o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora, o odvolání účastnice 1) a 3) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2017, č. j. 83 Cm 1186/2017-5

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně (dále též soud) výrokem I. zrušil obchodní společnost [Jméno navrhovatele]., IČO [IČO], sídlem [adresa] a nařídil její likvidaci, výrokem II. soud jmenoval likvidátorem společnosti [Jméno navrhovatele]., IČO [IČO], sídlem [adresa], společnost [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa], [č. účtu], výrokem III. rozhodl, že obchodní společnost [Jméno navrhovatele]., IČO [IČO], sídlem [adresa], je povinna zaplatit českému státu soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 2 000 Kč a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl, že dne 17. 5. 2017 byl podán návrh na zrušení společnosti [Jméno navrhovatele]., IČO [IČO], se sídlem [adresa] s likvidací (dále též společnost) dle ust. § 93 písm. b) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“) z důvodu, že společnost je více než 4 roky nečinná, což je zřejmé, mimo jiné, z toho, že za období let 2013 až 2016 v daňových přiznáních k dani z příjmu právnických osob neuvedla žádné příjmy podrobené dani. Z rejstříkového spisu společnosti soud zjistil, že nezakládá zákonem stanovené listiny a lze tedy usuzovat na její nečinnost, proto společnost vyzval usnesením ze dne 11. 9. 2017, č. j. 83 Cm 1186/2017-4 k vyjádření a odstranění důvodů vedoucích k jejímu zrušení. Společnost však na výzvu nereagovala. Soud proto dle ust. § 93 písm. b) ZOK rozhodl, jak uvedeno výše. Likvidátora soud jmenoval dle ust. § 191 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Povinnost k zaplacení soudního poplatku soud uložil dle ust. § 2 odst. 1 písm. e), položky 4 odst. 1 písm. c) sazebníku, zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že se jedná o nesporné návrhové řízení, jehož náklady nese každý účastník ze svého.

3. Proti všem výrokům usnesení podala společnost a účastnice 3) (dále též odvolatelé) včasné odvolání. Namítali, že společnost ač částečně nečinná, byla schopna vykonávat svou činnost a nebyl neprokázán opak. Domnívají se, že přesto, že společnost jako daňový subjekt zapsaný v obchodním rejstříku, neměla po dobu čtyř let žádné příjmy podléhající dani, tento důvod není sám o sobě důvodem pro zrušení obchodní korporace s likvidací. Pro zrušení obchodní korporace s likvidací jsou rozhodující ustanovení § 172 odst. 1 o. z., a § 93 ZOK, jak také vyplývá z judikatury (Usnesení VS v Olomouci ze dne 1. 2. 2017, č. j. 8 Cmo 362/2016-137). Žádný z důvodů pro zrušení obchodní korporace u společnosti naplněn nebyl a soud se naplněním některého ze zákonných důvodů nezabýval. V řízení nebylo prokázáno, že společnost není schopna po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit svůj účel. Pokud soud uvedl, že společnost nezakládala do sbírky listin listiny zákonem stanovené, odvolatelé dokládají, že požadované účetní závěrky z předchozích let do sbírky listin již založil, a tedy tento důvod pro zrušení společnosti již odpadl. Sdělili, že zahájili přípravy na dobrovolnou likvidaci společnosti, současně byli společníci dohodnuti, že by měla být z řad společníků jmenována likvidátorem [Jméno advokátky D], nar. [Datum narození advokátky D]. Z uvedeného plyne, že společníci nebyli nečinní a připravovali zrušení společnosti a následnou likvidací, včetně jmenování vhodného likvidátora z řad společníků, jak dovoluje zákon o obchodních korporacích. Mají za to, že dobrovolná likvidace je i v zájmu hospodárnosti řízení, když náklady na likvidaci je připravena hradit sama společnost. Ust. § 170 o. z. umožňuje v tomu, kdo rozhodl, rozhodnutí o zrušení právnické osoby s likvidací změnit, dokud ještě nedojde k naplnění účelu likvidace a vzhledem k tomu, že k účelu naplnění likvidace nedošlo a toto usnesení nenabylo právní moci, soud by mohl revokovat předmětné usnesení. Navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil nebo aby soud s odvoláním na ust. § 170 občanského zákoníku předmětné usnesení zrušil nebo změnil.

