o prohlášení neplatnosti komanditní společnosti, k odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2012 č.j. 73 Cm 156/2010 – 79,

1. Návrhem ze dne 5.ledna 2010, doručeným soudu dne 6.ledna 2010, se navrhovatel domáhal vydání rozsudku, jímž by soud určil, že „žalovaná z důvodu zák. č. 126/2002 Sb. dnem 1.5.2002 zanikla právní subjektivita“ a dále požadoval přiznat náhradu nákladů řízení. Podle navrhovatele se domáhá určení zániku právní subjektivity obchodní společnosti [Jméno navrhovatele B]. (dále též jen „společnost“) proto, že komanditistou společnosti byla nejprve [právnická osoba]. (dále též jen „[Anonymizováno].“), později pak [právnická osoba]. (dále též jen „[Anonymizováno]“), a to i přesto, že v ustanovení § 12 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění novely provedené zákonem č. 126/2002 Sb., s účinností od 1.5.2002 je uvedeno, že banka nesmí být společníkem komanditní společnosti. Přesto, že banky byly povinny uvést majetkové účasti v komanditních společnostech do souladu se zákonem do 1.5.2003, vstoupila do společnosti jako komanditista [Anonymizováno]. a byla do obchodního rejstříku zapsána 1.11.2002, po účinnosti novely o bankách a vymazána byla až 13.8.2003, tzn. tři a půl měsíce zákonem stanoveném termínu, neboť neměla jako komanditista vůbec do společnosti vstupovat. Navrhovatel dále uvedl, že jediný komplementář společnosti [právnická osoba]. [adresa] prodal svůj podnik smlouvou o prodeji podniku ze dne 27.12.1999 (s účinností k témuž dni) společnosti [právnická osoba]., IČ [IČO], a to dva dny předtím, než uzavřela společenskou smlouvu o založení společnosti, což je v rozporu s dobrými mravy a zakládá neplatnost takového právního úkonu. Dále namítl neověření podpisů zástupců [Anonymizováno]. [tituly před jménem] [Anonymizováno] a [tituly před jménem] [Anonymizováno], což je vada bránící vzniku společnosti.

2. Společnost ve svém vyjádření uvedla, že tvrzení navrhovatele považuje za ryze účelová, nesouhlasí s nimi. Podáním ze dne 11.7.2011, došlým soudu dne 12.7.2011, navrhovatel navrhl změnu návrhu tak, že požadoval, aby soud prohlásil neplatnost společnosti [Jméno navrhovatele B].. Usnesením ze dne 18.7.2011 č.j. 73 Cm 156/2010 – 40 soud tuto změnu návrhu připustil; na usnesení je vyznačena doložka právní moci ke dni 17.8.2011.

3. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl tak, že „Návrh na vydání rozhodnutí o neplatnosti společnosti [právnická osoba]., … se zamítá.“ (výrok I.), „Navrhovatel je povinen uhradit na účet soudu částku ve výši 9.450,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.“ (výrok II.), „Navrhovatel je povinen uhradit k rukám právního zástupce odpůrce č. 1) a č. 2) náklady řízení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Výše nákladů činí 38 880 Kč.“ (výrok III.), „Navrhovatel a odpůrce č. 3 nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení.“ (výrok IV.).

