o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ze dne 11. 10. 2012, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2016, č. j. 79 Cm 6/2013-50

1. Městský soud v Praze rozhodl shora uvedeným usnesením tak, že usnesení valné hromady účastníka, konané dne 11. 10. 2012, ve znění: „ -Vkládá se nově Čl. XIII, bod 4., který zní: 4. Společníci uzavírají Dohody společníků odsouhlasené Valnou hromadou společnosti, v souladu se zákonem a Společenskou smlouvou. Dodržování těchto dohod je pro společníky závazné. K uzavření, nebo změně Dohody společníků je potřeba minimálně 2/3 hlasů všech společníků. K uzavření Dohody o využití firemních bytů je potřeba souhlas minimálně 2/3 hlasů všech společníků. Společníci svůj souhlas vyjádří hlasováním na Valné hromadě a podpisem Dohody. Ke změně, nebo zrušení Dohody o využití firemních bytů je na Valné hromadě společnosti potřebný souhlas všech společníků, kteří tuto Dohodu o využití firemních bytů podepsali.“, je nicotné (výrok I.), usnesení valné hromady účastníka, konané dne 11. 10. 2012, ve znění: „ -Vkládá se nově Čl. XIII, bod 5., který zní: 5. Každý společník má právo na odměnu společníka, jejíž výše a podmínky plnění jsou stanoveny samostatnou dohodou účastníků, odsouhlasenou minimálně 2/3 všech hlasů společníků.“, je nicotné (výrok II.), zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady účastníka, konané dne 11. 10. 2012, následujícího znění: „Čl. XIV, bod 1. nově zní: 1. Společnost se zrušuje z důvodů uvedených v § 68 obchodního zákoníku. Tím se nahrazuje původní znění: 1. Společnost se zrušuje z důvodů uvedených v § 68 Obchodního zákoníku. Společník se mimo to může domáhat podle § 152 Obchodního zákoníku zrušení společnosti u soudu, pokud společnost po dobu delší než 2 roky nebude vyplácet podíly na zisku.“ (výrok III.), zamítl návrh, aby soud uložil účastníku povinnost zaplatit navrhovateli 15 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok IV.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

2. K odvolání navrhovatele proti výrokům III. až V. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. června 2017, č. j. 7 Cmo 502/2016 – 86, ve znění opravného usnesení ze dne 13. června 2017, č. j. 7 Cmo 502/2016 – 93, usnesení soudu prvního stupně ve výroku III., IV. a V. potvrdil.

3. Nejvyšší soud k dovolání navrhovatele proti usnesení odvolacího soudu, usnesením ze dne 5. 12. 2019, č. j. 27 Cdo 5749/2017-109, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2017, č. j. 7 Cmo 502/2016-86, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 13. 6. 2017, č. j. 7 Cmo 502/2016-93, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení vyšel z toho, že v projednávané věci je předmětem výkladu ujednání společenské smlouvy o právu společníka domáhat se u soudu zrušení společnosti z důvodů a za podmínek stanovených ve společenské smlouvě; jde o ujednání, které zavazuje nejen zakladatele společnosti, ale každého, kdo se stane společníkem po jejím vzniku, jakož i společnost samotnou. V případě podání návrhu na zrušení společnosti bude společnost účastníkem řízení, přičemž soud při úvaze, zda společnost zruší, bude vycházet i z dotčeného ujednání. Při jeho výkladu je tedy nutné postupovat podle pravidla obsaženého v § 266 odst. 2 obch. zák., a to v souladu s výkladem označeného ustanovení plynoucím z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Protože odvolací soud vyšel z toho, že označené ujednání je neurčité, a tudíž i (podle § 37 obch. zák.) neplatné, aniž by se pokusil je vyložit v souladu s popsanými pravidly a s respektem k zásadě priority výkladu (odstavce 21 až odstavec 27 usnesení), jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný, je jeho právní posouzení nesprávné (odstavec 28 a 29 usnesení). Dále dodal, že usnesení valné hromady, jímž se ze společenské smlouvy vypouští ujednání, jež nad rámec zákona upravuje další důvody, pro které se společníci mohou domáhat zrušení společnosti soudem (§ 152 odst. 2 obch. zák.), je usnesením o změně obsahu společenské smlouvy, jež zasahuje do práv všech společníků; k jeho přijetí je tudíž nezbytný souhlas všech společníků (§ 141 odst. 2 obch. zák.).