4. K odvolání se vyjádřil navrhovatel. Uvedl, že postupoval na základě zmocnění uvedeného v ust. § 238 odst. 5 písm. a) ve spojení s odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění od 1. 7. 2017 (dále též daňový řád), že účastník 1) doložil dne 1. 12. 2017 účetní závěrky za zdaňovací období 2005 až 2016 do Sbírky listin a doposud nepodal daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2017. Uvedl, že mu nebyly předloženy listiny, zmiňované v odvolání, k provedení dobrovolné likvidace společnosti a dále z výpisu z obchodního rejstříku i z obchodního rejstříku ze Sbírky listin nevyplývá, že by společnost rozhodla o dobrovolné likvidaci společnosti. Dle jeho názoru může jen soud odvolat z funkce likvidátora společnosti, kterého do funkce jmenoval, a to podle § 194 zákona č. 89/2012 Sb., o. z. a že postup podle § 170 zákona č. 89/2012, o. z. je možný v případech dobrovolného rušení, nikoli v případě nuceného rušení. Proto na podaném návrhu na zrušení společnosti a provedení její likvidace trvá.

5. K odvolání se vyjádřil i opatrovník účastníka 2) a 5). Uvedl, že odvolání je důvodné a navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.

6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 a 5, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.) a neshledal podmínky pro potvrzení (§ 219 o. s. ř.) ani změnu (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) napadeného usnesení.

7. Odvolací soud konstatoval, že řízení ve statusových věcech právnických osob, včetně jejich zrušení a likvidace, jmenování a odvolávání členů jejich orgánů nebo likvidátora a přeměn, jsou řízeními o některých otázkách týkajících se právnických osob, spadajícími pod ust. § 85 písm. a) z. ř. s.

8. Podle ust. § 89 odst. 1 z. ř. s. ve spojení s ust. § 19 z. ř. s. neprovádí-li soud dokazování, není ve věcech uvedených v § 85 třeba jednání nařizovat. „Taková situace nastane např. v případě, že veškeré pro rozhodnutí podstatné skutečnosti jsou předmětem shodného tvrzení účastníků, případně jsou obecně známé nebo soudu známé z úřední činnosti (např. stav zápisu ve veřejných rejstřících apod.). Takovou situací naopak není, pokud pro rozhodnutí důležitá fakta, třeba i jednoznačně, vyplývají z listin dodaných některým z účastníků. Provedení důkazních prostředků je součástí procesního dokazování a jednání je proto třeba za účelem přečtení listin nařídit.“ (Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 31 – 32).

9. Podle ust. § 172 odst. 2 o. z., umožňuje-li zákon soudu zrušit právnickou osobu z důvodu, který lze odstranit, soud jí před vydáním rozhodnutí stanoví přiměřenou lhůtu k odstranění nedostatků.

10. Podle ust. § 93 písm. b) ZOK soud na návrh toho, kdo na tom má právní zájem, nebo na návrh státního zastupitelství, pokud na tom shledá závažný veřejný zájem, zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci také, jestliže není schopna po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit tak svůj účel.

11. Z předloženého spisu odvolací soud zjistil, že dne 17. 5. 2017 byl soudu doručen návrh navrhovatele na zrušení společnosti s likvidací s tím, že návrh na zrušení podává na základě zákonného zmocnění ust. § 238 odst. 5 písm. a) ve spojení s ust. odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, neboť společnost nevykonává a není schopna vykonávat svou činnost po dobu více než 4 roky a tato skutečnost naplňuje důvod uvedený v ust. § 93 písm. b) ZOK, uvedené doložil listinnými důkazy (daňové přiznání společnosti k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2014, 2015, 2016). Usnesením č. j. 83 Cm 1186/2017-4 ze dne 11. 9. 2017 (dále též výzva) soud společnost vyzval, aby se ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení vyjádřila k podanému návrhu a uvedla, zda skutečnosti uvedené v návrhu uznává, popřípadě v jakém rozsahu a aby vylíčila rozhodné skutečnosti ve věci, zejména, zda souhlasí se svým zrušením a označila důkazy k prokázání tvrzených skutečností, soud též společnost vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení odstranila důvody vedoucí k jejímu zrušení. Soud společnost poučil i o možnosti jejího zrušení, pokud by výzvě soudu nevyhověla. Společnost na výzvu soudu, která jí byla doručena dne 22. 9. 2017, nereagovala. Soud prvního stupně poté bez nařízení jednání vydal napadené usnesení, které doručil spolu s návrhem na zahájení řízení i účastníkům 2), 3), 4) a 5).

