o náhradě hotových výdajů likvidátora a vrácení zálohy na hotové výdaje likvidace, k odvolání Stojana Stojanova, narozeného dne 6. února 1955, bytem U Stadionu 272/7, 412 01 Litoměřice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2024, č. j. 32 Cm 119/2005-20,

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením výrokem I. nepřiznal navrhovateli [Anonymizováno], bývalému likvidátorovi zaniklé společnosti [právnická osoba] v likvidaci (dále též „likvidátor“ a „společnost“), náhradu hotových výdajů spojených s likvidací společnosti a výrokem II. likvidátorovi uložil povinnost vrátit České republice – Městskému soudu v Praze na tam uvedený účet (vyplacenou) zálohu na náklady likvidace výši 6 000 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

2. Soud prvního stupně v odůvodnění usnesení předně konstatoval, že pravomocným usnesením ze dne 16. prosince 2003, č. j. 32 Cm 272/ 2000-11, zrušil společnost s likvidací a likvidátorem společnosti jmenoval [Anonymizováno]. Na základě usnesení ze dne 20. prosince 2005, č. j. 32 Cm 119/2005-3, byla likvidátorovi na jeho žádost vyplacena záloha ve výši 6 000 Kč na náhradu hotových výdajů likvidace společnosti. Pravomocným usnesením ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 32 Cm 119/2005-9, byl [Anonymizováno] z funkce likvidátora společnosti odvolán a byl jmenován nový likvidátor ([tituly před jménem] [Anonymizováno]). Společnost byla z obchodního rejstříku vymazána dne 28. února 2017. Soud prvního stupně likvidátora opakovaně bezúspěšně vyzval (výzvy ze dne 10. února 2010, 19. listopadu 2014 a 9. srpna 2023), aby ve stanovené lhůtě vyúčtoval náklady vynaložené v souvislosti s prováděním likvidace společnosti. Likvidátor ve stanovené lhůtě požadované vyúčtování nepředložil, soudu prvního stupně pouze zaslal usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 2023, č. j. KSUL 98 INS 13887/2019-B-17, kterým bylo rozhodnuto o splnění oddlužení likvidátora.

3. Soud prvního stupně s odkazem na § 71 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ve spojení s § 3028 odst. 1, 3 a § 3043 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena statutárního orgánu jmenovaného soudem uzavřel, že nezbytným předpokladem pro přiznání náhrady vynaložených hotových výdajů spojených s likvidací společnosti je jejich řádné vyúčtování a prokázání jejich vzniku, k čemuž ze strany likvidátora nedošlo. A proto mu soud prvního stupně náhradu hotových výdajů nepřiznal (výrok I.). Pokud jde o vrácení vyplacené zálohy, soud prvního stupně dovodil, že nárok soudu na vrácení již vyplacené zálohy likvidátorovi (tj. pohledávka za likvidátorem), totiž vzniká nejdříve s okamžikem předložení řádného vyúčtování hotových výdajů. Jelikož tak likvidátor neučinil, požadované vyúčtování nepředložil, osvobození likvidátora jako dlužníka od placení pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, se na uvedenou pohledávku soudu nevztahuje. Soud prvního stupně proto rozhodl o povinnosti likvidátora poskytnutou již vyplacenou zálohu vrátit v plné výši (výrok II.).

4. Proti usnesení soudu prvního stupně podal likvidátor odvolání, navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil. Z obsahu podaného odvolání je zřejmé, že likvidátor brojí pouze proti výroku II. napadeného usnesení [§ 41odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)].