4. Po provedeném dokazování soud prvního stupně (dále i jen „soud“) zjistil z úplného výpisu z obchodního rejstříku společnosti [Jméno navrhovatele B]., že tato společnost byla zapsána do obchodního rejstříku 5. května 2000, komplementářem byla společnost [právnická osoba]., a komanditistou společnost IPB a.s. s vkladem 2 900 000 000,- Kč, který byl splacen v plném rozsahu. Dále soud zjistil, že společnost [Anonymizováno]. byla z obchodního rejstříku jakožto komanditista vymazána dne 1. listopadu 2002 a zapsána [Anonymizováno]., a to v období od- l. listopadu 2002 do 13. srpna 2003. Z rejstříkového spisu oddíl A vložka 42710, a to ze společenské smlouvy soud zjistil, že podpisy všech osob oprávněných jednat jménem komanditisty i komplementáře jsou úředně ověřené, ve spise se rovněž nachází prohlášení správce vkladu o složení vkladu komanditisty ve výši 2 900 000 000,- Kč. Dále soud zjistil, že k založení společnosti [Jméno navrhovatele B]. došlo dne 29.12.1999. Ze smlouvy ze dne 27.12.1999 soud zjistil, že došlo k prodeji podniku mezi [právnická osoba]. a [právnická osoba]. Dle závěru soudu tedy společnost byla založena v souladu s obchodním zákoníkem, a to dne 29.12.1999 a k jejímu vzniku došlo zápisem do obchodního rejstříku dne 5. května 2000. Podpisy na společenské smlouvě zúčastněných společníků byly úředně ověřeny a vklad byl v celém rozsahu splacen. Navrhovatel svá tvrzení, ryze účelová, o neplatnosti založení společnosti, ničím nedoložil. Do účinnosti novely zákona o bankách č. 126/2002 Sb., tzn. do 1.5.2002, byly banky oprávněny se účastnit jako společníci komanditní společnosti. Po novele zákona o bankách účinné od 1.5.2002, byla dle přechodných ustanovení stanovena lhůta jeden rok k tomu, aby společníci, a to banky, převedly svou účast na třetí osoby. V daném případě tedy komanditista IPB a.s. převedl svoji účast ve společnosti na [Anonymizováno]., která následně svoji účast ve společnosti - dne 13. srpna 2003, převedla na [právnická osoba], jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku. V daném případě, tedy banka splnila svoji povinnost, stanovenou jí novelou zákona o bankách č. 126/2002 Sb. Následně soud citoval ustanovení § 68a obch.zák. s tím, že může neplatnost společnosti prohlásit jenom soud, a to i bez návrhu, za podmínek taxativně stanovených pod písmeny a/ až f/ odst. 2 citovaného ustanovení zákona. Přesto, že soud navrhovatele vyzval, aby soudu tvrdil, a k důkazu doložil, které z citovaných ustanovení zákona bylo porušeno, a byly tak splněny podmínky pro to, aby soud společnost [Jméno navrhovatele B]. zrušil, navrhovatel soudu tvrzení nedoplnil a důkazy nedoložil. Přesto soud zjišťoval, zda nedošlo k porušení, byť jediného důvodu citovaného v § 68a odst. 2 písm. a/ až f/ obch.zák. a zjistil, že „společnost nesplňuje žádný z důvodů taxativně stanovených v citovaném ustanovení zákona pro prohlášení neplatnosti společnosti“. Tvrzení navrhovatele, že společnost [Anonymizováno] zapsaná v [Anonymizováno] obchodním rejstříku neexistuje, jednak navrhovatel neprokázal a jednak soud zjistil, že tato společnost existuje jednak proto, že samotná žaloba byla prostřednictvím [Anonymizováno] soudu této společnosti doručena, a jednak [tituly před jménem] [Anonymizováno], právní zástupce společnosti [Anonymizováno], doložil plnou moc od této společnosti včetně přeloženého kyperského rejstříku o zápisu společnosti do kyperského rejstříku a dále z předložení překladu označení osob oprávněných jménem této společnosti jednat. Rovněž tak neobstojí tvrzení navrhovatele, že společnost [právnická osoba]. v době založení společnosti [Jméno navrhovatele B]. neexistovala, neboť jak soud zjistil, společnost [právnická osoba]. prodala smlouvou o prodeji podniku ze dne 27.12.1999 s účinností k témuž dni, svůj podnik společnosti [právnická osoba]., nicméně této společnosti [právnická osoba]. právní subjektivita nezanikla. Společnost jen změnila předmět své činnosti, jak vyplývá z příslušného zápisu v obchodním rejstříku. Společnost tedy existovala a byla tudíž oprávněna dne 29.12.1999 podepsat smlouvu o založení společnosti [Jméno navrhovatele B]. Soud uzavřel, že návrh na prohlášení neplatnosti společnosti podaný navrhovatelem je čistě účelový; „navrhovatel pouze tvrdil, avšak neprokázal jediný důvod, pro prohlášení neplatnosti společnosti z taxativně stanovených důvodů v odstavci 2 § 68a obch.zák.“.

