o zaplacení částky 2 318 047,07 Kč a smluvní pokuty ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018 č. j. 81 Cm 42/2016-162,

1. Žalobce, společnost [Jméno žalobce]., se žalobou podanou dne 27. 3. 2015 domáhal na žalovaných [Jméno žalované] (dále též je „první žalovaný“) a společnosti [právnická osoba] (dále též je „druhý žalovaný“) zaplacení částky 2 818 047,07 Kč a na prvním žalovaném zaplacení úroků z prodlení z částky 2 318 047,07 Kč od 12. 4. 2014 do zaplacení a na druhém žalovaném zaplacení úroků z prodlení z částky 2 318 047,07 Kč od 1. 12. 2014 do zaplacení. Žalobce uvedl, že dne 25. 2. 2010 uzavřel s druhým žalovaným smlouvu o převodu 100 % obchodního podílu (dále též jen „smlouva“) ve společnosti [právnická osoba] (dále též jen „společnost“), jejímž jediným předmětem podnikání je provozování hotelu [Anonymizováno]. Vzhledem k tomu, že cena za převod byla sjednána s ohledem na informace o ekonomickém stavu společnosti, bylo pro žalobce zcela zásadní, aby informace poskytnuté druhým žalovaným o stavu závazků společnosti byly správné a úplné. Proto požadoval, aby druhý žalovaný ve smlouvě prohlásil, že společnost má výhradně ty závazky, které žalobci sdělil, a za své prohlášení nesl odpovědnost. Tato prohlášení a ujištění byla ve smlouvě označena jako garance a druhý žalovaný se zavázal za podmínek uvedených v článku 6.5. smlouvy nahradit žalobci tzv. „Újmu“ vzniklou z porušení (uvedení nepravdivých) ,,Garancí“. Jelikož druhý žalovaný je zahraniční společnost, poskytl první žalovaný (jako ovládající osoba a vlastník druhého žalovaného) ručení za závazky druhého žalovaného ze smlouvy, a to dle ručitelského prohlášení ze dne 25. 2. 2010. Nemovitosti, ve kterých je provozován hotel, měla společnost pronajaty od Městské části [adresa] (dále jen „[Anonymizováno]“), platby nájemného jsou tak jedním z hlavních finančních závazků společnosti. Společnost měla neoznámené a nesplněné závazky vůči [Anonymizováno], které nebyly uvedeny v účetnictví a nebyly uhrazeny, ač společnost ovládaná žalovanými o těchto závazcích věděla (v roce 2009 došlo mezi společností a [Anonymizováno] k odsouhlasení jejich výše) a zamlčela je. Újma, tedy neoznámený závazek činil 2 318 047,07 Kč, žalobce jej [Anonymizováno] uhradil a následně k úhradě takto vzniklé újmy druhého žalovaného vyzval s tím, že nebude-li tato újma žalovanými nejpozději do 30. 11. 2014 uhrazena, je žalobce oprávněn požadovat i smluvní pokutu ve výši 500 000 Kč. Protože druhý žalovaný újmu žalobci neuhradil, vyzval žalobce k její úhradě prvního žalovaného. Vzhledem k neuhrazení požadované částky se žalobce domáhá uhrazení svého nároku soudní cestou. Oba žalovaní vznesli námitku promlčení.

2. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně (dále též jen „soud) rozhodl tak, že „Žaloba se zamítá.“ (výrok I.), „Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému, k rukám jeho právního zástupce, na nákladech řízení částku 168 383,60 Kč, a to do tří dnů od právního moci tohoto rozsudku.“ (výrok II.) a dále, že „Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému, k rukám jeho právního zástupce, na nákladech řízení částku 120 274,- Kč, a to do tří dnů od právního moci tohoto rozsudku.“ (výrok III.). V odůvodnění soud prvního stupně (dále též jen „soud“) uvedl, že na základě provedených důkazů dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce a druhý žalovaný uzavřeli dne 25. 2. 2010 smlouvu o převodu podílu o velikosti 100 % ve společnosti [právnická osoba] V článku VI. smlouvy žalovaný jako převádějící ujistil a garantoval kupujícímu správnost údajů o stavu společnosti [právnická osoba] v článku VI. uvedených. Pro případ jejich byť i částečné nepravdivosti a příčinné souvislosti mezi nepravdivostí a újmou, která vznikne nabyvateli či společnosti, si strany smlouvy dohodly, že žalobce je oprávněn požadovat zaplacení újmy po žalovaném tak, že újma je splatná do 30 dnů po doručení výzvy k její úhradě, přičemž žalobce mohl požadovat uhrazení újmy pouze v prokazatelně vzniklé výši. Ručitelským prohlášením ze dne 25. 2. 2010 přijal první žalovaný ručení ke smlouvě o převodu obchodního podílu s tím, že splní pohledávky, závazky a nedoplatky, které vzniknou společnosti [právnická osoba] do 1. 4. 2010, v případě, že tuto povinnost v době splatnosti a ani po písemné výzvě nesplní převádějící. Ručitelský závazek měl zaniknout dne 1. 4. 2015. Právní zástupce žalobce dopisem ze dne 27. 1. 2014 vyzval právního zástupce druhého žalovaného ke zjednání nápravy, ten však nereagoval. Proto jej znovu písemně vyzval k náhradě finanční újmy a upozornil jej, že v případě, že výzvě nevyhoví, může být požadována i smluvní pokuta. Druhý žalovaný opět nereagoval. Žalobce proto dopisem ze dne 26. 3. 2015 k úhradě částky 2 318 047,07 Kč a smluvní pokuty ve výši 500 000 Kč vyzval prvního žalovaného jako ručitele. Ani ten však ničeho neuhradil.

