o určení odměny a náhrady hotových výdajů likvidátorky, k odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 7. března 2024, č. j. 38 Cm 111/2021–207,

1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně ve výroku I. navrhovatelce – [Jméno navrhovatelky A]., IČO [IČO], sídlem [Adresa navrhovatelky A], za výkon funkce likvidátorky právnické osoby [Anonymizováno], IČO [IČO], posledně sídlem [Adresa navrhovatelky A], stanovil odměnu ve výši 7 000 Kč. Výrokem II. navrhovatelce přiznal náhradu hotových výdajů vynaložených při výkonu funkce likvidátorky právnické osoby [Anonymizováno], IČO [IČO], sídlem [Adresa navrhovatelky A], ve výši 2 261,00 Kč.

2. V odůvodnění výroku I. soud prvního stupně uvedl, že usnesením téhož soudu ze dne 25. 1. 2023, č. j. 38 Cm 111/2021-32, které nabylo právní moc dne 22. 2. 2023, byla navrhovatelka soudem jmenována likvidátorkou nyní již zaniklé právnické osoby [Anonymizováno], IČO [IČO], sídlem [Adresa navrhovatelky A] (dále též jen „společnost“). Navrhovatelka podáním ze dne 23. 10. 2023 předložila soudu ke schválení konečnou zprávu ze dne 23. 10. 2023 a účetní závěrku právnické osoby ke dni 23. 10. 2023 s tím, že likvidovaná společnost je nemajetná, pročež byl navrhovatelkou podán návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku podle § 82 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících fyzických a právnických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen „z. v. r“). Usnesením ze dne 30. 10. 2023, č. j. 38 Cm 111/2021-51, soud prvního stupně schválil konečnou zprávu (výrok I.) a stanovil výši odměny navrhovatelky za výkon funkce likvidátorky společnosti ve výši 7 000 Kč (výrok II.). Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok II. a III. byl k odvolání navrhovatelky usnesením zdejšího odvolacího soudu ze dne 30. 1. 2024, č. j. 7 Cmo 229/2023-73, zrušen pro nepřezkoumatelnost a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně dále uvedl, že navrhovatelka k podání ze dne 31. 10. 2023 připojila přehled vykonaných úkonů v rámci likvidace, včetně jejich časové náročnosti s tím, že celkem se věnovala likvidaci 30,25 h. Jelikož měl soud prvního stupně pochybnosti o časové náročnosti uvedených úkonů, vyzval navrhovatelku usnesením ze dne 26. 2. 2024, č. j. 38 Cm 111/2021-76, aby provedení jednotlivých úkonů soudu doložila. K výzvě soudu navrhovatelka doložila konkretizaci svých úkonů v rámci provedené likvidace. Uvedla, že učinila několik žádostí o součinnost, že odpovědi musela zpracovat a projít, a že musela připravit dokumenty k výmazu právnické osoby z obchodního rejstříku. Zároveň navrhovatelka doložila, že jednou typizovanou stručnou žádostí požádala o součinnost datovou zprávou prostřednictvím veřejné datové sítě banky a dostala negativní odpovědi, čemuž reálně dle soudu odpovídá časová náročnost 1 h. (vzhledem k počtu datových zpráv), přičemž šlo o společnou žádost týkající se celkem šesti osob, z nichž jednou byla právnická osoba, že jednou typizovanou stručnou žádostí požádala o součinnost datovou zprávou prostřednictvím veřejné datové sítě pojišťovny a dostala negativní odpovědi, čemuž reálně dle soudu odpovídá časová náročnost 0,5 h., přičemž šlo rovněž o společnou žádost týkající se celkem pěti osob, z nichž jednou byla právnická osoba, že jednou stručnou žádostí požádala o součinnost datovou zprávou prostřednictvím veřejné datové sítě finanční úřad a obdržela přehled daňových nedoplatků, čemuž reálně dle soudu odpovídá časová náročnost 0,25 h., že jednou typizovanou stručnou žádostí požádala o součinnost datovou zprávou prostřednictvím veřejné datové sítě registr silničních vozidel ([Jméno navrhovatelky B]) a obdržela negativní odpověď, čemuž reálně dle soudu odpovídá časová náročnost 0,25 h., že jednou stručnou žádostí požádala o součinnost datovou zprávou prostřednictvím veřejné datové sítě registr silničních vozidel [Jméno navrhovatelky B]) a obdržela negativní odpověď, čemuž reálně dle soudu odpovídá časová náročnost 0,25 h., že jednou stručnou žádostí požádala o součinnost datovou zprávou prostřednictvím veřejné datové sítě katastr nemovitostí a obdržela negativní odpověď, čemuž reálně dle soudu odpovídá časová náročnost 0,25 h., že jednou typizovanou