5. Náhradově nákladový výrok soud odůvodnil ustanovením § 142 o.s.ř. s tím, že podle úspěchu ve věci „odpůrce č. 1) [Jméno navrhovatele B].“ a „odpůrce č. 2) [Anonymizováno]“, oba zastoupeni advokátem [tituly před jménem] [Anonymizováno], byli ve věci úspěšní, a proto jim náleží náhrada nákladů řízení. Náklady řízení „odpůrce č. 1)“ činí dle soudu odměna advokáta dle § 7g) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 15.000,- Kč, 6x režijní paušál po 300,- Kč, dále 20 % DPH, celkem tedy 20.160,- a náklady řízení „odpůrce č. 2)“ činí odměna advokáta dle § 7g) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 15.000,- Kč, 3x režijní paušál po 300,- Kč, dále 20 % DPH, celkem tedy 18.720,- Kč. Náhradově nákladový výrok IV. odůvodnil soud tím, že „odpůrce č. 3“ žádné náklady řízení neuplatnil a ani mu žádné nevznikly.

6. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel včasné odvolání. V odvolání vznesl tyto hlavní odvolací námitky:

1)Není nikde relevantně „podloženo“, že skutečně došlo ke splacení vkladu komanditistou a soud se měl zabývat i tím, zda a jak skutečně došlo ke splacení vkladu komanditisty, kdy jedině účetními doklady je zjistitelné, zda k takovému splacení ve skutečnosti došlo, či zda se jedná pouze o „jednání na oko“.

2)“Účelovost“ vidí odvolatel právě u způsobu založení společnosti, přičemž on pouze využívá své legitimní právo k podání „žaloby“, jehož využití nelze hodnotit jako účelové, aby eliminoval nebezpečí, které mu hrozí, když společnost v jiném sporu proti navrhovateli uplatňuje zaplacení pohledávek získaných přes třetí osobu od [Anonymizováno]., a to i cestou konkursu na majetek odvolatele.

3)Soud pomíjí fakt, když [Anonymizováno]. měla převést v souladu s přechodnými ustanoveními zákona o bankách svoji účast na třetí osobu, nikoliv opět na banku ([Anonymizováno].), což je obcházením zákona a neplatným právním úkonem.

4)Při konstituování společnosti vznikl „útvar“, který se fakticky jako společnost chová, ale za obchodní společnost nemůže být považován, neboť vady, které se objevily při jeho zřizování brání vzniku a nabytí jeho právní subjektivity; odvolatel odkázal na „předpisy Evropských společenství, jimiž je vázána i Česká republika“. Dovozoval, že pokud společnost nebyla platně založena, pak nemohla ani platně vzniknout, a to bez ohledu na zápis společnosti do obchodního rejstříku. Navrhl zrušit napadené usnesení a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. K odvolání se vyjádřila společnost – účastník ad 1). Považuje usnesení soudu prvního stupně za správné jak ve výroku, tak i v odůvodnění. Společnost považuje odvolání navrhovatele za nedůvodné a účelové. Skutkový stav byl řádně soudem prvého stupně zjištěn, což ostatně soud prvého stupně sám uvádí v odůvodnění napadeného usnesení. Námitka ad 1) navrhovatele tedy směřuje do skutkového zjištění soudu prvého stupně, ke kterému soud prvého stupně dospěl po provedeném dokazování. Navrhovatel tuto svou námitku neopírá o jiné (další) důkazy a ani před soudem prvého stupně důkazy vyvracející prováděné důkazy netvrdil, nenavrhoval ani neoznačoval. Navrhovatel se pouze omezuje na tvrzení, že to co bylo dokázáno, neodpovídá dle jeho názoru skutečnosti. Takto postavená námitka nemůže tedy obstát. Je skutečností, že Okresním soudem v [adresa] je pod sp. zn. 15 C 92/2005 vedeno řízení, v němž se společnost domáhá po navrhovateli zaplacení částky ve výši 3,000.000,-Kč s příslušenstvím. Soudní spor se snaží navrhovatel obstruovat všemi možnými prostředky, proto podal i předmětný návrh, o němž je vedeno toto řízení. Pokud jde o další námitku, bylo zcela jasně relevantními důkazy prokázáno, že předmětná banka neporušila žádný právní předpis svojí účastí ve společnosti, když tuto účast řádně a včas v souladu s platnými právními předpisy ukončila. Navrhovatel opět ke svému tvrzení nepředkládá ani neoznačuje důkaz, který by mohl jeho tvrzení podpořit. Tato námitka je tedy také nedůvodná. Poslední námitka spočívající v tom, že se soud prvého stupně nezabýval směrnicemi dle práva Evropských společenství, není také důvodná, neboť směrnice práva Evropských společenství jsou závazné pro členské státy Evropského společenství, které mají povinnost obsah těchto směrnic implementovat do svého právního řádu a dosáhnout tak výsledku, který je směrnicí zamýšlen. Směrnice práva Evropských společenství nejsou tedy přímo závazné, jak uvádí navrhovatel. V daném případě navrhovatel uvedl, že nebylo přihlédnuto ke směrnici č. 68/15 l/EHS. Tato směrnice byla již do českého právního řádu implementována a český právní řád byl při rozhodování soudu prvého stupně aplikován. Soudu prvého stupně nelze tedy nic vytknout ani z tohoto hlediska. Společnost navrhla, aby Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, po proběhnuvších dvou jednáních u odvolacího soudu, a dospěl k závěru, že odvolání není ohledně výroku I. důvodné, ohledně výroku II. o povinnosti hradit náklady státu na tlumočné, jakož i ostatních náhradově nákladových výroků důvodné je.

