o žalobě na obnovu řízení, k odvolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2021 č. j. 5 Cm 41/2013-481 ve znění opravného usnesení ze dne 21. září 2021 č. j. 5 Cm 41/2013-488,

1. Žalovaný se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 29. 6. 2020 domáhal obnovy řízení vedeného a skončeného u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cmo 86/2019. V návrhu tvrdil, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od právního názoru, vyjádřeného při jednání dne 7. 1. 2020, žalovaný s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí. Dále uvedl, že mezi účastníky je vedena řada soudních sporů, ve všech sporech se jedná o částku, kterou žalobce požaduje v souvislosti s vyúčtováním za bytové jednotky, liší se pouze časové úseky. V návrhu dále uvedl, že před Obvodním soudem pro Prahu 5 je pod sp. zn. 16 C 45/2017 veden mezi účastníky soudní spor týkající se vyúčtování roku 2012, kdy vyúčtování bylo provedeno způsobem identickým s vyúčtováním, které bylo předmětem sporu v projednávané věci. Městský soud jako soud odvolací vydal dne 21. 5. 2020 rozsudek pod č. j. 70 Co 59/2020-615, aplikace postupu uvedeného v předmětném rozhodnutí může dle názoru žalovaného pro žalovaného přivodit příznivější rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci, neboť nárok žalobce by byl při aplikaci tezí rozsudku č. j. 70 Co 59/2020-615 zamítnut. Tím, že odvolací soud v projednávané věci nezohlednil platby provedené žalovaným vůči žalobci, i když žalobce tyto platby vůči platbám do fondu oprav přiřadil, došlo k bezdůvodnému obohacení žalobce na úkor žalovaného, zamítnutí nároku žalobce v rámci odvolacího řízení by se pak projevilo i do výroku o nákladech řízení a příslušenství pohledávky. Žalovaný se rovněž domáhal v souladu s ustanovením § 235c o. s. ř. odložení vykonatelnosti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 86/2019-379 ze dne 7. 1. 2020, neboť proti žalovanému žalobce již zahájil exekuční řízení, toto je vedeno Exekutorským úřadem pro Prahu 1 pod sp. zn. 099 Ex 1739/20-16 na základě pověření vyplývajícího z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 5. 2020 č. j. 33 EXE 1212/2020-19, žalovanému byl v souvislosti s tímto řízením zablokován bankovní účet u Air Bank a.s.

2. V podání doručeném soudu dne 5. 2. 2021 žalobce uvedl, že návrh je zjevně nedůvodný, neboť rozhodovací praxe soudů ve skutkově podobných věcech nemůže být důvodem pro obnovu řízení dle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odkázal na bohatou judikaturu soudů, např. Ústavního soudu (věc jím vedená pod sp. zn. II. ÚS 111/98) nebo Nejvyššího soudu (věc jím vedená sp. zn. 20 Cdo 322/98).

3. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 9. září 2021 č. j. 5 Cm 41/2013-481 ve znění opravného usnesení ze dne 21. září 2021 č. j. 5 Cm 41/2013-488 tak, že „Žaloba na obnovu řízení se z a m í t á .“ (výrok I.), „Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení k rukám právního zástupce žalobce částku 15 611 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.“ (výrok II.).

