o rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady ze dne 4. 9. 2017, k odvolání 3. účastnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. prosince 2018 č. j. 79 Cm 39/2018-26,

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl tak, že „V řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 79 Cm 39/2018, se ukončuje účast účastníků 2/ [Anonymizováno], bytem [adresa] a 3/ [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa].“ (výrok I.), „Ve vztahu mezi navrhovatelkou a účastníky 2/ a 3/ nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.“ (výrok II.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že předmětem řízení je vyslovení, že přijatá usnesení valné hromady společnosti [právnická osoba]. konané dne 4. 9. 2017 nejsou usneseními valné hromady (původně nicotnost). Toto řízení je řízení, které je upraveno zákonem č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních (dále jen z.ř.s.) § 2 odst. 2, písm. e) ve spojení s § 85 písm. a) z.ř.s., a proto se ohledně účastenství aplikuje ustanovení § 6 z.ř.s. Dále soud citoval ustanovení § 6 z.ř.s. a § 7 odst. 2 z.ř.s. s tím, že účastníkem řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (potažmo vyslovení, že usnesení nejsou usneseními valné hromady) je toliko navrhovatel a samotná společnost s ručením omezeným, o jejíž rozhodnutí se jedná. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1982/2011, jehož závěr ohledně účastenství v řízení je plně aplikovatelný i po změně úpravy od 1. 1. 2014 a uplatní se i na vyslovení, že přijatá usnesení nejsou usneseními přijatými valnou hromadou.

2. Proti usnesení soud prvního stupně v části týkající se ukončení účasti účastnice 3) podala účastnice 3) včasné odvolání. V odvolání uvedla, že si je vědoma rozhodovací praxe soudů, avšak takové právní posouzení okruhu účastníků by nemělo obstát v této konkrétní věci. Namítla, že navrhovatelka je sice zapsána jako společník účastnice 1) v obchodním rejstříku, avšak dle odvolatelky nikoliv po právu a v tomto smyslu argumentoval, přičemž o tomto je veden dosud neskončený spor před Městským soudem v Praze a v současné době tuto otázku řeší Vrchní soud v Praze. Brojila proti tomu, že se dostala napadeným rozhodnutím fakticky do role „pozorovatele“. Navrhla, aby odvolací soud ve vztahu k účastnici 3) zrušil odvoláním napadené usnesení, tedy účastnici 3) neukončil účast v řízení.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

4. V posuzovaném případě se navrhovatelka domáhá vyslovení nicotnosti rozhodnutí [Anonymizováno], insolvenčního správce dlužníka [právnická osoba]. coby jediného akcionáře v působnosti valné hromady účastnice 1) ze dne 4. září 2017.