9. Podle čl.II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jímž byl s účinností od 1.1.2014 novelizován občanský soudní řád, se pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. S ohledem na ustanovení § 775 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích, odvolací soud posuzoval danou věc podle zákona č. 513/1991 Sb, obchodní zákoník.

10. Z hlediska účastenství v řízení o prohlášení neplatnosti obchodní společnosti jsou všichni její členové. Účastníky řízení o prohlášení neplatnosti komanditní společnosti jsou tak navrhovatel, komanditní společnost a všichni její společníci. To vychází z ust. § odst.1 a 3 o.s.ř. ve shora uvedeném znění. Potud byl okruh účastníků soudem prvního stupně správě vymezen.

11. Odvolací soud provedl sám ve věci dvě jednání. První jednání se konalo dne 6.února 2020 a při tomto jednání byly provedeny následující písemné důkazy - přečten byly dodatek č. 1 a dodatek č. 2 ke společenské smlouvě [Jméno navrhovatele B]., jakož i samotná společenská smlouva o založení společnosti [Jméno navrhovatele B]. datovaná dnem 29.12.1999. Z provedených důkazů odvolací soud zjistil, že předmětná komanditní společnost byla založena společenskou smlouvou uzavřenou dne 29.12.1999 [právnická osoba]. coby komanditistou a společností [právnická osoba]. coby komplementářem. Na smlouvě jsou úředně ověřené podpisy [tituly před jménem] [Anonymizováno] ,[tituly za jménem] a [tituly před jménem] [Anonymizováno] coby předsedy představenstva a místopředsedy představenstva komanditisty, a [Anonymizováno] za komplementáře. Úředně ověřeny byly podpisy notářkou v Praze [tituly před jménem] [Anonymizováno] dne 29.12.1999 pod položkou ověřovací knihy VII.4737-60/99 a VII – 4731 – 6/99. Legalizace podpisu byla učiněna tak, že jmenované osoby, jejichž totožnost byla ověřena platným úředním průkazem, listinu před notářkou jmenovaného dne 29.12.1999 vlastnoručně podepsaly. Podle § 74 odst.1 zák.č. 358/1992 Sb. ve znění ke dni ověření /dále i jen „notářský řád“ či „not.ř“/ „legalizací notář ověřuje, že určitá osoba v jeho přítomnosti listinu vlastnoručně podepsala nebo podpis na listině se již nacházející před ním uznala za vlastní. Pro zjištění totožnosti této osoby platí § 64“. Podle § 64 not.ř. „nezná-li notář účastníky, svědky úkonů, důvěrníky nebo tlumočníky osobně, musí mu být jejich totožnost prokázána platným úředním průkazem nebo potvrzena dvěma svědky totožnosti; nezná-li notář tyto svědky osobně, musí mu být jejich totožnost prokázána platným úředním průkazem“. Z uvedeného hlediska lze mít tedy v daném případě za plně prokázané, že společenskou smlouvu o založení předmětné komanditní společnosti podepsali oba společníci, jejich jménem tak učinily k tomu oprávněné osoby, jejichž podpisy byly úředně ověřeny notářem. Došlo tak k založení společnosti podle § 57 odst.1 obch.zák. v rozhodném znění (ke dni 29.12.1999), tedy v písemné formě s úředně ověřenými podpisy obou zakladatelů. Z hlediska obsahu společenská smlouva obsahuje všechny obligatorní náležitosti podle § 94 obch.zák. v rozhodném znění. V rejstříkovém spise se nachází úředně ověřená fotokopie této společenské smlouvy, a to notářkou v Praze [tituly před jménem] [Anonymizováno] ze dne 11.2.2000. Vidimace byla touto notářkou provedena dle § 73 not.ř., ve vidimační doložce jsou uvedeny skutečnosti dle § 73 odst.2 not.