3. Dále soud prvního stupně citoval ustanovení § 3028 odst. 1 o.z. s tím, že smlouva o převodu obchodního podílu byla uzavřena dne 25. 2. 2010 a žaloba se týká práv a povinností z ní vzniklých, je nutno předmětnou věc posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku (obch.zák). Nejprve se zabýval soud námitkou promlčení vznesenou oběma žalovanými. Uvedl, že protože obchodní zákoník pojem „újma“, tak jak byl uveden ve smlouvě, neznal, bylo nejprve nutno zjistit, z jakého titulu žalobce žaluje. Zástupce žalobce k této otázce sdělil, že újma je nárokem odpovídajícím, resp. blížícím se, nárokům z vad prodávané věci a vztah žalobce a druhého žalovaného je prakticky vztahem z kupní smlouvy. Žalobce se proto domáhá smluvního nároku z „vad převáděné věci“, když převáděnou věcí je společnost (100 % obchodní podíl) a vadou předmětu koupě je skutečnost, že společnost má závazek, a to nikoliv bagatelní, o kterém nebyl žalobce jako nabyvatel informován. Ve věci případných vad převáděné věci u smlouvy o převodu obchodního podílu zaujal Nejvyšší soud v rozhodnutí 29 Cdo 5452/2008 stanovisko, že smlouva o úplatném převodu obchodního podílu není kupní smlouvou podle ustanovení § 409 obch.zák., neboť obchodní podíl rozhodně nelze ztotožňovat se zbožím. Proto na takový převod nelze přímo vztáhnout právní úpravu odpovědnosti za vady zboží. Dospěl však i k závěru, že nepochybně je možné, aby si strany smlouvy o převodu obchodního podílu dohodly, jaké „vlastnosti“ musí obchodní podíl mít. Pokud jde o takové dohodnuté (vymíněné) vlastnosti obchodního podílu, právní úpravu odpovědnosti za vady zboží, a to i za použití analogie k § 13 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb. o cenných papírech (týkající se převodu akcií), lze použít. Soud prvního stupně se tímto právním názorem řídil a posuzoval, zda si smluvní strany ve smlouvě o převodu obchodního podílu ze dne 25. 2. 2010 konkrétní vlastnosti obchodního podílu dohodly. Protože obchodní podíl činil 100 %, lze připustit, že vlastnosti obchodního podílu lze považovat za vlastnosti společnosti samé. V článku VI. smlouvy bylo ve věci garancí (posuzovaných jako vlastnosti převáděného podílu) uvedeno, že společnost plní své závazky, její účetnictví bylo vedeno řádně a věrně podle obvyklých standardů a jsou v něm obsaženy všechny závazky a pohledávky, společnost má ke dni podpisu smlouvy pouze závazky vyplývající z běžného obchodního styku a byly uhrazeny veškeré splatné zálohy na (mimo jiné) i nájemné. Pro případ, že se garance ukáže být i částečně nepravdivá a zároveň budou splněny podmínky uvedené v článku 6.5.ii. až 6.5.vi., tedy když žalobci vznikne újma, byl nabyvatel oprávněn požadovat zaplacení této újmy po převádějícím. Újma byla splatná do 30 dnů po doručení výzvy k její úhradě. Pokud by částka újmy převýšila 1 000 000 Kč a převádějící by újmu neuhradil ani v dodatečné náhradní lhůtě 30 dnů po výzvě nabyvatele, byl nabyvatel oprávněn od smlouvy odstoupit a současně i požadovat úhradu smluvní pokuty ve výši 500 000 Kč, a to do 30-ti dnů ode dne doručení výzvy k úhradě. Žalobce tvrdil, že smlouva byla v části článku VI.6. naplněna, když dohodnuté garance se ukázaly být nepravdivými, neboť že společnost měla neoznámené a nesplněné závazky vůči Městské části [adresa] na úhradu běžného nájemného za užívání nemovitosti ve výši 2 135 865,70 Kč, a na úhradu zvýšeného/indexovaného nájemného ve výši 245 876,16 Kč, které nebyly řádně a včas převodcem uhrazeny. Tyto nesplněné závazky nabyvatel za převodce dne 1. 7. 2014 uhradil, přičemž v předmětném řízení žádal na žalovaných zaplacení této částky z titulu vady zboží. Soud konstatoval, že vztahy ze smluv, jimiž se převáděl podíl společníka, se řídily obchodním zákoníkem (§ 261 odst. 3, písm. a) obch.zák. a způsob, jímž se převáděl obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, byl určen ustanoveními § 115 obch.zák. Těmto ustanovením předmětná smlouva vyhověla. Vedle povinných náležitostí však smlouva obsahovala i další ustanovení, v nichž provádějící učinil prohlášení o stavu společnosti a ujišťoval, že společnost řádně a včas plní své závazky (garance). Soud tyto ustanovení vzal jako dohodu o odpovědnosti převodce za vady zboží, jako obchodního podílu (újmu). Aplikace ustanovení obchodního zákoníku o odpovědnosti za vady zboží je však v předmětné věci značně obtížná, neboť, jak konstatoval i Nejvyšší soud, obchodní podíl zbožím není.