5. Primárně je nutné vyřešit na tuto věc dopadající právní úpravu účastenství daného typu řízení. Podle § 428 odst. 1 z.o.k.(ve znění od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2020, tedy ve znění rozhodném ke dni podání návrhu na zahájení řízení - rozhodování jediného akcionáře dne 4. 9. 2017) „každý akcionář, člen představenstva, dozorčí rady nebo likvidátor se může dovolávat neplatnosti usnesení valné hromady podle ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti usnesení členské schůze spolku pro rozpor s právními předpisy nebo společenskou smlouvou. Podle § 259 o.z. „právo dovolat se neplatnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí“. Podle § 6 z.ř.s. „v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je účastníkem řízení (dále jen „účastník“) navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno; účastníkem je také navrhovatel a ten, kterého zákon za účastníka označuje“. Primárně je tak třeba zodpovědět otázku, jaký je okruh účastníků v řízení o neplatnost usnesení valné hromady akciové společnosti. Jde sice o řízení tzv. nesporné, na něž se v prvé řadě použije zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, když jde o řízení podle § 2 písm. e) z.ř.s. - o některých otázkách týkajících se právnických osob a svěřenského fondu, o řízení v němž ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) z.ř.s. rozhodují v prvém stupni krajské soudy, o řízení statusové dle § 85 písm. a) z.ř.s., avšak zároveň o řízení, jež nelze zahájit bez návrhu. Řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti je tedy řízením statusovým, řízením o některých otázkách právnických osob, řízením podléhajícím zákonu o zvláštních řízeních soudních, leč řízením, které lze zahájit výlučně k návrhu. Přitom však ust. § 6 odst. 1 z.ř.s., obecně vymezující okruh účastníků řízení tzv. nesporných, řízení na něž dopadá zákon o zvláštních řízeních soudních, hovoří o tom, že „v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu je účastníkem navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno“. Ustanovení z.ř.s. a ani jiného právního předpisu zároveň neupravují okruh účastníků řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti speciálně, tak, aby na ně bylo možné vztáhnout určení okruhu účastníků tzv. druhou definicí v ust. § 6 odst. 2 z.ř.s. Uplatnění subsidiarity o. s. ř. ve smyslu § 1 odst. 2 z.ř.s. je přitom nemožné, protože o.s.ř. vymezuje okruh účastníků výlučně v řízeních sporných. Tím řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti z výše uvedených důvodů (především jeho zařazení mezi statusové věci týkající se právnických osob) není. Nezbývá tedy, než za pomocí rozšiřujícího a účelového výkladu dovodit, že ust. § 6 odst. 1 z.ř.s. se použije též ve vztahu k řízením podléhajícím z.ř.s., jež lze zahájit jen na návrh (výlučně návrhovým), není-li v nich okruh účastníků vymezen speciálně ve smyslu § 6 odst. 2 z.ř.s. Ke stejnému závěru dochází Petr Lavický v publikaci: Lavický a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Praha : Wolters Kluwer, a.s. , 2015 s. 31, když podle něj „…toto znění zákona však nelze chápat doslovně, neboť existují řízení, která lze zahájit jenom na návrh, a účastenství v nich není výslovně vymezeno; nedopadala by na ně definice účastenství ani podle prvého ani podle druhého odstavce“, míněno ust. § 6 z.ř.s. Dále pak „…na první a druhou definici účastníků nesporného řízení proto nelze nahlížet tak, že první se uplatní v řízeních, která lze zahájit i bez návrhu, zatímco druhá v řízeních návrhových; jejich vztah je ve skutečnosti poměrem obecného a zvláštního; za speciální je nutno vždy považovat výslovnou zákonnou úpravu okruhu účastníků; stanoví-li zákon okruh účastníků explicitně, má toto vymezení, odpovídající § 6 odst. 2 z.ř.s., coby lex specialis vždy přednost před obecnou definicí; tato první definice, obsažená v § 6 odst. 1 z.ř.s., se může uplatnit jenom tehdy, chybí-li výslovná úprava; to platí jak pro řízení, která lze zahájit i bez návrhu, tak i pro řízení striktně návrhová“.

6. To, co bylo řečeno účastenství v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti, platí (do značné míry) též v řízení o určení zdánlivosti (fikci nepřijetí) usnesení valné hromady (§ 45 odst. 1 a 2 z.o.k. a § 245 o.z.). Uvedené vyplývá především z ust. § 90 odst. 1 z.ř.s., podle nějž „v řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby rozhodne soud o tom, že o rozhodnutí orgánu právnické osoby nejde, hledí-li se na něj jako by nebylo přijato, i bez návrhu. Z uvedeného vyplývá, že v řízení zahájeném coby řízení o neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti, kdy účastenství v tomto řízení vychází z výše uvedených principů a zákonných ustanovení, může být rozhodnuto o tom, že o rozhodnutí valné hromady nejde a to i když to nikdo nenavrhl. Argumentem opaku lze proto dovodit, že v řízení o tom, že o rozhodnutí orgánu právnické osoby nejde, je účastenství dáno stejnými principy a vychází ze shodných ustanovení zákona.

