o zaplacení 50 000 Kč s přísl., o odvolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. srpna 2020, č. j. 24 Cm 51/2019-70

1. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl ve výroku I. o zastavení řízení, dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 17 456 Kč do tří dnů od právní moci k rukám jeho zástupkyně (výrok II.) a povinnost žalobci zaplatit žalované v téže lhůtě náhradu nákladů (separované náklady) ve výši 6 044,09 Kč k rukám jejího zástupce. Ve výroku IV. pak vyslovil, že se žalobci vrací z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu částka 1 500 Kč.

2. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 50 000 Kč jako nezaplacené části ceny za převod podílu ve společnosti [právnická osoba] (dále „společnost“) podle smlouvy ze dne 31. 8. 2016. Soud prvního stupně nařídil ve věci jednání na den 22. 7. 2020. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 20. 7. 2020 žalovaná proti uplatněnému nároku jednostranně započetla pohledávku, kterou jí postoupila společnost (pohledávku na vrácení částky 50 000 Kč, kterou si žalobce vyplatil z účtu společnosti dne 26. 8. 2016 jako „vrácení vkladu jednateli při odchodu z firmy“). Toto podání žalované soud dne 20. 7. 2020 odeslal zástupkyni žalobce, která následně u soudu dne 22. 7. 2020, před zahájením jednání, vzala žalobu na základě skutečností uvedených ve vyjádření žalované ze dne 20. 7. 2020, zpět. Soud proto řízení podle § 96 odst. 1, 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád /dále „o.s.ř.“/ zastavil a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení poměrné části soudního poplatku.

3. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel soud prvního stupně ze závěru, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět proto, že žalobou uplatněná pohledávka žalobce zanikla jednostranným započtením vzájemné pohledávky žalované ve stejné výši okamžikem, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (§ 1982 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Pohledávka žalobce byla splatná - jak vyplývá ze smlouvy o převodu podílu - dne 31. 8. 2017 a pohledávka žalované byla splatná na základě výzvy k plnění v jejím vyjádření ze dne 20. 7. 2020 v rámci jednostranného započtení. Žalovaná se i předtím této pohledávky dovolávala, aniž by ale uvedla - což bylo podstatné - že pohledávku společnosti vůči žalobci na vrácení vkladu, tedy na vrácení plnění, které si žalobce vyplatil bez právního důvodu, nabyla postoupením. Pohledávka žalobce zanikla, když se započtení žalované - obsahující výzvu k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého „vrácením vkladu“ dne 26. 8. 2016 - dostalo do dispoziční sféry žalobce, k čemuž došlo u soudu 22. 7. 2020. Pohledávka žalobce tedy zanikla v důsledku chování žalované, která sice pohledávku neuspokojila, ale přivodila jednostranným započtením její zánik. Podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. byla proto žalobci soudem prvního stupně přisouzena náhrada nákladů, které v řízení vynaložil k účelnému uplatnění práva (§ 137 o. s. ř.) v celkové výši 17 456 Kč, když náhradu nákladů spojených s cestou k soudu dne 22. 7. 2020 (náhradu za ztrátu času na cestě a jízdné) soud prvního stupně žalobci nepřiznal, neboť ten se mohl - a měl - seznámit s vyjádřením žalované (na jehož základě byla nakonec žaloba u soudu vzata zpět) dříve než u soudu 22. 7. 2020 (zástupkyni bylo vyjádření odesláno soudem 20. 7. 2020) a mohl - a měl - tedy žalobu vzít zpět před jednáním; jednání se nekonalo - nemuselo se konat a cesta žalobce a zástupců účastníků k soudu byla neúčelná, zbytečná. Žalovaná pak před soudem prvního stupně požadovala, aby soud žalobci s ohledem na okolnosti případu náhradu nákladů nepřiznal. Soud prvního stupně však důvod pro nepřiznání náhrady neshledal, neboť žádné důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující výjimečné částečné či dokonce úplné nepřiznání náhrady nebyly tvrzeny a ani nevyplývají ze spisu. Tím, že žalobce nevzal žalobu zpět neprodleně poté, co se mohl (měl) seznámit s obranou žalované ve vyjádření z 20. 7. 2020, zapříčinil, že žalované vznikly v souvislosti s nekonaným jednáním dne 22. 7. 2020 (s cestou k soudu) zbytečně náklady. Žalovaná požadovala jejich náhradu a ta jí byla soudem podle § 147 odst. 1 o. s. ř. (a s přihlédnutím k závěru formulovanému a odůvodněnému v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 1995, sp. zn. 2 Cmo 373/95, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 37/99) přiznána v celkové výši 6 044,09 Kč.