5. Odvolatel zejména argumentuje tím, že povinnost k vrácení zálohy mu s ohledem na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 2023, č. j. KSUL 91 INS 13887/2019-B-17, kterým vzal insolvenční soud na vědomí splnění podmínek jeho oddlužení „ve smyslu § 414 odst. 1“ zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen „insolvenční zákon“), přičemž tímto usnesením byl současně osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení (insolvenčního řízení). Dle odvolatele tím, že Městský soud v Praze do insolvenčního řízení svou pohledávku, tj. vyplacenou zálohu ve výši 6 000 Kč, včas nepřihlásil, přestože tak měl učinit, došlo k promlčení práva poskytnutou zálohu vymáhat. Navíc poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně se otázkou splatnosti vymáhané pohledávky nezabýval, pouze konstatoval, že „v době trvání insolvenčního řízení tato pohledávka ještě neexistovala“. Odvolateli byla činnost likvidátora zakázána pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2018, č. j. 6 To 53/2017–1244 (uložením trestu zákazu činnosti insolvenčního správce dle § 73 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku) /dále též „trestní rozsudek“/, bylo mu tak znemožněno dále nakládat s poskytnutými prostředky na činnost likvidátora společnosti. K postupu při ukončení činnosti likvidátora v průběhu insolvenčního řízení pak poukazuje na § 38 odst. 5 insolvenčního zákona, dle něhož měl likvidátor (jakožto insolvenční správce) vyúčtovat odměnu a hotové výdaje ve zprávě o své činnosti, kam je zahrnuta rovněž případná vyplacená záloha na náklady likvidace. Moment splatnosti vyplacené zálohy tedy nastal po nabytí právní moci trestního rozsudku, v tu dobu měl likvidátor povinnost provést zmiňované vyúčtování a případně poskytnutou zálohu vrátit. K výzvě insolvenčního soudu ze dne 4. září 2019 všem věřitelům dlužníka (tj. odvolatele), přihlásil Městský soud v Praze 49 nezajištěných pohledávek, které vznikly jako zálohy poskytnuté na náklady likvidací společností. Všechny tyto pohledávky byly uspokojeny v rámci insolvenčního řízení. Zálohu „na likvidaci společnosti “[právnická osoba].“ v likvidaci, IČO [IČO], sídlem [adresa] s.r.o.“ však soud prvního stupně nepřihlásil. Odvolatel má za to právě proto, že soud prvního stupně předmětnou zálohu jakožto svou pohledávku nepřihlásil, zanikla odvolateli povinnost ji uhradit.

6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Odvoláním předestřenou otázkou je, zda soudem (prvního stupně) vyplacená záloha odvolateli (na náklady spojené s likvidací společnosti) je pohledávkou vzniklou až po rozhodnutí o úpadku dlužníka, tj. odvolatele, či nikoli, tedy zda má odvolatel povinnost jemu již soudem vyplacenou zálohu vrátit.

8. Společnost byla zrušena s likvidací usnesením ze dne 16. prosince 2003, č. j. 32 Cm 272/ 2000-11, které nabylo právní moci dne 27. února 2004, a proto se dle § 3043 odst. 2 o. z. použije právní úprava likvidace v § 70 a násl. obch. zák., jak správně uzavřel soud prvního stupně.

9. Podle § 71 odst. 3 věty první obch. zák. zemře-li likvidátor, je-li odvolán nebo vzdá-li se své funkce anebo nemůže-li ji vykonávat, jmenuje se nový likvidátor způsobem, kterým byl jmenován předchozí likvidátor, a zapíše se místo dosavadního likvidátora do obchodního rejstříku. Podle § 71 odst. 6 věty druhé a třetí obch. zák. byl-li likvidátor jmenován soudem, určuje jeho odměnu soud. Likvidátorovi lze přiznat právo na vyplácení zálohy.

10. Z obsahu předloženého spisu, jakož i z úplného výpisu z obchodního rejstříku a ze sbírky listin obchodního rejstříku společnosti se podávají skutečnosti rekapitulované soudem prvního stupně týkající se zrušení společnosti s likvidací, kdy byl prvotně likvidátorem společnosti ze seznamu insolvenčních správců jmenován [Anonymizováno]. Tento byl následně usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 32 Cm 119/2005-9, z funkce likvidátora odvolán a byl jmenován nový likvidátor. K výmazu [Anonymizováno] jako likvidátora společnosti z obchodního rejstříku došlo 19. ledna 2016. Dne 28. února 2017 byla společnost z obchodního rejstříku vymazána.

