o zrušení obchodní korporace s likvidací a jmenování likvidátora, o odvolání účastnice 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019, č. j. 84 Cm 1179/2019-5

1. Městský soud v Praze rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením tak, že výrokem I. zrušil obchodní korporaci [Jméno navrhovatele A]., IČO [IČO navrhovatele A], sídlem [Adresa navrhovatele A] (dále jen „Společnost“) a nařídil její likvidaci. Výrokem II. jmenoval likvidátorem Společnosti [tituly před jménem] [Anonymizováno], nar. [Anonymizováno], sídlem [adresa], výrokem III. uložil Společnosti povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč státu na účet soudu č. [č. účtu], VS [var. symbol], a to do patnácti dnů od právní moci usnesení a výrokem IV. soud prvního stupně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Navrhovatel se jakožto správce daně domáhal zrušení Společnosti podle § 93 písm. b) zákona č. 90/2012 Sb. zákona o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“) vzhledem k tomu, že ve Sbírce listin obchodního rejstříku není založená žádná účetní závěrka, a tím Společnost neplní povinnosti dané zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Dále Společnost nepodala za žádné zdaňovací období daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob a je nekontaktní i přes mnohé výzvy navrhovatele. Z těchto důvodů měl navrhovatel za to, že Společnost nevykonává svou činnost po dobu více než jednoho roku a navrhl její zrušení.

3. Společnost se k návrhu na zahájení řízení k výzvě soudu prvního stupně nijak nevyjádřila.

4. Soud prvního stupně z rejstříkového spisu zjistil, že Společnost nezakládá zákonem stanovené listin do Sbírky listin a že na výzvu k nápravě, která byla Společnosti doručena dne 24. 10. 2019, nikterak nereagovala. Soud prvního stupně tak došel k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky dle § 93 písm. b) ZOK pro zrušení Společnosti a její likvidaci. Podle § 191 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) jmenoval soud likvidátora ze seznamu insolvenčních správců. O poplatkové povinnosti rozhodl podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve spojení s položkou č. 4 odst. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků. Dle § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), rozhodl soud prvního stupně tak, že náklady nesporného řízení si každý účastník nese ze svého. Soud prvního stupně nadto uvedl, že i se znalostí rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV ÚS 230/95 ze dne 12. 9. 1995 dospěl k závěru, že paušálně nelze společníky společnosti s ručením omezeným považovat za účastníky řízení, a to především vzhledem k aktuální úpravě zákona č. 89/2012 Sb. a zákona 90/2012 Sb., podle kterých se postavení akcionářů a společníků společnosti s ručením omezeným výrazně sbližují, neboť k obchodnímu podílu je možno vydat kmenový list, který je cenným papírem. Dle soudu prvního stupně nemůže postavení společníka společnosti s ručením omezeným v řízení o zrušení společnosti jakožto účastníka řízení založit pouze fakt, že společník společnosti s ručením omezeným je, na rozdíl od akcionáře, soudu znám, jelikož zákon z pohledu rozsahu práv osob s majetkovou účastí na společnosti nerozlišuje mezi akcionářem a společníkem společnosti s ručením omezeným, případně osobou majetkově zainteresovanou na jiné formě obchodní korporace. Navíc při zrušení společnosti ze zákonných důvodů jsou společníci společnosti zcela pasivní, tedy zrušení nemůže přímo zasáhnout do práva společníka společnosti s ručením omezeným, neboť ohledně majetku společnosti je po zrušení nařízena její likvidace a osobou odpovědnou za péči a majetek společnosti je pak pouze statutární zástupce společnosti, proti němuž se společník může v mezích zákona domáhat případně reparace v případě neřádného výkonu povinnosti. Nadto soud prvního stupně argumentoval i tím, že ani v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady není společník společnosti s ručením omezeným účastníkem řízení (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 247/2016).

5. Proti usnesení soudu prvního stupně podala včasné odvolání účastnice 2), která namítá, že jako jediná společnice Společnosti nebyla o vstupu Společnosti do likvidace nikterak informována a v rozporu s aktuální právní úpravou a navazující judikaturou Ústavního soudu ČR nebylo odvolatelce přiznáno právo být účastníkem řízení o zrušení Společnosti. Odvolatelka odkázala na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 230/95 ze dne 12. 9. 1995, ve kterém byl vysloven závazný právní názor, že účastníkem řízení vedeného podle § 200e o. s. ř. jsou i společníci zrušované společnosti s ručením omezeným. Svůj právní názor pak Ústavní soud potvrdil např. ve svém rozhodnutí ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 83/04. Odvolatelka má též za to, že její práva by byla jakožto Společníka společnosti s ručením omezeným dotčena. V případě zrušení Společnosti a její likvidace bude prodej jejího nemovitého majetku zatížen daněmi, náklady provedené likvidace a odměnou likvidátora, kdy v souhrnu veškeré finanční náklady likvidace Společnosti mohou dosáhnout pouze 50% hodnoty obchodního podílu odvolatelky před zahájením samotné likvidace před zahájením samotné likvidace. Tudíž společník bude na svých právech dotčen a to velmi výrazně. Odvolatelka tak požaduje, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

