o zaplacení 524 250 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 33 Cm 172/2013-605 ze dne 15. září 2021,

1. Výše uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně (dále též jen soud) ve výroku I. rozhodl, že řízení se v části o zaplacení 11 250 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 2. 2014 do zaplacení zastavuje, ve výroku II. rozhodl, že žaloba o zaplacení 202 150,25 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 2. 2014 do zaplacení se zamítá, ve výroku III. rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 49 588,52 Kč.

2. Soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že v průběhu řízení byla žaloba o částku 11 250 Kč s přísl. vzata zpět a soud se souhlasem žalované řízení v této části zastavil, předmětem řízení zůstala částka 202 150,25 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 2. 2014 do zaplacení. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že je správcem obchodní společnosti [Jméno žalobce B] se sídlem [adresa] (dále jen dlužník), že žalovaná je též insolvenčním správcem ve smyslu zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZoIS), že dlužník jako veřejná obchodní společnost byl založen dvěma společníky (žalovanou a [Anonymizováno]) zejména za účelem výkonu činnosti insolvenčního správce. Žalovaná jako ohlášený společník dlužníka v čl. 5 společenské smlouvy o založení dlužníka uzavřené dne 15. prosince 2011 žalovanou a [Anonymizováno] (společenská smlouva) ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) ZoIS prohlásila, že bude vykonávat činnost insolvenčního správce pouze v rámci dlužníka a zavázala se být ohlášeným společníkem dlužníka. Žalovaná brání dalšímu výkonu činnosti dlužníka, aby mohla sama bez svolení druhého společníka dlužníka samostatně působit jako insolvenční správce. Žalovaná převzala případy, v nichž již byl dlužník dříve do funkce insolvenčního správce ustanoven. Dále uvedl, že dne 4. 1. 2012 Ministerstvo spravedlnosti vydalo rozhodnutí o povolení vykonávat činnost insolvenčního správce dlužníkem ke dni 9. ledna 2012 a zapsalo dlužníka do seznamu insolvenčních správců, přičemž jako ohlášený společník dlužníka vystupovala žalovaná a ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 písm. d) ZoIS tím současně došlo k pozastavení práva žalované jako fyzické osoby vykonávat činnost insolvenčního správce samostatně. Žalovaná dopisem ze dne 29. 7. 2013 oznámila Ministerstvu spravedlnosti, že žalobce skončí činnost insolvenčního správce k 31. 8. 2013 a oznámila, že od 1. 9. 2013 bude nadále vykonávat funkci insolvenčního správce na základě povolení, resp. zvláštního povolení, jako fyzická osoba, Ministerstvo spravedlnosti provedlo ke dni 31. 8. 2013 v seznamu insolvenčních správců zápis o zániku práva dlužníka vykonávat funkci insolvenčního správce a současně zapsalo do předmětného seznamu údaj o ukončení pozastavení práva žalované vykonávat činnost insolvenčního správce samostatně. Žalovaná již ve více než stovce případů docílila toho, že byl dlužník z funkce insolvenčního správce odvolán a na jeho místo ustanovena žalovaná. V četných dalších insolvenčních řízeních byla žalovaná do funkce insolvenčního správce ustanovena nově. Žalobce dále uvedl, že společníci dlužníka v čl. 10 společenské smlouvy sjednali, že zákaz konkurence se na společníky dlužníka vztahuje, pokud se týká výkonu činnosti insolvenčního správce a správce podniku, pokud se společníci nedohodnou jinak a přestože k žádné dohodě mezi společníky nedošlo, žalovaná vykonává funkci insolvenčního správce nikoli jako ohlášený společník žalobce, nýbrž samostatně vlastním jménem a na svůj účet. Ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 ObchZ je žalobce oprávněn požadovat, aby žalovaná vydala prospěch z jednání, při kterém tento zákaz porušila, anebo převedla tomu odpovídající práva na dlužníka, přičemž prospěch, který žalovaná doposud dle údajů zveřejněných v insolvenčním rejstříku získala, je tvořen inkasovanými odměnami insolvenčního správce a ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění pozdějších předpisů, přičemž pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku oddlužení, činí odměna insolvenčního správce při oddlužení plněním splátkového kalendáře 750 Kč za každý započatý kalendářní měsíc trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře.

