o určení odměny a náhrady hotových výdajů likvidátora, k odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. února 2022, č. j. 49 Cm 75/1997-418

1. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným usnesením přiznal [Anonymizováno], r.č. [RČ], bytem [Adresa navrhovatele A], odměnu za výkon funkce likvidátora [Jméno navrhovatele B], sídlem [Adresa navrhovatele B], PSČ [adresa], IČ [IČO navrhovatele B], ve výši 706 676 Kč (výrok I.), nepřiznal likvidátorovi právo na náhradu hotových výdajů (výrok II.), rozhodl, že odměna bude vyplacena likvidátorovi z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30 dnů od právní moci usnesení (výrok III). a právní zástupkyni likvidátora [Jméno advokátky], advokátce se sídlem [Adresa advokátky], přiznal odměnu za zastoupení likvidátora před soudy obou stupňů ve výši 28 288,73 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do tří dnů od právní moci usnesení (výrok IV.)

2. V odůvodnění výroku II. soud uvedl, že likvidátor v dané věci požadoval podle ust. § 4 vyhlášky č. 485/2000 Sb., pouze náklady vynaložené na cestovné, které prokazoval knihou jízd za celé období své funkce, přičemž celkové náklady vyčíslil na 415 889,08 Kč. Soud měl nicméně za to, že likvidátor neprokázal své tvrzení o účelu každé konkrétní jízdy v rámci likvidace, ani o konkrétních nákladech, které na tuto jízdu byly vyloženy. Likvidátor ani přes výzvu netvrdil ke každé konkrétní jízdě, jaký měla praktický účel pro potřeby likvidace družstva, jeho tvrzení týkající se osob nebo orgánu státní či jiné zprávy, se kterými jednal na popsaném místě. Dle soudu nedostatečná a souhrnná tvrzení likvidátora o účelu jednotlivých jízd neprokazuje ani předložená kniha jízd za celé období, ve které je vyznačen účel u každé jízdy, počet kilometrů a datum uskutečnění jízdy. Likvidátor si ani neponechal doklady o nákupu pohonných hmot. Navíc dle soudu je sporná i otázka, zda vozidlem [Anonymizováno], které nemělo již v roce 2002 technickou způsobilost k provozu, absolvoval od té doby likvidátor jízdy. Z připojeného spisu sp. zn. 42 Cm 63/2002 soud zjistil, že konkursní správkyně družstva mimo jiné uvedla, že likvidátor účtoval hotové výdaje zjevně přehnaně, když družstvo je vzdálené od jeho bydliště 18 km, a podle jejích informací se tam málokdy vyskytoval. Stejně tak jí nepředal kompletní účetnictví a žádné listiny k hotovým výdajům. V tomto spise nejsou založeny žádné listinné důkazy o tom, jaké konkrétní cesty vozidlem likvidátor absolvoval při výkonu své funkce, technický průkaz vozidla a konkrétní rozpis jízd. Ze spisu vedeném pod sp. zn. 49 Cm 26/99 soud pak zjistil, že likvidátor nepředložil správkyni konkursní podstaty žádné výsledky pracovních cest, a proto není zřejmé, zda vykázané pracovní cesty byly skutečně provedeny. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že nárok na náhradu hotových výdajů likvidátor neprokázal. O výroku IV. usnesení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 o. s. ř. Výši odměny za každý z 11 úkonů právní služby právního zástupce likvidátora určil soud dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Soud zástupci též přiznal paušální náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT, cestovné, náhradu za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 AT a DPH podle § 137 odst. 1, 3 písm. a) o. s. ř., § 14a odst. 1 AT.

