se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení 396 454 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 5. 11. 2024 žalobce ještě před zahájením jednání ve věci samé vzal žalobu v celém rozsahu zpět. Soud s odkazem na právě popsaný dispozitivní úkon žalobce řízení zastavil (§ 96 odst. 2 věta první o. s. ř.) a výrok o náhradě nákladů řízení opřel o § 146 odst. 1 větu první o. s. ř. s tím, že žalobce z procesního hlediska zavinil zpětvzetím žaloby zastavení řízení a je proto povinen nahradit žalovanému náklady řízení. Tyto náklady řízení spočívaly v mimosmluvní odměně a hotových výdajích právního zástupce žalovaného. Dále soud uvedl, že „Mimosmluvní odměna právního zástupce žalovaného činila celkem 44 550 Kč.“ a že „právní zástupce žalobce“ učinil v řízení celkem 7 úkonů právní služby (převzal zastoupení, podal vyjádření ve věci samé podáním ze dne 10. 10. 2023, nahlédl do spisu dne 6. 2. 2024, účastnil se jednání soudu dne 12. 2. 2024, na kterém nebylo jednáno ve věci samé, vyjádřil se podáním ze dne 27. 3. 2024 k odvolání žalovaného nikoliv ve věci samé, podáním ze dne 29. 10. 2024 zaslal výroční zprávy žalovaného a podáním ze dne 8. 11. 2024 vyčíslil své náklady řízení). Za převzetí zastoupení a vyjádření ve věci samé ze dne 10. 10. 2023 náleží zástupci žalovaného mimosmluvní odměna v plné výši 9 900 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. a), písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Za ostatní výše popsané úkony právní služby náleží právnímu zástupci žalované odměna ve výši poloviční 4 950 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 2 písm. c), písm. f), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Ke každému z popsaných úkonů právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1993 Sb. Zástupce žalovaného dále žádal náhradu za promeškaný čas ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny podle § 14 odst. 2 ve spojení s paragrafem 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za to, že vynaložil náklady s přípravou na jednání nařízené dne 6. 11. 2024, které se ale nekonalo pro zpětvzetí žaloby učiněné necelých 24 hodin před nařízeným jednáním. S odkazem na ustanovení § 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. soud uvedl, že právní zástupce žalovaného se k odvolanému jednání dne 6. 11. 2024 nedostavil, jednání bylo odvoláno pro zpětvzetí žaloby a právní zástupce žalovaného byl o odvolání jednání řádně a včas vyrozuměn ze strany právního zástupce žalobce (viz jeho podání ze dne 5. 11. 2024). Podle názoru soudu právním zástupcem žalovaného tvrzená příprava na jednání nařízené na 6. 11. 2024 byla nepochybně v zásadě stejného rozsahu jako příprava na jednání konaném 12. 2. 2024, na čemž nemění ani v mezidobí skončené dovolací řízení v podobné věci mezi účastníky, které mělo řešit podobné dovolací otázky, na kterých spočívalo zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání bylo v této obdobné věci odmítnuto. Tvrzená příprava právního zástupce žalovaného na jednání na 6. 11. 2024 proto dle názoru soudu nebyla zcela nezbytná, požadovaný úkon právní služby za přípravu lze hodnotit jako neúčelný, a soud proto požadovanou náhradu za promeškaný čas právnímu zástupce žalovaného za tento úkon právní služby nepřiznal. Dále soud uvedl, že náleží zástupci žalovaného náhrada hotových výdajů v podobě cestovného účtovaného ve výši 517 Kč za celkem 222 km jízdy vozidlem Mazda, registrační značka [SPZ], o průměrné spotřebě benzínu 6,1 l na 100 km jízdy a průměrné ceně 38,20 Kč za 1 litr benzinu podle § 157 odst. 4 písm. b), § 189 odst. 1 písm. a), písm. c) zákoníku práce, ve spojení s § 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhlášky č. 398/2023 Sb. s tím, že „vše“ je pak zvýšené o 21 % DPH, protože právní zástupce žalovaného je plátcem této daně (§ 137 odst. 1, 3 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 14a odst. 1 vyhlášky číslo 177/1996 Sb.) a uzavřel, že celkem tedy náleží žalovanému náhrada nákladů řízení 57 072 Kč a žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení v zákonné lhůtě k rukám jeho právního zástupce (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o. s. ř.). Dále ještě soud konstatoval, že řízení bylo zastaveno ještě před zahájením jednání ve věci samé, má žalobce právo na vrácení soudního poplatku sníženého o 20 % podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů s tím, že žalobce zaplatil soudní poplatek za zahájení soudního řízení ve výši 19 823 Kč, a má proto právo na vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 15 858 Kč, který mu bude vrácen z účtu Krajského soudu v Hradci Králové po právní moci tohoto usnesení.