3. Soud v odůvodnění rozhodnutí též konstatoval, že žalovaná uvedla, že výpočet nároku žalobce je nesprávný, neboť uvedený součet dílčích odměn převyšuje výši žalobou uplatněného nároku, částka ve výši 216 375 Kč nebyla zahrnuta v žalobě ze dne 27. 11. 2013, resp. v nároku uplatněném dlužníkem v rámci podání ze dne 5. 9. 2014, o kterém soud usnesením ze dne 23. 9. 2014 rozhodl tak, že částečně připustil změnu žaloby. Nárok je v této výši již promlčen, neboť byl poprvé uplatněn v rámci podání žalobce ze dne 30. 4. 2021, přičemž se jedná o tvrzené neoprávněně inkasované odměny v období září 2013 až květen 2014. Není ani zřejmé, z čeho se tvrzená částka 213 350,25 Kč skládá, když žalobce neobjasnil, jak k této částce dospěl. Dále namítla i neplatnost konkurenční doložky a rozpor žalovaného nároku s dobrými mravy. Uvedla, že konkurenční doložka ve společenské smlouvě byla sjednána neplatně, důvod neplatnosti konkurenční doložky spatřuje v nevyváženosti konkurenční doložky a v jednání druhého společníka dlužníka [Anonymizováno], které od počátku naplňovaly znaky podvodu spáchaného na žalované, když zatímco žalovaná se stala tzv. ohlášeným společníkem a ručila celým svým majetkem za dluhy dlužníka, [Anonymizováno] byl pouze běžným společníkem a nebyl konkurenční doložkou nijak omezen. Poukázala na rozsudek NS 23 Cdo 4192/2008. Též namítla, že uplatňování nároků vyplývajících z jejího tvrzeného porušení je v rozporu s dobrými mravy, když [Anonymizováno] sám protiprávním jednáním zavinil rozkol mezi společníky a zrušení dlužníka ke dni 31. 12. 2013. [Anonymizováno] také zákaz konkurence již v průběhu roku 2013 nedodržoval, též závažně porušil dobré mravy, pravidla slušnosti, což zakládá uplatnění předmětného nároku v rozporu s dobrými mravy.

4. Soud konstatoval, že dle § 3028 občanského zákoníku na poměry dané věci aplikoval dosavadní právní předpisy v rozhodném znění.

5. Konstatoval, že žalobce již v podání ze dne 5. 9. 2014 výslovně uvedl, že žalobou se domáhá pouze vydání prospěchu, který žalovaná získala porušením zákazu konkurence. Předmětem řízení po připuštění změny žaloby zůstal nárok ve výši 524 250 Kč s příslušenstvím, a že žalobce po žalované uplatňuje vydání prospěchu, který získala do května 2014 včetně. Další návrhy žalobce na připuštění rozšíření žaloby za další období, tj. za období počínaje červnem 2014, nepřipustil. K poslednímu návrhu žalobce z 6. 10. 2019 na rozšíření žaloby s uplatněním nároků za období následující po 31. 5. 2014 žalovaná vznesla námitku promlčení. Soud dovodil, že nároky na vydání prospěchu za období před říjnem 2015 byly promlčeny.