4. V odůvodnění soud prvního stupně (dále též jen „soud“) po rekapitulaci řízení a citaci § 228 odst. 1 písm. a) a b) a dále § 233 odst. 1 a 2 o. s. ř. uvedl, že žalovaný se domáhá obnovy řízení z důvodu zřejmé nespravedlnosti uvedeného soudního rozhodnutí, jako konkrétní důvod pro obnovu řízení do rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 86/2019-379 ze dne 7. 1. 2020 tvrdí, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od dříve prezentovaného právního názoru. Jako důkaz pro povolení obnovy řízení označil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020 č. j. 70 Co 59/2020 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2020 č. j. 72 Co 64/2020-365. V podání, doručeném soudu dne 15. 8. 2021, ve kterém měl dle poučení soudu při jednání, konaném dne 15. 7. 2021, doplnit důkazy k prokázání důvodů pro povolení obnovy řízení, žalovaný opakovaně shrnul důvody, pro které by měl soud návrhu na obnovu řízení vyhovět, krom rozhodnutí Městského soudu v Praze, uvedených v návrhu na zahájení řízení, zmínil i rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 367/2019-1345 ze dne 10. 9. 2020. Na podání žalovaného reagoval žalobce podáním doručeným soudu dne 19. 8. 2021, ve kterém v podstatě prezentoval svoje dřívější stanovisko. Při jednání soudu, konaném dne 9. 9. 2021, provedl soud k návrhu žalovaného důkaz rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020 č. j. 70 Co 59/2020 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2020 č. j. 72 Co 64/2020-365. Jako nadbytečný neprovedl důkaz rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 367/2019-1345 ze dne 10. 9. 2020, neboť tento důkaz dle vyjádření žalovaného měl prokázat v podstatě totéž, co rozsudek a usnesení Městského soudu v Praze, tedy obsah soudního rozhodnutí.

5. Dále soud uvedl, že na základě daného skutkového stavu a provedených důkazů dospěl k závěru, že žalovaný důvody k povolení obnovy řízení neprokázal, neboť z provedených důkazů nebylo možno učinit závěr, že by odvolací soud v projednávané věci se znalostí uvedeného rozsudku a usnesení Městského soudu v Praze učinil jiné rozhodnutí než to, které je napadáno návrhem na obnovu řízení. Za stavu, kdy žalobce ani po poučení soudu při jednání, konaném dne 15. 7. 2021, neuvedl žádnou novou skutečnost, rozhodnutí nebo důkaz, jak předvídá ustanovení § 228, odst. 1, písm. a) o. s. ř., ani nepředložil žádné nové důkazy (písm. b/ téhož), dospěl k závěru, že podmínky pro obnovu řízení tak, jak předvídá ustanovení § 228 o. s. ř., v projednávané věci dány nejsou, neboť skutečnosti, kterých se žalobce v návrhu na povolení obnovy řízení dovolává, nejsou pro povolení obnovy řízení relevantní. Nad rámec soud ještě uvedl, že rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020 č. j. 70 Co 59/2020-615 není rozhodnutím pro řízení zásadním. Z obnovou napadeného rozhodnutí je pak zcela zřejmé, že odvolací soud v projednávané věci měl dostatek důkazů a ty vyhodnotil dle své vlastní úvahy, a to odlišně od hodnocení soudu prvního stupně. V žádném případě pak nelze na základě tvrzení a důkazů předložených žalovaným učinit závěr, že by Vrchní soud jako soud odvolací změnil svoje rozhodnutí při znalosti rozhodnutí Městského soudu v Praze, na které žalovaný odkazuje, spíše se to jeví nepravděpodobným, když sám žalovaný v bodě III odstavec 3 žaloby uvádí, že uvedené rozhodnutí Městského soudu jako soudu odvolacího koresponduje se závěry rozsudku soudu prvního stupně v projednávané věci. Z obnovou řízení napadeného rozsudku je zcela zřejmé, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tyto závěry soudu prvního stupně neakceptoval, ve svém rozhodnutí pak podrobně odůvodnil z jakého důvodu. Soud tedy žalobu na obnovu řízení zamítl z důvodu, že žalovaný neprokázal, že jsou dány zákonné důvody pro obnovu řízení, když netvrdil skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a/ a 211a/ též před odvolacím soudem a které by mohly pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, ale napadal pouze z jeho pohledu ne zcela konformní postup odvolacího soudu. Za stavu, kdy soud návrh na obnovu řízení zamítl, bylo nadbytečným rozhodovat o žádosti o odklad vykonatelnosti O nákladech řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobce byl ve věci úspěšný a přísluší mu tedy náhrada nákladů řízení podle vyhlášky č.177/1996 Sb.

