o zaplacení částky 141 438,20 Kč s přísl., o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2015, č. j. 37 Cm 134/2013-229,

1. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen soud I. stupně) ve výroku I., z důvodu zpětvzetí žaloby, zastavil řízení ohledně částky 33 290 Kč, ve výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 98 920 Kč s přísl., ve výroku III. zamítl žalobu co do částky 9 228 Kč s přísl., ve výroku IV. uznal žalovanou povinnou zaplatit na účet soudu částku 18 393 Kč, ve výroku V. uznal žalobce povinným zaplatit na účet soudu částku 1 174 Kč, a ve výroku VI. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 106 923,25 Kč k rukám zástupce žalobce.

2. Soud I. stupně posuzoval důvodnost žalobních tvrzení, podle nichž žalobce vznikl na základě zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o vlastnictví bytů, jak je zřejmé z notářského zápisu ze dne 17. 9. 2001, [Anonymizováno], [Anonymizováno], jehož přílohou jsou stanovy [Jméno žalobce]. žalobce měl uplatňovat proti žalované předmětné nároky v souvislosti s tvrzením, že žalovaná je vlastník bytové jednotky č. [Anonymizováno] v domě v [Anonymizováno] č.p. [Anonymizováno], [Anonymizováno], kterou žalovaná nabyla v rámci dědictví po své matce [Anonymizováno], zemřelé dne [Anonymizováno]. Tuto jednotku následně podle předávacího protokolu ze dne 15. 12. 2009 měla jako prodávající převést na kupujícího podle kupní smlouvy nesporně mezi nimi uzavřené. Vymáhány v tomto řízení mají být peněžité nároky vyplývající z jednotlivých vyúčtování záloh za roky 2005 až 2009, za něž žalovaná nehradila pravidelné zálohy na náklady spojené se správou domu a pozemku a za vodu a teplo.

3. Ve svém rozhodnutí soud I. stupně vycházel ze závěru o skutkovém stavu, podle něhož [Anonymizováno], jež se nezdržovala v bytové jednotce do své smrti [Anonymizováno] a žalovaná, jež podle soudu I. stupně převzala evidenční list k bytové jednotce, po smrti [Anonymizováno], žalobci nesdělily, že by bytovou jednotku pronajaly dalším osobám, příp. kolika osobám. Bytová jednotka však podle soudu I. stupně byla v rozhodném období užívána, neboť v tomto období v ní byla spotřebovávána voda. Podle soudu I. stupně nebylo prokázáno, že by žalovaná hradila stanovené příspěvky na správu domu, na opravy, na rekonstrukce a modernizace domu a stanovené zálohy na služby. Povinnost člena společenství vlastníků hradit tyto příspěvky a zálohy byla přitom podle soudu I. stupně stanovena měsíčně, a to na účet žalobce, jak má být zřejmé z čl. VIII, bod 2. písm. d) a e) a z čl. X, bod 1. stanov společenství vlastníků. Podle čl. X, bod 4. stanov společenství vlastníků se vyúčtování záloh provádí jednou ročně nejpozději do 90 dnů po skončení zúčtovacího období, vzájemné vypořádání přeplatků a nedoplatků se má provést nejpozději do 30 dnů po vyúčtování záloh. Podle zjištění soudu I. stupně se žalobce snažil žalované v únoru 2004 doručovat korespondenci na adresu [Anonymizováno], avšak korespondence byla vrácena jako nedoručená. Žalovaná podle soudu I. stupně neumožnila žalobci přístup do bytové jednotky pro účely vyúčtování spotřeby tepla a odečtu spotřeby vody. Podle soudu I. stupně vyúčtování záloh za roky 2005 až 2009 žalovaná převzala. Pokud je reklamovala, neuvedla konkrétně, v čem spatřuje chyby ve vyúčtování. Soud I. stupně přijal závěr, že nelze žalobci přičítat k tíži, že se vyúčtování záloh žalobcem liší od závěrů znalce o částku 8 821 Kč. V rámci závěrů o skutkovém stavu věci soud I. stupně vycházel z jím uvedených důkazů a zejména z výsledků znaleckého zkoumání.