3. Proti usnesení soudu prvního stupně v rozsahu výroku II. podal žalobce odvolání. Odvolatel má za to, že:

1) Soud prvního stupně nedostatečně zkoumal účelnost nákladů vynaložených žalovaným na zastoupení advokátem (srov. nález ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3000/11). Pokud jde o nahlédnutí do spisu dne 6. 2. 2024 soud nijak nezohlednil, že toto nahlédnutí nebylo vůbec třeba, to zejména s ohledem na skutečnost, že žalobce vedl s žalovaným u Krajského soudu v Hradci Králové již dříve řízení pod sp. zn. 35 ECm 1/2020-351, které je zcela identické jak co do tvrzení, tak co do podkladů a žalobce i žalovaný byli v uvedeném řízení zastoupení stejnými právními zástupci. Oba účastníci řízení tak byli s věcí detailně seznámeni již z uvedeného řízení, nebylo třeba, aby se žalovaný seznamoval se spisem v této věci „znovu“. Nadto platí, že uvedený úkon, tedy prvotní nahlédnutí do spisu je standardně soudy zahrnován do úkon převzetí věci a příprava zastoupení.

2) Stran vyjádření se žalovaného podáním ze dne 27. 3. 2024 k odvolání žalobce nikoliv ve věci samé, platí, že v tomto vyjádření žalovaný uvedl pouze (dle odůvodnění usnesení VS Praha č. j. 9 Cmo 141/2024-158 - žalobci nebylo toto vyjádření nikdy doručeno): „4.K odvolání se k výzvě soudu vyjádřil i žalovaný s tím, že se k odvolání nemůže vyjádřit, neboť žalobce své odvolání nijak neodůvodnil.“ Takové vyjádření nelze hodnotit ani jako úkon za poloviční odměnu, a to dle čl. 10 odst. 2 etického kodexu ČAK (Smluvní odměna musí být přiměřená. Nesmí být ve zřejmém nepoměru k hodnotě a složitosti věci), ale analogicky i např. usnesení VS Praha ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 8 To 59/99 či usnesení VS Praha č. j. 2 To 28/2004 ze dne 30. 9. 2004. K takovému přípisu není třeba žádný odborných znalostí, když odvolání žalobce (k němuž se žalovaný vyjadřoval) bylo podáno pouze jako blanketní.

3) Uvedené se vztahuje i na přiznané úkony „podáním ze dne 29.10.2024 zaslal výroční zprávy žalovaného a podáním ze dne 8. 11. 2024 vyčíslil své náklady řízení“. Dle uvedených rozhodnutí - usnesení VS Praha ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 8 To 59/99 či usnesení VS Praha č. j. 2 To 28/2004 ze dne 30. 9. 2004 nejsou taková podání účtovatelným úkonem a rovněž v souladu s již zmíněným čl. 10 odst. 2 etického kodexu ČAK (Smluvní odměna musí být přiměřená. Nesmí být ve zřejmém nepoměru k hodnotě a složitosti věci) je zřejmé, že odbornost takových přípisů je prakticky nulová. Za vyúčtování nákladů řízení se nadto standardně žádná náhrada nákladů neposkytuje. Není to povinnost žalovaného, aby toto vyčíslil, je to povinnost soudu, aby náhradu stanovil dle úkonů ve spisu. Také platí, že žalovaný si ve vyúčtování nárokoval náhradu za úkony, které v souladu s již uvedeným, žádnými úkony nejsou.

4. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud změnil v napadeném rozsahu (výroku II.) usnesení soudu prvního stupně tak, že za výše uvedené úkony se žalovanému žádná náhrada nákladů nepřiznává, resp. tedy přiznal žalovanému náhradu nákladů pouze za tyto úkony (a s tím související paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč) - převzetí zastoupení, podání vyjádření ve věci samé podáním ze dne 10. 10. 2023 a účast na jednání soudu dne 12. 2. 2024, na kterém nebylo jednáno ve věci samé (zde ve výši ½ odměny dle AT) - a přiznal žalobci náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení.

5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (výroku II.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně se blížilo v určitých aspektech hranici nepřezkoumatelnosti, ale vzhledem k tomu, co soud prvního stupně uvedl v odůvodnění ve spojení s výrokem, zůstala zachována platforma pro to, aby odvolací soud mohl rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu přezkoumat.