6. Proti usnesení soudu prvního stupně podal žalovaný včasné odvolání. V odvolání vznesl tyto stěžejní odvolací námitky:

1) Důvody pro povolení obnovy řízení jsou naplněny. Jsou zde rozhodnutí, které bez své viny nemohl použít v řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek v ustanovení § 205a a 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, která pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Pro vyhovění žalobě na obnovu řízení postačuje, že se jeví pravděpodobným, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit pro účastníka, který obnovu řízení uplatnil, příznivější rozhodnutí ve věci, a to buď samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy. Příznivější výsledek řízení pro účastníka může rozhodnutí přivodit tehdy, jestliže soud v původním řízení vyřešil předběžnou otázku odchylně, než ji později rozhodl příslušný orgán (soud) a zjistí se, že příslušný orgán (soud) svým pozdějším rozhodnutím vyřešil stejné skutkové okolnosti jinak. Novým rozhodnutím je nejen rozhodnutí jiného nebo dalšího příslušného orgánu, které bylo vydáno v době původního řízení a jehož nemohl účastník bez své viny použít, ale také rozhodnutí, které bylo vydáno až po skončení původního řízení. Je nezbytné, aby nové rozhodnutí vypovídalo o skutečnostech a důkazech, které byly předmětem původního řízení - řešilo předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení.

2) Městský soud v Praze jako soud odvolací (tj. v daném případě se jedná o rozhodnutí soudu stejné úrovně) řeší stejné skutkové okolnosti jinak, a to v rozsudku č. j. 70 Co 59/2020-615 ze dne 21. 5. 2020 - zde se v čl. 11 odůvodnění rozsudku uvádí „Z listin, které jsou označeny jako „Vyúčtování nájemného a služeb poskytovaných s užíváním bytu“ předně vyplývá, že pod označením „nezúčtovatelné služby" správce eviduje předepsané úhrady vlastníků do fondu oprav a údržby". V čl. 15 odůvodnění je pak dále uvedeno... „Protože však s ohledem na koncepci žaloby odkazující na výsledky „vyúčtování" žalobce požadoval jako nedoplatek fondu oprav za b. j. 1306/6 za rok 2012 pouze 600 Kč, nemohl mu soud - jsa vázán žalobním požadavkem - přiznat více". Městský soud v Praze zde řeší stejné skutkové okolnosti jinak a zejména předběžnou otázku ohledně započtení plateb ze strany žalovaného odchylně, když tyto platby bere v úvahu a započítává je tak, jak je použil žalobce, kdy v tomto bodě vychází jednak z žalobního návrhu a jednak z důkazů předložených samotným žalobcem. Žalovaný se důvodně domnívá, že se zde jedná o případ, kdy stejné skutkové okolnosti jsou řešeny jinak a v návaznosti na to je i předběžná otázka vyřešena odchylně. V původním řízení Vrchní soud vyřešil stejné skutkové okolnosti jinak a rovněž předběžnou otázku posoudil jinak.