6. Soud konstatoval, že žalobce je oprávněn požadovat pouze nároky na vydání prospěchu, které žalované vznikly do května 2014, neboť byly uplatněny před uplynutím promlčecí lhůty a jsou aktuálně předmětem tohoto řízení, že žalobce omezil nárok na odměny žalované z oddlužení plněním splátkového kalendáře a v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře je majetkový prospěch žalované prokázán předloženými usneseními, jimiž byla ustanovena do funkce insolvenční správkyně a přiloženými usneseními o schválení odměny insolvenční správkyně, z nich je zřejmé, že jí vznikl nárok na paušální měsíční odměnu stanovenou za výkon funkce insolvenční správkyně v oddlužení plněním splátkového kalendáře, tj. ve výši 750 Kč/měsíc/dlužník, resp. 1125 Kč/měsíc/dlužníci v případě oddlužení manželů, z usnesení o přiznání odměny potom lze dovodit, že se žalované odměny skutečně dostalo, neboť pokud by tato odměna nebyla dlužníkem uhrazena, bude odměna insolvenčního správce uhrazena ze státního rozpočtu (viz § 38 odst. 2 IZ), žalobce uplatňuje pouze prospěch z těch řízení, kde byla žalovaná ustanovena do funkce insolvenční správkyně namísto insolvenčního dlužníka, tj. v běžících řízeních, k tomu předložil tabulku běžících řízení, ve kterých byl dlužník odvolán z funkce insolvenčního správce a žalovaná ustanovená insolvenční správkyní, podle žalobce příjem žalované z odměn insolvenční správkyně v oddluženích plněním splátkového kalendáře za období od 1. 9. 2013 do 31. 5. 2014 činí 740 625 Kč, přičemž se jedná o příjem bez zohlednění nákladů, náklady činí 34 000 Kč za každý měsíc, za zkoumané období tedy výše nákladů činí 34 000 Kč x 9, tj. 306 000 Kč, příjem po odečtení nákladů tedy činí částku 434 625 Kč, žalobce zohlednil i to, že žalovaná byla společnicí insolvenčního dlužníka, a tudíž by se jí i v případě, že by inkasoval insolvenční dlužník, dostalo podílu na zisku ve výši jedné poloviny, proto z částky představující rozdíl mezi sumou příjmů a sumou nákladů, tj. z částky 434 625 Kč, uplatnil toliko polovinu, tj. částku 217 312,50 Kč.

7. Soud uvedl též, že je přesvědčen, stejně jako žalovaná, že částka ve výši 216 375 Kč nebyla předmětem žalobního návrhu ze dne 27. 11. 2013 resp. v revizním nároku uplatněném dlužníkem v rámci podání ze dne 5. 9. 2014, o kterém soud rozhodl usnesením ze dne 23. 9. 2014, č. j. 33 Cm 172/2013-155 a částečně připustil změnu žaloby. Nárok je promlčen, protože byl poprvé uplatněn v rámci podání žalobce ze dne 30. 4. 2021.

8. Soud doplnil, že i pokud by nebyl nárok promlčen, byl by nedůvodný. Uvedl, že především z tvrzení žalované popisujících stav před založením společnosti dlužníka, práce obou společníků ve společnosti i porušení povinností druhého společníka dlužníka týkající se konkurenční doložky, lze dovodit, že uzavřená konkurenční doložka je od počátku neplatná a pro žalovanou popsané protiprávní jednání druhého společníka dlužníka by byl výkon práva žalobce na vydání prospěchu v rozporu s dobrými mravy. Soud konstatoval též, že s přihlédnutím ke všem okolnostem, které popsala žalovaná, zejména týkající se jednání druhého společníka dlužníka, je spravedlivé, aby se žalovaná vzhledem k vznesené námitce promlčení zprostila povinnosti vydat žalovaný prospěch, přičemž následek promlčení vůči žalobci není nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s případnou povinností žalované vydat tvrzený neoprávněný prospěch s důvody, pro které stěžovatelka své právo včas uplatnila.

9. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovaná byla úspěšná v řízení, a proto jí náleží právo na náhradu nákladů řízení.