stručnou žádostí požádala o součinnost datovou zprávou prostřednictvím veřejné datové sítě soudy a obdržela negativní odpověď, čemuž reálně dle soudu odpovídá časová náročnost 0,25 h., že jednou stručnou žádostí požádala o součinnost datovou zprávou prostřednictvím veřejné datové sítě OSSZ a obdržela přehled nedoplatků, čemuž reálně dle soudu odpovídá časová náročnost 0,25 h., že si opatřila výpis z obchodního rejstříku ohledně právnické osoby, že zveřejnila v Obchodním věstníku vstup právnické osoby do likvidace a výzvu věřitelům, čemuž reálně dle soudu odpovídá časová náročnost 0,5 h., že vyhotovila účetní závěrku ke dni skončení likvidace a podala nulové daňové přiznání, čemuž reálně dle soudu odpovídá časová náročnost 1 h., a že podala formulářový návrh na výmaz právnické osoby z obchodního rejstříku a připravila podklady pro návrh, čemuž reálně dle soudu odpovídá časová náročnost 1,5 h. Na posuzovanou věc soud aplikoval § 195 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 4, § 7 odst. 1 a 2 a § 9 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále jen „nařízení“). Soud konstatoval, že navrhovatelka při likvidaci právnické osoby, která byla nemajetná, činila jen úkony za účelem zjištění majetku právnické osoby, kdy požádala o součinnost ohledně sdělení majetku právnické osoby. Šlo o jednoduché administrativní úkony, které byly v některých případech společné pro několik osob, kdy reálně tato činnost nezabrala právnické osobě dle názoru soudu více jak 10 h. administrativní práce. Vycházeje z průměrné hodinové mzdy administrativního pracovníka dle ČSÚ ve výši 173 Kč (průměrný plat na pozici administrativní pracovník je 30 794 Kč), při zohlednění souvisejících odvodů a vyšší mzdové úrovně v Praze, lze považovat podpůrně za odpovídající hodinovou sazbu 300 Kč. Vzhledem ke skutečně provedené činnosti navrhovatelky při likvidaci právnické osoby by výše odměny navrhovatelky odpovídala částce ve výši 3 600 Kč. Poté soud uzavřel, že v daném případě jedinou okolností pro zvýšení odměny je skutečnost, že byla likvidátorem jmenovaná osoba zapsaná v seznamu insolvenčních správců. Žádná jiná okolnost pro zvýšení odměny zde nebyla. Činnost navrhovatelky při likvidaci právnické osoby nijak nevybočovala z běžné činnosti při likvidaci nemajetné a nečinné právnické osoby bez zaměstnanců. Soud proto stanovil odměnu navrhovatelky za výkon funkce likvidátorky právnické osoby ve výši 7 000 Kč s poukazem na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2022, č. j. 8 Cmo 261/2022-59, a usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2023, č. j. III ÚS 646/23-1, přestože mu je známo, že Vrchní soudu v Praze vyjádřil právní názor, že považuje za přiměřenou odměnu likvidátora ve výši 10 000 Kč i v případě nemajetné společnosti. Odůvodnil to tím, že odměna v této výši odpovídá vysoké míře kvalifikace likvidátora jmenovaného ze seznamu insolvenčních správců, jakož i jeho nezanedbatelné míře odpovědnosti při výkonu funkce likvidátora (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018, č. j. 14 Cmo 467/2017-27). S tímto právním názorem se zdejší soud neztotožňuje a přiklání se k názoru, že takto zvýšenou odměnu až do výše 1/2 právní normou možného maximálního navýšení odměny likvidátora je možné považovat za přiměřenou u likvidace nemajetné a nečinné právnické osoby bez zaměstnanců pouze v případě, kdy je dána i jiná okolnost než pouze to, že je likvidátorem jmenovaná osoba zapsaná na seznamu insolvenčních správců. Při přiměřeném zvýšení odměny likvidátora při likvidaci nemajetné právnické osoby je třeba vzít v úvahu, že mohou nastat případy, ve kterých je likvidátorem prováděná náročná likvidace právnických osob, které mají nějaký majetek, např. hodně pohledávek, které je třeba řešit, vedou řadu soudních sporů, provádí zpeněžení majetku, kdy jde o časově, pracovně a odborně náročnou likvidaci, při které nebude likvidační zůstatek stačit k úhradě odměny likvidátora, a výše odměny likvidátora musí zejména zohlednit náročnost provedené likvidace. Zdejší soud tak zastává názor, že v dané věci je možné zvýšení odměny pouze do výše cca 1/3 maximální možné sazby, tedy na částku 7 000 Kč, když tato odměna je hrazena z rozpočtových prostředků státu.

