o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, k odvolání společnosti HIT PODNIK s. r. o., IČO 055 98 028, sídlem Branická 213/53, Braník, 147 00 Praha 4, zastoupené advokátem Mgr. Michalem Poupětem, sídlem Konviktská 291/24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2024, č. j. 85 Cm 1988/2023-19,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením výrokem I. přiznal likvidátorovi [Jméno navrhovatele A] (dále jen „likvidátor“) společnosti [Jméno navrhovatele B]. (dále jen „společnost“) odměnu ve výši 10 000 Kč a náhradu hotových výdajů likvidace ve výši 500 Kč s tím, že „celková částka 10 500 Kč bude vyplacena z účtu zdejšího soudu po právní moci usnesení“, výrokem II. uložil společnosti povinnost nahradit státu náklady vynaložené na náhradu nákladů likvidace ve výši 10 500 Kč.

2. V odůvodnění usnesení soud prvního stupně konstatoval, že usnesením ze dne 9. srpna 2023, č. j. 85 Cm 1988/2023-3, rozhodl o zrušení společnosti, nařídil její likvidaci a jmenoval jí likvidátora. Usnesením ze dne 12. prosince 2023, č. j. 85 Cm 2595/2023-24, jež nabylo právní moci dne 18. prosince 2023, na návrh společnosti a společníka rozhodl, že se společnost nezrušuje. Soud prvního stupně s odkazem na § 7 odst. 1 a § 9 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují se některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob (dále jen „nařízení“), přiznal likvidátorovi odměnu ve výši 10 000 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 500 Kč.

3. Výrok II. o náhradě nákladů řízení odůvodnil s odkazem na § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tím, že společnost zavinila nařízení likvidace, neboť neplnila zákonné povinnosti.

4. Proti usnesení soudu prvního stupně podala společnost odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud výrok I. usnesení soudu prvního stupně změnil, tak že likvidátorovi přizná odměnu ve výši 1 000 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 500 Kč, a výrok II. zrušil.

5. Odvolatelka namítá, že soud prvního stupně pochybil, když usnesením ze dne 9. srpna 2023, č. j. 85 Cm 1988/2023-3, rozhodl o zrušení společnosti a jmenování likvidátora z důvodu že společnost nemá po dobu více než dvou let statutární orgán. Soud prvního stupně společníkovi odvolatelky neposkytl lhůtu stanovenou § 198 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), a k nápravě tvrzených skutečností odvolatelku nevyzval. Uvedla, že jednatel [tituly před jménem] [Anonymizováno] vykonával funkci jednatele do 25. července 2023. Soud prvního stupně tak rozhodl o zrušení společnosti jen 15 dní poté, co došlo k zániku funkce jednatele. Nový jednatel společnosti byl jmenován dne 19. září 2023. Postup soudu prvního stupně proto považuje za nepřiměřený, neboť odvolatelka je činná a zákonem stanovené povinnosti plní řádně. Uložení povinnosti nahradit náklady likvidace, kterou odvolatelka nezavinila považuje za zcela nepřípustný postup, jež je v rozporu s čl. 11 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“). Likvidátorovi přiznanou odměnu považuje za nepřiměřeně vysokou, neboť nenastaly skutečnosti odůvodňující navýšení jeho odměny na 10 000 Kč. Závěrem poukázala na skutečnost, že napadené usnesení nebylo jejímu právnímu zástupci doručeno.

6. Likvidátor navrhl, aby odvolací soud výrok I. usnesení soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, neboť přiznanou odměnu považuje za přiměřenou a v souladu s konstantní judikaturou. V průběhu likvidace učinil standartní úkony spočívající v ověření majetkových poměrů společnosti a naplnění účelu likvidace. Veškeré úkony směřovaly k výmazu společnosti z obchodního rejstříku, k čemuž v návaznosti na zrušení likvidace nedošlo. Ohledně výroku II. ponechává likvidátor rozhodnutí na úvaze odvolacího soudu.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nejprve zkoumal, zda odvolání proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně podala osoba k tomu oprávněná, a dospěl k závěru, že nikoliv.

8. Podle § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

9. Podle § 218 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

10. Oprávnění k podání odvolání má účastník řízení. V poměrech projednávané věci, tj. v řízení o určení odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, však není společnost (odvolatelka) účastníkem předmětného řízení. V něm jde o posouzení oprávněnosti požadavku likvidátora za jím provedené úkony v rámci jím provedené likvidace společnosti, kterou vyplácí stát. V dané situaci, kdy bylo o odměně likvidátora rozhodováno až po pravomocném skončení řízení ve věci samé, není ani možné společnost zavázat k povinnosti zaplatit státu vzniklé náklady řízení. Samotné rozhodnutí o přiznání odměny likvidátora a náhrady hotových výdajů v souvislosti s jím provedenou likvidací však (bez dalšího) nezakládá účastenství společnosti v řízení o určení odměny likvidátora.