10. Proti uvedenému rozsudku žalobce podal odvolání, a to výslovně proti všem jeho výrokům, následně vzal zpět své odvolání proti výroku I. rozsudku. V odůvodnění odvolání žalobce uvedl, že soud neměl k námitce promlčení přihlédnout. Soud učinil závěr, že podáním žalobce z 30. 4. 2021 došlo k uplatnění nároku, který je odlišný od nároku, jejž soud do té doby projednával, tento závěr je však chybný, neboť žalobce v podání z 30. 4. 2021 požadoval totožný nárok, jako byl nárok uplatněný v žalobě a v její změně z 5. 9. 2014, kde pouze vzal částečně žalobu zpět. V žalobě byl původně uplatněn nárok na vydání odměn, které žalovaná inkasovala jako insolvenční správkyně v insolvenčních řízeních, kde jí byla jmenována, tedy v období od 1. 9. 2013 do podání žaloby, přičemž výši nároku žalobce stanovil na částku 63 750 Kč. Změnou žaloby z 5. 9. 2014, kterou soud připustil, žalobce tento svůj nárok rozšířil tak, že požadoval vydání prospěchu ve výši 524 250 Kč, ten žalovaná získala jednáním porušujícím zákaz konkurence z insolvenčních případů, které jí byly přiděleny v období od 1. 9. 2013 do 31. 12. 2013, přičemž nárok byl uplatněn v rozsahu odměn, které z těchto insolvenčních případů žalovaná inkasovala v době od 1. 9. 2013 do 31. 5. 2014. To, že se jednalo o tuto dobu, vyplývalo z „Přehledu insolvenčních řízení, v nichž je žalované vyplácena odměna insolvenčního správce" přiloženého ke změně žaloby z 5. 9. 2014, a dále ze skutečnosti, že se žalobce ve změně žaloby odvolával na doplnění a změnu žaloby z 11. 6. 2014, jež vycházelo rovněž ze stavu k 31. 5. 2014. Částečným zpětvzetím žaloby z 30. 4. 2021 žalobce omezil dosud projednávaný nárok ve výši 524 250 Kč na částku 217 312,50 Kč z důvodů uvedených v uvedeném částečném zpětvzetí, nadále požadoval vydání prospěchu, který žalovaná získala z insolvenčních případů, jež jí byly přiděleny v období od 1. 9. 2013 do 31. 12. 2013, a to v rozsahu odměn inkasovaných v těchto řízeních v době od 1. 9. 2013 do 31. 5. 2014. Porovnáním výpočtu nároku přiloženého k podání ze dne 5. 9. 2014 a výpočtu nároku v podání z 30. 4. 2021 je možné dojít i ke shodě ohledně označení insolvenčních řízení, z nichž měla žalovaná prospěch. Drobné nesoulady žalobce odstranil částečnými zpětvzetími žaloby učiněnými v době po 30. 4. 2021. Pokud by žalobce ve svém částečném zpětvzetí žaloby z 30. 4. 2021 uplatnil nárok jiný, soud by musel reagovat nepřipuštěním nebo připuštěním změny žaloby, což neučinil. Teprve z odůvodnění rozsudku se žalobce dozvěděl překvapivý závěr, že částečné zpětvzetí soud považuje za změnu žaloby, soud navíc neuvedl žádné konkrétní důvody, proč došel k závěru, že nárok žalobce uplatňovaný počínaje 30. 4. 2021 je odlišný od nároku uplatněného v žalobě a její změně z 5. 9. 2014. Rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek ve výroku II. a III. změnil tak, že žalobě vyhoví nebo aby jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu.

11. Žalovaná ve vyjádření k odvolání zejména uvedla, že je napadené rozhodnutí správné, že soud správně dovodil, že uplatněný nárok je promlčený, a i kdyby promlčený nebyl, je nedůvodný. Navrhla potvrzení rozsudku.

12. Žalobce vzal v průběhu odvolacího řízení zpět odvolání do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud proto řízení o odvolání žalobce do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně podle § 207 odst. 2 o. s. ř. zastavil.

13. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí podle 212 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen též o. s. ř.) a dospěl k závěru, že rozsudek nelze v napadené části ani potvrdit ani změnit.

14. Podle § 157 odst. 2 ve spojení s § 169 odst. 4 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

15. Podle § 167 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.

16. Ze spisu vyplynulo, že soud napadeným rozsudkem ve výroku I. rozhodl, že řízení se v části o zaplacení 11 250 Kč s přísl. zastavuje, ve výroku II. rozhodl, že žaloba o zaplacení 202 150,25 Kč s přísl. se zamítá, ve výroku III. rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 49 588,52 Kč. Soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že v průběhu řízení vzal žalobce zpět žalobu o částku 11 250 Kč s přísl., a proto se souhlasem žalované řízení v této části zastavil, předmětem řízení zůstala částka 202 150,25 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 2. 2014 do zaplacení. Soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval dále, že je přesvědčen, stejně jako žalovaná, že částka ve výši 216 375 Kč, nebyla předmětem žalobního návrhu ze dne 27. 11. 2013, resp. revizního nároku uplatněného žalobcem v podání ze dne 5. 9. 2014, o kterém soud rozhodl v usnesení ze dne 23. 9. 2014, č. j. 33 Cm 172/2013-155, kterým částečně připustil změnu žaloby a dospěl k závěru, že nárok je promlčen, protože byl poprvé uplatněn v rámci podání žalobce ze dne 30. 4. 2021. Soud svůj závěr o tom, že je nárok promlčen dále již neodůvodnil.