3. Proti výroku I. tohoto usnesení podala navrhovatelka včasné odvolání. Namítla, že výši přiznané odměny má za neadekvátní. Za nemístné považuje tvrzení soudu prvního stupně, že za likvidaci by měl mít likvidátor nárok na odměnu dle hodinové odměny administrativního pracovníka. Soud prvního stupně opomíjí, že likvidátor takto jmenovaný není „pouhým“ administrativním pracovníkem. Odvolatelka je osobou vysokoškolsky vzdělanou v oboru Právo a právní věda, složila zkoušky insolvenčního správce, což jí umožnilo vykonávat funkci soudem jmenovaného likvidátora, kdy bez tohoto vzdělání by toto možné nebylo. Soud sám odhaduje čas strávený na provedení likvidace, ale skutečnost je v daném případě zcela jiná. Odvolatelka si cení provedené likvidace minimálně částkou 20 000 Kč, avšak je jí známa praxe Vrchního soudu v Praze, dle něhož je v takovém případě adekvátní částka 10 000 Kč, kdy tuto částku akceptuje, ostatně tuto soudní praxi přijaly i jiné soudy a respektují ji. Namítá, že u téhož soudu prvního stupně již provedla několik likvidací a v poslední době byla přiznávána částka ve výši 10 000 Kč. Má tak za to, že se soud prvního stupně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu vyššího stupně, což neodůvodnil tak, aby tento odklon byl důvodný. Navrhuje, aby odvolací změnil odvoláním napadené usnesení ve výroku I. tak, že jí přizná odměnu ve výši 10 000 Kč.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Podle § 195 o. z. odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.

6. Podle § 7 nařízení (1) Skončí-li likvidace dříve, než je zjištěna výše likvidačního zůstatku, nebo nedostačuje-li likvidační zůstatek k úhradě odměny likvidátora, náleží likvidátorovi odměna ve výši 1 000 Kč. Podle okolností případu lze odměnu likvidátora přiměřeně zvýšit až do výše 20 000 Kč. (2) Hradí-li stát odměnu likvidátora, uhradí ji v rozsahu, ve kterém ji nelze hradit z likvidačního zůstatku.

7. Z obsahu spisu plyne, že v posuzovaném případě byla likvidátorka jmenována do funkce podle § 191 odst. 1 a 4 o. z. usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. 1. 2023, č. j. 38 Cm 111/2021–32, jež nabylo právní moci dne 22. 2. 2023. Odměnu likvidátorovi tudíž určuje soud. Likvidační zůstatek, který vyplynul z likvidace předmětné společnosti, je nulový, respektive je záporný, a nedostačuje tak k úhradě odměny likvidátora. Na daný případ se proto aplikuje výše citované ustanovení § 7 odst. 1 nařízení, které umožňuje soudu odměnu 1 000 Kč též přiměřeně zvýšit.

