o zaplacení 14 392 630 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 76 Cm 167/2019-858 ze dne 14. prosince 2020

1. Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně (dále též soud) uvedeným usnesením ve výroku I. návrh žalobkyně na přerušení řízení zamítl, výrokem II. žalobkyni odejmul se zpětnou účinností osvobození od soudních poplatků přiznané usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 31. července 2018 č. j. 7 C 276/2017 - 495.

2. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v předmětném řízení se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení částky 14 392 630 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzeného protiprávního jednání žalovaného podle § 71 odst. 3 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, že žalovaný jednal protiprávně, když ze své pozice generálního ředitele společnosti [právnická osoba]. nezajistil, že společnost [právnická osoba]. mohla, byť z části, plnit své dluhy vůči ní a svým konáním tak zmařil uspokojení jejích pohledávek. Dále soud uvedl, že u Okresního soudu v Třebíči se žalobou žalobkyně domáhala uložení shora uvedené povinnosti, když jí bylo usnesením Okresního soudu v Třebíči č. j. 7 C 276/2017 - 495 ze dne 31. července 2018 k její žádosti přiznáno osvobození od soudních poplatků. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením č. j. Ncp 500/2019 - 638 ze dne 20. srpna 2019 o příslušnosti Krajského soudu v Praze k projednání věci. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 76 Cm 167/2019 - 659 ze dne 29. ledna 2020 soud žalobkyni odňal se zpětnou účinností osvobození od soudních poplatků přiznané usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 31. července 2018 č. j. 7 C 276/2017 - 495. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 69/2020 - 738 ze dne 28. května 2020 bylo usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 76 Cm 167/2019 - 659 ze dne 29. ledna 2020 zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, odvolací soud dospěl k závěru, že pro závěr o osvobození od soudních poplatků je splněn jeden ze dvou předpokladů, a to, že v předmětné věci nejde o případ bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva s tím, že na soudu prvního stupně je, aby posoudil, zda je naplněn druhý z předpokladů pro vyhovění návrhu, tj. zda takové opatření odůvodňují majetkové poměry žalobkyně a zároveň, ať posoudí návrh žalobkyně na postup podle ust. § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)

3. Soud konstatoval, že účastníkovi je možné přiznat úlevu na poplatku, nejde-li o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva a odůvodňují-li to jeho osobní a majetkové poměry (§ 138 odst. 1 o. s. ř.). Uvedl dále, že k doložení svých dlouhodobě nepříznivých majetkových poměrů žalobkyně předložila své účetní závěrky. Soud provedl dokazování žalobkyní předložených důkazů k prokázání jejích majetkových poměrů, a to zejména účetními rozvahami s výkazy zisků a ztrát, výpisy z bankovního účtu vedeného u bankovního ústavu [právnická osoba].

4. Soud dospěl k závěru, že po provedeném dokazování je zřejmé, že žalobkyně je především věřitelem pohledávek za společností [právnická osoba]., pohledávek za společností [Anonymizováno], pohledávek za společností [právnická osoba]. a že nepříznivé majetkové poměry žalobkyně prokázala účetními závěrkami za rok 2015, 2016, 2017, 2018 a 2019 (přiloženými rozvahami a výkazy zisků a ztrát ke dni 31. 12. 2015, 31. 12. 2016, 31. 12. 2017, 31. 12. 2018, 31. 12. 2019), aktuálním výpisem ze svého bankovního účtu u bankovního institutu [právnická osoba], ze kterých je patrné, že žalobkyně nemá žádné příjmy, když žalobkyně neměla žádné příjmy ani vlastnictví nemovitých věcí, ani ze správy vlastního majetku a nemá žádné zaměstnance. Žalobkyně průběžně odepisuje pohledávky evidované v jejím účetnictví.

5. Soud však konstatoval, že k argumentu žalobkyně, že nemá příjem, nelze přihlédnout. Žalobkyně je podnikatel, a pokud nevyvíjela od roku 2013 žádnou hospodářskou činnost a hlavní a jedinou činností žalobkyně byla správa vlastního majetku (pohledávek), nikoliv však podnikatelská činnost, za jejímž účelem byla založena a v roce 2014 nabyla pohledávky, o kterých nepochybně věděla, že jsou stěží dobytné, měla si ponechat finanční částku na případná vymáhání. Bylo prokázáno, žalobkyně byla srozuměna s dlouhodobým vymáháním pohledávek soudní cestou a musela si být vědoma existence výdajů, která budou se soudními říceními spojeny. Takový způsob podnikání proto neodůvodňuje přiznání institutu osvobození od soudních poplatků, ani částečně, žalobkyně proto nemůže přenášet rizikovost svého počínání na stát v podobě nárokovat si osvobození od soudních poplatků. Je tedy nepochybné, že společnost [právnická osoba]. byla v době postoupení pohledávek ze společnosti [právnická osoba]. a [právnická osoba]. na žalobkyni zadlužená a nelze přihlédnout k obraně žalobkyně, že dluh vůči žalobkyni byl opakovaně ze strany dlužníka uznán a žalobkyně tedy očekávala postupné splácení. Pokud žalobkyně nepříznivé finanční situace společnosti [právnická osoba]. nedbala, nemůže takovéto jednání nyní požívat soudní ochrany ve formě osvobození od soudních poplatků. V tomto smyslu pro posouzení není podstatné, že žalovaný měl následně neschopnost soudní poplatek zaplatit svým jednáním společnosti přivodit.