4. Dále soud citoval následující zákonná ustanovení: § 420 odst. 1, § 422 odst. 1, § 425 odst. 1 § 388 odst. 1, § 393 odst. 2, § 387 obch.zák. a dovodil, že na tuto situaci nepochybně dopadá ustanovení § 387 obch.zák., podle něhož se právo promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem, přičemž promlčení podléhají všechna práva ze závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou s tím, že promlčecí doba činí čtyři roky (§ 397 obch.zák.). Vyšel z výše citovaného rozhodnutí nejvyššího soudu, který připustil možnost, aby si strany smlouvy o převodu obchodního podílu, ač sama smlouva není smlouvou kupní, dohodly, jaké vlastnosti musí obchodní podíl mít a takové dohodnuté (vymíněné) vlastnosti pak lze posuzovat podle právní úpravy odpovědnosti za vady zboží. Tedy ve smlouvě dohodnuté „garance“ lze podle tohoto právního názoru posuzovat podle ustanovení obchodního zákoníku o odpovědnosti za vady zboží. Jestliže je věc takto posuzována, pak ovšem na ni dopadá i ustanovení § 393 odst. 2 věta první obch.zák., podle něhož počíná běh promlčecí doby předáním věci oprávněnému nebo osobě jím určené. Dále soud prvního stupně pokračoval, že ustanovení § 393 odst. 2 věty druhé obch. zák., určující jiný počátek běhu promlčecí doby u nároků ze záruky za jakost, ovšem na předmětnou věc dopadat nemůže, neboť i je-li možné posuzovat smluvené „garance“ jako dohodu o vlastnostech obchodního podílu, nelze takové garance posuzovat jako jakost zboží, tedy náležitý stav zboží po hmotné stránce (vady množství, kvality, balení, ložení, atd.). Obchodní podíl představuje účast společníka na společnosti a z této účasti plynoucí práva a povinnosti (§ 114 odst. 1 obch.zák.), tedy jde o věc nehmotnou, která jako taková nemůže být či nebýt jakostní, neboť, logicky, jakost se může vázat pouze k věcem hmotným. Dále soud uvedl, že v předmětné věci došlo k předání věci oprávněnému uzavřením smlouvy, jímž přešlo vlastnictví obchodního podílu na nabyvatele, a převodce přestal být jediným společníkem společnosti. V důsledku toho započala promlčecí doba běžet dnem následujícím po podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu, tedy dne 26. 2. 2010 „(§ 57 o. s. ř.)“, a skončila uplynutím čtyřleté promlčecí doby dne 26. 2. 2014. Protože oba žalovaní námitku promlčení v rámci řízení vznesli, byly podmínky pro účinnost námitky splněny. Soud k takové námitce pak musí přihlédnout, přičemž otázka dobrých mravů při jejím uplatnění nemá v této souvislosti žádného právního významu. Soud prvního stupně pak uzavřel, že žaloba byla podána po uplynutí promlčecí doby a žalovaní namítli promlčení, nezbylo soudu než žalobu z důvodu promlčení zamítnout.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. V odvolání vznesl tyto stěžejní odvolací námitky:

1) Nárok žalobce se opíral o výslovnou a specifikovanou úpravu nároků žalobce ze smlouvy, přičemž žalobou uplatněný nárok vůči žalovaným „vznikl“ až v roce 2014 a soud, aniž by se touto skutečností zabýval, svým rozhodnutí konstatoval promlčení nároku ještě před svým vlastním vznikem.

2) Soud zcela nesprávně aplikoval ustanovení o promlčení zákonných nároků z vad, kdy úplně opominul vlastní úpravu dohodnutou mezi stranami.

3) Soud ani nepřihlédl a nečetl žalobcem předložený důkaz - odborný článek věnující se této specifické problematice s odůvodněním, že kancelář tento důkaz zaslaný v elektronické podobě soudci nevytiskla.

4) Žalovaní o „neoznámeném“ závazku věděli a žalobce o něm neinformovali, tudíž je jejich nynější námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy/poctivým obchodním stykem.

5)Promlčení je dle žalobce možné posuzovat i podle „NOZ“, jelikož nárok žalobce vznikl za jeho účinnosti a nikoli tedy podle obch.zák., podle kterého soud promlčení posuzoval.

6. Odvolatel navrhl zrušit odvoláním napadený rozsudek a přiznat mu náhradu nákladů řízení.

7. K odvolání se vyjádřil první žalovaný. Namítl, že převáděná společnost neměla žádné nepřiznané závazky, když požadavky [Anonymizováno] byly neoprávněné. Uvedl, že pokud by údajně nepřiznané závazky existovaly ,,újma“ by žalobci vznikla v okamžiku převodu obchodního podílu. Soud zjistil správně skutkový stav, řídil se dosavadní judikaturou a použil správná ustanovení obch.zák. Ani jeden z žalovaných neučinil nic, čím by žalobci znemožnil či ztížil včasné podání žaloby, námitka promlčení tak v daném případě nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení.