9. Z obsahu předloženého spisu dále vyplývá, že usnesením ze dne 20. prosince 2005 byla soudem prvního stupně odvolateli (jakožto likvidátorovi společnosti) přiznána záloha na náklady spojené s likvidací společnosti ve výši 6 000 Kč. Na základě platebního poukazu ze dne 23. února 2006 mu pak byla vyplacena z rozpočtových prostředků (na tam specifikovaný bankovní účet). Dne 10. prosince 2010 byl odvolatel soudem prvního stupně vyzván ke sdělení prognózy ukončení likvidace vzhledem k délce jejího trvání, jakož i k případnému vyúčtování zálohy poskytnuté na náhradu hotových výdajů; tato výzva, doručená likvidátorovi dne 17. prosince 2010, zůstala bez odezvy. Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 32 Cm 119/2005-9, mj. likvidátora z funkce (sankčně) odvolal a zároveň mu uložil povinnost ve lhůtě 15 dnů od právní moci usnesení předložit soudu vyúčtování soudem poskytnuté zálohy na hotové výdaje ve výši 6 000 Kč. Usnesení bylo odvolateli doručeno dne 1. prosince 2015, právní moci nabylo dne 29. prosince 2015. Ani na tuto výzvu soudu prvního stupně nebylo odvolatelem v soudem stanovené lhůtě (ani později) nijak reagováno. Soud prvního stupně v návaznosti na uvedené rozhodnutí neučinil žádné další opatření vedoucí k vymožení předmětné pohledávky. Spis byl toliko tzv. lhůtován, přičemž je zřejmé, že soudu prvního stupně byla skutečnost, že je likvidátor v oddlužení, známa (č. l. 12-14 spisu). Následně byl likvidátor dne 9. srpna 2023 soudem prvního stupně znovu vyzván k vyúčtování poskytnuté zálohy na náhradu hotových výdajů ve lhůtě 30 dnů. V reakci na tuto výzvu odvolatel soudu prvního stupně bez dalšího zaslal pouze usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 2023, č. j. KSUL 91 INS 13887/2019-B-17. Soud prvního stupně poté vydal odvoláním napadené usnesení.

10. Z insolvenčního rejstříku se podává, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. září 2019, č. j. KSUL 91 INS 13887/2019-A-3, byl zjištěn úpadek dlužníka [Anonymizováno] (odvolatele), soud povolil řešení úpadku oddlužením a mj. vyzval věřitele dlužníka, aby ve lhůtě 2 měsíců ode dne rozhodnutí o úpadku, tj. do 4. listopadu 2019, přihlásili své pohledávky. Ze seznamu přihlášených pohledávek se podává, že do předmětného insolvenčního řízení nebyla Městským soudem v Praze přihlášena pohledávka z titulu vyplacené zálohy ve výši 6 000 Kč na náklady likvidace společnosti vedené pod sp. zn. 32 Cm 119/2005. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 2023, č. j. KSUL 91 INS 13887/2019-B-17, vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení dlužníka, přičemž výrokem IV. mj. osvobodil dlužníka od placení pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli. Osvobození se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku. Právní mocí uvedeného rozhodnutí pak insolvenční řízení skončilo (§ 413 insolvenčního zákona).

11. Samotné řízení o uspokojení přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení (zahájeném právě přihláškou pohledávky, jež má povahu žaloby na plnění) je (obdobně) jako sporné nalézací řízení ovládáno zásadou dispoziční a projednací, přičemž přihlašovatel pohledávky musí vymezit předmět řízení po skutkové stránce. V insolvenčním řízení je tato náležitost přihlášky pohledávky označována jako důvod vzniku přihlašované pohledávky (insolvenční zákon ho vymezuje jako uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá). Přičemž věřitel může kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení s přihlášenou pohledávkou disponovat, může vzít pohledávku zpět v plném rozsahu či z její části. Nesouhlasí-li dlužník s výší přihlášené pohledávky, uplatní své námitky formou popření výše pohledávky (§ 194 insolvenčního zákona) [viz komentář k jednotlivým citovaným ustanovením uvedený v komentáři k insolvenčnímu zákonu: Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023].