3. Proti výroku II. a IV. tohoto usnesení podal likvidátor včasné odvolání, ve kterém namítal, že prokázal, že provozovny likvidovaného družstva se nacházely v 8 obcích, které v odvolání specifikuje. Uvedl, že v těchto provozovnách musel být téměř denně, zejména při dohlížení výrobní činnosti družstva, při inventarizaci majetku a také při vyřizování restitučních nároků dle zák. č. 229/91 Sb. a zák. č. 42/92 Sb. Cesty mimo obec [adresa] odůvodnil nezbytnými jednáními s oprávněnými osobami vypracování i transformačního projektu družstva. Dle odvolatele odmítnutí cestovného v celé výši není na místě a neexistuje ani žádný důvod, aby tyto náklady nesl ze svého, a to ani přes poukázání soudu na některé nedostatky při výkonu funkce. Soud měl dle odvolatele zvážit, v jaké výši by bylo vhodné a dané situaci náklad na cestovné likvidátorovi přiznat. Uchování jednotlivých dokladů o nákupu PHM považoval za nadbytečné vzhledem k tehdejší právní úpravě. I kdyby je měl, musel by stejně vyúčtovat spotřebované PHM stejným způsobem. Specifikací jednotlivých pokynů Ministerstva financí ČR, kterými se odvolatel řídil při vyúčtování cestovného, jsou uvedeny v knize jízd. Vyžadování dokladů o nákupu PHM i s ohledem na uplynutí 20 let považuje likvidátor za nedůvodné a v rozporu se zákonem. Odvolatel též uvedl, že případná pravda o neplatné technické prohlídce jeho motorového vozidla nemá vliv na vyúčtované náklady na cestovném. Vzhledem k výše uvedenému má odvolatel za to, že přiznání nákladů vynaložených na cestovné bylo v dané věci na volné úvaze soudu s přihlédnutím k případným nedostatkům při výkonu funkce likvidátora, nikoliv však na zamítnutí v plné výši. K výroku IV. odvolatel namítal, že soud měl postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož základem pro určení výše odměny advokáta není částka požadovaná žalobou, nýbrž částka přisouzená. Soud prvního stupně likvidátorovi přisoudil odměnu ve výši 706 676 Kč, což by představovalo částku 11 140 Kč za jeden úkon právní pomoci dle ust. § 7 bod 6 AT. Celkem tedy advokátce za 11 právních úkonů, paušální náhradu hotových výdajů, cestovné, náhradu za promeškaný čas a DPH náleží odměna ve výši 155 076,50 Kč. S ohledem na vše výše uvedené odvolatel navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení ve výrokové části pod bodem II. změnil tak, že likvidátorovi přizná náhradu cestovních výloh ve výši 415 889,08 Kč, popř. ve výši, kterou určí odvolací soud a ve výrokové části pod bodem IV. napadeného usnesení přizná náklady právního zastoupení podle ust. § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. v částce 155 076,50 Kč včetně DPH a dále náklady tohoto odvolacího řízení, které budou vyčísleny v průběhu řízení před odvolacím soudem.

4. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle § 212 písm. a) a § 212a odst. 1, 6 zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, občanského soudního řádu [(dále jen „o. s. ř.“), jehož použití je s ohledem na dobu zahájení řízení opodstatněno čl. II zákona č. 293/2013 Sb., kterým byl zákon č. 99/1963 Sb. s účinnosti ke dni 1. 1. 2014 novelizován], aniž by nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Ve svém druhém rozhodnutí v této věci, a to v usnesení ze dne 2. června 2021, č. j. 7 Cmo 290/2020-278, Vrchní soud v Praze konstatoval, že:

- podle § 3043 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), bylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona rozhodnuto o zrušení nebo přeměně právnické osoby, postupuje se podle dosavadních právních předpisů, nerozhodne-li příslušný orgán právnické osoby do tří měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, že se uplatní postup podle tohoto zákona.;