6. K odvolání se podáním ze dne 11. 3. 2020 vyjádřil navrhovatel tak, že se plně ztotožňuje se závěry napadeného usnesení. Ani navrhovatel ani Městský soud v Praze neoznačili odvolatelku jako účastnici řízení. Dosavadní judikatura, tj. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 12. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 230/95, není dle navrhovatele ve vztahu k současné úpravě soukromého práva relevantní a nelze ji tak využít. Navrhovatel má ve shodě s názorem Městského soudu v Praze za to, že paušálně nelze společníky společnosti s ručením omezeným považovat za účastníky řízení. V tomto případě nelze odvolatelku považovat za účastnici řízení dle § 6 zákona č. 292/2013 Sb. z. ř. s., neboť se v řízení vzhledem ke sblížení postavení společníka společnosti s ručením omezeným a akcionáře již nejedná o právech a povinnostech takového společníka. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhuje navrhovatel, aby bylo odvolání zamítnuto.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 a 5, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.) a neshledal podmínky pro potvrzení (§ 219 o. s. ř.) ani změnu (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) napadeného usnesení.

8. Ze spisu, a to z návrhu navrhovatele (č. l. 2 spisu) odvolací soud shledal, že navrhovatel označil ve svém návrhu jako další účastníky řízení Společnost a společníka Společnosti, a to [Jméno navrhovatele B]., IČO [IČO navrhovatele B], sídlem [adresa]. Ze spisu pak plyne, že soud prvního stupně s touto společností, jako s účastníkem řízení nejednal a neuvedl ji ani jako účastníka řízení do záhlaví svého rozhodnutí, které je odvoláním napadeno.

9. Podle ust. § 93 písm. b) zákona č. 90/2012 Sb. ZOK, soud na návrh toho, kdo na tom má právní zájem, nebo na návrh státního zastupitelství, pokud na tom shledá závažný veřejný zájem, zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci také, jestliže není schopna po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit tak svůj účel.

10. Podle ust. § 6 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s.), v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je účastníkem řízení navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Účastníkem je také navrhovatel a ten, kterého zákon za účastníka označuje.

11. Podle § 172 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) umožňuje-li zákon soudu zrušit právnickou osobu z důvodu, který lze odstranit, soud jí před vydáním rozhodnutí stanoví přiměřenou lhůtu k odstranění nedostatků.

12. Podle ust. § 89 odst. 1 z. ř. s. ve spojení s ust. § 19 z. ř. s. neprovádí-li soud dokazování, není ve věcech uvedených v § 85 třeba jednání nařizovat. „Taková situace nastane např. v případě, že veškeré pro rozhodnutí podstatné skutečnosti jsou předmětem shodného tvrzení účastníků, případně jsou obecně známé nebo soudu známé z úřední činnosti (např. stav zápisu ve veřejných rejstřících apod.). Takovou situací naopak není, pokud pro rozhodnutí důležitá fakta, třeba i jednoznačně, vyplývají z listin dodaných některým z účastníků. Provedení důkazních prostředků je součástí procesního dokazování a jednání je proto třeba za účelem přečtení listin nařídit.“ (Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 31 – 32).

13. Ohledně sporné otázky, zda je společník společnosti s ručením omezeným účastníkem řízení o zrušení společnosti podle § 93 písm. b) ZOK odkazuje odvolací soud na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 83/04, kde Ústavní soud odkázal na svůj nález sp. zn. IV. ÚS 230/95, kterým se k této otázce vyjádřil v obdobné věci. V tomto nálezu vyslovil, že účastníkem řízení vedeného podle § 200e o. s. ř. jsou i společníci zrušované společnosti s ručením omezeným. Podle právního názoru Ústavního soudu vysloveného v tomto nálezu bylo třeba společníky společnosti, zrušované v řízení podle § 9 odst. 4 písm. b) o. s. ř., považovat za účastníky řízení. Pokud totiž zákonodárce vymezil v § 200e odst. 3 o. s. ř. okruh účastníků řízení v řízeních uvedených v § 200e odst. 1 o. s. ř. odkazem na ustanovení § 94 odst. 1 o. s. ř., je třeba tomuto odkazu rozumět tak, že ve všech druzích řízení, na které se vztahuje ustanovení § 200e o. s. ř., jsou účastníky řízení všichni ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Za takové subjekty je pak třeba nepochybně považovat i společníky zrušované společnosti.