4. V rámci právního posouzení věci soud I. stupně dovodil povinnost žalované plnit z ustanovení zákona o vlastnictví bytů č. 72/1994 Sb. a z čl. VIII, bod 2. písm. d) a e) a z čl. X, bod 1. bod 4 stanov společenství vlastníků jednotek. K žalovanou vznesené námitce promlčení uplatněných nároků přijal závěr, že žádný ze žalobcem uplatněných nároků není promlčen. Žalobce zažaloval jednotlivé nároky dne 16. 2. 2007 (19 628 Kč za rok 2005), dne 6. 11. 2008 (29 753 Kč za rok 2006), dne 4. 2. 2010 (33 935,32 Kč za rok 2007, 26 186,88 Kč za rok 2008) a dne 3. 11. 2010 (31 935 Kč za rok 2009), tj. ve čtyřleté promlčecí lhůtě podle § 397 obchod.zák.

5. Výroky rozsudku o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil výsledným úspěchem účastníků v řízení.

6. Proti výrokům I., II., IV., V. a VI. rozsudku podala odvolání žalovaná (odvolatelka). Má za to, že soud náležitě nereflektoval, že řízení bylo vedeno nejprve před věcně nepříslušným soudem, který nebyl oprávněn rozhodovat o tom, co je předmětem řízení. Žalovaná nesouhlasí se zastavením řízení ohledně částky 33 290 Kč, neboť podle jejího názoru žalobce neupřesnil blíže, v jaké části bere žalobu zpět. Žalovaná namítla, že žaloba a její rozšíření o další nároky dalšími podáními žalobce nejsou jasné, protože neobsahují přesné rozčlenění podle jednotlivých let a položek, co je na žalované požadováno, přičemž stav komplikuje i zpětvzetí žaloby co do částky 33 290 Kč. Uvedená nejasnost žaloby a jejího rozšíření podle odvolatelky bránila projednání věci. Soudem připuštěnou změnu žalobního návrhu podle závěrečného návrhu žalobce, má žalovaná za nekonkrétní, a nejasnost má být zvyšována jednotlivými částkami, o nichž soud rozsudkem rozhodl. Žalovaná uvedla, aniž rozvedla nesprávnosti jednotlivých závěrů soudu I. stupně, že převzetí důkazů (zjištění z nich) provedených v řízení před věcně nepříslušným soudem, je vadou řízení. Podle názoru žalované ze žádného z provedených důkazů neplyne, že by byla správná jediná položka ve vyúčtováních.

7. Dále namítla nesprávnost požadavku úhrady příspěvku do „fondu oprav“, resp. že nebyla na shromáždění společenství vlastníků zvána, neboť je třeba odmítnout názor, že byla pozvána vyvěšením pozvánky na příslušné shromáždění společenství vlastníků. Žalovaná v domě nebydlela, a pozvánku na tato shromáždění, nebo na provedení odečtu médií, jí žalobce nezasílal. Uvedla, že v řízení zpochybnila, že shromáždění společenství vlastníků každý rok rozhodovalo o výši plateb, a i kdyby se tak stalo, jde podle odvolatelky o neplatná rozhodnutí, protože žalovaná nebyla zvána na shromáždění společenství vlastníků. Proto se nemohla k věci vyjádřit. Poukázala na to, že v řízení namítala, že vyúčtování záloh nejsou řádná, a proto platební povinnost může nastat pouze tehdy, bude-li vypracováno vyúčtování nové. Z uvedených důvodů žalovaná nepovažuje za potřebné rozebírat jednotlivá vyúčtování záloh. Podle názoru žalované její platební povinnost nastoluje až rozsudek, a proto nemohla být v prodlení s placením již v roce 2006 atd., jak soud rozhodl. Žalovaná setrvala na svém názoru, že místem plnění bylo její bydliště v [Anonymizováno], kam si měl žalobce pro peníze přijet. Žalovaná namítla, že otázku promlčení je třeba posoudit podle občanského zákoníku (OZ). Podle názoru žalované má, i při neúspěchu ve sporu, právo na náhradu nákladů řízení, neboť měla zájem platit, ale pouze tolik, kolik bylo po právu, svým chováním nezavdala příčinu k žalobě. Ostatně náklady vynaložené u soudu nejen místně, ale i věcně nepříslušného, nejsou účelně vynaložené náklady řízení.

8. Žalobce se ve vyjádření k odvolání zejména ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně.

9. Vrchní soud v Praze přezkoumal rozsudek v napadeném rozsahu podle § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k níže uvedeným zjištěním a závěrům.

10. Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobce se žalobou domáhá, aby mu žalovaná, jež se děděním stala vlastnicí tam označené bytové jednotky a která ji v prosinci 2009 převedla na nové vlastníky, zaplatila z titulu nedoplatků za služby související s užíváním jednotky za roky 2005 až 2009 (dále též rozhodné období) částku 141 438,20 Kč s příslušenstvím.