- družstvo vstoupilo do likvidace dne 16. 9. 1993 (§ 70 odst. 2 obch. zák.), aniž by bylo rozhodnuto o postupu dle o. z. (§ 3043 odst. 2 o. z.), což znamená, že při určení odměny likvidátora se postupuje dle § 75 odst. 5 obch. zák. (ve spojení s čl. VIII, bodem 7 zákona č. 370/2000 Sb., kterým byl zákon č. 513/1991 Sb. s účinností ke dni 1. 1. 2001 novelizován, neboť o postupu dle zákona č. 513/1991 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2001 rozhodnuto nebylo). Pokud jde o konkrétní způsob určení výše odměny likvidátora (a též náhrady hotových výdajů), odvolací soud již ve svých dřívějších zrušujících rozhodnutích vyložil, že je třeba vyjít z právní úpravy účinné v době, kdy byl likvidátor soudem jmenován do své funkce (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 14 Cmo 348/2015, v: Sbírka rozhodnutí a stanovisek č. 8/2018, Rc 118/2018). Určujícím je proto datum 11. 12. 1997, od kdy byl navrhovatel jako likvidátor Družstva zapsán v obchodním rejstříku, ke kterému však nebylo žádným právním předpisem stanoveno, jak je třeba takovou odměnu na podkladě § 71 odst. 5 obch. zák. konkrétně určit.;

- výši této odměny je namístě určit postupem dle § 136 o. s. ř. s tím, že je možné vyjít i z hodnoty majetkového zůstatku ve smyslu § 2 vyhlášky č. 479/2000 Sb. v posledním platném znění, o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem, nebo z hodnoty čistého majetkového zůstatku ve smyslu § 5 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v platném znění, o výši úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, to vše za předpokladu, že takové určení odměny bude v konečném důsledku v souladu s požadavkem na rozumné a spravedlivé uspořádání vztahu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 1/2012, nebo ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5330/2017, mutatis mutandis).;

- určení výše odměny podle paušální částky odvozené z hodnoty (ceny) předmětu činnosti lze pokládat za obvyklý způsob pro stanovení odměny např. správce podniku (dle § 2 vyhlášky č. 485/2000 Sb. v platném znění, o výši odměny správců podniku, způsobu jejího určení a určení náhrady jejich hotových výdajů) nebo správce konkursní podstaty (§ 7, § 8a vyhlášky č. 476/1991 Sb. v posledním platném znění, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání), což jsou činnosti, jež mají shodné obecné rysy s činností likvidátora [správa závodu u správce závodu (dříve podniku), účelná maximalizace majetku a jeho zpeněžení u správce konkursní podstaty]. To umožňuje závěr, že principů určení odměny těchto subjektů lze použít i při postupu dle § 136 o. s. ř. v poměrech posuzované věci [podobně jako jsou např. při určení nákladů řízení dle § 151 odst. 1 o. s. ř. (při absenci zvláštního právního předpisu, který by stanovil paušální sazby pro řízení v jednom stupni vydaného na podkladě § 151 odst. 2 o. s. ř.), aplikována po zrušení tzv. přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. kritéria vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 2632/18) nebo přímo kritéria zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1025/2018, nebo ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 278/2018)].

6. Podle § 75 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění účinném do 30. 4. 2000, (dále jen „obch. zák.“), odměnu likvidátora určuje orgán společnosti, který likvidátora jmenoval. Byl-li likvidátor jmenován soudem, určuje jeho odměnu soud.

7. Podle § 4 vyhlášky č. 485/2000 Sb., o výši odměny správce obchodního závodu a správce nemovité věci, správce závodu má vedle nároku na odměnu také nárok na náhradu hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s výkonem své funkce, zejména na cestovní výdaje, poštovné, znalecké posudky, překlady, opisy a fotokopie.

8. Podle § 1 odst. 2) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem v posledním platném znění, odměnu likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem určuje soud. V případě, kdy jsou odměna likvidátora a jeho hotové výdaje hrazeny státem, vyplácí tyto částky soud. Podle § 7 téže vyhlášky není-li likvidační majetek k úhradě odměny a hotových výdajů likvidátora, hradí odměnu a hotové výdaje podle § 8 a 9 likvidátorovi stát. Dostačuje-li likvidační majetek k úhradě odměny a hotových výdajů pouze částečně, hradí odměnu a hotové výdaje stát pouze v rozsahu, v jakém nebyly uhrazeny z majetku společnosti.