14. K tomu odvolací soud konstatuje, že povaha společnosti s ručením omezeným se zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákonem č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích nezměnila. Řízení o zrušení právnické osoby s likvidací a jmenování likvidátora je řízením ve statusové věci právnické osoby podle § 85 písm. a) z. ř. s. a jeho účastníky jsou dle § 6 odst. 1 z. ř. s. navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, tedy sama Společnosti a její společník. Vzhledem k tomu i nadále na danou věc dopadají závěry uvedené ve výše citovaných nálezech Ústavního soudu. Odvolatelka, jakožto společník Společnosti je proto účastníkem řízení o zrušení společnosti s ručením omezeným dle ust. § 6 odst. 1 z. ř. s., přičemž v souladu s tím ji navrhovatel ve svém návrhu i označil, a jako k takové k ní mělo být ze strany soudu prvního stupně přistupováno. Tento závěr je zcela v souladu s konstantní soudní praxí (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2018, sp. zn. 14 Cmo 27/2018 a ze dne 21. ledna 2019, sp. zn. 7 Cmo 261/2018), jež vychází právě z výše uvedených nálezů Ústavního soudu. Odkaz soudu prvního stupně na řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, ve kterém společník Společnosti není účastníkem řízení, není ani případný, neboť jde o zcela jiné řízení než v této věci (viz uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze).

15. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nejednal-li soud prvního stupně v této věci se společníkem Společnosti, jako s účastníkem řízení, za kterého jej i navrhovatel ve svém návrhu v souladu s ust. § 6 odst. 1 z. ř. s. označil, zatížil řízení jinou vadou, a to vadou zmatečnosti (§ 229 dost. 3 o. s. ř.), ke které je odvolací soud povinen přihlížet (§ 212a odst. 2 o. s. ř.). Ostatně soud prvního stupně ani tomuto účastníkovi jeho účast v řízení neukončil (§ 7 odst. 2 z. ř. s.).

16. Dalším pochybením soudu prvního stupně v řízení je, že návrhu na zrušení Společnosti s likvidací vyhověl, aniž by jí před vydáním napadeného usnesení poskytl možnost k nápravě podle § 172 odst. 2 o. z., přestože důvod pro zrušení obchodní korporace uvedený v § 93 písm. b) ZOK je odstranitelný. Za této situace je neučinění výzvy podle § 172 odst. 2 o. z. (nepostačuje pouze obecná výzva, viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. října 2019, č. j. 84 Cm 1179/2019-4) ze strany nalézacího soudu vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu odvolací soud připomíná, že „Obligatorním obsahem výzvy dle § 172 odst. 2 je označení důvodu, pro který má být právnická osoba zrušena, včetně označení nedostatků, které je třeba odstranit. Důvod i nedostatky musí být odstranitelné. Z výzvy by mělo být patrné, jakým způsobem lze nedostatky představující důvod zrušení odstranit. Soud přitom není povinen, ba ani oprávněn poučovat účastníka řízení, resp. zrušovanou právnickou osobu v rovině hmotného práva, je povinen mu poskytnout odpovídající procesní poučení. Vzhledem k podstatě věci musí toto procesní poučení minimálně obsahovat pojmenování důvodu zrušení a možnosti odstranění nedostatků, tedy právních skutečností svojí povahou hmotněprávních. Další náležitostí je stanovení lhůty k odstranění nedostatků, jakož i poučení o tom, co může nastat, neučiní-li právnická osoba dle výzvy v soudem určené přiměřené lhůtě.” (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, 901 s.). Pouze z toho, že Společnost na obecnou výzvu soudu prvního stupně nereagovala nelze usuzovat, že s návrhem navrhovatele na její zrušení souhlasí.

17. Odvolací soud dále shledal, že soud prvního stupně v řízení neprovedl žádné důkazy, přičemž uvedl, že svá zjištění, ze kterých usuzuje na nečinnost Společnosti, učinil z rejstříkového spisu. K tomu odvolací soud konstatuje, že důkaz listinou se provádí jejím přečtením, případně předložením účastníkům k nahlédnutí, je-li to postačující, a za tím účelem je třeba jednání nařídit vždy (§ 122 odst. 1 a § 129 odst. 1 o. s. ř.), proto se v daném případě nejedná o situaci, kdy soud nemusí nařídit jednání dle ust. § 89 z. ř. s. ve spojeni s § 19 z. ř. s. K provedeným důkazům pak mají účastníci řízení právo se vyjádřit (§ 123 o. s. ř.), případně navrhnout důkazy vyvracející skutečnosti z nich zjištěné. To však soud prvního stupně rovněž neučinil a účastníkům řízení neumožnil. Tímto nesprávným postupem soudu prvního stupně byla účastníkům řízení odňata možnost v průběhu řízení jednat před soudem. Soud prvního stupně tak zatížil řízení další jinou vadou, a to opět vadou zmatečnosti (ust. § 229 odst. 3 o. s. ř.), ke které přihlíží soud z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.).

18. Vzhledem ke všemu výše uvedenému odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupě zatížil řízení hned několika jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.

19. Z vyložených důvodů Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadené usnesení soudu prvního stupně podle ust. § 219a písm. a) o. s. ř. zrušil, a věc mu podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.

20. V dalším řízení bude soud prvního stupně postupovat ve smyslu všeho výše uvedeného, tj. bude v řízení jednat se všemi jeho účastníky, přičemž jeho postup bude souladný se zákonem, a to předně s ust. § 172 o. z. Pokud bude v řízení provádět ke skutkovým zjištěním dokazování, je vždy třeba, aby nařídil ve věci jednání dle ust. § 19 z. ř. s.