8. Odvolací soud již v usnesení ze dne 27. 3. 2017, č. j. 7 Cmo 74/2016-36, a v usnesení ze dne 26. 4. 2017, č. j. 7 Cmo 4/2016-28, vyslovil názor, že: „Ohledně likvidátora jmenovaného podle § 191 odst. 4 o. z., platí, že je jmenován z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců. Osoby zapsané v tomto seznamu jsou osoby podléhající režimu zvláštní, speciální kvalifikace – ve vztahu k insolvenčnímu řízení, nicméně vzhledem k požadavkům na zápis do seznamu insolvenčních správců jsou takovými osobami i s ohledem na jejich případná jiná postavení včetně postavení likvidátora. Jejich profesní kvalita je dána právními předpisy (viz zákon č. 312/20106 Sb., o insolvenčních správcích, vyhláška č. 312/2007 Sb. o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců), které mají zaručovat odbornou způsobilost insolvenčních správců. Ke vzniku postavení insolvenčního správce je tedy třeba splnit podmínky, limity dané právními předpisy. Pakliže zákon v ust. § 191 odst. 4 o. z., počítá jako s řešením „poslední možnosti“, tedy za situace, kdy nelze jmenovat likvidátora jinak, se jmenováním likvidátora z osob zapsaných v seznamu insolvenčních správců, ustanovení takového likvidátora soudem znamená, že soudcem ustanovený likvidátor ze seznamu insolvenčních správců má zákonem předpokládanou dostačující kvalifikací pro výkon této funkce. Likvidátor nabývá okamžikem svého povolání do funkce působnost statutárního orgánu (§ 193 o. z.). Na likvidátora přechází okamžikem jeho ustanovení do funkce jednak vnější jednatelská působnost statutárního orgánu a dále vnitřní působnost statutárního orgánu v činnostech, které bezprostředně souvisí s likvidací a jsou nutné pro její úspěšný průběh a dokončení. Podle § 193 o. z., za řádný výkon funkce likvidátor odpovídá stejně jako člen statutárního orgánu. Tím, že zákon nestanoví výjimku pro likvidátory jmenované soudem ze seznamu insolvenčních správců ohledně míry jejich odpovědnosti, platí i pro ně stejná míra odpovědnosti, jaká platí pro členy statutárního orgánu té, které právnické osoby. Statutární orgán, resp. likvidátor společnosti s ručením omezeným je povinen vykonávat svojí funkci s péčí řádného hospodáře. Je tak povinen ve smyslu § 51 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb., zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích, dále jen „ZOK“), jednat pečlivě s potřebnými znalostmi a s nebytnou loajalitou ke společnosti. Musí tak v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu společnosti. Likvidátor, včetně toho, jenž byl jmenován ze seznamu insolvenčních správců, tak plně odpovídá za porušení péče řádného hospodáře a je povinen k náhradě vzniklé újmy (tedy nejenom majetkové, leč též i nemajetkové škody) viz § 53 ZOK. U právnických osob, tedy i obchodních společností, rušených rozhodnutím soudu a jsoucích povětšinou fakticky bez majetku či bez podstatného majetku, je likvidátor povinen postupovat podle § 199 odst. 1 o. z., a sestavit ke dni vstupu právnické osoby do likvidace zahajovací rozvahu a soupis jmění právnické osoby. Nemá-li k dispozici účetnictví, je třeba, aby toto bylo rekonstruováno. Likvidátor musí činit všechny úkony nutné ke zjištění majetku právnické osoby a jeho případného stavu, což představuje minimálně lustraci v příslušných evidencích a databázích. Jde například o lustraci v katastru nemovitostí, v registru vozidel, evidenci plavidel, dotaz likvidátora u centrálního depozitáře cenných papírů. Rovněž tak lustraci v obchodním rejstříku ohledně případných majetkových účastí likvidované obchodní společnosti. Dále likvidátor zjišťuje u všech bank, resp. poboček bank působících na území České republiky, zda u některé z nich nemá likvidovaná právnická osoba zřízen účet. Zjišťuje dále informace o právnické osobě (v případě nespolupracujícího statutárního orgánu, resp. dalších vnitřních orgánů) u organizačních složek státu jako například u finančního, živnostenského či celního úřadu. Dále je likvidátor povinen oznámit vstup právnické osoby do likvidace všem známým věřitelům (viz. § 198 odst. 1 o. z.), jakož i zveřejnit bez zbytečného odkladu nejméně dvakrát za sebou alespoň s dvoutýdenním odstupem oznámení dle § 198 odst. 1 o. z., s výzvou pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě, která nesmí být kratší než tři měsíce od druhého zveřejnění. Tuto výzvu dle § 198 odst. 2 o. z., je likvidátor povinen zveřejnit opět bez ohledu na stav majetnosti, resp. nemajetnosti likvidované právnické osoby. Samozřejmou povinností likvidátora je komunikace s věřiteli právnické osoby, když účelem likvidace je vyrovnání dluhů likvidované právnické osoby, vypořádání jejího majetku a naložení s likvidačním zůstatkem (§ 187 odst. 1 o. z.). Likvidátorovi též přísluší všechny úkony související s datovou schránkou likvidované právnické osoby, přičemž i u nemajetné právnické osoby bývá značný obsah nutné komunikace ve vztahu k orgánům veřejné moci, resp. orgánům státu. V rámci ukončování likvidace pak likvidátor vyhotoví konečnou zprávu o průběhu likvidace a sestaví účetní závěrku (§ 205 odst. 1 o. z.). Konečnou zprávu, účetní závěrku a návrh na rozdělení likvidačního zůstatku likvidátor předkládá ke schválení, u likvidátora jmenovaného soudem i ke schválení soudem (§ 205 odst. 2 o. z.). V případě nulového zůstatku je třeba alespoň informace o tomto nulovém zůstatku. U obchodních korporací předloží likvidátor konečnou zprávu o průběhu likvidace, návrh na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrku také nejvyššímu orgánu obchodní korporace (§ 94 odst. 1 ZOK). Podle § 94 odst. 2 ZOK likvidátor zajistí uchování jmenovaných dokumentů – konečné zprávy o průběhu likvidace, návrhu na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrky po dobu 10 let od zániku obchodní korporace. Do 30 dnů od skončení likvidace likvidátor podá návrh na výmaz právnické osoby z veřejného rejstříku (§ 207 o. z.). Všechny výše jmenované zákonné povinnosti má likvidátor bez ohledu na to, zda má společnost majetek, resp. jak velký je tento majetek. Modifikován velikostí či charakterem majetku může být případný postup likvidace jen ve smyslu § 201 až 203 o. z. Podle odvolacího soudu je v daném případě přiměřená výše odměny likvidátora v částce 10 000 Kč, a to s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti. Při stanovení výše odměny je třeba brát ohled nejenom na rozsah a složitost prováděné likvidace, leč též zohlednit míru odborné kvalifikace likvidátora, jakož i míru jeho odpovědnosti. Míra kvalifikace likvidátora jmenovaného ze seznamu insolvenčních správců je vysoká, když je dána velmi sofistikovanými podmínkami, za nichž může být osoba do seznamu insolvenčních správců zapsána. Též míra odpovědnosti likvidátora je značná. Je třeba vidět, že tato odpovědnost není odpovědností insolvenčního správce (jenž je ze zákona povinen se z činnosti insolvenčního správce do jisté míry pojistit), leč odpovědností voleného orgánu právnické osoby – obchodní korporace, viz. výše, tedy zcela jinou odpovědností. Plnou odpovědností za způsobenou újmu. Jak je výše rozvedeno, rozsah minimálně nutných úkonů likvidátora u právnické osoby s majetkem a u nemajetné právnické osoby je shodný, rozdíl je jen v rozsahu vypořádávání majetku a vyrovnávání dluhů. Za okolnost odůvodňující odvolacím soudem stanovenou výši odměny lze považovat i provedení likvidace v adekvátním časovém horizontu. Maximální výši odměny 20 000 Kč je možno přiznat jen výjimečně, a to u nejsložitějších likvidací“. Shodně Vrchní soud v Praze rozhodl i v usnesení ze dne 24. 4. 2018, č. j. 14 Cmo 467/2017-27.