7. Řízení o určení tzv. zdánlivosti resp. fikce nepřijetí usnesení valné hromady (dříve nicotnost) usnesení valné hromady je, jak shora rozvedeno řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z.ř.s. Jeho předmětem je posouzení, zda napadené právní jednání vnitřního orgánu právnické osoby a potažmo tak ve smyslu § 151 odst. 1 o.z. (členové orgánů právnické osoby za ni rozhodují a nahrazují její vůli) právní jednání - projev vůle samotné právnické osoby, má (zamýšlené) právní účinky, resp. zda jde vůbec o projev vůle právnické osoby (v daném případě akciové společnosti). Účastníkem řízení je - ze stejných důvodů jako v případě řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady - navrhovatel a dále společnost, jejíž valná hromada napadené usnesení přijala (měla přijmout) a o projev jejíž vůle jde (má jít). Rozdíl mezi neplatností a zdánlivostí (dříve tzv. nicotností) usnesení valné hromady akciové společnosti spočívá v závažnosti vad, které napadené usnesení tíží, a v důsledcích, které tyto vady způsobují. V případě vad způsobujících toliko neplatnost usnesení valné hromady platí, že se vyslovení neplatnosti usnesení mohou domáhat toliko taxativně vypočtené osoby (viz. § 428 odst. 1 z.o.k.), návrh může být podán pouze v zákonem určené prekluzivní lhůtě (viz. § 428 a 429 z.o.k. ve spojení s § 259 o.z.), a v jiném řízení (než v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady) nelze platnost usnesení valné hromady posuzovat, neurčuje-li zákon jinak (viz. § 429 odst. 2 z.o.k.). Nebyla-li neplatnost usnesení valné hromady vyslovena soudem, je třeba je považovat za platné, bez ohledu na to, zda při jeho přijímání nebo jeho obsahem byly porušeny právní předpisy, společenská smlouva či dobré mravy. Výjimku může stanovit pouze zákon. Naopak závěr o zdánlivosti usnesení valné hromady lze přijmout v jakémkoliv řízení, tj. jak v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (§ 428 a násl. z.o.k. a § 258 a násl. o.z.), tak i jako řešení předběžné otázky v jiném řízení. Určení zdánlivosti se lze domáhat i samostatným návrhem, má-li navrhovatel na takovém určení naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.), přičemž okruh potenciálních navrhovatelů není (s výjimkou požadavku naléhavého právního zájmu) výslovně limitován (zpravidla však půjde právě o osoby vypočtené v § 428 odst. 1 z.o.k.) a právo podat návrh není omezeno žádnou lhůtou (byť plynutí času bude zpravidla mít význam pro posuzování naléhavého právního zájmu). Vadou způsobující zdánlivost usnesení může být např. nedostatek působnosti valné hromady rozhodnout o určité záležitosti či skutečnost, že rozhodnutí v působnosti valné hromady přijala osoba, jež nebyla oprávněna vykonávat práva jediného akcionáře. Na rozdíl od závěru o neplatnosti usnesení valné hromady (jenž může být přijat pouze v řízení podle § 428 násl. z.o.k. a § 258 a násl. o.z.), může závěr o zdánlivost i usnesení (resp. tom, že zde takové usnesení není či že nemá žádné právní účinky) přijmout i sama společnost. Učiní-li tak, bude vycházet z toho, že zde žádné usnesení valné hromady není (resp. z toho, že sporné usnesení nemá žádné právní účinky), aniž by pro takový závěr bylo nezbytné rozhodnutí soudu. Bude-li mít např. akcionář na rozdíl od společnosti za to, že sporné usnesení není postiženo vadou způsobující jeho zdánlivost, může se domáhat návrhem k soudu určení, že sporné usnesení je usnesením valné hromady (a že vyvolává zamýšlené právní účinky), bude-li mít na takovém určení naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.). Účastníkem takového řízení bude nepochybně (vedle navrhovatele) společnost. V případě vad způsobujících pouze neplatnost usnesení valné hromady rozhodnutí soudu o tom, že sporné usnesení je platné, zásadně nepřichází v úvahu; není-li neplatnost usnesení vyslovena, je usnesení platné, bez ohledu na případné vady jej tížící. Na takovém určení by zásadně nebyl dán naléhavý právní zájem. Jinými slovy, na rozdíl od (pouhé) neplatnosti usnesení valné hromady lze v případě sporu o to, zda určité usnesení valné hromady zde je či není (zda jde o usnesení valné hromady a zda má právní účinky), vést jak řízení o určení zdánlivosti usnesení, tak i řízení o určení, že sporné usnesení je usnesením valné hromady. Lze si představit i situaci, kdy návrh podají jak akcionáři mající za to, že sporné usnesení je zdánlivé, tak akcionáři dovozující, že jde o usnesení valné hromady (vyvolávající zamýšlené právní účinky). Ze stejných důvodů, pro které zákon vyžaduje, aby s řízením o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady bylo spojeno každé další řízení o neplatnosti téhož usnesení (§ 88 odst. 2 z.ř.s.), je nezbytné, aby i o různých návrzích na určení zdánlivosti usnesení valné hromady, popř. na určení, že určité usnesení valné hromady není zdánlivé (že jde o usnesení valné hromady), bylo vedeno společné řízení. Podá-li akcionář návrh na určení zdánlivosti usnesení valné hromady, a učiní-li tak předmětem řízení otázku, zda sporné usnesení trpí vadami způsobujícími jeho zdánlivost, může jinému akcionáři, majícímu opačný názor (tj. že sporné usnesení je rozhodnutím valné hromady a že vyvolává zamýšlené právní účinky), svědčit naléhavý právní zájem na takovém (opačném) určení. O obou návrzích by přitom bylo třeba vést společné řízení, jehož účastníky by byli dotčení akcionáři (jako navrhovatelé) a společnost. Jinak řečeno, akcionář, mající za to, že určité usnesení valné hromady není zdánlivé, je rozhodnutím valné hromady a vyvolává zamýšlené právní účinky, se může domáhat určení, že tomu tak je, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Takový návrh by pak bylo nutné projednat ve společném řízení s dříve podaným návrhem na určení zdánlivosti sporného usnesení valné hromady (srov. výše), v důsledku čehož by se tento (v pořadí druhý) navrhovatel stal účastníkem řízení zahájeného již dříve (návrhem prvního akcionáře). Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že odvolatelka není účastnicí řízení, neboť nepodala ani návrh na určení zdánlivosti sporných usnesení, ani návrh na určení, že tato usnesení nejsou zdánlivá a že jde o usnesení valné hromady předmětné akciové společnosti.

