o poskytnutí informací, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 73 Cm 175/2019-70 ze dne 20. 10. 2020

1. Rozsudkem soud prvního stupně rozhodl v bodě I. výroku rozhodl takto: „Žaloba podaná 2. října 2019 u Městského soudu v Praze, kterou se žalobce domáhá po žalovaném poskytnutí informací, se zamítá.“ V bodě II. výroku soud rozhodl takto: „Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 20 570 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.“

2. Soud v odůvodnění vymezil uplatněný nárok a žalobní tvrzení k němu se vážící tak, že „Žalobou podanou 2. října 2019 u zdejšího soudu, se žalobce domáhá po žalovaném poskytnutí v žalobě konkrétně uvedených informací. Uvedl, že je společníkem žalovaného, když mu náleží podíl o velikosti 30 %, a že dopisem z 6. září 2019 vyzval žalovaného k poskytnutí v žalobě konkrétně uvedených informací. Avšak ačkoliv byl tento dopis žalovanému doručen 9. září 2019, žalovaný na něj nijak nereagoval a požadované informace žalobci neposkytl, a to aniž by v posuzovaném případě byl dán některý z důvodů, pro který by žalovaný mohl poskytnutí požadovaných informací odmítnout. Uvedl ještě, že požadované informace potřebuje k posouzení aktuální ekonomické kondice žalovaného, potenciálních hospodářských výhledů žalovaného, jakož i toho, zda jednatel žalovaného vykonává svou funkci s péčí řádného hospodáře.“

3. Z odůvodnění rozhodnutí dále vyplývá, že žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Jednak je žalobcův nárok neurčitý, žalobci navíc nebyly požadované informace poskytnuty proto, že se týkají projektu - internetového vyhledávače letenek AZair, který žalovaný několik let vyvíjel, přičemž žalobce začal v mezidobí vyvíjet svůj vlastní projekt Airixo, který je k projektu žalovaného konkurenčním. Požadavek na dané informace považuje žalobce za zneužití práva. Jde o cenné informace a poznatky, které by žalobci pomohly v rozvoji jeho konkurenčního projektu.

4. Je zřejmé, že ve vztahu k angažmá žalobce v žalované společnosti soud zjistil, že žalobce je společník s 30% podílem, který nabyl od [Jméno] v roce 2018.

5. Dále soud v odůvodnění rozhodnutí popsal své skutkové závěry, jež byly základem pro rozhodnutí ve věci.

6. Z odstavce 8 odůvodnění se podává, že soud dospěl ke skutkovým závěrům, že „předmětem činnosti žalovaného byl vývoj webové aplikace pro vyhledávání letenek; tuto webovou aplikaci žalovaný provozoval pod značkou AZair /skutečnosti známé zdejšímu soudu z jeho vlastní činnosti, konkrétně z řízení vedeného pod spisovou značkou 79 Cm 36/2016 a z podání účastníků v onom řízení učiněných a z řízení vedeného pod spisovou značkou 79 Cm 2/2016 a z podání v onom řízení učiněných a listin v onom řízení předložených - konkrétně e-mailová komunikace mezi žalobcem a [tituly před jménem] [Jméno] z ledna 2014, komunikace mezi žalobcem a [tituly před jménem] [adresa] z března 2014 a z printscreenů obrazovky s načtenou webovou aplikací AZair/. Současně dospěl zdejší soud ke skutkovým závěrům, že na přelomu let 2013 a 2014 připravoval žalobce novou verzi webové aplikace, ale že k jejímu zprovoznění prostřednictvím žalovaného nedošlo, a to pro rozpory mezi společníky žalovaného, vzniklé v lednu 2014.“

7. V odstavci 9 odůvodnění soud uvedl: „K 18. září 2013 si žalobce zaregistroval doménu airixo.com, a to prostřednictvím společnosti [právnická osoba] /výpis z webové aplikace WHOIS - ověřovatele dostupnosti domén; skutečnosti známé zdejšímu soudu z jeho vlastní činnosti, konkrétně z řízení vedeného pod spisovou značkou 79 Cm 2/2016 a z podání v onom řízení učiněných a listin v onom řízení předložených - konkrétně z podání [Jméno] datovaného 11. července 2017 a z listin jím předložených/. Na této doméně byla žalobcem následně spuštěna webová aplikace pro vyhledávání letenek, a to aplikace Airixo /článek Vítejte ve světě levných letenek - Airixo zveřejněný 13. dubna 2016 na portálu cestujlevne.com/.“