6. Soud uzavřel, že nemá-li žalobkyně disponibilní peněžní prostředky potřebné k vedení sporů se žalovanými, není to důvodem ani pro částečné osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. a je na žalobkyni, aby si potřebné prostředky obstarala, proto žádost žalobkyně o osvobození od placení soudního poplatku zamítl.

7. Proti výroku II. uvedeného usnesení se žalobkyně odvolala. Uvedla zejména, že soud založil rozhodnutí obsažené ve výroku II. na nesprávném právním posouzení otázky, o tom že nelze přihlédnout k jejím nepříznivým majetkovým poměrům. Soud pominul, že se měl především vypořádat s otázkou, zda žalobkyně je, či není, objektivně schopna soudní poplatek uhradit, když objektivní neschopnost k úhradě poplatku je základním kritériem pro přiznání požadovaného osvobození. V odůvodnění usnesení soud konstatoval, že odňal osvobození žalobkyně od soudního poplatku proto, že její nemajetnost není důsledkem jejího neúspěšného podnikání, nýbrž proto, že je důsledkem jejího rozhodnutí jako podnikatele být nemajetnou, takový závěr je však nepřezkoumatelný, žalobkyně popírá, že by se rozhodla být nemajetnou, o čemž ani nesvědčí jediný důkaz, žalobkyně není nemajetná, nýbrž je věřitelkou nedobytných pohledávek, jejichž nedobytnost dovozuje z protiprávního jednání žalovaného a s ním spřízněných osob. Soud nesprávně vyložil ust. § 138 odst. 1 o. s. ř., když si neujasnil a neučinil jednoznačný závěr o tom, zda žalobkyně je, či není, objektivně schopna zaplatit soudní poplatek a zda si takovou neschopnost způsobila sama v úmyslu vyhnout se poplatkové povinností a místo toho se zabýval okolnostmi irelevantními. Rovněž i tím zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1619/08 ze dne 2. října 2008. Navrhla, aby odvolací soud usnesení ve výroku II. změnil tak, že žalobkyni se neodnímá se zpětnou účinností osvobození od soudních poplatků.

8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení podle § 212 a násl. občanského soudního řádu (dále o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

9. Dle ust. § 138 odst. 1 o. s. ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.

10. Dle ust. § 138 odst. 2 o. s. ř. přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.

11. Ze spisového materiálu vyplynulo, že žalobkyně návrh na osvobození od soudního poplatku odůvodnila tím, že není schopna zaplatit soudní poplatek, neboť nedisponuje finančními prostředky, z nichž by mohla soudní poplatek uhradit. Soud prvního stupně po posouzení výše uvedených skutečností a předložených důkazů návrhu žalobkyně výrokem II. usnesení nevyhověl s výše uvedeným odůvodněním.

12. Ze spisového materiálu též vyplynulo, že Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 4 Cmo 69/2020 - 738 ze dne 28. května 2020 usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 76 Cm 167/2019 - 659 ze dne 29. ledna 2020, kterým žalobkyni odejmul se zpětnou účinností osvobození od soudních poplatků přiznané usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 31. července 2018 č. j. 7 C 276/2017 – 495, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že pro závěr o osvobození od soudních poplatků je splněn jeden ze dvou předpokladů, a to, že v předmětné věci nejde o případ bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva.