4. Soud prvního stupně dále rozhodl o vrácení poměrné části soudního poplatku dle § 10 odst. 4 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

5. Proti tomuto usnesení, a to do výroků II., III. a IV. podala žalovaná odvolání. Má za to, že soud prvního stupně chybně, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR, aplikoval ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. Ve svém odvolání žalovaná citovala rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 2953/2014 ze dne 10. 3. 2015, 28 Cdo 2740/2014 ze dne 25. 11. 2014 a nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 826/06-1 ze dne 26. 4. 2007 s důrazem na skutečnost, že zastavení předmětného řízení objektivně zavinil žalobce, a to tím, že dne 22. 7. 2020 před soudem prvního stupně a v rámci prvního jednání vzal svou žalobu zpět a to přesto, že o započtení pohledávky žalované vůči pohledávce žalobce objektivně věděl ode dne 27. 12. 2017, kdy došlo ze strany žalované k doručené oznámení o započtení pohledávky ze dne 22. 12. 2017 s účinky ke dni 31. 8. 2017. Závěr soudu, že se žalobce o započtení předmětné pohledávky dozvěděl až ke dni 22. 7. 2017, tedy při osobní účasti na ústním jednání u soudu prvního stupně, je tak zcela mylný a nekorespondující s prokázaným skutkovým stavem, neboť žalobce se s touto skutečností seznámil již k dni 27. 12. 2017. V souladu s uvedenými skutečnostmi a odkazovanou judikaturou tak má žalovaná za to, že žalobcem podaná žaloba byla od samotného počátku nedůvodná a účelová, neboť žalobce již věděl nebo mohl vědět, že jím požadované plnění (nárok) již zaniklo jednostranným započtením pohledávky ze dne 22. 12. 2017 a neprodleně po této skutečnosti měl povinnost vzít svou žalobu zpět, což neučinil a jednal tak zjevně v rozporu s dobrými mravy. Tím, kdo objektivně zavinil zastavení řízení je tedy žalobce, proto měl soud prvního soudu v souladu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. přiznat nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši žalované. Žalovaná dále ve svém odvolání zopakovala chronologický průběh skutkového děje se závěrem, že ze strany žalobce mělo dojít ke zpětvzetí žaloby neprodleně po objektivním seznámení se (doručením) jednostranného započtení pohledávky, tedy po dni 27. 12. 2017, kdy došlo k doručení oznámení o započtení pohledávky. Žalobce však svou žalobu vzal až na prvním jednání dne 22. 7. 2020, tedy cca 2,5 roku po započtení pohledávky, což je již zpětvzetí nedůvodné a fakticky znamenající, že je to pouze žalobce, kdo zavinil následný vznik nákladů řízení na straně žalované za 4 úkony právní služby a měl by tyto žalované zaplatit. Soud tedy pochybil, když uvedl, že k zániku (započtení) pohledávky došlo dne 20. 7. 2020, tedy dva dny před nařízeným ústním jednáním. Soud pochybil dle žalované procesně i hmotněprávně, neboť k započtení nemravné pohledávky žalobce došlo objektivně již jednostranným započtením žalované ze dne 22. 12. 2017 a nikoliv až podáním žalované ze dne 20. 7. 2020. Vzhledem k tomu, že žalobce nevzal svou žalobu zpět bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl o započtení pohledávky, došlo fakticky ke vzniku zcela zbytečných nákladů na právní zastoupení na straně žalované, která byla nucena vyhledat právního zástupce a v souladu s advokátním tarifem zaplatit náhradu za vykonané úkony právní služby. Ohledně výroku o vrácení soudního poplatku pak žalovaná ve svém odvolání uvedla, že pro jeho (částečné) navrácení nebyly splněny podmínky, neboť v dané věci již první jednání proběhlo.

6. Žalovaná navrhla odvolacímu soudu, aby odvoláním napadené výroky změnil a uložil žalobci povinnost zaplatit jí na nákladech řízení částku 20 585 Kč a dále aby vyslovil, že se žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů neukládá a žalobci se soudní poplatek nevrací. Zároveň žalovaná požaduje úhradu nákladů odvolacího řízení.

7. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce. Uvedl, že dle jeho názoru soud prvního stupně aplikoval ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. správně, neboť žaloba byla důvodná a rozhodně není pravda, že by žalobce svým jednáním zapříčinil zastavení řízení. Pohledávka žalobce zanikla jednostranným započtením vzájemné pohledávky žalované ve stejné výši, a to v okamžiku, kdy se započtení žalované – obsahující výzvu k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého „vrácením vkladu“ dne 26. srpna 2016 – dostalo do dispoziční sféry žalobce, k čemuž došlo u soudního jednání dne 22. července 2020. Je tedy zjevné, že pohledávka žalobce zanikla v důsledku chování žalované, která sice pohledávku neuspokojila, ale přivodila jednostranným započtením její zánik. Tvrdí-li žalovaná, že žalobce uplatnil svoji pohledávku nemravně, toto tvrzení nejen že je zcela nepravdivé, neboť žalobce měl ke dni podání žaloby pohledávku za žalovanou ve výši Kč 50 000, tedy žalobu podal po právu, když do dne podání žaloby nebyl žádný úkon vůči žalobci učiněn. Žalobce se naopak domnívá, že nemravné bylo započtení provedené žalovanou, když ta si na sebe nechala postoupit tvrzenou pohledávku ve výši Kč 50 000 od společnosti a to s cílem jediným, tuto vůči nároku žalobce započítat. Jednalo se o účelovou vypočítavost, když je otázkou, zda žalovaná za toto postoupení jakoukoliv částku uhradila. Žalobce zdůrazňuje, že jednostranný zápočet nebyl v soudním řízení uplatněn jako replika, jak se snaží navodit žalovaná, uplatněn byl v rámci tohoto řízení skutečně až na prvním jednání ve věci konaném dne 22. 7. 2020, kdy informace o zápočtu byla žalobci doručena až po skončení tohoto jednání, neboť žalovaná učinila svůj procesní krok – zápočet pohledávky - až těsně před jednáním ve věci samé. Žalobce nemůže přisvědčit žalované, že to byl on, kdo zapříčinil zpětvzetí žaloby, když žalovaná před podáním žaloby jednostranný zápočet neuplatnila. V tomto směru žalobce opětovně poukazuje na to, že žalovaná neuplatnila zápočtem pohledávku vlastní, ale pohledávku na sebe postoupenou, když žalobce nemohl jakýmkoliv způsobem tušit, že k tomuto kroku ze strany žalované dojde.

8. Žalobce tak má za to, že všechny úkony, které mu jako náhrada nákladů řízení byly přiznány, byly učiněny před nejen procesním uplatněním zápočtu, ale rovněž před jeho uplatněním vůči žalobci jako takovému s tím, že logicky bylo vinou žalované zapříčiněno i zpětvzetí žaloby, které následně musel žalobce učinit. Naopak soud prvního stupně přiznal žalované náhradu nákladů za první jednání ve věci, když uzavřel, že žalobce se měl seznámit s přípisem žalované ze dne 20. 7. 2020, byť mu byl dodán do datové schránky pouhé dva dny před konáním prvního jednání ve věci, doručen pak byl naopak až po tomto jednání. Fakticky se s tímto přípisem seznámil žalobce tedy až při samotném jednání ve věci dne 22. 7. 2020, kdy mu bylo soudem předloženo. Žalobce dále ve svém vyjádření k odvolání doplnil, že žalovanou citovaná judikatura se na projednávaný případ nevztahuje. Byla to žalovaná, která podání žaloby zapříčinila, neboť ke dni podání žaloby nejen, že nebyl učiněn zápočet jako takový, ale žalovaná dokonce neměla ještě ani na sebe postoupenu předmětnou pohledávku. K postoupení předmětné pohledávky na žalovanou, která byla následně vůči žalobou uplatněnému nároku žalobce započtena, došlo až po podání žaloby žalobcem, která tak byla podána důvodně. Stejně tak bylo důvodně následně učiněno zpětvzetí žaloby žalobcem, k čemuž opět došlo zaviněním na straně žalované.

9. Vzhledem k uvedenému tak má žalobce za to, že soud prvního stupně rozhodl napadeným usnesením správně a navrhuje odvolacímu soudu, aby toto jako věcně správné potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se nejprve zabýval otázkou, zda odvolání žalované proti usnesení soudu prvního stupně je přípustné a zda je žalovaná k jeho podání oprávněná.

11. Podle ust. § 218 odvolací soud odmítne odvolání, které b) bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn; c) směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.