11. Podle žaloby v roce 2005 žalovaná nezaplatila žádnou zálohu vztahující se k předmětnému bytu a z toho důvodu - po zohlednění přeplatků za roky 2003 a 2004, kdy ještě zálohy platila tehdejší vlastnice jednotky (matka žalované) - jí podle písemnosti označené jako „vyúčtování záloh za rok 2005“ měl vzniknout dluh v částce 19 628 Kč. Podle „vyúčtování služeb a plateb do fondu oprav za rok 2006“ jí pak - po zohlednění zaplacené částky 2 000 Kč - vznikl za uvedený rok dluh ve výši 29 753 Kč. Za rok 2007 jí podle „vyúčtování služeb spojených s užíváním jednotky“ vznikl dluh v částce 33 935,32 Kč. Za rok 2008 šlo o částku 26 186,88 Kč, a to po započtení jednorázové platby do fondu údržby a oprav ve výši 18 000 Kč. Podle dalšího „vyúčtování služeb spojených s užíváním jednotky“ dluží žalovaná za rok 2009 částku 31 935 Kč.

12. Odvolací soud vychází z § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., (NOZ - nový občanský zákoník), podle něhož, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry (jiné než týkající se práv osobních, rodinných a věcných), vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (o něž jde i v posuzované věci), jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinností tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Podle § 14 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se jeho ustanoveními i právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti (tj. před 1. lednem 2014). Vznik těchto právních vztahů a nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (o něž jde v tomto řízení) se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 1). Rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se provede podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2).

13. Podle právního názoru odvolacího soudu, zohledňujícího závazný právní názor Nejvyššího soudu České republiky č. j. 26 Cdo 4637/2018-310 ze dne 5. 6. 2019, se soudní praxe ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen. O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze tedy hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele stanovila v rozhodné době vyhl. č. 372/2001 Sb. (viz rovněž § 14 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.). V § 2 písm. h). Ta vymezila pojem zúčtovacího období jako období, za které vlastník provede rozúčtování a následné vyúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a na poskytování teplé užitkové vody. Zúčtovací období je nanejvýš dvanáctiměsíční a jeho počátek stanoví vlastník po dohodě s odběratelem. Jde-li o ostatní poskytované služby, v rozhodné době nebyly obsahové náležitosti vyúčtování stanoveny zvláštním právním předpisem. Podle názoru odvolacího soudu, zohledňujícího uvedené právní úvahy vyjádřené Nejvyšším soudem České republiky v rozhodnutí č. j. 26 Cdo 4637/2018-310 ze dne 5. 6. 2019, vyúčtování služeb, aby vůbec mohlo jít o vyúčtování, musí obsahovat minimálně údaj o ceně za tu kterou službu a současně též údaj o množství dodané služby (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví); vlastník jednotky totiž musí z obsahu vyúčtování zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda pronajímatelem požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši. Je-li vyúčtování nesprávné, není zde (řádného) vyúčtování jako předpokladu pro vznik platební povinnosti. Protože (řádné) vyúčtování je také předpokladem pro vznik splatnosti částky v něm uvedené (nedoplatku), nestává se vyúčtovaná částka splatnou, a to ani z části. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že pozdější (řádné, správné) vyúčtování může (a většinou také bude), obsahovat - číselně vyjádřeno - zčásti nebo zcela částky, jež byly původně (nikoli však řádně) vyúčtovány. Nejde zde totiž o to, zda - číselně vyjádřeno - bylo původní vyúčtování vyšší nebo nižší, případně stejné jako vyúčtování řádné (správné). Rozhodné je, že splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku) řádného vyúčtování, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, přičemž právo domáhat se vyúčtování záloh na služby (a tomu odpovídající povinnost služby vyúčtovat) se promlčuje v tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. prosince 2013 (OZ).

14. Z uvedeného je podle odvolacího soudu zřejmé, že o vyúčtování úhrad za služby lze hovořit pouze tehdy, obsahuje-li předložené vyúčtování všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Nevyhovuje-li vyúčtování tomuto požadavku, potom poskytovatel služeb nesplnil svoji povinnost vyúčtovat příjemci služeb skutečnou výši nákladů a záloh na jednotlivé služby, nyní výslovně zakotvenou v ustanovení § 7 zákona č. 67/2013 Sb., když každé zálohové plnění je třeba vyúčtovat. Nebylo-li vyúčtování služeb řádné (v souladu se smlouvou a předpisy jej regulujícími), povinnost provést řádné vyúčtování nadále trvá. Není-li vyúčtování služeb věcně správné, trvá nejen povinnost poskytovatele vyúčtování řádně provést, ale i v důsledku nesplnění uvedené povinnosti nenastala ani splatnost nedoplatku (popřípadě přeplatku) plynoucího z vyúčtování.

