o určení společníka společnosti s ručením omezeným, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 73 Cm 167/2021-104, ze dne 26. 9. 2023,

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně (dále též i „soud“) ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že jediným společníkem společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa], zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. C 129912, je 1. žalovaný, [Jméno žalované], narozený [Datum narození žalované], že žalobkyně je povinna uhradit 1. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 20.570 Kč a ve výroku III. rozhodl, že žalobkyně je povinna uhradit 2. žalované náhradu nákladů řízení ve výši 16.456 Kč.

2. Soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že se žalobkyně domáhala určení, že 1. žalovaný je jediným společníkem společnosti [právnická osoba] IČO [IČO], sídlem [adresa] (dále jen „společnost“). Uvedla, že 1. žalovaný je její manžel, když 22. 3. 1998 spolu uzavřeli manželství a že rozsah jejich společného jmění nebyl s uzavřením manželství, ani za trvání manželství modifikován, že za trvání manželství nabyl 1. žalovaný z prostředků v jejich společném jmění podíl ve společnosti o velikosti 100 % (dále jen „podíl“), čímž se stal součástí jejich společného jmění, že v říjnu 2020 1. žalovaný převedl podíl na svou matku – 2. žalovanou bez souhlasu žalobkyně, že se dopisem datovaným 30. 4. 2021 vůči oběma žalovaným dovolala neplatnosti tohoto převodu, že na tento dopis nereagovali.

3. Žalovaní nárok neuznali.

4. 1. žalovaný uvedl, že podíl nebyl součástí společného jmění proto, že tento podíl nabyl od svého otce, [Jméno žalované] st., na základě smlouvy z 15. 11. 2013, že byť šlo formálně o úplatný převod podílu, jednalo se o dar, neboť úplata za nabytí podílu, jehož hodnota v té době činila více než 50 000 000 Kč, byla sjednána v symbolické výši 1 000 000 Kč a navíc nebyla ani uhrazena, že tento způsob jeho otec zvolil proto, aby rodinný majetek nebyl ohrožen v případě rozpadu manželství 1. žalovaného a žalobkyně, že k převodu podílu na 2. žalovanou došlo proto, že otec si při převodu podílu vymínil, že jej vrátí v případě, dojde-li k rozpadu manželství 1. žalovaného a žalobkyně.

5. 2. žalovaná uvedla, že podíl původně nabyl její manžel, [Jméno žalované] st. do jejich společného jmění, že na základě smlouvy z 15. 11. 2013 převedli podíl na žalovaného za úplatu ve výši 1 000 000 Kč, která nebyla uhrazena a byla sjednána formálně, že motivem bylo darování tohoto podílu, aby 1. žalovaný mohl po smrti [Jméno žalované] st. převzít hospodaření s ním.

6. Soud zejména zjistil, že

- žalobkyně a 1. žalovaný jsou od 22. 3. 1998 manželi a jejich společné jmění nebylo modifikováno

- dne 19. 2. 2013 byla mezi [Anonymizováno]. a společností [Anonymizováno], reg. č. [Anonymizováno] uzavřena smlouva, na základě, které [Jméno žalované] st. nabyl do svého vlastnictví 100% podíl ve společnosti za úplatu ve výši 1.000.000 Kč.

- dne 15. 11. 2013 byla mezi 1. žalovaným a [Anonymizováno] st. uzavřena smlouva o převodu podílu na 1. žalovaného za úplatu ve výši 1 000 000 Kč, kterou se 1. žalovaný zavázal uhradit bez zbytečného odkladu bezhotovostním převodem na účet, který 1. žalovanému [Jméno žalované] st. sdělí (dále jen „smlouva ze dne 15. 11. 2013“)

- k 15. 11. 2013 měla společnost ve svém vlastnictví nemovitosti, jež soud specifikoval

- ke konci roku 2013 vykázala společnost aktiva i pasiva ve výši 81 829 000 Kč

- k 20. prosinci 2021 činila hodnota podílu ve společnosti o velikosti 100 % celkem 48 733 000 Kč, že tržní hodnota aktiv společnosti činila 118 500 000 Kč,

- dne 22. 10. 2020 byla mezi 1. žalovaným a 2. žalovanou uzavřena smlouva, na základě, které převedl 1. žalovaný podíl ve společnosti na 2. žalovanou za úplatu ve výši 1 000 000 Kč, kterou se 1. žalovaný (správně 2. žalovaná) zavázal uhradit do 6 měsíců od uzavření smlouvy (dále jen „smlouva ze dne 22. 10. 2020“).

7. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně není dán.

8. Soud uvedl, že pokud důvodem požadovaného určení je neplatnost smlouvy z 22. 10. 2020 proto, že k převodu podílu nedala žalobkyně souhlas, přičemž žalovaní tvrdili, že smlouva z 15. 11. 2013 byla smlouvou darovací a pokud by smlouva z 15. 11. 2013 splňovala všechny náležitosti takové smlouvy a pokud by odpovídala skutečné vůli 1. žalovaného a [Jméno žalované] st., smlouva z 15. 11. 2013 by se ve smyslu § 41a zákona č. 40/2064 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31.12.2013 (dále „obč. zák.“) neposuzovala jako smlouva o úplatném převodu obchodního podílu, nýbrž jako smlouva o bezúplatném převodu obchodního podílu (darovací).

9. Soud dospěl k závěru, že skutečnost, že čistá hodnota majetku společnosti byla v době převodu podílu z [Jméno žalované], st. na 1. žalovaného cca 10krát vyšší, než kolik činila dohodnutá úplata za tento podíl, svědčí o tom, že vůlí smluvních stran bylo jeho darování. K závěru, že úmyslem 1. žalovaného a [Jméno žalované] st. bylo darování podílu, vede soud i skutečnost, že šlo o převod z otce na syna. Uvedený závěr je dále podpořen i tím, že nebylo zjištěno, že by došlo k úhradě dohodnuté úplaty. Soud ani nezjistil, že by smlouva ze dne 15. 11. 2013 nesplňovala všechny náležitosti smlouvy o bezúplatném převodu obchodního podílu.

10. Soud uzavřel, že smlouva ze dne 15. 11. 2013 je podle §§ 37 odst. 1 a 41a odst. 1 a 2 obč. zák. smlouvou o bezúplatném převodu podílu ve společnosti, darováním. Proto se podíl, který 1. žalovaný nabyl od [Jméno žalované] st. darem, nestal součástí společného jmění 1. žalovaného a žalobkyně, neboť podle (tehdy účinného) § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. nespadal do společného jmění manželů majetek získaný dědictvím nebo darem, a proto k platnosti převodu podílu na 2. žalovanou nebylo zapotřebí souhlasu žalobkyně.

11. Proti uvedenému rozsudku se odvolala žalobkyně. Uvedla zejména, že rozsudek je nepřezkoumatelný. Soud se nevypořádal se všemi tvrzeními žalobkyně ani s jí navrženými důkazy. Soud nezkoumal, jaká byla skutečná vůle stran smlouvy ze dne 15. 11. 2013, neprovedl důkazy k tvrzení žalobkyně, že cena za převod obchodního podílu byla uhrazena. Též nesprávně posoudil břemeno důkazní k tvrzení, že cena za převod obchodního podílu uhrazena nebyla. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaní shodně zejména uvedli, že je napadený rozsudek správný, že soud učinil správná skutková zjištění a správné právní závěry. Navrhli jeho potvrzení.

13. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek podle 212 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen též „o. s. ř.”) a dospěl k závěru, že rozsudek nelze ani potvrdit ani změnit.

14. Odvolací soud se ztotožnil s tím, že pro danou věc je rozhodné to, zda podíl ve společnosti spadal do společného jmění 1. žalovaného a žalobkyně či nikoli a že pro právní posouzení věci je rozhodná právní úprava platná ke dni 15. 11. 2013, kdy byla uzavřena smlouva ze dne 15. 11. 2013.

15. Soud správně vycházel z § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., podle něhož tvoří společné jmění manželů majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem a správně dovodil, že s ohledem na tvrzení účastníků je třeba zkoumat, zda jde v případě smlouvy ze dne 15. 11. 2013 o smlouvu o převodu obchodního podílu, či jde o smlouvu darovací.

16. Právní úprava smlouvy o převodu obchodního podílu je obsažena zejména v § 115 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále „ obch. zák.“). Jde o tzv. absolutní obchod, tedy smlouvu, která se vždy řídí obchodním zákoníkem.