13. Ve svém rozhodnutí uvedl, že smyslem a účelem osvobození od soudního poplatku je zajištění přístupu k soudu těm subjektům, jejichž majetkové poměry by jim jinak nedovolovaly řádně hájit svá práva. Dle ustálené judikatury objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát pro účastníka řízení překážkou přístupu k soudu. V této souvislosti je nutno vycházet z objektivní nemožnosti účastníka řízení splnit předpokládanou poplatkovou povinnost v řízení, kdy je reálně vyloučena možnost i případné dispozice s majetkem účastníka za účelem jeho zpeněžení pro úhradu předpokládaného soudního poplatku (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30Cdo 1359/2013, včetně tam obsažených odkazů na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2004, sp. zn. 5 Ads 11/2004 a ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 1 As 23/2009). Soud při rozhodování o osvobození od soudních poplatků přihlíží k celkovým majetkovým poměrům účastníka, k výši soudního poplatku, k povaze uplatněného nároku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování apod. U účastníků podnikatelů (jak fyzických, tak právnických osob) je možné brát v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské činnosti, stav a strukturu majetku, platební schopnost apod. Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen platit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci. Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků. Účastník, který o osvobození od soudních poplatků žádá, musí však věrohodným způsobem prokázat své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Smyslem ust. § 138 o. s. ř. je, aby účastníku, který se nachází ve výjimečné a pro něj tíživé majetkové, sociální či osobní situaci, nebránila v uplatnění či bránění jeho práva, povinnost příslušný soudní poplatek zaplatit. Osvobození od soudních poplatků je toliko vztahem mezi žadatelem a státem, který garantuje přístup k soudu a právní ochranu. Určujícím hlediskem, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka dle ust. § 138 odst. 1 o. s. ř. je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Pokud zde objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek existuje, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků pouze v případě, že se jedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12 a ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 1619/08 ). Zájem státu na vymožení částky odpovídající soudnímu poplatku nemůže dosáhnout intenzity zájmu účastníka řízení na přístup k soudu; to je ostatně zřejmé i ze samotného poslání právní úpravy individuálního osvobození od soudních poplatků (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 731/2013 ). Soud při zkoumání faktických poměrů žadatele musí zvažovat, zda se ze strany žadatele nejedná o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody v podobě osvobození od soudních poplatků. V přezkoumávané věci soud odejmul žalobkyni se zpětnou účinností osvobození od soudních poplatků, když dospěl k závěru, že se ze strany žalobkyně jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování či bránění práva, zkoumáním majetkových poměrů žalobkyně se nezabýval. Odvolací soud dále uvedl, že vzhledem k tomu, že dospěl k závěru, že pro závěr o osvobození od soudních poplatků je splněn jeden ze dvou předpokladů, a to, že v předmětné věci nejde o případ zřejmě bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva, bude na soudu prvního stupně, aby posoudil, zda je naplněn druhý z předpokladů, tj. zda takové opatření odůvodňují poměry žalobkyně, neboť těmi se nezabýval.

14. Z uvedeného plyne, že v daném případě se odvolací soud zabýval důvodností předmětného návrhu žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a učinil pro soud prvního stupně závazný právní závěr, že v předmětné věci nejde o případ zřejmě bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva a že je nyní třeba, aby soud posoudil, zda osvobození od soudních poplatků odůvodňují majetkové poměry žalobkyně.

15. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně nemá žádné příjmy, nevlastní nemovité věci, nemá žádné příjmy ani ze správy vlastního majetku a nemá žádné zaměstnance a že průběžně odepisuje pohledávky evidované v jejím účetnictví.

16. Odvolací soud se s uvedenými zjištěními ztotožnil a pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť je správné.

17. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu, že přestože žalobkyně nemá disponibilní peněžní prostředky potřebné k vedení sporů se žalovanými, není to důvodem ani pro částečné osvobození od soudních poplatků.

18. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. května 2020 vyslovil výše uvedený závazný právní názor, kterým byl soud povinen se řídit. Přitom podle odvolacího soudu bylo úkolem soudu zabývat se s ohledem na jím uvedené důvody tím, zda žalobkyně je s ohledem na své poměry schopna zaplatit soudní poplatek a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci. Též vyslovil mj., že pokud jí to její poměry nedovolují, je soud povinen jí přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků.

19. Za uvedené situace, kdy soud správně zjistil, že žalobkyně nemá žádné příjmy, nevlastní žádné nemovité věci, nemá žádné příjmy ani ze správy vlastního majetku a nemá žádné zaměstnance a že průběžně odepisuje pohledávky evidované v jejím účetnictví, je třeba s ohledem na výše uvedený odvolacím soudem vyslovený právní názor dovodit, že žalobkyně není s ohledem na své majetkové poměry schopna zaplatit soudní poplatek, a proto je na místě, aby byla osvobozena od placení soudních poplatků.

20. Za této situace jsou bez významu soudem uvedené skutečnosti, že žalobkyně nevyvíjela podnikatelskou činnost, že byla srozuměna s dlouhodobým vymáháním pohledávek soudní cestou a musela si být vědoma existence výdajů, které budou se soudními řízeními spojeny, že žalobkyně nepříznivé finanční situace společnosti [právnická osoba]. nedbala.

21. Odvolací soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že je třeba napadené rozhodnutí analog. podle § 220 o. s. ř. změnit tak, že žalobkyni se neodnímá se zpětnou účinností osvobození od soudních poplatků přiznané usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 31. července 2018 č. j. 7 C 276/2017 - 495.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení o věci nekončí.