11. Jinak řečeno, odměna likvidátora a náhrada hotových výdajů likvidace je nákladem, který v poměrech projednávané věci hradí stát. Společnost není účastníkem řízení o přiznání (určení) výše odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora. Odvolání směřující proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně bylo tudíž podáno osobou k jeho podání podle § 218 písm. b) o. s. ř. neoprávněnou. Námitkami společnosti vztahujícími se k samotné výši odměny likvidátora a náhradě hotových výdajů likvidace se odvolací soud proto blíže nezabýval.

12. Odvolací soud proto odvolání společnosti proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně podle § 218 písm. b) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl (výrok I. tohoto usnesení).

13. Odvolací soud dále přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Byť nelze argumentaci odvolatelky zcela přisvědčit, nemůže usnesení soudu prvního stupně z níže uvedených důvodů obstát.

14. Z obsahu soudem prvního stupně předloženého spisu se podává, že soud prvního stupně usnesením ze dne 9. srpna 2023, č. j. 85 Cm 1988/2023-3, jež nabylo právní moci dne 6. září 2023, společnost zrušil, nařídil její likvidaci, ustanovil jí opatrovníka, jmenoval jí likvidátora a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 12. prosince 2022 (správně 2023), č. j. 85 Cm 2595/2023-24, jež nabylo právní moci dne 18. prosince 2023, Městský soud v Praze k návrhu společnosti a jejího jediného společníka změnil své výše uvedené usnesení ze dne 9. srpna 2023, č. j. 85 Cm 1988/2023-3, tak, že se společnost nezrušuje, její likvidace se nenařizuje a společnosti se likvidátor nejmenuje; rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení. Následně soud prvního stupně vydal odvoláním napadené usnesení.

15. Pokud jde o výrok II. napadeného usnesení, ve kterém soud prvního stupně uložil společnosti povinnost zaplatit státu částku určenou ve výroku I. jako odměnu a hotové výdaje likvidátora, odvolací soud předně uvádí, že k tomuto postupu nebyly splněny zákonné podmínky dané ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř., dle kterého má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že soud prvního stupně takto rozhodl o povinnosti společnosti zaplatit náhradu nákladů státu až poté, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno. Soud prvního stupně tak nesprávně uložil povinnost společnosti podle § 148 odst. 1 o. s. ř. nahradit státu náklady [jež mu nadto dosud ani nevznikly (odměna a náhrada hotových výdajů nebyly likvidátorovi státem vyplaceny)].

16. Je třeba připomenout, že – jak vyplývá ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 11. února 2004, sp. zn. I. ÚS 672/03 - je nepřípustné, aby obecný soud rozhodoval o nákladech řízení dodatečně mimo časový rámec stanovený občanským soudním řádem. Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. rozhodne soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Ustanovení § 166 odst. 1 o. s. ř. umožňuje soudu vydat doplňující rozhodnutí mimo jiné i o nákladech řízení, toliko však do doby, než rozhodnutí ve věci nabude právní moci. Pokud soud v této lhůtě opomene rozhodnout o nákladech řízení, které dosud vynaložil v průběhu řízení soud, resp. stát, je dodatečné stanovení povinnosti účastníka řízení k náhradě těchto nákladů vyloučeno. Takový postup je totiž v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 LZPS a v konečném důsledku zasahuje do vlastnického práva účastníka řízení garantovaného čl. 11 odst. 1 LZPS. Nelze totiž ani připustit, aby měl stát, pokud jde o náhradu vynaložených nákladů v soudním řízení, výhodnější postavení než kterýkoliv z účastníků řízení, jenž se může domáhat dodatečného stanovení povinnosti k úhradě nákladů pouze ve lhůtách podle občanského soudního řádu.

17. S ohledem na shora uvedené odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně nepostupoval správně, pakliže o povinnosti zaplatit státu náklady řízení rozhodl po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení ve věci samé skončeno.

18. Současně odvolací soud dodává, že dle § 137 odst. 1 o. s. ř. jsou náklady řízení zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle § 100 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně však za náklady státu označil v přezkoumávaném rozhodnutí odměnu a náhradu nákladů spojených s likvidací, které byly přiznány Likvidátorovi, jenž byl společnosti ustanoven podle § 191 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Taková částka však není nákladem účastníka ani jeho zástupce ani nákladem důkazu, jde o nárok založený ustanovením § 7 odst. 1 a § 9 odst. 2 nařízení s odkazem na § 195 o. z., tedy o nárok založený úpravou hmotného práva, o němž nelze rozhodovat v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení ve věci zrušení společnosti.

19. Odvolací soud proto z výše pospaných důvodů výrok II. usnesení soudu prvního stupně odklidil a bez náhrady jej podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil, neboť nemělo být vůbec vydáno.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud v souladu s § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních věty první ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř., jelikož okolnosti odůvodňující přiznání náhrady nákladů řízení některému z jeho účastníků odvolací soud neshledal.