17. Odvolací soud vycházel ze správných zjištění soudu, jak jsou uvedena výše, z nichž vyplynulo m.j., že dne 15. 11. 2013 byla mezi 1. žalovaným a [Anonymizováno] st. uzavřena smlouva o převodu podílu na 1. žalovaného za úplatu ve výši 1 000 000 Kč, kterou se 1. žalovaný zavázal uhradit bez zbytečného odkladu bezhotovostním převodem na účet, který 1. žalovanému [Jméno žalované] st. sdělí.

18. Žalobkyně tvrdila, že za trvání manželství nabyl 1. žalovaný smlouvou ze dne 15. 11. 2013 z prostředků v jejich společném jmění podíl, že smlouvou ze dne 22. 10. 2020 1. žalovaný převedl podíl na 2. žalovanou bez jejího souhlasu, že se dopisem ze dne 30. 4. 2021 vůči oběma žalovaným dovolala neplatnosti tohoto převodu. Žalovaní tvrdili, že smlouva ze dne 15. 11. 2013 je simulovaným právním úkonem, který měl zastřít (disimulovat) mezi účastníky skutečně sjednanou darovací smlouvu. Tvrzení zdůvodnili tím, že důvodem předmětného darování podílu 1. žalovanému bylo, aby 1. žalovaný převzal hospodaření s podílem po smrti [Jméno žalované] st. a aby rodinný majetek nebyl ohrožen v případě rozpadu manželství 1. žalovaného a žalobkyně, o čemž svědčí, že úplata za nabytí podílu, jehož hodnota v té době činila více než 50 000 000 Kč, byla sjednána v symbolické výši 1 000 000 Kč a nebyla ani uhrazena.

19. Soud učinil závěr, že smlouva ze dne 15. 11. 2013 byla jen simulovaným právním úkonem, který měl zastřít (disimulovat) mezi účastníky skutečně sjednanou darovací smlouvu. Tento závěr soud odůvodnil pouze tím, že tomuto závěru nasvědčuje to, že čistá hodnota majetku společnosti byla v době převodu podílu od [Jméno žalované], st. na 1. žalovaného cca 10krát vyšší, než kolik činila dohodnutá úplata za tento podíl, že šlo o převod z otce na syna a že nebylo zjištěno, že by došlo k úhradě dohodnuté úplaty.

20. Odvolací soud dospěl k závěru, že uvedený závěr soudu nelze přezkoumat. Soud se dostatečně nezabýval všemi podstatnými tvrzeními účastníků řízení, s těmito se nevypořádal, zejména pokud jde o posouzení charakteru smlouvy ze dne 15. 11. 2013. Své závěry přezkoumatelně nevysvětlil.

21. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

22. Odůvodnění rozsudku musí být dostatečné a srozumitelné tak, aby závěry, jež učinil soud, byly přezkoumatelné. Těmto požadavkům však v případě odůvodnění předmětného výroku rozsudek soudu nevyhovuje.

23. Podle § 41a obč. zák.

(1) Má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.

(2) Má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený.

24. Právní úkon (jednání) se posuzuje podle svého obsahu. Sama okolnost, jak je právní úkon (i dvoustranný) označen, tedy není pro jeho posouzení významná. Rozhodující je posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně projeveno.

25. Právní úkon (jednání) může být z hlediska vážnosti vůle simulovaný nebo disimulovaný. Při simulaci jednající osoba jen předstírá, že má určitou vůli, neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu má. Při disimulaci jednající předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel jiný právní úkon (právní jednání), které ve skutečnosti sleduje. Obecně platí, že simulované a disimulované právní úkony (právní jednání) jsou vadné pro nedostatek vážné vůle. Má-li být právním úkonem učiněným „naoko“ (simulovaným právním úkonem) zastřen jiný právní úkon (disimulovaný právní úkon), je předstíraný (simulovaný) právní úkon neplatný (srov. § 41a odst. 2 obč. zák.). Splňuje-li však tento právní úkon současně náležitosti disimulovaného právního úkonu, je platný – za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu ani jej neobchází a že se ani nepříčí dobrým mravům (srov. § 39 obč. zák.) - disimulovaný právní úkon (srov. § 41a odst. 1 obč. zák.). Posouzení, zda určitý právní úkon je simulovaný nebo disimulovaný, nezáleží na tom, co jednající osoby (zejména v zájmu „úspěšné“ simulace nebo disimulace) projevily nebo jak svůj právní úkon označily, ale na obsahu právního úkonu a jeho pravé (skutečné) povaze.