6. V posuzovaném případě soud prvního stupně uvedl, že právní zástupce „žalobce“ (správně měl na mysli soud prvního stupně zřejmě žalovaného - poznámka odvolacího soudu) „učinil“ v řízení celkem 7 úkonů právní služby, jejichž výčet uvedl v závorce (viz výše v reprodukční části) s tím, že poté přesně specifikoval 2 úkony právní služby, za něž přiznal mimosmluvní odměnu v „plné výši 9 900 Kč“ - konkrétně za převzetí zastoupení a za vyjádření ve věci samé ze dne 10. 10. 2023. A následně uvedl, že za ostatní popsané úkony právní služby náleží odměna právnímu zástupci žalovaného v poloviční výši 4 950 Kč.

7. Ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. je soud oprávněn přiznat účastníku jen tu náhradu nákladů řízení, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který úspěch ve věci neměl. Rozsah náhrady je tedy omezen účelností vynaložených nákladů. Byť tedy soud prvního stupně v rámci odůvodnění napsal toliko, že právní zástupce „žalobce“ „učinil“ (pouhé konstatování) v řízení celkem 7 úkonů právní služby, jejichž výčet uvedl v závorce, tak odvolací soud měl v kontextu posuzované věci za to, že tyto vypočtené úkony právní služby soud prvního stupně též hodnotil z hlediska splnění zákonného předpokladu pro přiznání náhrady - tedy jejich účelnosti a dospěl k závěru o jejich účelnosti, a proto za ně přiznal náhradu, byť v rámci odůvodnění rozhodnutí o tom není zmínka. Bez hodnocení a předchozího závěru o jejich účelnosti nemohou být splněny zákonné předpoklady pro jejich přiznání.

8. Odvolací soud se v rámci přezkumu náhradově nákladového výroku ztotožňuje se soudem prvního stupně - vyjma níže uvedeného:

Nahlížení do spisu (za nějž přiznal soud prvního stupně odměnu v poloviční výši, aniž uvedl konkrétní ustanovení právního předpisu) je z povahy věci součástí převzetí zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále též jen „vyhláška“). Otázka přiznání odměny za nahlížení do spisu byla v rámci ústavní stížnosti řešena i Ústavním soudem, který v usnesení ze dne 30. července 2008 sp. zn. I. ÚS 398/06 výslovně uvedl následující: „nahlížení do spisu je z povahy věci součástí převzetí zastoupení nebo obhajoby a tedy předpokládá splnění výše uvedené podmínky, tj. první porady s klientem. … Ústavní soud stejně tak za spektakulární argumentaci stěžovatelky považuje její odkaz na ustanovení § 11 odst. 3 a odst. 2 písm. f) vyhlášky, neboť za takový úkon, který by naplnil hypotézu a dispozici uvedeného odst. 3 nelze považovat - jak již bylo uvedeno - ani stěžovatelčino podání ze dne 7. 9. 2005; stejně tak za něj nelze považovat nahlížení do spisu, které je ostatně upraveno v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a), písm. b), resp. ve speciálním případě pod písm. f), jež však na souzenou věc vztáhnout nelze.“ Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. K tomuto závěru Ústavního soudu prezentovaném v uvedeném usnesení se Ústavní soud přihlásil i ve svém pozdějším usnesení ze dne 11. dubna 2013 sp. zn. I. ÚS 1107/13, v němž výslovně uvedl: „Ústavní soud odkazuje na vlastní usnesení ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 398/06. Tam stěžovatelka obdobně (vůči rozsudku Nejvyššího správního soudu) namítala, že nahlížení do spisu mělo být posouzeno jako samostatný úkon právní služby a měla být za něj přiznána odměna. Ústavní soud však její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.“

9. Odvolací soud apriori dokonce nevylučuje, že v určitých a zcela ojedinělých situacích daných mimořádnými okolnostmi posuzované věci může nastat zcela výjimečná situace, kdy by i za nahlížení do spisu či jeho prostudování v rámci civilního řízení, náležela advokátovi odměna jako za samostatný úkon právní služby. A to na základě § 11 odst. 1 písm. f) ve spojení s odst. 3 vyhlášky. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala. Lze-li totiž formou telefonického dotazu u vedoucí kanceláře zjistit či ideálně elektronicky (a to de facto s nulovými náklady), zda nebyla do spisu založena nějaká podstatná listina či listiny od protistrany s tím, že v takovém případě žádá účastník o její (jejich) zaslání (které pak soud účastníkovi elektronicky k žádosti a de facto bez nákladů za poštovné může zaslat), nejedná se o účelně vynaložený náklad, pakliže se advokát (či jen jím zmocněná osoba jako v daném případě viz č.l. 118) dostaví osobně tuto skutečnost zjistit a účtuje-li si za to odměnu jako za úkon právní služby, když se v takovém případě jedná de facto jen o administrativní úkon. Dle záznamu o nahlédnutí do spisu z 6. 2. 2024 si zmocněnkyně pořídila jen fotokopie ze spisu vlastním fotoaparátem. K uskutečnění takového úkonu navíc není třeba ani kvalifikované právní vzdělání. Ostatně to vyplývá i z doložené substituční plné moci, dle níž zmocněnkyně nebyla oprávněna činit žádné procesní úkony týkající se předmětného řízení, ani přijímat doručované písemnosti. Dlužno navíc dodat, že soud prvního stupně vždy zasílal podstatná podání žalobce na vědomí či k případnému vyjádření žalovanému.