17. Ze spisu dále vyplynulo, že soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že nárok by ani nebyl důvodný, když z tvrzení žalované popisujících stav před založením společnosti dlužníka, práce obou společníků ve společnosti i porušení povinností druhého společníka dlužníka týkající se konkurenční doložky, lze dovodit, že uzavřená konkurenční doložka je od počátku neplatná a pro žalovanou popsané protiprávní jednání druhého společníka by byl výkon práva žalobce na vydání prospěchu v rozporu s dobrými mravy. Soud však neuvedl, která z tvrzení žalované má na mysli, neuvedl, které z účastníky tvrzených skutečností jsou právně významnými skutečnostmi pro danou věc, soud svůj závěr o tom, že konkurenční doložka je od počátku neplatná, dále již neodůvodnil.

18. Odvolací soud konstatoval, že rozhodnutí musí být odůvodněno způsobem uvedeným shora v § 157 odst. 2 o. s. ř., tedy soud musí kromě jiného stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má soud prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, případně proč neprovedl i další důkazy. V odůvodnění svého rozhodnutí je povinen uvést, jak ke svému závěru dospěl, z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá. Přitom dbá o to, aby bylo odůvodnění rozhodnutí přesvědčivé.

19. Těmto požadavkům však soud prvního stupně v písemném vyhotovení napadeného rozsudku zjevně nedostál.

20. Z odůvodnění rozsudku není jednoznačně seznatelné, jaký nárok žalobce uplatnil žalobou, tedy co bylo předmětem žaloby - za jaké období žalobce uplatnil svůj nárok, v jaké byl nárok uplatněn výši, není jednoznačně seznatelné, jaké učinil žalobce v průběhu řízení změny žaloby, které soud připustil a v čem spočívaly, z odůvodnění rozsudku není jednoznačně seznatelné, jakou část nároku z nároku dosud uplatněného vzal žalobce v průběhu řízení zpět. Pokud soud uvedl, že předmětem řízení poté, co vzal žalobce zpět žalobu o částku 11 250 Kč s přísl., zůstala částka 202 150,25 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 28. 2. 2014 do zaplacení a pokud současně uvedl, že je přesvědčen, že částka ve výši 216 375 Kč, nebyla předmětem žalobního návrhu ze dne 27. 11. 2013 ani návrhu uplatněném žalobcem podáním ze dne 5. 9. 2014, o kterém soud rozhodl v usnesení ze dne 23. 9. 2014, č. j. 33 Cm 172/2013-155 a kterým částečně připustil změnu žaloby, aniž dále cokoli uvedl, přičemž součet částek 11 250 Kč a 202 150,25 Kč ani nečiní částku 216 375 Kč, není jasné, co měl soud uvedeným konstatováním na mysli. Soud též uvedl, že příjem žalované činil po odečtení nákladů částku 217 312,50, kterou žalobce uplatnil. Z odůvodnění opět není zřejmé, jaký má uvedená skutečnost význam ve vztahu k dalším výše soudem uvedeným skutečnostem. Z odůvodnění rozsudku není zřejmé, o jakém nároku soud rozhodoval.

21. Soud svůj závěr, že je konkurenční doložka od počátku neplatná, též řádně neodůvodnil, neuvedl, jakými úvahami se řídil, pokud učinil uvedený závěr, neuvedl, z jakých skutečností vycházel. Z odůvodnění rozsudku též není zřejmé, zda soud cituje tvrzení účastníků, či sám konstatuje skutečnosti, které zjistil z provedených důkazů. Též z odůvodnění rozhodnutí neplyne, které konkrétní důkazy soud provedl a jaké skutečnosti významné pro věc z nich zjistil.

22. Za uvedené situace, kdy rozhodnutí neodpovídá požadavku ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., je rozhodnutí v napadené části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

23. Z vyložených důvodů postupoval odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., rozsudek v napadené části ve výroku II. a v závislém výroku III. zrušil a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

24. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v dalším řízení.