o určení odměny a náhrady hotových výdajů likvidátorky, k odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 2021, č. j. 38 Cm 408/2018- 54,

1. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným usnesením ve výroku I. přiznal společnosti [Jméno navrhovatelky A]., identifikační číslo [Anonymizováno], sídlem [adresa], likvidátorce společnosti [Jméno navrhovatelky B], identifikační číslo [IČO navrhovatelky B], sídlem [Adresa navrhovatelky B] (dále i jen “likvidátorka”) odměnu za provedenou likvidaci ve výši 7 000 Kč. Ve výroku II. přiznal soud likvidátorce náhradu hotových výdajů ve výši 4 083 Kč.

2. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vyšel z toho, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 10. 2018, č. j. 38 Cm 408/218 - 27 byla pravomocně zrušena uvedená společnost s likvidací a byla jí jmenovaná likvidátorka. Dle § 7 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. přiznal soud prvního stupně likvidátorce odměnu ve výši 7 000 Kč vzhledem k průběhu likvidace popsaného ve zprávě likvidátorky, délce likvidace a jejímu výsledku. Soud likvidátorce nepřiznal náhradu za daň z přidané hodnoty, neboť z uvedeného nařízení plyne, že zákonodárce otázku náhrady daně z přidané hodnoty placené likvidátorem z jeho odměny žádným způsobem neupravil, tzn., že daň z přidané hodnoty, placená likvidátorem, se nepovažuje za součást jeho odměny určované podle nařízení. Podle § 9 odst. 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. přiznal likvidátorce náhradu hotových výdajů v celkové výši 4 083 Kč, jak i požadovala a doložila.

3. Proti výroku I. tohoto usnesení, a to pouze do určení výše odměny, podala likvidátorka včasné odvolání. Namítá, že vzhledem k časové náročnosti a množství úkonů, potřebné odbornosti, odpovědnosti, nutnosti součinnosti ze stran třetích osob a i dalších časově a administrativně náročných úkonů je přiznaná odměna ve výši 7 000 Kč nepřiměřená. I s ohledem na jednotlivá rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, na která v odvolání odkazuje, uplatila likvidátorka částku ve výši 10 000 Kč. Protože je likvidátorka plátcem daně, uplatnila také náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 2 100 Kč, neboť tato částka bude odvedena jako DPH. Odvolatelka si je vědoma, že přímo v nařízení není nárok na náhradu DPH uveden, ale má za to, že nepřiznání nároku na DPH by neodůvodněně znevýhodňovalo likvidátory, kteří jsou plátcem DPH, na úkor likvidátorů, kteří plátci DPH nejsou. Takový závěr nemá však krom jazykového logické odůvodnění a odporuje principům spravedlnosti. Nadto odvolatelka uvádí, že přiznání náhrady DPH nepředstavuje ani zátěž pro státní rozpočet, když tuto daň následně likvidátorka do soustavy státních rozpočtů opět odvede. Na základě výše uvedeného odvolatelka navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změnil tak, že se likvidátorce přiznává odměna ve výši 10 000 Kč a náhrada odměny na DPH ve výši 2 100 Kč, celkem tedy 12 100 Kč.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Podle § 195 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.

6. Podle § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, skončí-li likvidace dříve, než je zjištěna výše likvidačního zůstatku, nebo nedostačuje-li likvidační zůstatek k úhradě odměny likvidátora, náleží likvidátorovi odměna ve výši 1 000 Kč; podle okolností případu lze odměnu likvidátora přiměřeně zvýšit až do výše 20 000 Kč.

7. V posuzovaném případě byla likvidátorka jmenována do funkce podle § 191 odst. 1 a 4 o. z., usnesením Krajského soud v Plzni ze dne 8. října 2018, č. j. 38 Cm 408/2018 - 27, které nabylo právní moci dne 10. 11. 2018, tudíž odměnu likvidátorce určuje soud. Jelikož likvidační zůstatek, který vyplynul z likvidace předmětné společnosti, je nulový, je na daný případ třeba aplikovat výše citované ustanovení § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., které umožňuje soudu odměnu přiměřeně zvýšit.