9. Podle § 4 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích v platném znění, jsou-li odměna a hotové výdaje náležející likvidátorovi, likvidačnímu správci a členovi orgánu právnické osoby jmenovanému soudem hrazeny státem, vyplácí tyto částky soud, který odměnu určil. Podle § 7 odst. 2 téhož nařízení vlády hradí-li stát odměnu likvidátora, uhradí ji v rozsahu, ve kterém ji nelze hradit z likvidačního zůstatku.

10. Ve smyslu výše uvedeného tak odvolací soud nemá důvod se odchýlit od svého dříve přijatého závěru, že není žádného důvodů, proč by likvidátor jmenovaný soudem před účinností příslušných vyhlášek a nařízení vlády, neměl právo na náhradu hotových výdajů spojených s prováděním likvidace, toliko ale pouze v případě, že v řízení bude jejich vznik prokázán, a to včetně jejich účelného vynaložení. Takový postup je dle odvolacího soudu v souladu s požadavkem na rozumné a spravedlivé uspořádání předmětného vztahu.

11. V posuzovaném případě byl likvidátor jmenován do funkce usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 1997, č. j. 31 Cm 228/95-3. Z funkce likvidátora byl odvolán usnesením téhož soudu ze dne 19. 12. 2002, č. j. 49 Cm 26/199-367, které nabylo právní moci dne 21. 1. 2005. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 33 K 149/97-1342 ze dne 31. prosince 2014 byl zrušen konkurs na majetek úpadce [Jméno navrhovatele B] po splnění rozvrhového usnesení. Účinky tohoto rozhodnutí nastaly dne 1. července 2015; [Jméno navrhovatele B] je k dnešnímu dni zapsáno v obchodním rejstříku pod sp. zn. DrXXV 48 vedená u Krajského soudu v Hradci Králové (veřejnosti dostupné ne www.justice.cz).

12. Ze spisu dále plyne, že soud prvního stupně v souladu s názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho prvním rozhodnutí v této věci vyzval navrhovatele usnesením ze dne 26. 10. 2021, č. j. 49 Cm 75/1997-296, k označení konkrétních činností likvidátora a jejich rozsah, a rovněž tak skutečností, z nichž bude zřejmé, že jimi byl naplňován účel likvidace (§72 odst. 1 obch. zák.). K těmto činnostem a skutečnostem měl označit a předložit konkrétní důkazy. Dále jej vyzval k označení každého konkrétního dílčího požadavku na zaplacení cestovného, a to tak, že je bude jednoznačně specifikovat uvedením konkrétních skutečností, z nichž bude zřejmá účelnost uskutečnění příslušné cesty. Ke konkrétní skutečnosti nechť ve stejné lhůtě označí a předloží konkrétní důkazy. V usnesení jej řádně poučil o důsledcích nesplnění této výzvy.

13. Na výzvu likvidátor reagoval podáním ze dne 31. 12. 2021, ve kterém uvedl, že každé pondělí a středu byl v kanceláři v budově Obecního úřadu v [adresa], kde projednával s restituenty jejich nároky. Každé úterý a pátek pak zpracovával potřebné listiny, dohledával doklady v archivu, vyřizoval daňové záležitosti u Finančního úřadu, řešil pracovně právní záležitosti, jakož i dodavatelskoodběratelské vztahy. Uvedl, že družstvo mělo osm provozoven nacházející se v 8 obcích. Ze svých dvou kanceláří dojížděl také na příslušné úřady zejména Finanční úřad, Katastrální úřad, okresní archiv, Okresní správa sociálního zabezpečení, Zdravotní pojišťovna, Úřad práce a další. K podání likvidátor přiložil knihu jízd, na kterou odkazuje.

14. Z knihy jízd odvolací soud zjistil, že u každé jízdy je uveden cíl jízdy, datum, místo výjezdu a cíle, počet kilometrů a občas i počet hodin.