12. Co se týče obsahu výzvy, učiněné v řízení soudem, odvolací soud konstatoval, že “Obligatorním obsahem výzvy dle § 172 odst. 2 je označení důvodu, pro který má být právnická osoba zrušena, včetně označení nedostatků, které je třeba odstranit. Důvod i nedostatky musí být odstranitelné. Z výzvy by mělo být patrné, jakým způsobem lze nedostatky představující důvod zrušení odstranit. Soud přitom není povinen, ba ani oprávněn poučovat účastníka řízení, resp. zrušovanou právnickou osobu v rovině hmotného práva, je povinen mu poskytnout odpovídající procesní poučení. Vzhledem k podstatě věci musí toto procesní poučení minimálně obsahovat pojmenování důvodu zrušení a možnosti odstranění nedostatků, tedy právních skutečností svojí povahou hmotněprávních. Další náležitostí je stanovení lhůty k odstranění nedostatků, jakož i poučení o tom, co může nastat, neučiní-li právnická osoba dle výzvy v soudem určené přiměřené lhůtě.” (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, 901 s.). Tomu však výzva soudu neodpovídá. Dle názoru odvolacího soudu je její obsah obecný a nedostatečně určitý. Neobsahuje označení důvodu, pro který má být společnost zrušena, chybí specifikace způsobu možné nápravy soudem vytknutého nedostatku. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nedal společnosti před vydáním napadeného rozhodnutí dle ust. § 172 odst. 2 o. z., možnost nápravy, čímž soud prvního stupně zatížil řízení jinou vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nelze zjednat nápravu.

13. Odvolací soud pak neshledal ani další postup soudu prvního stupně v řízení správným. Soud nenařizuje jednání pouze v případě, že neprovádí dokazování (§ 89 odst. 1 z. ř. s. ve spojení s § 19 z. ř. s.). Z odůvodnění napadeného usnesení však vyplývá, že ke svému skutkovému závěru dospěl soud na základě skutečností zjištěných z rejstříkového spisu a z navrhovatelem přiložených listinných důkazů (daňové přiznání společnosti k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2014, 2015, 2016). O věci samé pak rozhodl bez nařízení jednání, aniž by návrh na zahájení řízení doručil účastníkům 2) až 5).

14. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že v daném případě se nejedná o situaci, kdy soud nemusí nařídit jednání dle ust. § 89 z. ř. s., neboť důkaz listinou se provádí jejím přečtením, případně předložením účastníkům k nahlédnutí, je-li to postačující, a za tím účelem je třeba jednání nařídit vždy (§ 122 odst. 1 a § 129 odst. 1 o. s. ř.). K provedeným důkazům mají účastníci řízení právo se vyjádřit (§ 123 o. s. ř.), případně navrhnout důkazy vyvracející skutečnosti z nich zjištěné. To však soud neučinil a účastníkům řízení neumožnil. Z ničeho ani neplyne, že by tvrzení navrhovatele, ze kterých soud vycházel, byla mezi všemi účastníky řízení nesporná, když účastníkům 2) až 5) ani nebyl návrh na zahájení řízení soudem doručen k vyjádření a o vedeném řízení se tak dozvěděli až z rozhodnutí o věci samé, jež jim bylo doručeno s předmětným návrhem. Tímto nesprávným postupem soudu prvního stupně byla účastníkům řízení odňata možnost v průběhu řízení jednat před soudem. Soud prvního stupně tak zatížil řízení další jinou vadou, a to vadou zmatečnosti (ust. § 229 odst. 3 o. s. ř.), ke které přihlíží soud z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.).

15. Odvolací soud s ohledem na skutkový závěr soudu, jeho právní hodnocení, i s ohledem na obsah jeho výzvy dle ust. § 172 odst. 2 o. z., konstatoval, že nečinnost společnosti nelze zaměňovat s neschopností obchodní korporace vykonávat svou činnost po dobu delší než 1 rok. Soud může rozhodnout o zrušení obchodní korporace podle ust. § 93 písm. b) ZOK, je-li obchodní korporace neschopna vykonávat svou činnost a neschopnost trvá po dobu delší než 1 rok a současně neschopnost vykonávat svou činnost je v příčinné souvislosti s neschopností plnit účel společnosti (srov. Zákon o obchodních korporacích, Komentář, autoři: Jan Lasák, Jarmila Pokorná, Zdeněk Čáp, Tomáš Doležil aj., nakladatel: Wolters Kluwer (ČR), místo vydání: Praha, datum vydání: 2014, právní stav v ASPI k: 1. 1. 2014, komentář k ust. § 93). Podmínky musí být splněny kumulativně. “Neschopnost vykonávat činnost po dobu delší než 1 rok se váže na objektivní stav - pokud korporace činnost vykonávat může, ale nechce, není to důvod pro její zrušení.” (Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 212 s.).

16. Na základě všech výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc v souladu s ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí ve věci.

18. V dalším řízení se soud prvního stupně bude znovu zabývat důvody, pro které může soud společnost zrušit s likvidací, a to jak skutečnostmi tvrzenými navrhovatelem tak těmi, které uvedli odvolatelé ve svém odvolání. Tomu pak bude odpovídat i jeho další postup; shledá-li, že důvody, pro které lze společnost s likvidací zrušit, jsou odstranitelné, znovu a řádně vyzve společnost dle ust. § 172 odst. 2 o. z., ve smyslu výše uvedeného. V případě, že bude soud prvního stupně v řízení provádět ke skutkovým zjištěním dokazování, je vždy třeba, aby nařídil ve věci jednání dle ust. § 19 z. ř. s.