3) Žalovaný navrhoval rozsudek Krajského soudu v Plzni či. 13 Co 367/2019-1345 ze dne 10. 9. 2020 jako další důkaz, ale tento důkaz nebyl ze strany soudu prvního stupně proveden. V tomto řízení byly řešeny naprosto stejné - identické skutkové okolnosti. Naprosto identicky postupoval Městský soud v Praze i v dalším řízení - viz rozsudek č. j. 54 Co 33/2020-534 ze dne 19. 11. 2020. Z uvedených rozhodnutí, které žalovaný nemohl v původním řízení (před VS v Praze) bez své viny použít, posuzuje MS v Praze (shodně i KS v Plzni) jako soud odvolací, tj. soud, jehož rozhodnutí je stejné právní sily, stejné skutkové okolnosti odlišně a v návaznosti na to je ze strany soudu rovněž řešena i předběžná otázka odchylně. Pokud jsou zde stejné skutkové okolnosti - zejména identické koncepce žalob a identické důkazy (resp. identicky zpracované důkazy předložené samotným žalobcem) a listiny označené jako „Vyúčtování" jsou žalobcem předkládány jako jeden z jeho klíčových důkazů, kterými se snaží doložit svůj nárok, pak tyto listiny nelze opomíjet a je třeba s nimi při řešení předběžné otázky pracovat. Dané listiny dokládají, že v daném případě neexistuje „řádné vyúčtování", které by bylo splatné, tudíž nároky z vyúčtování služeb jimi žalobce nemůže dokládat a na jejich základě mu nárok z vyúčtování služeb ani nemůže být přiznán. Ale tyto listiny dokládají, že strany žalovaného bylo vůči žalobci plněno a jak žalobce s tímto plněním, které od žalovaného v posuzovaném období obdržel, naložil. Pokud z této listiny vyplývá, že považuje svoji povinnost v rámci položky fond oprav za splněnou, nelze dojít k jinému závěru, než že požadavek žalobce je v této části naprosto neoprávněný a nelze plnění v tomto směru soudem přiznat. Pokud by Vrchní soud v Praze měl k dispozici rozhodnutí Městského soudu v Praze - rozsudek č. j. 70 Co 59/2020615 ze dne 21. 5. 2020, tak by se v rámci předběžné otázky zabýval rovněž otázkou plateb, které žalovaný v posuzovaném období roku 2010 vůči žalobci učinil. V této souvislosti by pak v rámci hodnocení skutkových okolnosti a souvisejících předběžných otázek (např. upřesňování žalobního nároku žalobcem v rámci podání doručeného soudu dne 16. 10. 2018) tyto platby posoudil a rozhodl by o jejich započtení. V souvislosti se zohledněním plateb ze strany žalovaného by Vrchní soud v Praze v původním řízení nemohl přiznat v rámci odvolacího řízení částku 23 320,00 Kč. Tato částka představuje sice nárok žalobce v návaznosti na rozhodnutí schůze shromáždění žalobce z 26. 3. 2001 a 28. 8. 2006, ale nejsou proti tomuto nároku zohledněna plnění poskytnutá žalobcem v posuzovaném období. Pokud by Vrchní soud v Praze v rámci původního řízení řešil skutkové okolnosti stejně jako Městský soud v Praze a Krajský soud v Plzni, tak by pro posuzované období roku 2010 započetl platby žalovaného, které v tomto období žalovaný učinil proti nároku, který v rámci řešení předběžné otázky (tj. zda rozhodnutí schůze shromáždění žalobce z 26. 3. 2001 a 28. 8. 2006 jsou právním důvodem pro přiznání nároku na platbu do fondu oprav) vyhodnotil a v návaznosti na toto hodnocení by dále posuzoval jak žalobce svůj nárok na platbu do fondu oprav v rámci samotné žaloby a v rámci „ upřesnění" žalobního nároku v jeho podání ze dne 16. 10. 2018 specifikoval - vyčíslil. Pokud nárok žalobce na platbu do fondu oprav v roce 2010 za jednotku 1306/6 činil 11 148,00 Kč a žalovaný v daném roce na tuto jednotku uhradil 32 856,00 Kč, tak nelze žalobci v tomto směru cokoliv přiznat, tj. ani „upřesněným" žalobním nárokem ze dne 16. 10. 2018 částku 8 005,00 Kč. Pokud nárok Žalobce na platbu do fondu oprav v roce 2010 za jednotku 1306/9 činil dle VS 12 172,00 Kč (v podáních žalobce uváděna částka 12 180,00 Kč) a žalovaný v daném roce na tuto jednotku uhradil 12 581,00 Kč, tak nelze žalobci v tomto směru cokoliv přiznat, tj. ani „upřesněným“ žalobním nárokem ze dne 16. 10. 2018 částku 4 741,00 Kč.

5) Pokud by VS měl k dispozici výše specifikované rozhodnutí MS v Praze, tak by rovněž rozhodl odlišně ve věci nákladů řízení, protože by úspěch žalobce byl posuzován v jiném měřítku a jiném poměru.

7. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí změnil a obnovu řízení povolil.