8. V odstavci 10 odůvodnění soud uvedl, že „Dopisem z 6. září 2019 požádal žalobce žalovaného o poskytnutí konkrétních informací, a to (i) označení názvu a verze účetního programu používaného ke zpracování účetnictví žalované, (ii) všechny účetní záznamy žalované za roky 2013 až 2019, včetně podrobné specifikace každého účetního případu (iii) účetní závěrky žalované za roky 2013 až 2019, (iv) seznam internetových presentací žalované veřejně poskytovaných na internetu na doménách vlastněných žalovanou, včetně měření jejich návštěvnosti za roky 2013 až 2019 prostřednictvím účtů Google Analytics, (v) umožnění dálkového přístupu k účtům Google Analytics měřícím návštěvnost webových presentací žalované, (vi) seznam všech serverů, které žalovaná používá k zajištění provozu svých služeb, včetně jejich podrobné specifikace, a (vii) kopie všech smluv uzavřených žalovanou v letech 2013 až 2019 /dopis žalobce datovaný 6. září 2019, spolu s poštovní dodejkou/. Současně zdejší soud zjistil, že tento dopis byl žalované doručen 9. září 2019.“

9. V odstavci 11 pak soud poukázal na skutečnost, známou mu z jeho vlastní činnosti, a sice že v řízení, vedeném pod sp. zn. 79 Cm 36/2016 se František Sigmunt, právní předchůdce žalobce, neúspěšně domáhal poskytnutí informací, jež jsou požadovány i v daném řízení, zejména seznamu internetových domén vlastněných žalovaným, seznamu domén, na kterých žalovaný provozuje své internetové prezentace, a sestavy přehledů návštěvnosti domén žalovaném, zjištěné z účtu Google Analytics. „V rámci onoho řízení však nebylo žalobě vyhověno, když bylo zjištěno, že předchůdce žalobce, [Jméno], svou účastí v žalované kryje svého bratra, žalobce v tomto řízení, který se pro svůj pracovní poměr vůči Evropské unii nemohl sám stát společníkem žalovaného, a když bylo uzavřeno, že takový výkon práv je vzhledem ke všem zjištěným okolnostem jednak obcházením zákona, jednak v rozporu se základními mravními zásadami.“

10. Poté, co soud vymezil žalobní tvrzení a vyjádření žalovaného k nim, a popsal své skutkové závěry, odkázal na související právní úpravu, danou ustanovením § 155, 156 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., § 504, § 6 odst. 1, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., § 153 odst. 1, § 154 o. s. ř.

11. V odstavci 25 odůvodnění soud s odkazem na ustanovení § 155 odst. 1 zákona o obchodních korporacích zdůraznil, že právo společníka společnosti s ručením omezeným není bezbřehé, společník je oprávněn požadovat po společnosti pouze takové informace, které potřebuje pro řádný výkon svých práv společníka. V této souvislosti soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3704/2009 ze dne 22. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 3284/2012 ze dne 27. listopadu 2014, a sp. zn. 29 Cdo 2779/2014 ze dne 27. listopadu 2014.

12. V odstavci 26, 27, 28 odůvodnění soud předestřel své právní závěry a závěrečné hodnocení dané věci. V odstavci 26 soud shledal, že v daném případě nejde o informace, které by žalobce mohl nutně potřebovat k výkonu svých práv společníka, žádná z informací nemůže sloužit k účelu, uváděnému žalobcem, tedy k posouzení aktuální ekonomické situace žalovaného, k predikci budoucího hospodářského vývoje žalovaného a k posouzení, zda jednatel žalovaného vykonával svou funkci s péčí řádného hospodáře. Navíc má žalobce primárně vycházet ze zveřejňovaných zpráv, zejména výroční zprávy a účetní závěrky. Pokud jde o informace o názvu a verzi účetního programu žalovaného, tyto nesouvisí s prezentovaným důvodem požadavku žalobce vůbec. /odst. 27/.