5. Navrhovatel se svým návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 8. 1. 2013 mimo jiné domáhal neplatnosti usnesení přijatého valnou hromadou účastnice (dále i jen „Společnost“) dne 11. 10. 2012, kterým se měnila společenská smlouva, a to ve znění „ Čl. XIV, bod 1. nově zní: 1. Společnost se zrušuje z důvodů uvedených v § 68 obchodního zákoníku. Tím se nahrazuje původní znění: 1. Společnost se zrušuje z důvodů uvedených v § 68 Obchodního zákoníku. Společník se mimo to může domáhat podle § 152 Obchodního zákoníku zrušení společnosti u soudu, pokud společnost po dobu delší než 2 roky nebude vyplácet podíly na zisku“. Svůj návrh odůvodnil tím, že usnesení bylo přijato v rozporu s právními předpisy, neboť výrazně zasáhlo do práv navrhovatele jako společníka daných společenskou smlouvou. Proto i bylo nezbytné, aby s tímto usnesením vyslovil navrhovatel souhlas, což se nestalo. Dále namítal, že notářský zápis [Anonymizováno], sepsaný dne 11. 10. 2012 o průběhu valné hromady neobsahuje náležitosti dle ust. § 141 odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (i jen „obch. zák.“), když v něm nejsou jmenovitě uvedeni společníci, kteří pro změnu společenské smlouvy hlasovali. Protože usnesení valné hromady, které navrhovatel svým návrhem napadá, jsou nezákonná, požaduje navrhovatel zadostiučinění za porušení základních práv společníka, a to ve výši 15 000 Kč.

6. Soud prvního stupě vyšel z těchto skutkových zjištění:

- [Jméno advokáta B]. má 6 společníků, a to [fyzická osoba] (obchodní podíl 16,07 %), [tituly před jménem] [Anonymizováno] (obchodní podíl 16,07 %), [tituly před jménem] [Anonymizováno] (obchodní podíl 23,32 %), [Jméno navrhovatele A] (obchodní podíl 12,40 %), [tituly před jménem] [Anonymizováno] (obchodní podíl 16,07 %) a [tituly před jménem] [právnická osoba], [tituly za jménem] (obchodní podíl 16,07 %). Navrhovatel obchodní podíl ve společnosti zdědil po svém otci.

- z notářského zápisu [Anonymizováno], sepsaného dne 11. 10. 2012 notářkou [tituly před jménem] [fyzická osoba], soud zjistil, že téhož dne se konala valná hromada účastníka [Anonymizováno]. Na této valné hromadě bylo přítomno 100 % společníků a bylo hlasováno celkem o 19 změnách společenské smlouvy, kdy navrhovatel byl celkem proti přijetí 9 usnesení této valné hromady. Součástí tohoto zápisu je i pozvánka na valnou hromadu společníků, včetně prezenční listiny z valné hromady s uvedením výše obchodního podílu každého jednotlivého společníka. O změně společenské smlouvy se hlasovalo po jednotlivých bodech a u každého jednotlivého hlasování je uvedeno, kolik hlasů bylo pro, kolik bylo proti a kolik se zdrželo v procentech. Vzhledem k tomu, že pro bylo buď pro 100 % hlasů, nebo 87,60 % a proti bylo buď 0 %, nebo 12,40 % hlasů, je zcela jednoznačné, kdo hlasoval pro a kdo hlasoval proti.