15. S ohledem na shora uvedené, jestliže soud I. stupně vyšel ze zpracovaného znaleckého posudku, včetně výpočtů odebraného množství jednotlivých médií a na straně druhé současně dovodil, že vyúčtování za roky 2005 až 2009 jsou řádná, nelze se ztotožnit s uvedeným podstatným právním závěrem o řádnosti jednotlivých vyúčtování. Proto odvolací soud v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu učinil dílčí závěr, podle něhož splatnost ve vyúčtování vyčíslených nedoplatků nenastala, na čemž nic nemění znalcem stanovené nedoplatky.

16. Uvedený právní názor odvolacího soudu je zřejmý z obsahu spisu a z provedeného dokazování, neboť, s výjimkou nedoplatků za studenou vodu, ohledně níž je ve vyúčtováních uvedena spotřeba a celkový nedoplatek, z čehož je cena za 1 m3 jednoduchou matematickou operací lehce odvoditelná, a nákladů na teplo, především za rok 2005, nejsou další položky vyúčtování nijak konkretizovány údaji o způsobu výpočtu. Plyne z nich pouze tzv. spotřeba, avšak vyjádřená jen celkovou finanční částkou za příslušný kalendářní rok, a to bez bližší konkretizace, jakož i nedoplatek vyčíslený stejnou částkou, neboť odvolatelka neplatila žádné zálohy. Množství odebrané služby a cena za její jednotku, popřípadě jiná kritéria výpočtu nedoplatku (např. podle podlahové plochy jednotky či počtu osob v ní žijících v rozhodném období), z nich nevyplývají. Na tom nic nemění ani obecný odkaz na podlahovou plochu či počet osob žijících v rozhodném období v jednotce, jenž bez vázanosti na konkrétní službu nemá žádnou vypovídací hodnotu.

17. S ohledem na uplatněnou námitku promlčení odvolací soud ve shodě s Nejvyšším soudem poukazuje na skutečnost, že právo domáhat se vyúčtování záloh na služby (a tomu odpovídající povinnost služby vyúčtovat) se promlčuje v tříleté promlčecí době podle § 101 OZ (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013), jak je zřejmé z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 3256/2015. Lze-li podle citované judikatury vůbec uvažovat o vyúčtování úhrad za služby jen tehdy, obsahuje-li předložené vyúčtování všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši, není pochyb o tom, že není-li vyúčtování věcně správné, nesplnil poskytovatel služeb svoji povinnost vyúčtovat (každé zálohové plnění je třeba vyúčtovat) příjemci služeb skutečnou výši nákladů a záloh na jednotlivé služby, nyní výslovně zakotvenou v ustanovení § 7 zákona č. 67/2013 Sb. Nebylo-li vyúčtování služeb řádné (v souladu se smlouvou a předpisy jej regulujícími), povinnost provést je nadále trvá.

18. Na základě uvedeného lze tedy základní práva a povinnosti související s projednávanou problematikou vyúčtování služeb členům SVJ vyjádřit tak, že není-li vyúčtování služeb věcně správné, trvá nejen povinnost poskytovatele vyúčtování provést, a to řádně, třebas i v průběhu řízení před soudem. Tomu odpovídá i dílčí právní závěr dovozovaný z nesplnění uvedené povinnosti, a to, že v takové situaci zatím nemohla nastat ani splatnost nedoplatku (popřípadě přeplatku) plynoucího z vyúčtování, což následně dopadá rovněž do omezení možnosti domáhat se placení též příslušenství jistiny. Protipólem uvedené povinnosti poskytovatele řádně provést vyúčtování je právo člena SVJ domáhat se vyhotovení a předání řádného vyúčtování (viz např. shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 3256/2015).

19. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud, ve světle shora uvedených právních závěrů Nejvyššího soudu, nemohl nahlížet jako na správné na uvedené právní závěry soudu I. stupně týkající se správnosti vyúčtování za služby za jednotlivá období, z nichž je dovozována existence nároku žalobce, uzavřel, že napadený rozsudek v rozsahu podaného odvolání neobstojí. Z tohoto pohledu proto bude muset být uplatněný nárok soudem I. stupně opakovaně posouzen ve vztahu k jednotlivým dílčím nárokům, jakož i k celkovému nároku, což s ohledem na rozsah nutného dokazování a na nutnost nového posouzení dílčích uplatňovaných nároků a celkového nároku, nelze učinit v řízení před odvolacím soudem.

20. Na tomto místě odvolací soud konstatuje, že před odvolacím soudem za dané skutkové situace neobstála argumentace odvolatelky vyjadřující nesouhlas s dispozicemi žalobce s předmětem sporu, neboť podle odvolacího soudu je žaloba, i po dispozicích žalobce s uplatněným nárokem, projednatelná a neuspěje námitka žalované poukazující na nejasnosti žaloby, na její neurčitost a nesrozumitelnost. Již nyní odvolací soud konstatuje, že se neztotožňuje ani s argumentací odvolatelky, poukazující na skutečnost, že žalobce úkony disponující s nárokem činil v době, kdy věc byla projednávána věcně nepříslušným soudem. K tomu odvolací soud konstatuje, že k zahájení občanského soudního řízení dochází dnem podání žaloby, byť by se tak stalo i u místně a věcně nepříslušného soudu (R 6/97). Úkonům účastníků řízení je proto nutno přikládat příslušné hmotněprávní a procesní účinky a stejně tak je nutno nahlížet na rozhodnutí soudu, pokud nebyla zrušena cestou řádných či mimořádných opravných prostředků.

21. Stejně tak se odvolací soud neztotožnil s výhradami odvolatelky ohledně tvrzené nesprávnosti požadavku žalobce na úhrady příspěvku do fondu oprav, resp. ohledně obrany žalované, že nebyla na shromáždění společenství vlastníků zvána, z čehož by mělo být dovozováno, že žalovaná není vázána rozhodnutími nejvyššího orgánu SVJ o výši příspěvků do fondu oprav. K tomuto odvolací soud konstatuje, že jednotlivá rozhodnutí shromáždění SVJ týkající se příspěvků do fondu oprav nebyla podle obsahu spisu s úspěchem napadena návrhem na určení neplatností a z toho důvodu je těmito rozhodnutími i žalovaná vázána a ani soud nemá možnost v rámci vedeného sporu posuzovat předběžnou otázku platnosti rozhodnutí přijatých v průběhu jednotlivých shromáždění SVJ. Neobstojí proto z pohledu odvolacího soudu výhrady žalované poukazující na jí tvrzené nesprávné postupy shromáždění SVJ při určování příspěvků do fondu oprav v rámci rozhodování shromáždění SVJ. Stejně tak, s ohledem na stanovy SVJ neupravující povinnost SVJ objíždět a navštěvovat členy SVJ za účelem inkasa plateb, nemůže obstát argumentace odvolatelky, podle níž je místem plnění jejích závazků vůči SVJ její bydliště v Praze, kam si žalobce podle odvolatelky měl pro peníze přijíždět.

22. Konečně náklady řízení v souvislosti s řízením před soudem nemá podle právního názoru odvolacího soudu význam rozlišovat na náklady řízení vynaložené před příslušným soudem a vynaložené před nepříslušným soudem, když v obou případech je nutno na tyto náklady, jak bylo naznačeno shora, nahlížet jako na náklady účelně vynaložené.

23. Proto odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a napadené rozhodnutí soudu I. stupně v odvoláním napadeném zbývajícím rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

24. O nákladech řízení před soudy všech stupňů rozhodne soud v rozhodnutí, jímž řízení ve věci samé bude u něho končit.

25. V další fázi řízení se bude soud I. stupně zabývat v souladu se shora uvedenými právními názory Nejvyššího soudu i soudu odvolacího posouzením tvrzeného závazku žalované, včetně jeho příslušenství, když uvedené bude ve smyslu rozsudku Nejvyšší soud České republiky č. j. 26 Cdo 4637/2018-310 ze dne 5. 6. 2019 představovat rozsáhlé dokazování, jež přesahuje možnosti řízení před odvolacím soudem, v rámci něhož bude muset být postavena na jisto zejména existence a splatnost jednotlivých dílčích tvrzených závazků žalované.

26. Ze všech shora uvedených důvodů rozhodl odvolací soud způsobem uvedeným ve výrokové části tohoto usnesení.