15. Odvolací soud má za to, že navrhovatel je povinen každý dílčí požadavek na zaplacení cestovného, jako výdaje spojeného s prováděním likvidace jednoznačně specifikovat uvedením konkrétních skutečností, z nichž bude zřejmá účelnost uskutečnění příslušné cesty a tato tvrzení doložit (prokázat; srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. 14 Cmo 256/2019, v: Výběr rozhodnutí Vrchního soudu 351/2019, nebo ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 14 Cmo 204/2019, v: Výběr rozhodnutí Vrchního soudu 302/2019; v: např. www.beck-online). Pokud navrhovatel tuto povinnost nesplní, nezbyde, než aby náklady nesl ze svého v rámci přiznané odměny (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 14 Cmo 204/2019, v: tamtéž).

16. Promítnutím těchto závěrů do poměrů posuzované věci je zřejmé, že tyto povinnosti nejsou navrhovatelem splněny jen předložením knihy jízd, v nichž je uvedeno datum jízdy, označení míst, mezi nimiž byla vykonána a uvedením jejího účelu, aniž by tvrdil (a doložil) i skutečnosti, z nichž bude zřejmé, že jízda byla uskutečněna účelně v rámci naplňování účelu likvidace. Likvidátor účelnost jednotlivých jízd pro plnění likvidace nespecifikoval ani v odvolání, kde pouze zopakoval tvrzení již dříve uvedená. Soud proto bez dalšího nemůže, jak mylně likvidátor navrhuje, určit výši náhrady cestovních výloh, neboť účelnost cest je buď dána, nebo ne a je na likvidátorovi, aby ji ve svém vyúčtování tvrdil a prokázal.

17. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatel jako likvidátor řádně netvrdil a ani neosvědčil žádnou ze skutečností rozhodných pro přiznání mu náhrady hotových výdajů spočívajících v cestovném, a proto nezbývá, než aby si tyto náklady nesl ze svého v rámci odměny, jež mu byla přiznána soudem prvního stupně ve výroku I. jeho usnesení, a to ve výši 706 676 Kč, který nebyl odvoláním napaden.

18. Protože toto řízení lze zahájit i bez návrhu, přezkoumal odvolací i výrok III. usnesení soudu prvního stupně /§ 212 písm. a) o. s. ř./, a dospěl k závěru, že v této části postrádá usnesení soudu prvního stupě odůvodnění, proč má být jím určená výše odměny likvidátora hrazena z prostředků státu, prostřednictvím soudu prvního stupně (obdobně ust. § 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 479/2000 Sb. a i § 4 a § 7 odst. 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Za situace, kdy soud prvního nijak nezjistil jaký je likvidační majetek [Jméno navrhovatele B], popř. jeho likvidační zůstatek, je uvedené rozhodnutí soudu předčasné a odvolacím soudem nepřezkoumatelné.

19. Pokud jde o výrok IV. rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení dle ust. § 151 odst. 1 o. s. ř., je z něj zřejmé, že přiznáním odměny zástupkyni navrhovatele, která jí má být vyplacena z prostředků soudu prvního stupně, uložil soud prvního stupně povinnost státu k náhradě nákladů řízení vzniklých navrhovateli.

20. Odvolací soud tak, jako již dříve konstatuje, že rozhodnutí o odměně likvidátora je předmětem (materiálně) samostatného řízení, které lze zahájit i bez návrhu, a jehož jediným účastníkem je navrhovatel, pročež zde není žádného zákonného důvodu, aby povinnost k náhradě nákladů řízení byla uložena státu, který účastníkem tohoto řízení není (viz §146 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Nutno dodat, že ze spisu neplyne ani žádná skutečnost, na základě které by tato povinnost státu vznikla dle ust. § 140 odst. 2 o. s. ř.

21. Z vyložených důvodů odvolací soud napadené usnesení ve výroku II. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné, ve výroku III. je dle ust. § 219 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a v tomto rozsahu mu věc podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, a ve výroku IV. je změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

22. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť jeho účastníkem je pouze navrhovatel.