8. Odvolací soud již v usnesení ze dne 27. 3. 2017, č. j. 7 Cmo 74/2016-36, a např. i v usnesení ze dne 26. 4. 2017, č. j. 7 Cmo 4/2016-28, vyslovil názor, že: „Ohledně likvidátora jmenovaného podle § 191 odst. 4 o. z., platí, že je jmenován z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců. Osoby zapsané v tomto seznamu jsou osoby podléhající režimu zvláštní, speciální kvalifikace - ve vztahu k insolvenčnímu řízení, nicméně vzhledem k požadavkům na zápis do seznamu insolvenčních správců jsou takovými osobami i s ohledem na jejich případná jiná postavení včetně postavení likvidátora. Jejich profesní kvalita je dána právními předpisy (viz zákon č. 312/20106 Sb., o insolvenčních správcích, vyhláška č. 312/2007 Sb. o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců), které mají zaručovat odbornou způsobilost insolvenčních správců. Ke vzniku postavení insolvenčního správce je tedy třeba splnit podmínky, limity dané právními předpisy. Pakliže zákon v ust. § 191 odst. 4 o. z., počítá, jako s řešením „poslední možnosti“, tedy za situace, kdy nelze jmenovat likvidátora jinak, se jmenováním likvidátora z osob zapsaných v seznamu insolvenčních správců, ustanovení takového likvidátora soudem znamená, že soudcem ustanovený likvidátor ze seznamu insolvenčních správců má zákonem předpokládanou dostačující kvalifikací pro výkon této funkce. Likvidátor nabývá okamžikem svého povolání do funkce působnost statutárního orgánu (§ 193 o. z.). Na likvidátora přechází okamžikem jeho ustanovení do funkce jednak vnější jednatelská působnost statutárního orgánu a dále vnitřní působnost statutárního orgánu v činnostech, které bezprostředně souvisí s likvidací a jsou nutné pro její úspěšný průběh a dokončení. Podle § 193 o. z., za řádný výkon funkce likvidátor odpovídá stejně jako člen statutárního orgánu. Tím, že zákon nestanoví výjimku pro likvidátory jmenované soudem ze seznamu insolvenčních správců ohledně míry jejich odpovědnosti, platí i pro ně stejná míra odpovědnosti, jaká platí pro členy statutárního orgánu té které právnické osoby. Statutární orgán resp. likvidátor společnosti s ručením omezeným je povinen vykonávat svojí funkci s péčí řádného hospodáře. Je tak povinen ve smyslu § 51 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb., zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích, dále jen „ZOK“), jednat pečlivě s potřebnými znalostmi a s nebytnou loajalitou ke společnosti. Musí tak v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu společnosti. Likvidátor, včetně toho, jenž byl jmenován se seznamu insolvenčních správců, tak plně odpovídá za porušení péče řádného hospodáře a je povinen k náhradě vzniklé újmy (tedy nejenom majetkové, leč též i nemajetkové škody) viz § 53 ZOK. U právnických osob, tedy i obchodních společností, rušených rozhodnutím soudu a jsoucích povětšinou fakticky bez majetku či bez podstatného majetku, je likvidátor povinen postupovat podle § 199 odst. 1 o. z., a sestavit ke dni vstupu právnické osoby do likvidace zahajovací rozvahu a soupis jmění právnické osoby. Nemá-li k dispozici účetnictví, je třeba, aby toto bylo rekonstruováno. Likvidátor musí činit všechny úkony nutné ke zjištění majetku právnické osoby a jeho případného stavu, což představuje minimálně lustraci v příslušných evidencích a databázích. Jde například o lustraci v katastru nemovitostí, v registru vozidel, evidenci plavidel, dotaz likvidátora u centrálního depozitáře cenných papírů. Rovněž tak lustraci v obchodním rejstříku ohledně případných majetkových účastí likvidované obchodní společnosti. Dále likvidátor zjišťuje u všech bank resp. poboček bank působících na území České republiky, zda u některé z nich nemá likvidovaná právnická osoba zřízen účet. Zjišťuje dále informace o právnické osobě (v případě nespolupracujícího statutárního orgánu resp. dalších vnitřních orgánů) u organizačních složek státu jako například u finančního, živnostenského či celního úřadu. Dále je likvidátor povinen oznámit vstup právnické osoby do likvidace všem známým věřitelům (viz. § 198 odst. 1 o. z.), jakož i zveřejnit bez zbytečného odkladu nejméně dvakrát za sebou alespoň s dvoutýdenním odstupem oznámení dle § 198 odst. 1 o. z., s výzvou pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě, která nesmí být kratší, než tři měsíce od druhého zveřejnění. Tuto výzvu dle § 198 odst. 2 o. z., je likvidátor povinen zveřejnit opět bez ohledu na stav majetnosti resp. nemajetnosti likvidované právnické osoby. Samozřejmou povinností likvidátora je komunikace s věřiteli právnické osoby, když účelem likvidace je vyrovnání dluhů likvidované právnické osoby, vypořádání jejího majetku a naložení s likvidačním zůstatkem (§ 187 odst. 1 o. z.). Likvidátorovi též přísluší všechny úkony související s datovou schránkou likvidované právnické osoby, přičemž i u nemajetné právnické osoby bývá značný obsah nutné komunikace ve vztahu k orgánům veřejné moci resp. orgánům státu. V rámci ukončování likvidace pak likvidátor vyhotoví konečnou zprávu o průběhu likvidace a sestaví účetní závěrku (§ 205 odst. 1 o. z.). Konečnou zprávu, účetní závěrku a návrh na rozdělení likvidačního zůstatku likvidátor předkládá ke schválení, u likvidátora jmenovaného soudem i ke schválení soudem (§ 205 odst. 2 o. z.). V případě nulového zůstatku je třeba alespoň informace o tomto nulovém zůstatku. U obchodních korporací předloží likvidátor konečnou zprávu o průběhu likvidace, návrh na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrku také nejvyššímu orgánu obchodní korporace (§ 94 odst. 1 ZOK). Podle § 94 odst. 2 ZOK likvidátor zajistí uchování jmenovaných dokumentů - konečné zprávy o průběhu likvidace, návrhu na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrky po dobu 10 let od zániku obchodní korporace. Do 30 dnů od skončení likvidace likvidátor podá návrh na výmaz právnické osoby z veřejného rejstříku (§ 207 o. z.). Všechny výše jmenované zákonné povinnosti má likvidátor bez ohledu na to, zda má společnost majetek resp. jak velký je tento majetek. Modifikován velikostí či charakterem majetku může být případný postup likvidace jen ve smyslu § 201 až 203 o. z. Podle odvolacího soudu je v daném případě přiměřená výše odměny likvidátora v částce 10 000 Kč, a to s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti. Při stanovení výše odměny je třeba brát ohled nejenom na rozsah a složitost prováděné likvidace, leč též zohlednit míru odborné kvalifikace likvidátora, jakož i míru jeho odpovědnosti. Míra kvalifikace likvidátora jmenovaného ze seznamu insolvenčních správců je vysoká, když je dána velmi sofistikovanými podmínkami, za nichž může být osoba do seznamu insolvenčních správců zapsána. Též míra odpovědnosti likvidátora je značná. Je třeba vidět, že tato odpovědnost není odpovědností insolvenčního správce (jenž je ze zákona povinen se z činnosti insolvenčního správce do jisté míry pojistit), leč odpovědností voleného orgánu právnické osoby – obchodní korporace, viz. výše, tedy zcela jinou odpovědností. Plnou odpovědností za způsobenou újmu. Jak je výše rozvedeno, rozsah minimálně nutných úkonů likvidátora u právnické osoby s majetkem a u nemajetné právnické osoby je shodný, rozdíl je jen v rozsahu vypořádávání majetku a vyrovnávání dluhů. Za okolnost odůvodňující odvolacím soudem stanovenou výši odměny lze považovat i provedení likvidace v adekvátním časovém horizontu. Maximální výši odměny 20 000 Kč je možno přiznat jen výjimečně, a to u nejsložitějších likvidací“.