8. Dle § 7 odst. 2 z.ř.s. „Jestliže se řízení účastní ten, o jehož právech nebo povinnostech se v řízení nejedná, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí.“

9. Jelikož účastníkem řízení o vyslovení zdánlivosti usnesení valné hromady - rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady akciové společnosti, je vedle navrhovatelky pouze tato akciová společnost, soud prvního stupně postupoval správně, ukončil-li účast v řízení oběma zbývajícím účastníkům řízení, tedy též odvolatelce.

10. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části potvrdil coby věcně správné. Správný je též akcesorický výrok usnesení soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů, ovšem jeho důvodnost není dána tak, jak soud prvního stupně uvedl, leč vyplývá z ust. § 1 odst. 3 z.ř.s. ve spojení s § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. per anal. Podstatné totiž je, že na jedné straně nejde o řízení, jež by bylo možné podle § 23 z.ř.s. zahájit i bez návrhu, pročež uplatnění tohoto ustanovení na místě není, na straně druhé nelze v řízení před soudem prvního stupně, toliko zahájeném, použít kriterium úspěchu, pročež se uplatní analogie se zastavením řízení (§ 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.). Ukončení účasti účastnice ad 3) pro ni totiž v důsledku znamená zastavení řízení.

11. Náhradově nákladový výrok odvolacího soudu ohledně nákladů odvolacího řízení je dle § 1 odst. 3 z.ř.s. odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když odvolatelka v odvolacím řízení úspěch neměla a procesně úspěšné navrhovatelce v řízení před odvolacím soudem žádné náklady řízení nevznikly.