13. V odstavci 28 soud zaujal stanovisko, že žalobě by nebylo možno vyhovět ani v případě, že by žalobcem požadované informace skutečně byly třeba k výkonu jeho práv společníka. „Jak totiž bylo zjištěno, žalobce je současně přímým konkurentem žalovaného, když provozuje vlastní webovou aplikaci na vyhledávání letenek - Airixo. Všechny žalobcem požadované informace přitom souvisejí s podnikáním žalovaného, respektive s provozováním jeho portálu na vyhledávání letenek - AZair. Jde přitom o informace, které jsou součástí obchodního tajemství žalovaného ve smyslu § 504 obč. zák., když jde o informace o všech obchodních partnerech a obsahu spolupráce s nimi, o informace ohledně návštěvnosti a využívání vyhledávače letenek žalované ze strany veřejnosti a informace ohledně veškerých peněžních toků žalované. Získáním těchto informací by získal žalobce konkurenční výhodu vůči žalovanému, pročež nezbývá než uzavřít, že požadováním poskytnutí těchto informací žalobce nevykonává své právo na informace vůči žalované poctivě, jak vyžaduje § 6 odst. 1 obč. zák., nýbrž že svého práva zneužívá ve smyslu § 8 obč. zák.“

14. O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

15. Žalobce ve včas podaném odvolání navrhoval zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve svém odvolání shrnul skutkové a právní závěry, jak jsou obsaženy v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a na nichž soud postavil své rozhodnutí. V bodě 4. svého odvolání žalobce uvedl, že „na základě svých úvah a /byť dílčích/ skutkových zjištění pak soud prvního stupně konstruuje závěr, že žalobní návrh předložený soudu prvního stupně žalobcem představuje /nepoctivé/ zneužití práva ve smyslu § 6 odst. 1 OZ ve spojení s § 8 téhož zákona, konkrétně v podobě snahy domoci se prostřednictvím uvedených informací konkurenční výhody vůči žalované pro domnělý projekt žalobce /označený jako ‚Airixo‘/ a s odkazem na tyto normy proto soud prvního stupně předmětnou žalobu zamítl.“

16. Žalobce dále vyjádřil přesvědčení o tom, že obchodní tajemství není z informačního práva společníků vůči společnosti v projednávaném případě jakkoli vyňato, respektive společnost nemá možnost odmítnout svou informační povinnost toliko z důvodu, že součástí společníkem požadovaných informací jsou i skutečnosti charakteru obchodního tajemství.

17. Dále žalobce uvedl, že formuloval požadované informace v petitu své žaloby ze dne 2. 10. 2019 z hlediska jejich konkrétnosti a individualizace s plným vědomím požadavku dle ustálené judikatury, tedy „aby bylo rozhodnutí, kterým mu soud právo k nahlížení do dokladů přizná, vykonatelné.“ Pokud judikatura nastavuje mantinely tak, že jako důvod možného odmítnutí je dáno hledisko omezení společnosti, hledisko nepřiměřených nákladů pro společnost a hledisko informací jsoucích nad rámec „rozumného přehledu o záležitostech společnosti“, tak ale argumentace soudu se vztahuje pouze k třetímu z uvedených důvodů. Žalobce přitom svůj požadavek vznesl tak, aby eliminoval náklady a jiné potíže, spojené s poskytnutím informací. Žalobce je přitom přesvědčen, že údaje o návštěvnosti stránek v prostředí internetu je svou povahou údajem o majetku společnosti, a to ve formě výdělečnosti či potenciálu výdělečnosti webových stránek společnosti jakožto jedné z jejich významných majetkových hodnot, a současně obrazem efektivity postupů obchodního vedení společnosti při propagaci jejích produktů a služeb, přiměřenosti nákladů vynaložených na marketing, propagaci atp.