ř. vidimace se vyznačí na ověřeném opisu ve formě ověřovací doložky, v níž je uvedeno že „opis souhlasí doslovně s listinou, z níž byl pořízen a že je tato listina prvopisem skládajícím se ze 7 stránek, že opis obsahuje 7 stránek, že jde o opis úplný, údaj, že v předložené listině nebyly provedeny změny, doplňky, vsuvky nebo škrty, které by mohly zeslabit její věrohodnost, místo a datum vystavení – 11.2.2000“ a podpis ověřujícího a otisk úředního razítka notáře. V daném případě lze mít tedy plně za prokázanou pravost předmětné listiny a především na ní připojených podpisů zástupců účastníků smlouvy. Navrhovateli se tuto pravost nepodařilo vyvrátit. Za tímto účelem navrhl (při jednání odvolacího soudu dne 27.2.2020) provést důkaz ověřovací doložkou notáře [tituly před jménem] Bohdana Halady ze dne 31.10.2002 na smlouvě, jejímž účastníkem byla společnost [právnická osoba]., z níž podle něj „plynou tři stupně ověřování a to že kopie listiny není opisem a není opis na roveň této kopii“. Podle odvolacího soudu je takový důkaz zcela irelevantní, bez vztahu k dané věci - k ověření podpisů na společenské smlouvě o založení předmětné komanditní společnosti. Proto tento důkazní návrh zamítl. Stejně tak zamítl návrh navrhovatele na znalecké zkoumání podpisů [tituly před jménem] [Anonymizováno], [tituly před jménem] [Anonymizováno] na výše jmenované společenské smlouvě o založení komanditní společnosti [Jméno navrhovatele B]. Podle odvolacího soudu žádný důkaz provedený v řízení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení, a de facto ani žádné konkrétní skutkové tvrzení navrhovatele (konkrétní skutečnosti mající svědčit o tom, že řečené osoby společenskou smlouvu nepodepsaly) nesvědčí o tom, že by jejich podpisy nebyly pravé. Právě proto, že společenská smlouva o založení obchodní společnosti je podstatným právním jednáním resp. byla právním úkonem, požadoval zákon její písemnou formu s úředně ověřeným podpisem viz. § 57 odst.1 obch.zák. v rozhodném znění . Toto úřední ověření podpisu - legalizace podpisu, provedená notářem /jak tomu bylo v daném případě/ znamená, že „určitá osoba v přítomnosti notáře listinu vlastnoručně podepsala…“ viz. § 74 odst.1 not.ř. v rozhodném znění. Totožnost podepisující osoby je přitom notářem ověřena z jejího platného úředního průkazu (viz. § 64 not.ř.). Pouhá tvrzení navrhovatele o tom, že se domnívá, že před více než 20ti lety společenskou smlouvu nepodepsaly osoby na ověřovací doložce uvedené, bez toho, aby o tomto nabídl relevantní tvrzení a důkazy, nemohou jakkoli zpochybnit úřední ověření podpisu provedené notářem coby veřejným ověřovatelem. Ostatně lze konstatovat, že navrhovatel toto tvrzení vznesl po mnoha letech řízení před soudem, až v rámci odvolacího řízení, poté, co bylo zřejmé, že ostatní jeho tvrzení vztahující se k důvodů prohlášení neplatnosti nebyly soudem prvního stupně uznány /původně jen tvrdil, že podpisy nebyly úředně ověřeny/. Pokud jde o dodatek č. 1 ze dne 2.2.2000 ke společenské smlouvě a dodatek č. 3 ze dne 6.3.2000, pak co do své formální podoby jde opět o písemné dodatky s úředně ověřenými podpisy osob jednajících jménem resp. za účastníky dodatků smluv. Jejich podpisy byly opět ověřeny notářkou – notářkou v Praze [tituly před jménem] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Dodatek č. 1 se v soudním spise nalézá v podobě opise vidimovaném notářem, u dodatku č. 1 notářkou v Praze [tituly před jménem] [Anonymizováno] dne 11.2.2000. Dodatek č. 2 ve stejnopise, kdy podpis [tituly před jménem] [Anonymizováno] je úředně ověřen notářkou v [Anonymizováno] [tituly před jménem] [Anonymizováno], podpisy [tituly před jménem] [Anonymizováno] a [tituly před jménem] [Anonymizováno] opět notářkou v Praze [tituly před jménem] [Anonymizováno]. O pravosti podpisů, jejich ověření ani vidimaci nemá soud důvod pochybovat. Obsahově dodatek č. 1 svědčí o změně společenské smlouvy ohledně správce vkladu - správou vkladu byl pověřen komplementář. Dodatek č. 2 je změnou společenské smlouvy, kdy vklad komanditisty se mění z částky 3.268.884.049,- Kč na částku 2.900.000.000,- Kč. Uvedené důkazy tedy jen svědčí o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně o tom, že vklad komanditisty ve výši 2.900.000.000,- Kč byl splacen (viz. soudem uváděné prohlášení správce vkladu).