12. Z napadeného usnesení plyne, že výrokem III. napadeného usnesení, byla žalované přiznána náhrada části jejích nákladů řízení vzniklých jí právním zastoupením, přičemž na jejich přiznání ve svém odvolání nadále trvá, ale z jiných důvodů. Z obsahu odvolání žalované je proto nepochybné, že žalovaná se v jeho části, kterou napadá výrok III. usnesení soudu prvního stupně, odvolala pouze proti jeho důvodům, neboť nepožaduje jeho zrušení (spolu s vrácením věci soudu prvního stupně) a ani jeho změnu.

13. Protože odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není dle ust. § 202 odst. 3 o. s. ř. přípustné, postupoval odvolací podle ust. § 218 písm. b) o. s. ř. a odvolání žalované proti výroku III. bez věcného projednání této jeho části odmítl.

14. Dále z napadeného usnesení plyne, že výrokem IV. soud prvního stupně rozhodl o vrácení poměrné části zaplacení soudního žalobci, z čehož je nepochybné, že tímto rozhodnutím nebyla žalované způsobena žádná újma, kterou by bylo možno odstranit zrušením nebo změnou tohoto rozhodnutí. Vrácení soudního poplatku žalobci do právní sféry žalované nezasahuje, a není proto osobou k podání odvolání subjektivně oprávněnou.

15. Za této situace postupoval odvolací podle citovaného ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. a odvolání žalované bez věcného projednání této jeho části odmítl.

16. Vzhledem k přijatým závěrům Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dále přezkoumal výrok IV. usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalované není v této části důvodné.

17. Podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.

18. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

19. Z obsahu spisu se podává, že předmětem řízení je žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 20. 12. 2017 uplatněný nárok na zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené části ceny za převod obchodního podílu ve společnosti podle smlouvy ze dne 31. 8. 2016, kdy žalovaná z celkové ceny za převod podílu sjednané ve výši 58 552 Kč splatné dle smlouvy k 31. 8. 2017, uhradila dne 21. 9. 2017 částku 8 552 Kč (výpis z účtu žalobce vedený u [právnická osoba].) s dovětkem, že se jedná o „doplacení převedeného podílu“. Žalobce vyzýval žalovanou k doplacení částky 50 000 Kč (výzva z 30. 11. 2017), avšak bezvýsledně. Z obsahu spisu se dále podává, že žalovaná ve svém písemném vyjádření k žalobě ze dne 12. 2. 2020 uvedla, že se žalobou nesouhlasí, neboť žalobce si ještě před uzavřením smlouvy o převodu obchodního podílu vyplatil dne 26. 8. 2016 podíl ve výši 50 000 Kč (potvrzení o platbě na účtu z 26. 8. 2016 ve spojení s výpisem – detailem pohybu – platby provedené žalobcem s označením poznámky „Vrácení vkladu ZS jednateli [fyzická osoba] – odchod z firmy“), tuto skutečnost žalované zatajil, stejně tak zatajil uzavření pro společnost ohrožující a nevýhodné smlouvy ze dne 12. 8. 2016, ačkoliv smlouva o převodu obchodního podílu obsahovala prohlášení, že s převáděným podílem nejsou spojeny žádné dluhy.

20. Z obsahu spisového materiálu bylo dále zjištěno, že soud prvního stupně nařídil jednání na den 22. 7. 2020. Podáním doručeným soudu dne 20. 7. 2020 doplnila žalovaná své stanovisko k žalobě o uvedení toho, že dne 22. 12. 2017 uzavřela jakožto postupník se společností Smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „smlouva“), jejímž předmětem bylo postoupení pohledávky postupitele (společnosti) vůči žalobci z titulu bezdůvodného obohacení, jenž vzniklo neoprávněným výběrem částky 50 000 Kč z účtu společnosti. Žalovaná se tak stala věřitelem žalobce. Toto postoupení bylo žalobci oznámeno přípisem ze dne 22. 12. 2017, tímto dnem zároveň žalovaná započítala svoji pohledávku, kterou nabyla na základě smlouvy proti pohledávce žalobce na úhradu ceny podílu ve společnosti ve výši 50 000 Kč (Replika k výzvě k úhradě pohledávky ve výši 50 000 Kč z 22. 12. 2017 a Oznámení o započtení ze dne 22. 12. 2017). Zápočet a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 22. 12. 2017 bylo žalobci doručeno dne 27. 12. 2017 (Dodejka). Ačkoliv má žalovaná za to, že k zániku pohledávky v rozsahu 50 000 Kč došlo k 31. 8. 2017, z důvodu právní opatrnosti žalovaná v označeném podáním doručeném soudu prvního stupně dne 20. 7. 2020 uplatnila námitku započtení (kompenzační námitku) své peněžité pohledávky (pohledávky společnosti) ve výši 50 000 Kč splatné k 26. 8. 2016, a to vůči peněžitým nárokům (pohledávce) ve výši 50 000 Kč splatné dne 31. 8. 2017, kterou uplatnil žalobce žalobou v projednávané věci. Uvedené podání žalované bylo soudem prvního stupně neprodleně zasláno k rukám zástupkyně žalobce a této doručeno dne 20. 7. 2020.