18. V čl. 8 odvolání, s odkazem na právní závěry, vysvítající z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3284/2012 Sb. ze dne 27. 11. 2014, žalobce zdůraznil, že předmětné informace požadoval mimo jiné z důvodu, že se jedná z části o informace povinně zveřejňované, přičemž společnost v rozporu se svými povinnostmi doposud dané informace zákonným způsobem nezveřejnila. Požadavek vznesl i proto, že bez znalosti skutečného hospodaření společnosti by schvalování závěrek na valné hromadě bylo jen formalistické gesto. „Takovým formalistickým schválením by přitom žalobce současně popřel svou odpovědnost a povinnost vůči společnosti ve smyslu § 212 OZ, kdy mu neznalost předmětných informací současně brání naplňovat závazek obsažený v čl. 8 odst. 1 věta druhá společenské smlouvy žalované.“ Žalobce je přesvědčen, že nelze bez dalšího uzavřít, že žaloba ze dne 2. 10. 2019 představuje zneužití práva ze strany žalobce. Navíc i v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3704/2009 ze dne 22. 2. 2011 je argumentováno důsledky porušení obchodního tajemství, vyplývající z právní úpravy. Žalobce namítá, že „právní předpisy tedy žalovanou společnost před případným zneužitím těchto údajů ze strany společníka chrání, a rovněž mohli, v případě skutečného a upřímného zájmu o takovou ochranu své společnosti, společníci přistoupit k rozšíření zákazu konkurence dle § 199 odst. 4 ZOK. Nadto je třeba položit otázku, z jakého důvodu a v jaké konkrétní formě se konkurence obává obchodní korporace, která byla soudem již zrušena s likvidací /tj. její činnost byla ukončena/ resp. jakou konkrétní újmu by jí poskytnutí předmětných informací mohlo ve vztahu k žalobci způsobit. Žalobce za dané situace zcela postrádá v tímto odvoláním napadeném rozsudku konkretizaci zájmů žalovaného, které by mohly být alespoň teoreticky ohroženy údajnou žalobcovou konkurenční činností a závěr soudu prvního stupně se v tomto směru … jeví jako přinejmenším absurdní a formalistický.“ Žalobce dále poukázal na skutečnost, že je hlavním autorem elektronického systému, jehož provoz tvořil jedinou náplň činnosti společnosti a tím i hlavní zdroj vlastních příjmů společnosti, tedy informace týkající se tohoto elektronického systému může žalobci těžko přinést jakoukoli konkurenční či jinou výhodu, nad rámec výhod již teoreticky existující. Navíc další dva společníci provozují společnosti se sídlem na stejné adrese jako žalovaný, přitom jedna ze společností, nazvaná [právnická osoba] má název, zaměnitelný se žalovanou společností.

19. V čl. 11 odvolání pak odvolatel shledal nesmyslným závěr soudu o současném konkurenčním vztahu žalobce vůči žalovanému, kdy není identifikován ani konkrétní konkurenční subjekt ani předmětná konkurenční činnost na relevantním /českém/ či jiném trhu. Tento svůj dílčí závěr soud založil na důkazech 3 roky starých. Samotná skutečnost, že si žalobce zaregistroval doménu, na které rovněž v minulosti fungoval jakýsi blíže nedefinovaný subjekt provozovaný blíže neidentifikovaným subjektem, s blíže neidentifikovanými společníky a osobami, oprávněnými za tento subjekt jednat, který byl svou obdobný povaze služeb poskytovaných žalovaným, nepostačuje k tomu, aby soud mohl konstatovat konkurenční postavení žalobce. Žalovaný navíc ani netvrdí, že by aktuálně žalobce byl v konkurenčním postavení vůči němu. Sám soud v odstavci 17 odůvodnění konstatoval, že rozhodující je stav v době vyhlášení rozsudku.

20. V čl. 12 odůvodnění pak odvolatel soudu vytýká postup, kdy soud „balancuje na samé hranici tzv. souhrnných skutkových zjištění“, přičemž provádí dokazování prostřednictvím spisové materie ze starších a již uzavřených věcí, a nerespektuje povinnost zachytit zjištěný skutkový stav v odůvodnění rozsudku způsobem, předvídaným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.

21. Závěrem žalobce vyjádřil přesvědčení o tom, že soud nemůže žalobcův nárok odmítnout čistě na základě teoretické možnosti, že žalobce začne žalovanému svou činností konkurovat někdy v budoucnu, když současně se nabízí otázka, jak dlouho od posledního zjištěného konkurenčního vztahu, pokud by byl soudem určitě a přesvědčivě zjištěn, by měla být popsaná práva společníkovi upírána.