12. K výslovnému návrhu navrhovatele učiněnému v odvolacím řízení odvolací soud provedl důkaz (při svém jednání dne 27.2.2020) též i listinami jsoucím v soudním spisu Okresního soudu v [Anonymizováno] 15 C 92/2005, v němž vystupuje navrhovatel jako žalovaný z pohledávky, kterou za ním má předmětná komanditní společnost. Podle navrhovatele z vyjádření Kriminalistického ústavu [adresa] má vyplývat, že podpisy (faktické) mohou být přeneseny z jiné listiny. Odvolací soud provedl důkaz protokolem z jednání u jmenovaného soudu ze dne 23.7.2010, z nějž zjistil, že k důkazu byla čtena zpráva ze dne 3.9.2007, jež byla následně vrácena žalovanému (navrhovateli v řízení o neplatnost společnosti). Z uvedeného vpylývá, že touto zprávou disponuje navrhovatel, jenž ji však soudu nedoložil. Na č.l. 346 se nicméně v soudním spise nalézá obálka s listinou nazvanou „Žádost o proveření a podání zprávy – odpověď z Kriminalistického ústavu [adresa] ze dne 3.9.2007, z níž odvolací soud zjistil, že z ní není zřejmé, k jaké věci se vztahuje a že jen v obecné rovině v ní ústav uvádí, jaký je postup možného posouzení pravosti podpisů předložených v kopiích – vždy se předkládá originál podpisu. K věci týkající se neplatnosti předmětné komanditní společnosti se tedy důkaz vůbec nevztahuje. Dále odvolací soud provedl důkaz znaleckým posudkem ze dne 22.2.2018 č. 25/13/2014, jenž byl vyhotoven pro jmenované řízení 15 C 92/2005 a jenž hodnotil podpis na kopii listiny „Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 28.12.1999“ [tituly před jménem] [Anonymizováno], a dospěl k závěru, že jde pravděpodobně o pravý podpis. Je tedy zjevné, že z tohoto navrhovatelem rovněž navrženého důkazu, pro řízení o neplatnost předmětné společnosti nic nevyplývá. Shrnuto, důkazy, které odvolatel navrhl v rámci odvolacího řízení a jež odvolací soud provedl, ve vztahu k neplatnosti předmětné komanditní společnosti o ničem nesvědčily.