9. Od uvedených závěrů nemá odvolací soud důvodu se odchýlit ani v posuzované věci a pro stručnost na ně odkazuje. V jejich světle neobstojí argumentace soudu prvního stupně o nemožnosti v dané věci přiznat likvidátorce vyšší odměnu než 7 000 Kč s tím, že práci likvidátora nemajetné společnosti lze přirovnat k běžné administrativní činnosti s hodinovou odměnou 300 Kč. Odvolací soud proto v posuzované věci shledal za přiměřenou odměnu ve výši 10 000 Kč.

10. Odkaz soudu prvního stupně na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. III. ÚS 646/23, není podle odvolacího soudu přiléhavý. Ústavní soud se v něm zabýval ústavní stížností do usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2022, č. j. 8 Cmo 261/2022-59. Ústavní stížnost však směřovala do rozhodnutí o přiznané výši náhrady hotových výdajů likvidátora spolku, nikoliv do rozhodnutí o přiznané výši odměny likvidátora obchodní korporace.

11. Pro úplnost odvolací soud dodává, že stát sice negarantuje právo na zisk, pokud si však „objedná“ u likvidátora – podnikatele práci, měl by ji i odpovídajícím způsobem zaplatit.

12. Z vyložených důvodů odvolací soud napadené usnesení ve výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Výrok II. zůstal odvoláním nedotčen.