22. Ve svém vyjádření k odvolání, v němž navrhoval potvrzení napadeného rozsudku, žalovaný poukázal na skutečnost, že rozhodnutí soudu je postavenou na dvou premisách, a sice, že uplatněný nárok se míjí s ustanovením § 155 zákona č. 90/2012 Sb., a že i kdyby nárok vycházel z daného ustanovení, jedná se o zneužití práva, neboť žalobce má konkurenční projekt.

23. V dané souvislosti žalovaný uvedl, že soud přiléhavě odkázal zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3704/2009, tedy že společník se může domáhat pouze takových informací, které vypovídají o majetku či jmění společnosti. Byť se uvedené rozhodnutí týká předchozí právní úpravy, je přenositelné i na poměry dle stávající právní úpravy, na daný judikát je odkazováno rovněž V Beckově komentáři k Zákonu o obchodních korporacích, 3. vydání 2020, a to ke komentáři k § 155 tohoto zákona.

24. Za jasný doklad konkurence považuje žalovaný to, že si žalobce coby společník žalovaného založil konkurenční projekt a jde mu o získání zcela detailních informací o návštěvnosti pomocí Google Analytics, jednotlivých serverech atd., což může využít pouze pro své soukromé účely konkurenčního projektu. Žalobci fakticky nejde o posouzení kondice žalované společnosti. „Toto bylo v předchozích řízeních jasně řečeno, a proto žalobce doposud nikdy nebyl se svými nároky úspěšný.“

25. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu podle ust. §§ 212, 212a o. s. ř., bez provedení jednání /§ 214 odst. 1 o. s. ř./, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemůže obstát.

26. Podle ustanovení § 155 zákona č. 90/2012 Sb. má společník právo na valné hromadě i mimo ni požadovat od jednatelů informace o společnosti, nahlížet do dokladů společnosti, kontrolovat údaje v předložených dokladech a další práva na informace určená společenskou smlouvou, to platí obdobně pro společníkova zástupce, bude-li zavázán alespoň ke stejné mlčenlivosti jako společník a společnosti tuto skutečnost doloží.

27. Podle ustanovení § 156 zákona č. 90/2012 Sb. mohou jednatelé poskytnutí informace podle ustanovení § 155 zcela nebo zčásti odmítnout jen tehdy, pokud a/ jde o utajovanou informaci podle jiného právního předpisu, b/ požadovaná informace je veřejně dostupná /odst. 1/. V případě sporu rozhodne na návrh společníka o tom, zda je společnost povinna informaci poskytnout, soud, k právu uplatněnému po uplynutí jednoho měsíce o odmítnutí oznámení se nepřihlíží /odst. 2/. Po dobu řízení podle odstavce 2 neběží promlčecí lhůta pro uplatnění práv, která jsou na požadovaných vysvětleních závislá /odst. 3/.

28. Otázkou rozsahu práva na informace u společnosti s ručením omezeným, se zabýval Nejvyšší soud ČR v odůvodnění rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2708/2018 ze dne 15. 4. 2020, kde i poukazoval na rozdílnou úpravu, jež je u takového oprávnění dána v případě akciové společnosti.

29. V odstavci 26 odůvodnění Nejvyšší soud ČR uvedl, že „důvodem odlišného rozsahu práva na informace je především skutečnost, že ve společnosti s ručením omezeným /jež nemá kontrolní orgán, neukládá-li jí výjimečně zvláštní zákon, aby povinně zřídila dozorčí radu, popřípadě nezřizuje-li dozorčí radu dobrovolně společenská smlouvy - srov. § 201 odst. 1 z.o.k./ je to právě /každý společník/, kdo /bez ohledu na výši svého podílu/ vykonává kontrolu nad tím, jak je společnost řízena a jak jsou spravovány její záležitosti /tedy kontrolu nad činností statutárního orgánu/. V akciové společnosti plní kontrolní funkci zásadně dozorčí /§ 446 a § 447 z.o.k./ či správní rada /§ 460 z.o.k./.“