13. Jak bylo potvrzeno i v rámci odvolacího řízení, soud prvního stupně rozhodl správně, když návrh navrhovatele zamítl. Provedl řádně dokazování, vyvodil z něj správné skutkové závěry a správně je skutkově i právně vyhodnotil. Žádná ze skutečností majících vést k prohlášení neplatnosti předmětné komanditní společnosti (§ 68a písm. a) – f) obch.zák. ) není dána. Nebyly by dány ani skutečnosti podle § 92 z.o.k. ve spojení s § 129 o.z., byly-li by na danou věc uplatněny. Nic z tvrzení navrhovatele nebylo v řízení prokázáno. Odvolací soud připomíná, že i když návrh na prohlášení neplatnosti obchodní společnosti není co do zákonných požadavků na navrhovatele (postavení dávající mu aktivní věcnou legitimaci) nijak omezen, tedy že nemusí dokonce ani tvrdit a prokazovat svůj právní zájem na podání takovéhoto návrhu, neznamená to, že k vyhovění návrhu postačí podat návrh s řadou nepodložených tvrzení. Není povinností soudu vyhledávat důvody, pro něž by měla či mohla být společnost neplatná, není povinností soudu tyto důvody „modelovat“. Povinností soudu je zabývat se relevantními, alespoň zčásti podloženými tvrzeními navrhovatele. Ten by měl pro svá tvrzení alespoň označit důkazy, ovšem důkazy relevantní, k věci se vztahující a jeho tvrzení prokazující. V daném případě navrhovatel označil důkazy, jež v řízení prvního stupně jeho tvrzení nepotvrdily, leč naopak vyvrátily – k založení společnosti došlo formálně i věcně v souladu se zákonem, došlo ke splacení příslušné výše vkladu, nedošlo ani k žádným jiným skutečnostem majícím za následek neplatnost společnosti. Navrhl-li v rámci dovolacího řízení další důkazy, pak část z nich, jež nebyla již odvolacím soudem provedena, byla zcela irelevantní, části z nich, která provedena byla, potvrdila jen to, že navrhovatel „jen zkoušel“, zda nebude odvolacím soudem ve spise OS [Anonymizováno] 15 C 92/2005 „něco nalezeno“. Nebylo.

14. Na závěr odvolací soud uvádí, že sám navrhovatel od počátku tvrdí účelovost svého návrhu na neplatnost předmětné akciové společnosti, když ta po něm vymáhá svoji pohledávku, což on rozporuje, pročež se proti tomuto brání, mimo jiné i návrhem na prohlášení neplatnosti svého věřitele. Navrhovatel při jednání odvolacího soudu výslovně uvedl, že „nebude platit úvěr, který si vzal v 90 letech původně od IPB nějakému nástupci, který tímto nástupcem podle jeho názoru není“. Není jistě účelem ustanovení zákona umožňujícího odklidit tzv. zmetka při založení – společnost, jíž zakladatelské činění měla natolik flagrantní vady, že vůbec neměla vzniknout, přesto však zápisem do obchodního rejstříku vznikla, aby sloužila jako obrana dlužníků proti svým věřitelům. Účelem je odklizení takto disfunkční společnosti, je-li ovšem tato disfunkčnost skutečně dána – v soudním řízení prokázána a zároveň a není-li ani dostatečně odstraněna (je-li vada při založení odstranitelná). Odvolací soud připomíná, že ani případná neplatnost společnost nic nemění na platnosti právních jednání resp. úkonů, jež učinila po dobu své existence.

15. Odvolací soud ze všech výše uvedených důvodů napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

16. Ohledně výroku II. napadeného usnesení nebyly vůbec splněny zákonné podmínky pro jeho vydání, protože náklady spojené s tím, že účastník jedná před soudem ve své mateřštině platí stát. Účastníkům nelze (ani postupem podle § 148 odst.1 o.s.ř.) uložit, aby nahradili státu tyto náklady. Shodně viz. právní teorie : Drápal L., Bureš J. a kol. : Občanský soudní řád I. § 10 až 200za. Komentář. 1.vydání. Praha : C.H.Beck. 2009 s. 99.

17. Ohledně náhradově nákladových výroků (iii. a IV.) je rozhodnutí soudu prvního stupně nesprávné, jak vyplývá z níže citovaných zákonných ustanovení.

18. Dle § 146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v rozhodném znění žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu; to neplatí, odůvodňují-li okolnosti případu přiznání náhrady nákladů řízení. Dle § 68a odst. 2 obch.zák. „neplatnost společnosti může prohlásit jenom soud, a to i bez návrhu, jestliže…“. Z výše citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že soud prvního stupně ohledně akcesorického náhradově nákladového výroku pochybil, když rozhodoval dle § 142 odst.1 o.s.ř., tedy na základě zásady úspěchu, ačkoliv se jedná o řízení, jež lze zahájit i bez návrhu. Zásada úspěchu se proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení vůbec neuplatní. Odvolací soud neshledal ve smyslu § 146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ani žádné okolnosti, jež by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně některému z účastníků řízení.

19. Z tohoto důvodu odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ohledně zbývajících náhradově nákladových výroků dle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud v souladu s ustanovením § 224 odst.1 a § 146 odst. 1 písm. a) o.s.ř., když neshledal žádné okolnosti, jež by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení některému z účastníků tohoto řízení.