9. Od uvedených závěrů nemá odvolací soud důvod se odchýlit ani v posuzované věci. Proto v daném případě vzhledem k rozsahu činnosti likvidátorky lze postupovat podle ustanovení 7 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a odměnu zvýšit, přičemž za přiměřené pokládá odvolací soud zvýšení odměny na částku 10 000 Kč.

10. K požadavku odvolatelky k navýšení jí přiznané částky o daň z přidané hodnoty, kdy likvidátorka uvádí, že je osobou, která je povinná navýšit uskutečněné plnění o sazbu daně z přidané hodnoty a tuto sazbu odvést na účet správce daně, odvolací soud uvádí, že požadovanou náhradu za daň z přidané hodnoty v příslušné sazbě nad rámec přiznané odměny likvidátorky a náhrady hotových výdajů odvolatelce přiznat nelze.

11. Náhrada za daň z přidané hodnoty totiž může být přiznána jedině na základě výslovné právní úpravy /srov. např. § 38 odst. 1 větu třetí zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), § 17 odst. 5 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, či § 137 odst. 3 o. s. ř./; analogii k dovození platební povinnosti státu použít nelze. Takovou normu, která by stanovila, že likvidátorovi náleží vedle přiznané odměny ještě náhrada za daň z přidané hodnoty, neobsahoval ani zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a neobsahuje jí ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. ledna 2014, a ani prováděcí předpisy (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena statutárního orgánu společnosti jmenovaného soudem či shora zmíněné vyhláška nařízení), či zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. V souladu se svou rozhodovací praxí odvolací soud i v této věci uzavírá, že “per analogiam legis” nenáleží likvidátorce k přiznané odměně likvidátora náhrada daně z přidané hodnoty, když přiznání této částky vedle odměny likvidátora a vedle náhrady nákladů spojených s likvidací zákon neumožňuje. Pakliže zákon tuto skutečnost nezohledňuje tím, že by výslovně i likvidátorovi - plátci DPH tuto daň nějakým způsobem kompenzoval, nelze tuto činit v rámci soudního rozhodnutí o odměně likvidátora. Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3580/10 veřejnosti dostupném na jeho webových stránkách ve skutkové obdobné věci vyslovil, že nepřiznání odměny za provedenou likvidaci ve výši, kterou požadovala stěžovatelka (navýšené o DPH) nevede k závěru, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv, jichž se dovolává. Požadavek likvidátorky na přiznání náhrady daně z přidané hodnoty tak vyhodnotil soud shodně se soudem prvního stupně jako neopodstatněný.

12. Z vyložených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. jen co do určení výše odměny likvidátorky změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.