30. V odstavci 23 odůvodnění Nejvyšší soud ČR uvedl, že „právo požadovat od jednatelů informace o společnosti, nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat údaje obsažené v předložených dokladech /§ 155 z.o.k./ představuje jedno ze základních práv plynoucích z účasti ve společnosti s ručením omezeným /§ 31 z.o.k./. Jeho účelem je umožnit společníkovi podílet se na řízení společnosti /§ 167 odst. 1 z.o.k./, resp. realizovat další práva, jež zákon společníkovi dává /právo hlasovat o návrzích usnesení valné hromady, právo podat společnickou žalobu atd./.“

31. V odstavci 30 odůvodnění se praví: „S ohledem na smysl a účel právní úpravy práva na informace může společník požadovat výlučně takové informace /a nahlížet toliko do takových dokladů společnosti/, které jsou potřebné k tomu, aby získal rozumný přehled o záležitostech společnosti /včetně osob jí ovládaných, jsou-li společnosti takové informace k dispozici/ a mohl řádně vykonávat svá práva. Mezi takové informace nepochybně patří zejména informace o rozsahu a struktuře jmění společnosti a o významnějších právních jednáních, která mohou mít na toto jmění vliv.“

32. V odstavci 27 odůvodnění pak Nejvyšší soud ČR zaujal stanovisko, že „jelikož společnost s ručením omezeným nemůže odmítnout poskytnutí informace či nahlédnout do dokladu jen proto, že by to mohlo jí či osobě jí ovládané přivodit újmu, nemůže být důvodem pro odmítnutí informace či umožnění nahlédnutí do dokladů ani skutečnost, že požadovaná informace či údaje plynoucí z obsahu dokladu jsou chráněny jako obchodní tajemství /§ 504 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen o.z./. Z povinnosti loajality společníka /srov. § 212 odst. 1 větu první o.z. a v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1436/2014/ se přitom podává, že ten nesmí zpřístupnit třetím osobám žádné informace, jež se dozvěděl v souvislosti se svým postavením společníka /a výkonem práv plynoucích z účasti ve společnosti, zejm. práva na informace/ a jejichž zpřístupnění třetím osobám by mohlo způsobit společnosti újmu /stejný závěr je třeba vztáhnout na případy, ve kterých by újma hrozila osobám ovládaným společností/.“

33. K odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně lze úvodem uvést, že především není zřejmé, z jakého důvodu soud zamítl žalobu v plném rozsahu, současně z výroku není /ani ve spojení se záhlavím/ zřejmé, jaký konkrétní uplatněný nárok soud zamítl, tak, aby pravomocné rozhodnutí soudu zakládalo překážku věci rozhodnuté.

34. Dále lze konstatovat, že soud evidentně nerespektoval zásady, vyplývající zejména z odst. 27 odůvodnění výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, týkající se důvodu možnosti odmítnutí poskytnutí informací či nahlédnutí do dokladů, nezabýval se ani otázkou, zda si případně společníci upravili ve společenské smlouvě právo na informace odlišně od zákona. / Touto problematikou se Nejvyšší soud ČR zabývá v odstavci 28 odůvodnění, kde je v první větě uvedeno, že „společníci si mohou ve společenské smlouvě upravit právo na informace odlišně od zákona“. V další pasáži tohoto odstavce odůvodněné je obsažen rozbor dané problematiky.

35. Dále lze odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vytknout, že soud sice v odstavci 17 s odkazem na příslušná zákonná ustanovení uvedl, že „soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci, přičemž rozhodující je stav v době jeho vyhlášení“, evidentně však rozhodl na základě zjištěných skutečností, jež se vázaly k roku 2013 a 2014, případně 2016 /odst. 8, 9 odůvodnění/.

36. Popsaná pochybení vedou odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je jednak vadné z důvodu procesního postupu /není zřejmé, o jakém nároku soud výrokem rozhodl, dále, soud nerespektoval ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., nerespektoval související judikaturu Nejvyššího soudu ČR/, kdy nerespektování citované judikatury Nejvyššího soudu ČR vede současně k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z nedostatku důvodů.

37. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků řízení v plném rozsahu podle ustanovení § 219 a odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. k dalšímu řízení. V tomto novém řízení je vázán prezentovanými názory odvolacího soudu /§ 226 odst. 1 o. s. ř./.