10. Odvolacímu soudu je známo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, v němž Nejvyšší soud citoval k této otázce dosavadní judikaturu a uzavřel, že „Z uvedených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že za úkon právní služby spočívající v nahlížení a studiu spisu odměna advokátovi zpravidla nepřináleží, neboť studium spisu je zahrnuto v úkonu právní služby převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], či v úkonu právní služby první porady s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu], případně tvoří nezbytný předpoklad pro řádné zastupování i v průběhu řízení.“ Dále v tomto usnesení Nejvyšší soud odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2008, č. j. 5 Azs 33/2008-40 (dostupném na www.nssoud.cz), v němž tento připustil z tohoto pravidla výjimku za situace, že by nahlížení do spisu v konkrétní procesní situaci mohlo být podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu analogicky považováno za obdobu prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Ačkoliv lze tuto výjimku připustit, je třeba ji vykládat spíše restriktivně. To znamená, že ne každé nahlížení do spisu a jeho prostudování v rámci civilního soudního řízení lze analogicky posuzovat za samostatný úkon právní služby, za který by náležela advokátovi odměna, nýbrž jen takové prostudování spisu, které by svým významem mohlo odpovídat prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, neboť ani v trestním řízení nenáleží advokátovi za každé nahlížení do spisu či jeho prostudování odměna, nýbrž jen prostudování spisu „po skončení vyšetřování“, přesněji řečeno v okamžiku, kdy policejní orgán uzná vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby (srovnej § 166 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů). Toto prostudování vyšetřovacího spisu včetně jeho příloh je důležitým okamžikem trestního řízení, neboť obhajoba se může s vyšetřováním podrobně seznámit, reagovat na jeho průběh, zejména navrhnout doplnění dokazování, a může začít připravovat obhajobu pro další průběh trestního řízení uzavřel Nejvyšší správní soud. V daném případě s ohledem na výše uvedené odvolací soud nedospěl k závěru, že by vyúčtované nahlížení do spisu splňovalo výše popsaná kritéria, proto nepřiznal požadovanou odměnu za toto nahlížení do spisu, když má za to a to v souladu s ustálenou výše citovanou judikaturou, že nahlížení do spisu je z povahy věci součástí převzetí a přípravy zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a/ vyhlášky.

11. Soudem prvního stupně přiznaná odměna za „úkony právní služby“, a to „zaslání výročních zpráv“ podáním ze dne 29. 10. 2024, stejně tak jako „vyčíslení náhrady nákladů řízení“ účastníkem, a přiznaná náhrada za tuto odměnu, nemá oporu v právní úpravě. Ostatně soud prvního stupně neuvedl ani jediné ustanovení právního předpisu, ze kterého by vyplývalo, že se jedná o úkony právní služby, neuvedl k tomu ani žádnou argumentaci, na základě které by šlo uvedené úkony považovat za úkony právní služby a ostatně nenabídl ani žádnou judikaturu, ve které by takový závěr měl právní oporu.

12. Úkonem právní služby samozřejmě není ani žalovaným vyúčtovaný a požadovaný „úkon právní služby“ ze dne 4.11. 2024 (č.l. 188), jímž bylo jen „zaslání rozhodnutí Nejvyššího soudu v paralelním řízení“. Soudem prvního stupně sice nebyl tento „úkon právní služby“ přiznán, nicméně nebylo soudem prvního stupně ani nijak odůvodněno, proč přiznán nebyl.