7. Soud prvního stupně další důkazy v řízení neprovedl, neboť výslech všech společníků, příp. navrhovaného svědka, [fyzická osoba] považoval vzhledem ke skutkovým zjištěním za nadbytečný.

8. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc následovně:

Řízení ve věci bylo zahájeno dne 8. 1. 2013, napadená valná hromada se konala dne 11. 10. 2012. Lhůta k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady byla zachována. Dle § 152 odst. 2 obch. zák. se společníci mohou u soudu domáhat zrušení společnosti z důvodů a za podmínek stanovených ve společenské smlouvě. V souzeném případě byla ve společenské smlouvě, platné k datu 28. 1. 2002, v čl. XIV, bodu 1. textace: „1. Společnost se zrušuje z důvodů uvedených v § 68 obch. zák. Společník se mimo to může domáhat podle § 152 obch. zák. zrušení společnosti u soudu, pokud společnost po dobu delší než 2 roky nebude vyplácet podíly na zisku.“ Tato druhá věta z čl. XIV, bodu 1 byla usnesením valné hromady ze dne 11. 10. 2012 vypuštěna. Původní textace však byla v rozporu se zákonem, neboť společnost nemůže vyplácet zisk, pokud takový zisk nevygeneruje. I kdyby tato věta byla ve společenské smlouvě zachována, má takový společník možnost domáhat se výplaty zisku samostatným návrhem, a to ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (např. 29 Cdo 3059/2011), neboť právo podílet se na zisku společnosti je jedním ze základních práv společníka, přičemž předpokladem vzniku nároku společníka na vyplácení podílu na zisku je nejen vytvoření zisku společnosti, ale taktéž rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku, při respektování zákazu formulovaného v § 56a obch. zák. Zrušení společnosti je krajní důvod a obsah ustanovení čl. XIV, bodu 1, tak jak byl v původní společenské smlouvě uveden, umožňuje podávat šikanózní návrhy na zrušení společnosti. Soud prvního stupně uzavřel, že přijatý text okleštěný o možnosti podat návrh na zrušení společnosti neshledává v rozporu se zákonem ani společenskou smlouvou, a proto návrh na vyslovení jeho neplatnosti zamítl. Nepřisvědčil ani argumentaci účastníka ohledně rozporu zápisu z jednání valné hromady s ust. § 141 odst. 3 obch. zák. Pokud jde o navrhovatelem požadované přiměřené zadostiučinění neshledal porušení základních práv společníka, když 2 přijatá usnesení shledal nicotnými (nezakládají právní účinky) a jedno v souladu se zákonem, a proto nemá navrhovatel právo na přiznání jakéhokoliv zadostiučinění (srovnej např. 29 Cdo 2838/2011). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když neshledal důvody k přiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků řízení.

9. Proti výroku III. až V. usnesení soudu prvního stupně se včas odvolal navrhovatel, který namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Původní ustanovení čl. XIV, bod 1. mu jako společníkovi dávalo právo domáhat se zrušení společnosti, pokud by společnost po dobu delší než dvou let nevyplácela podíly na zisku, a proto bylo nezbytné, aby i navrhovatel dal souhlas s tímto usnesením valné hromady, jehož přijetí mělo za následek zánik jeho práva. Toto původní ustanovení ve společenské smlouvě není v rozporu s právními předpisy ani s dobrými mravy. Je projevem svobodné vůle všech společníků, a pokud by měla státní moc do ní nějak zasahovat, mělo by se tak dít, až v případném řízení o návrhu na zrušení společnosti, neboť právě v tomto řízení by soudy měly pečlivě vážit práva jednotlivých společníků, práva menšiny stejně tak jako většiny, vážit okolnosti podání návrhu, nejde-li o zneužití práva, a teprve pak rozhodnout zda takovému právu vyhoví. Je proto také nutno odmítnout argument soudu, že návrh na zrušení společnosti může být podán šikanózně. Pro úplnost uvedl, že společnost po celou dobu své existence generuje zisk a rozděluje z něj mezi společníky pouze marginální část. Soud se rovněž nepřípustným způsobem vypořádal s námitkou navrhovatele, že v notářském zápise nebyli uvedeni jmenovitě společníci, kteří pro změnu společenské smlouvy hlasovali, protože tento nedostatek nejde nahrazovat dedukováním toho, jak který společník hlasoval z počtu hlasů, byť by nakonec šlo i dovodit, jak který společník hlasoval. Pokud jde o výrok IV., pak ten je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť dvě usnesení valné hromady shledal soud prvního stupně nicotnými, a pokud v případě třetího napadeného usnesení valné hromady došlo k porušení právních předpisů, náleží navrhovateli i právo na zadostiučinění v penězích. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud změnil výrok III. usnesení soudu prvního stupně tak, že návrhu na vyslovení neplatnosti příslušného usnesení valné hromady vyhoví a výrok IV. tak, že uloží účastníkovi povinnost uhradit navrhovateli částku 15 000 Kč a přizná navrhovateli náhradu nákladů obou soudních řízení, které spočívají v zaplacených soudních poplatcích a nákladech vzniklých zastoupením.