8. K odvolání se vyjádřil též žalobce podáním ze dne 17. 1. 2022. Zrekapituloval, že v probíhajícím řízení o povolení obnovy jde o zodpovězení otázky, zda lze pozdější rozhodnutí soudu ve skutkově obdobné věci považovat za rozhodnutí, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně, pokud může přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci... “ ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dle názoru žalobce je nutné na tuto otázku jednoznačně odpovědět, že nikoliv. Obnova řízení je zcela výjimečným procesním institutem, jenž prolamuje zásadu res iudicata. Jako takovou ji tedy v zájmu ochrany právní jistoty účastníků řízení je třeba užívat pouze výjimečně a podmínky pro její povolení hodnotit restriktivně. Za rozhodnutí schopná být důvodem pro povolení obnovy by měla být považována jen rozhodnutí o předběžných otázkách, a to pouze a jen ve vztahu k právě projednávané věci.

9. Pokud by bylo připuštěno, že pozdější rozhodnutí jiného soudu ohledně skutkově podobného případu může být důvodem obnovy řízení, vyvolalo by to možnost dožadování se častého a třeba i opakovaného přezkoumávání již pravomocných rozhodnutí, což by vedlo k naprosté degradaci právní jistoty účastníků. Ostatně stejně tuto otázku řeší i bohatá judikatura soudů, např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1998 sp. zn. II. US 111/98 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 01. 1999 sp. zn. 20 Cdo 322/98. Není splněna podmínka pro povolení obnovy řízení odkazovaná žalovaným dle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když žalovaným odkazovaná novější rozhodnutí Městského soudu v Praze i Krajského soudu v Plzni, nerozhodovaly o předběžné otázce k rozhodnutí v probíhajícím řízení, ale pouze řešili podobnou předběžnou otázku pro rozhodnutí vlastní. I samotné odvolání žalovaného se jen z velmi malé části věnuje domněle jinému právnímu názoru Městského soud v Praze ve skutkově podobných případech v projednávané věci oproti právnímu názoru Vrchního soudu v Praze v projednávané věci. Z textu odvolání (a stejně tak samotného návrhu na povolení obnovy řízení) však vyplývá, že žalovaný polemizuje s domnělými právními názory Vrchního soudu v Praze a obnovu řízení chce využít k přezkoumávání skutkových a zejména právních závěrů pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze a to za situace, kdy v projednávané věci ani z jeho argumentace žádné novoty nevyplývají. Připuštění takového postupu by bylo fakticky učiněním z institutu obnovy řízení další instancí soudního řízení, což je zcela zřejmě postup, příčící se základním zásadám občanského soudního řízení. Navrhl, aby odvolací soud potvrdil odvoláním napadené usnesení jako věcně správné a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

10. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud přezkoumal v rámci provedeného jednání odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Podle § 228 odst. 1 o. s. ř. „žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci“. Podle § 228 odst. 2 o. s. ř. „žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout také pravomocné usnesení, kterým byl schválen smír, lze-li důvody obnovy podle odstavce 1 vztahovat i na předpoklady, za nichž byl smír schvalován; to platí obdobně pro pravomocný platební rozkaz, pravomocný rozsudek pro uznání a pravomocný rozsudek pro zmeškání“.