13. Soud prvního stupně dále přiznal odměnu za „úkon právní služby“, a to za účast na soudním jednání bez projednání věci samé, které se konalo dne 12. 2. 2024 (č.l. 135) dle § 11 odst. 2 písm. f) ve spojení s § 11 odst. 3 vyhlášky, a to odměnu ve výši jedné poloviny. Dle názoru odvolacího soudu však nenáleží žalovanému za toto jednání odměna za úkon právní služby, ale „pouze“ náhrada za promeškaný čas za účast na jednání, které bylo odročeno, resp. v daném případě přerušeno, bez projednání věci samé, a to ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny dle § 14 odst. 2 vyhlášky. Z toho vyplývá i nesprávnost přiznání paušální náhrady hotových výdajů k tomuto - dle soudu prvního stupně „úkonu právní služby“. Jinak řečeno k této náhradě již nenáleží náhrada hotových výdajů.

14. Dále soud prvního stupně přiznal odměnu v plné výši za „vyjádření ve věci samé ze dne 10. 10. 2023. Měl-li soud prvního stupně na mysli skutečně toto podání, nešlo o vyjádření, ale o odůvodnění odporu (coby opravného prostředku) proti platebnímu rozkazu ze dne 5. 9. 2023 č. j. 34 Cm 276/2022-58 dle § 11 odst. 1 písm. k) ve spojení s § 11 odst. 3 vyhlášky (č.l. 63).

15. Dále soud prvního stupně přiznal odměnu v poloviční výši za „vyjádření se podáním ze dne 27. 3. k odvolání žalovaného nikoliv ve věci samé“. Měl-li soud prvního stupně skutečně na mysli toto podání, nešlo o vyjádření (žalovaného) se k odvolání „žalovaného“, ale o vyjádření žalovaného se k odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení ze dne 12. 2. 2024 č. j. 34 Cm 276/2022-147. Dle obsahu soudního spisu soud prvního stupně zaslal odvolání žalobci přípisem ze dne 11. 3. 2024, a to jen „k případnému“ vyjádření. Sám žalovaný ve vyjádření uvedl, že se k odvolání nemůže vyjádřit, protože žalobce odvolání proti usnesení o přerušení řízení nijak neodůvodnil. Odvolací soud za této situace nepovažoval ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. toto vyjádření za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který úspěch ve věci neměl. Rozsah náhrady je totiž omezen účelností vynaložených nákladů, jak již zdůrazněno výše.

16. Odvolací soud se ve zbývajícím rozsahu (ohledně nepřiznané odměny a náhrady za cestovné) ztotožňuje se soudem prvního stupně a pro stručnost odkazuje v tomto rozsahu na odůvodnění odvoláním napadeného výroku soudu prvního stupně. Shrnuto, ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně dle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. (nikoliv odst. 1, jak uvedl soud prvního stupně) platí, že jejich náhrada náleží žalovanému, jenž procesně nezavinil zastavení řízení. Žalobce je tudíž povinen nahradit účelně vynaložené náklady řízení před soudem prvního stupně žalovanému. Ty sestávají z mimosmluvní odměny advokáta v celkové výši 19 800 Kč, a to za tyto úkony právní služby: - převzetí a příprava zastoupení ze dne 4. 7. 2022 (č.l. 61) a - odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu z 5. 9. 2023 č. j. 34 Cm 276/2022-58 (č.l. 63), přičemž za jeden úkon právní služby dle § 7 bod 6. ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky náleží odměna 9 990 Kč a náhrady 2 hotových výdajů ve výši 600 Kč (přičemž náhrada hotových výdajů činí za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč). Přičíst je třeba ještě náhradu za promeškaný čas za účast na soudním jednání konaném dne 12. 2. 2024, které bylo odročeno, resp. v daném případě přerušeno, bez projednání věci samé (č.l. 135), a to ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny dle § 14 odst. 2 vyhlášky, tedy ve výši 4 950 Kč a dále cestovné ve výši 517 Kč (viz podrobněji odůvodnění soudu prvního stupně) a náhradu za daň z přidané hodnoty 21% ve výši 5 432 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem se jedná o částku ve výši 31 299 Kč, jež je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta coby zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

17. Pro úplnost odvolací soud ještě dodává, že náhradu za promeškaný čas strávený cestou k soudu a zpět dle § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky nebyl žalovaným ve vyúčtování požadován, nebyl tudíž ani přiznán.

18. Na základě výše uvedeného odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení.

19. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšnému žalobci. Žalovaný je tudíž povinen nahradit náklady odvolacího řízení žalobci. Ty sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby v celkové výši 4 950 Kč (odvolání proti procesnímu rozhodnutí /náhradově nákladový výrok usnesení/ dle § 11 odst. 2 písm. c/ vyhlášky) a náhrady jednoho hotového výdaje ve výši 300 Kč a přičíst je třeba ještě náhradu za daň z přidané hodnoty 21% ve výši 1 102,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem se jedná o částku ve výši 6 352,50 Kč, jež je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta coby zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).