8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

9. Zásadní v dané věci je, že závěr soudu prvního stupně ohledně promlčení nároku žalobce byl učiněn předčasně, bez dostatečného dokazování skutečností pro promlčení podstatných. Soud prvního stupně rovněž neučinil správně všechny právní závěry. Daná věc se posuzuje dle obchodního zákoníku ve znění ke dni uzavření smlouvy o převodu předmětného obchodního podílu, tedy ke dni 25. 2. 2010. Podle § 263 odst. 1 obch.zák. se strany mohou odchýlit od ustanovení této části zákona (míněna část třetí) nebo její jednotlivá ustanovení vyloučit, s výjimkou ustanovení….§ 386 až 408 obch.zák. Podle § 261 odst. 3 písm. a) obch.zák. se touto částí zákona (třetí) řídí též vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka. Obchodní podíl společníka ve společnosti s ručením omezeným se v rozhodné době převáděl smlouvou dle speciální ust. § 115 obch.zák. Z uvedeného vyplývá, že použití soudem prvního stupně aplikovaného § 420 odst. 1, § 422 odst. 1 a § 425 odst. 1 obch.zák. by na danou věc bylo možné jen, nebylo-li by ujednáno mezi společníky něco jiného resp. jen jestliže by jimi nebylo ujednáno nic z toho, na co daná ustanovení zákona dopadají. Jinak řečeno, účastníky závazkového vztahu, jímž smlouva o převodu obchodního podílu bezesporu je (viz. jmenovaný § 261 odst. 3 písm. a) obch.zák.), mohou být jejich práva a povinnosti dohodnuty libovolně, přičemž smlouva musí obsahovat obligatorní náležitosti dle § 115 obch.zák., jakož i z ní musí být patrné, zda jde o úplatný či bezplatný převod. Podíl ve společnosti s ručením omezeným lze podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 sice považovat za věc v právním smyslu, leč toto pojetí věci nelze retroaktivně vztahovat k obchodnímu podílu existujícímu v roce 2010. Ust. § 393 odst. 2 obch.zák., jež je dáno ve smyslu výše uvedeného kogentně, tedy explicitně na obchodní podíl nedopadá, otázkou může být jeho užití coby ustanovení nejbližšího. Ovšem, existuje-li mezi účastníky smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené v roce 2010 výslovná smluvní úprava otázek obdobných svým charakterem vadám věci, tak jak se tomu stalo v daném případě v předmětné smlouvě o převodu obchodního podílu ze dne 25. 2. 2010 v rámci smluvního institutu nazvaného „garance“, je nutné dát přednost smluvnímu ujednání stran před obdobným použitím zákona. Nicméně, i kdyby bylo aplikováno ust. § 393 odst. 2 obch.zák. tak, jak to učinil soud prvního stupně, nebyla by jeho aplikace by v rozporu s ujednáním stran v tom, že promlčecí doba běží „ode dne včasného oznámení vady během záruční doby“. Podle jmenované smlouvy „z nepravdivé garance vznikne společnosti či nabyvateli peněžitý závazek a nebo škoda…“ je nabyvatel oprávněn požadovat zaplacení újmy po převádějícím s tím, že újma je splatná do 30 dnů po doručení výzvy k její úhradě. Pro případ neuhrazení újmy ani v dodatečné náhradní lhůtě vzniká nabyvateli nárok na smluvní pokutu ve výši 500 000 Kč. Nahlíženo prizmatem ust. 393 odst.2 obch.zák. je tedy nutné uplatnit včas vadu - újmu u převodce, ten je povinen tuto újmu zaplatit. Důsledky postupu dle smlouvy či dle jmenovaného ust. zákona (na něž ostatně sám žalobce poukázal) se potud neliší.