21. Jak se dále podává z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně z 22. 7. 2020, ještě před zahájením jednání vzal žalobce žalobu v plném rozsahu zpět a to s ohledem na soudem předestřený právní názor, že došlo k zániku žalobou uplatněné pohledávky započtením. Žalobce prostřednictvím své zástupkyně však zdůraznil, že zpětvzetí činí pro chování žalované, neboť k zániku žalobního nároku došlo až po podání žaloby.

22. Odvolací soud předně připomíná, že obecně platí, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Dle ust. § 146 odst. 2, věta první, o. s. ř. pokud některý z účastníků zaviní, že řízení musí být zastaveno, je povinen hradit druhé straně jeho náklady. V případě, kdy soud řízení zastaví, je třeba se zabývat při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění je zde třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům (druhé straně) náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva. Vzhledem k učiněnému zpětvzetí žaloby se tak odvolací soud nejprve zabýval tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a zda proto není povinen hradit náklady řízení jinému účastníku. Pokud pouze jedna procesní strana zaviní, že řízení je zastaveno, a proto o věci nemůže být meritorně rozhodnuto a tím zjištěno, zda návrh byl podán důvodně, vzniká jí zásadně povinnost nahradit druhé procesní straně náklady řízení [z judikatury viz např. rozhodnutí uveřejněné v časopise SR, 2009, č.4, s.131-sp.zn. ÚS 315/07, S IV (s.736) - NS sp. zn. 3 Cz 14/82]. Výjimkou z této zásady je ustanovení věty druhé téhož odstavce, podle něhož byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Obě podmínky (důvodnost žaloby a chování žalovaného) musí být přitom splněny současně, a navíc důvodem zpětvzetí musí být výlučně jen chování samotného žalovaného.

23. Soud prvního stupně zcela správně konstatoval s odkazem na § 1982 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že k tomuto zániku došlo jednostranným započtením vzájemné pohledávky žalované ve stejné výši okamžikem, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení. Dle názoru odvolacího soudu však k takovému okamžiku došlo k 27. 12. 2017, tedy po podání žaloby, neboť pohledávka žalobce byla splatná - jak vyplývá ze smlouvy o převodu podílu - dne 31. 8. 2017 a pohledávka žalované byla splatná na základě výzvy k plnění v jejím písemném vyjádření ze dne 22. 12. 2017 obsahující jednostranný zápočet. Ten se pak dostal do dispoziční sféry žalobce dne 27. 12. 2017, tedy v den, kdy byla právnímu zástupci žalobce doručena „replika k výzvě k úhradě pohledávky ve výši 50 000 Kč“ obsahující kromě oznámení o postoupení pohledávky společnosti na žalovanou i právě uvedené jednostranné započtení pohledávky učiněné žalovanou.

24. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalované, která až po podání žaloby učinila úkony vedoucí k zániku žalobcem uplatněného nároku, čímž jsou naplněny podmínky ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. a žalované vznikla povinnost hradit žalobci náklady řízení. Soud prvního stupně pak i zcela správně v souladu se zákonem určil výši nákladů řízení, které žalobce vynaložil k účelnému uplatnění práva (§ 137 o. s. ř. ), a odvolací soud tak pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení ( odst. 7 - 9 usnesení).

25. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud výrok II. usnesení soudu prvního stupně potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř., jako věcně správný.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšnému žalobci byla přiznána jejich náhrada. Náklady spočívají v odměně za zastoupení advokátem za poskytnutý 1 úkon právní služby, krácené na jednu polovinu (§ 11 odst. 2 písm. c/ AT, neboť odvolání směřovalo do nákladových výroků), ve výši 1 550 Kč dle § 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. c) AT, v náhradě hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT ve výši 300 Kč, to zvýšené o 21% DPH podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 388,50 Kč. Celkem se určují náklady odvolacího řízení žalobce částkou 2 238,50 Kč, a v této výši mu byla jejich náhrada přiznána. Platebního místo je určeno dle § 149 odst. 1 a lhůta pro zaplacení dle § 160 odst. 1 o. s. ř.