26. Základní obecné výkladové pravidlo obsažené v občanském zákoníku (§ 35 odst. 2 obč. zák.) je pro obchodní závazkové vztahy podrobněji rozvedeno a doplněno v § 266 obch. zák.

27. Podle § 266 obch. zák.

(1) Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.

(2) V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá.

(3) Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí.

(4) Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.

28. Podle tohoto ustanovení musí být nejdříve zjištěn úmysl toho, kdo jednal, v souzeném případě tedy smluvních stran. Pokud jej nelze zjistit, či se smluvní strany ve sledovaném úmyslu právního úkonu rozcházejí, pak je nutné vycházet z významu, jaký by běžný podnikatel projevené vůli přikládal a dále pak z toho, jaký význam se přikládá v právním úkonu použitým výrazům podle obchodních zvyklostí. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících) tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští. Výkladem pak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne 24.8.2006).

29. Z uvedeného plyne, že soud měl s ohledem na výše uvedené tvrzení žalovaných nejprve zkoumat, jaká byla vůle smluvních stran při uzavírání smlouvy ze dne 15.11.2013, tedy zda bylo vůlí stran této smlouvy uzavřít smlouvu o převodu obchodního podílu, nebo smlouvu darovací, případně měl postupovat podle § 266 odst. 2 až 4 obch. zák.

30. Soud prvního stupně dostatečně (přezkoumatelně) nevysvětlil, proč má za to, že pouze ze skutečností, že čistá hodnota majetku společnosti byla v době uzavření smlouvy ze dne 15.11.2013 cca 10krát vyšší, než kolik činila dohodnutá úplata za podíl, že šlo o převod z otce na syna a že nebylo zjištěno, že by došlo k úhradě dohodnuté úplaty, je možno učinit závěr, že smlouva ze dne 15.11.2013 byla simulovaným právním úkonem, který měl disimulovat darovací smlouvu. Soud nevysvětlil, proč nepostupoval podle § 266 obch. zák., tj. z jakého důvodu neaplikoval tam obsažená výkladová pravidla a upřednostnil (bez dalšího) jím uvedený postup. Jeho závěr tak nemůže obstát. Z dané situace, kdy soud neprovedl dokazování v dostatečném rozsahu pro posouzení klíčové otázky, zda smlouva ze dne 15.11.2013 je smlouvou o převodu obchodního podílu, či smlouvou o jeho darování mezi smluvními stranami, je jeho závěr přinejmenším předčasný.

31. Jestliže je soud povinen své rozhodnutí odůvodnit způsobem, stanoveným výše a jestliže rozhodnutí postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., jak vyloženo výše, je rozhodnutí soudu prvního stupně v uvedeném výroku zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti.

32. Z vyložených důvodů postupoval odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř., napadený rozsudek zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

33. V dalším řízení soud bude postupovat při zjišťování obsahu a pravé (skutečné) povahy smlouvy ze dne 15.11.2013 výše nastíněným způsobem, m.j. řádně doplní dokazování ke všem podstatným skutečnostem relevantním z hlediska uvedené právní úpravy a znovu o věci rozhodne.

34. Odvolací soud pro úplnost doplnil, že skutečnost, že v době uzavření smlouvy ze dne 15. 11. 2013 byla dohodnutá úplata za převod podílu cca 10krát nižší, než byla čistá hodnota majetku společnosti, nesvědčí o tom, že smlouva ze dne 15. 11. 2013 byla simulovaným právním úkonem, který měl disimulovat darovací smlouvu. Pokud totiž bylo zjištěno, že uvedená smlouva byla uzavřena mezi otcem a synem, lze připustit, že dohodnutá úplata za podíl nemusela odpovídat hodnotě majetku právě proto, že šlo o převod mezi blízkými příbuznými osobami. Ani skutečnost, že šlo o převod z otce na syna, sam o sobě nesvědčí o tom, že smlouva ze dne 15. 11. 2013 byla simulovaným právním úkonem, který měl disimulovat darovací smlouvu, a to ze stejného důvodu, jak uvedeno výše. Také samotná skutečnost, že nebylo zjištěno, že by došlo k úhradě dohodnuté úplaty, nesvědčí o uvedeném závěru soudu.

35. Podle § 226 odst. 1 o.s.ř. je právní názor odvolacího soudu pro soud prvního stupně závazný.

36. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodne soud v dalším řízení.