12. V poměrech projednávané věci tak není pochyb o tom, že odvolateli zanikla funkce likvidátora ze shora uvedeného důvodu, tj. byl z funkce pravomocně soudem prvního stupně v roce 2015 (sankčně) odvolán. Odvolatelem uvedený trestní rozsudek je tudíž pro posouzení zániku jeho funkce likvidátora v poměrech projednávané věci irelevantní. Soudem prvního stupně byl zároveň již usnesením ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 32 Cm 119/2005-9, mj. vyzván k vyúčtování poskytnuté zálohy na hotové výdaje ve výši 6 000 Kč. Dlužno dodat, že likvidátor byl beze sporu povinen bez zbytečného odkladu sám a bez vyzvání provést vyúčtování hotových výdajů, včetně jejich doložení příslušnými listinami, což však neučinil (byť jakožto likvidátor jmenovaný ze seznamu insolvenčních správců, byl osobou zcela znalou povinností se zánikem funkce likvidátora souvisejících) a tuto svou elementární povinnost nesplnil (a to ani po výzvě soudu prvního stupně). Avšak tyto skutečnosti, jakkoliv svědčí o zjevné liknavosti odvolatele, který byl více než 11 let ve funkci likvidátora společnosti nečinný, neměly vliv na povinnost věřitele (státu) přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení, byť nebyla její výše jednoznačně známa, a to z níže uvedených důvodů.

13. Dvouměsíční lhůta, ve které mohli věřitelé přihlašovat své pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka – likvidátora [Anonymizováno], uplynula 4. listopadu 2019 (§ 136 insolvenčního zákona). Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou (§ 173 insolvenčního zákona). Rovněž není ani vyloučeno přihlásit peněžitou pohledávku neurčité výše jako tomu bylo v daném případě, když šlo o pohledávku státu z titulu bezdůvodného obohacení (vzniklou právě v souvislosti s tím, že likvidátorovi byla poskytnuta záloha na hotové výdaje a po zániku jeho funkce ji tento nevyúčtoval, natož aby ji vrátil). Bylo na věřiteli, aby hodnotu požadovaného předmětu plnění vyčíslil, neboť údaj o výši přihlašované pohledávky je obligatorní náležitostí přihlášky. Důvod vzniku přihlašované pohledávky (vrácení vyplacené zálohy z titulu bezdůvodného obohacení) se dle odvolacího soudu váže k okamžiku, kdy byl likvidátor zbaven funkce likvidátora společnosti (shodně viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2023, sp. zn. 6 Cmo 78/2023). Stát jako věřitel tak mohl (a měl) svou pohledávku přihlásit v jemu známé výši odpovídající částce 6 000 Kč, která byla likvidátorovi poskytnuta (vyplacena ze státních prostředků) jako záloha na hotové výdaje likvidace [jakožto pohledávku za dlužníkem (likvidátorem) v insolvenčním řízení]. Likvidátor (dlužník) pak mohl své případné námitky proti výši přihlášené pohledávky uplatnit popřením výše pohledávky.

14. Odvolací soud má za to, že předmětná pohledávka státu na vrácení poskytnuté zálohy není pohledávkou vzniklou po rozhodnutí o úpadku, a jelikož nedošlo k jejímu přihlášení do insolvenčního řízení, vztahuje se na odvolatele osvobození od jejího placení (§ 414 insolvenčního zákona). Jinak řečeno, odvolatel tak povinnost vrátit již poskytnutou (vyplacenou) zálohu nemá. Předmětná pohledávka pak nadále existuje pouze jako naturální obligace, není však soudně vymahatelná, lze však splnit dobrovolně. Pro úplnost odvolací soud dodává, že je mu známo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2024, sp. zn. 14 Cmo 240/2023 (týkající se téhož likvidátora), s jeho závěry se však senát 7 Cmo téhož odvolacího soudu z výše uvedených důvodů neztotožňuje.

15. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

16. Vzhledem k tomu, že likvidátor je fakticky jediným účastníkem řízení, nepřichází v úvahu rozhodování o náhradě nákladů řízení.