12. Podmínky ust. § 228 odst. 2 o. s. ř. v předmětné věci dány nebyly, neboť způsob rozhodnutí žalobou na obnovu napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze nebyl ten, že by jím byl schválen smír. Ani podmínky ust. § 228 odst. 1 o. s. ř. v dané věci nebyly naplněny, jak správně konstatoval soud prvního stupně. Nejsou tu dány žádné skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl žalovaný použít v původním řízení před soudem prvního stupně, resp. vzhledem k důvodům uvedeným v žalobě na obnovu ani za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211 o. s. ř. před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Za takováto rozhodnutí pak nelze v žádném případě považovat rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2020 č. j. 70 Co 59/2020-615 (zcela jiná věc týchž účastníků řízení o zaplacení částky 34 599,15 Kč). Skutečnost, že odvolací soud ve jmenovaném rozsudku zaujal určité právní závěry ve věci (odlišné od věci souzené a rozhodnuté u Vrchního soudu v Praze pod. sp. zn. 6 Cmo 86/2019, nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když jde o pravomocné rozhodnutí v jiné věci a právní závěr soudu je relevantní tudíž výlučně jen pro toto, jiné řízení. Potud lze plně souhlasit se žalobcem a jím poukazované judikatuře Ústavního soudu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1998 sp. zn. II. US 111/98, podle nějž „právní názor či jeho změna nemůže být novou skutečností, která měla nebo mohla být důvodem obnovy řízení podle § 228 o. s. ř.“. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999 sp. zn. 20 Cdo 322/98: „ bez ohledu na to, zda byl nález Ústavního soudu způsobilý mít vliv na výsledek sporu, není pochyb, že rozhodnutím, jež coby důvod obnovy předjímá ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. být nemůže. Takovými rozhodnutím totiž zákon míní rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 a 2 o.s.ř., tj. případy, když příslušný orgán rozhodl odlištně o pedběžné otázce, jestliže byl soud rozhodnutím předchozím vázán (§ 135 odst. 1 o.s.ř.) či z dřívějšího rozhodnutí vycházel (§ 135 odst. 2 o.s.ř.), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám (§ 135 odst. 2 o.s.ř.), a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak…“. Jde-li pak o žalovaným tvrzené druhé rozhodnutí – rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2020 č. j. 72 Co 64/2020-365, pak tento není pro danou věc vůbec relevantní i jen proto (byť i pro něj by jinak platilo výše uvedené), že v něm soud vzhledem k chybné aplikaci soudem prvního stupně provedené (chybně aplikován zák. č. 72/1994 Sb. namísto zák. č. 89/2012 Sb.) žádné právní stanovisko k právním otázkám týkajícím se vyúčtovávání plateb společenstvím vlastníků jednotek vůči svému členovi odvolací soud nezaujal. Bylo-li žalovaným v řízení o obnově namítáno ještě i rozhodnutí Krajského soudu v Plzni - rozsudek Krajského soudu v Plzni či. 13 Co 367/2019-1345 ze dne 10. 9. 2020, pak o tom by platilo to, co bylo uvedeno u výše prvně jmenovaného rozhodnutí /nejednalo se o předběžnou otázku relevantní pro toto řízení, ale o zcela odlišné, jiné řízení/, když navíc a především jej žalovaný v řízení soudu vůbec nepředložil a nebyl s ním tudíž ani prováděn důkaz před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (u něj k důkazu navrženo nebylo). V daném případě nebyly naplněny ani podmínky obnovy dle § 228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci, neboť jiný právní názor soudů v jiných řízeních není neprovedeným důkazem, tím nejsou ani rozhodnutí těchto jiných soudů (viz výše). Zákonné podmínky nutné pro povolení obnovy tedy v daném případě nebyly naplněny, když jinou rozhodovací praxi (pravomocná rozhodnutí) jiných soudů v jiných řízení za takovouto podmínku nelze v žádném případě považovat.

13. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné, neboť soud prvního stupně věc zcela správně posoudil po skutkové i právní stránce. Potvrdil též i náhradově nákladový akcesorický výrok.

14. Ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, v souladu se zásadou úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) platí, že jejich náhrada náleží úspěšnému žalobci. Žalovaný je tudíž povinen nahradit náklady odvolacího řízení žalobci. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce náklady písemně do 3 dnů ode dne konání jednání u odvolacího soudu nevyčíslil, sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby v celkové výši 4 120 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 17. ledna 2022 a účast na jednání odvolacího soudu dne 9. 8. 2022, přičemž za jeden úkon právní služby dle § 7 bod 5. ve spojení s § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. /dále jen „vyhláška“/ náleží odměna 2 060 Kč - počítáno z částky 23 320 Kč coby tarifní hodnoty) a náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč (přičemž náhrada hotových výdajů činí za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč). Dále pak náhradu daně z přidané hodnoty z uvedených částek v celkové výši 991 Kč. Celkem se jedná o částku ve výši 5 711 Kč, jíž je žalovaný povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám advokáta coby zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).