10. V dané věci nebylo dosud najisto postaveno, a to ani v rámci žalobcových tvrzení, tím spíše pak prokázaných skutečností, kdy tzv. újma vznikla. Žalobcem bylo sice tvrzeno (již v žalobě), že [Anonymizováno] coby pronajímatel uplatnila nárok na doplacení nájmu a že o tomto věděli žalovaní, kteří tyto závazky společnosti žalobci zamlčeli a na ně ani neupozornili, leč nebylo prokázáno, za kdy (za jaké období) jsou to závazky. Podle ručitelského prohlášení ze dne 25. 2. 2010 se toto vztahuje jen na závazky do 1. 4. 2010, shodně vyznívá i smlouva o převodu obchodního podílu. To koreluje též i s předáním hotelu, nemovitostí a příslušných podkladů ke dni 1.4.2020 (čl. 7.2 smlouvy o převodu obchodního podílu). Soud prvního stupně sice dospěl k chybnému závěru, že promlčecí doba počala běžet dnem následujícím po podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu, tedy dne 26. 2. 2010. Ve smyslu výše uvedeného promlčecí doba počala běžet ode dne doručení výzvy k úhradě újmy (viz. čl. 6.5 smlouvy o převodu obchodního podílu), za předpokladu, že se garance převodce ukáže být nepravdivá. Tedy ve vztahu k doplacení nájmu vůči [Anonymizováno] jen za podmínky, že nedoplatek tohoto nájmu byl za období před 1. 4. 2010 resp. za období ve smlouvě dohodnuté. Za předpokladu, že vznik doplatku a jeho nezaplacení převodcem resp. k tomu příslušnou osobou představoval porušení garance převodce. Z hlediska ručitele a promlčení jeho případného závazku uvedené platí totéž, tedy že by muselo být prokázáno, kdy resp. zda závazek vznikl. Teprve poté lze stanovit běh čtyřleté promlčení lhůty. Vznikl-li by závazek z garance a z ručení skutečně až v roce 2014, jak tvrdí odvolatel, pak by promlčen být nemohl. Ohledně těchto skutečností však soud prvního stupně nekonal potřebné dokazování, nepostavil je najisto, ba se jimi konkrétně nezabýval, pročež jeho rozhodnutí není potud přezkoumatelné. Jen dospěl-li by soud prvního stupně k závěru o promlčení závazku žalovaných na základě prokázaných skutečností a správného právního hodnocení (představovaného primárností smluvené úpravy mezi účastníky), bylo by nutné se podrobně zabývat, tak jak namítl odvolatel, souladem námitky promlčení s dobrými mravy. S nimi by nebyla v souladu tehdy, věděli-li žalovaní o závazcích vztahujících se k převáděné společnosti resp. obchodnímu podílu resp. ke společnosti se vážícímu podniku a spoléhali na to, že se tyto nezjistí dříve, než uplyne promlčecí doba.

11. Pokud jde o námitku odvolatele ohledně neprovedení důkazu jím předloženým odborným článek, nelze jí přisvědčit, neb odborný článek jistě na určité úrovni nastiňuje otázky dané problematiky, nicméně normativně ji neřeší a ani nejde o odborné vyjádření k dané konkrétní věci. Navíc z ničeho nevyplývá, že by musela být podřízena právě a jedině pravidlům v článku uvedeným.

12. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ten primárně provede skutková zjištění (na základě dokazování) k otázkám podstatným pro namítnuté promlčení závazků žalovaných, pročež teprve na jejich základě toto promlčení v souladu se právním názorem odvolacího soudu vyhodnotí. Nedošlo-li k promlčení, bude se věcí zabývat dále, tedy samotnou opodstatněností předmětných nároků.