10. Účastnice k odvolání navrhovatele uvedla, že původní ustanovení společenské smlouvy, které bylo usnesením valné hromady změněno, odporovalo dobrým mravům, a bylo proto v rozporu se zákonem. Nelze totiž po společnostech obecně požadovat, aby generovaly zisk a požadovat pak jejich zrušení jenom proto, že jsou účetně ve ztrátě, je přísné, až šikanózní. Zásadu dobrých mravů lze dle účastnice aplikovat i v obchodním právu a odkazuje na ustanovení zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nesouhlasí s názorem odvolatele, že by se případný rozpor předmětného ustanovení společenské smlouvy se zákonem měl posuzovat až v řízení o návrhu společníka na zrušení společnosti, což je dle přesvědčení účastnice absurdní a zcela proti zásadám hospodárnosti řízení, jakož i proti elementární logice. K navrhovatelem namítané neplatnosti notářského zápisu o změně společenské smlouvy účastnice uvedla, že účelem zákonného ustanovení je, aby bylo možno seznat, kdo a jak hlasoval, což v daném případě splněno bylo, jak uzavřel i soud prvního stupně. Nad rámec pak uvedla, že navrhovatel ani netvrdí, v čem spočívá nezákonnost předmětného usnesení valné hromady, nebo v čem je rozpor se společenskou smlouvou, což dále odůvodnila ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 984/2005. Účastnice navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích potvrdil a uplatnila náhradu nákladů odvolacího řízení, které jí vznikly zastoupením.

11. Odvolací soud, jenž s ohledem na čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. postupoval dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

12. Odvolací soud posuzoval danou věc s ohledem na ustanovení § 775 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).

13. Podle ust. § 141 odst. 2 obch. zák. jestliže se mění obsah společenské smlouvy rozhodnutím valné hromady a zasahuje se tím do práv pouze některých společníků, je třeba i souhlasu těchto společníků. Zasahuje-li se změnou obsahu společenské smlouvy do práv všech společníků, je zapotřebí souhlasu všech společníků.

14. Podle ust. § 152 odst. 2 obch. zák. společníci se mohou u soudu domáhat zrušení společnosti z důvodů a za podmínek stanovených ve společenské smlouvě.

15. Jak již bylo výše uvedeno Nejvyšší soud přijal ve svém usnesení v této věci mimo jiné závěr, že usnesení valné hromady, jímž se ze společenské smlouvy vypouští ujednání, jež nad rámec zákona upravuje další důvody, pro které se společníci mohou domáhat zrušení společnosti soudem (§ 152 odst. 2 obch. zák.), je usnesením o změně obsahu společenské smlouvy, jež zasahuje do práv všech společníků; k jeho přijetí je tudíž nezbytný souhlas všech společníků (§ 141 odst. 2 obch. zák.).

16. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně v napadeném usnesení řešil pouze navrhovatelem namítaný rozpor přijatého usnesení valné hromady o změně čl. XIV, bodu 1. společenské smlouvy s ust. § 141 odst. 3 obch. zák., přičemž se zcela opomněl vypořádat s námitkou navrhovatele, dle které bylo k přijetí předmětného usnesení valné hromady třeba i jeho souhlasu. Ačkoliv tedy soud prvního stupně zjistil, že napadené usnesení bylo přijato 87,60% hlasů všech společníků, nezabýval se nijak tím, zda bylo vzhledem k jeho obsahu přijato potřebnou většinou hlasů, a ani neučinil o této pro věc rozhodné skutečnosti žádný právní závěr. Z uvedeného je tak zřejmé, že soud prvního stupně se nijak nezabýval další navrhovatelem namítanou procedurální vadou, jež dle něj způsobuje neplatnost předmětného usnesení valné hromady pro rozpor se zákonem.

17. Odvolací soud při respektování závěrů přijatých Nejvyšším soudem (§ 243g odst. 1 o. s. ř., věta první za středníkem a ust. § 226 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že pokud se uvedenou pro věc rozhodnou skutečností dosud soud prvního stupně odpovídajícím způsobem nezabýval a neučinil žádný závěr o tom, zda je či není napadené usnesení přijaté valnou hromadou stiženo namítanou procedurální vadou, tedy zda zde jsou či nejsou dány důvody pro vyslovení jeho neplatnosti dle ust. § 131 odst. 1 obch. zák., tak jak tvrdí navrhovatel, tak napadené usnesení soudu prvního stupně postrádá dostatek odůvodnění. Pakliže zde takový závěr soudu prvního stupně zcela chybí, činí to napadené usnesení soudu prvního stupně odvolacím soudem nepřezkoumatelným. Protože je tento závěr rozhodný i pro posouzení nároku navrhovatele na přiměřené zadostiučinění dle ust. § 131 odst. 4 obch. zák., je z téhož důvodu nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně i v té části, ve které zamítl návrh navrhovatele na zaplacení 15 000 Kč.

18. Odvolací soud se vzhledem k uvedenému nezabýval další námitkou odvolatele, týkající se posouzení věcných (obsahových) vad předmětného usnesení valné hromady, neboť soud prvního stupně dosud nerozhodl o všech procedurálních vadách tvrzených navrhovatelem, v jejichž důsledku bylo dle něj napadené usnesení valné hromady o změně společenské smlouvy přijato v rozporu se zákonem.

19. K rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení je třeba uvést, že na danou věc nelze aplikovat ust. § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když rozhodování o náhradě nákladů řízení v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti ovládá zásada úspěchu ve věci, neboť je lze zahájit pouze na návrh.

20. Odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku III., IV. a V. dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc mu dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, ve kterém soud prvního stupně znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, a to včetně řízení odvolacích a řízení dovolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

21. Ve smyslu všeho výše uvedeného se soud prvního stupně bude v dalším řízení předně zabývat tvrzením navrhovatele, že napadené usnesení valné hromady je v rozporu se zákonem, neboť nebylo přijato potřebnou většinou hlasů. Tedy tím, zda namítaná procedurální vada způsobuje neplatnost předmětného usnesení valné hromady. Na jeho skutkových zjištěních a právních závěrech o nich je závislý jeho další postup v řízení. Jestliže učiní závěr, že přijaté usnesení valné hromady je neplatné dle ust. §131 odst. 1 obch. zák., posoudí i existenci podmínek, pro které nelze neplatnost napadeného usnesení soudem vyslovit, jež upravuje ust. § 131 odst. 3 obch. zák. (srov. např. 29 Cdo 2502/2014). Teprve pak může soud prvního stupně znovu rozhodnout o nároku uplatněném navrhovatelem na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 15 000 Kč (§ 131 odst. 4 obch. zák.).