o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2018, č.j. 11 Cm 20/2016 - 65,

1. Městský soud v Praze rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že žaloba na úhradu částky 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 200.000 Kč od 25. 8. 2016 do zaplacení, se zamítá (výrok I), a žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 34.122 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Žalobce se žalobou podanou soudu dne 25. 8. 2016 domáhal po žalovaném zaplacení 200.000 Kč, jako přiměřeného zadostiučinění za porušení základních akcionářských práv. K tomu tvrdil, že je akcionářem společnosti, a že se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 80/2005 domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti žalované ze dne 4.4.2015; v této věci rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením č.j. 14 Cmo 139/2011-510 tak, že neplatnost usnesení valné hromady společnosti žalované ze dne 4.4.2015, jímž bylo rozhodnuto pod bodem 7 pořadu jednání o přeměně podoby akcií ze zaknihované podoby na listinou se nevyslovuje, a za druhé společnosti [Anonymizováno]. se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, i odvolacího a dovolacího soudu. požaduje zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, která vznikla porušením základních práv společníka. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že jeho návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, konané dne 4. 4. 2005, byl po právu, předmětným usnesení valné hromady byl obejit zákon, a to konkrétně ustanovení § 186a) odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále i jen „obch. zák.“) žalovaný se protiprávním postupem vyhnul povinnosti učinit vůči žalobci a ostatním akcionářům, kteří pro zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií nehlasovali, veřejný návrh smlouvy na odkup jejích akcií. Vrchní soud v Praze ovšem nevyslovil neplatnost valné hromady vzhledem k tomu, že vyslovením neplatnosti by došlo k podstatnému zásahu do práv, získaných v dobré víře třetími osobami [§ 131 odst. 3 písm. b) obch. zák.].

3. Uvedeným byla porušena jeho práva akcionáře, a to jeho práva spojeného s vlastnictvím veřejně obchodovatelných akcií, resp. s těmito akciemi nakládat zákonem předvídatelným a garantovaným způsobem v § 186a) obch. zák. Vyřazením akcií z obchodování na veřejném trhu se dramaticky snížila likvidita akcií, i jejich reálně dosažitelná cena, a je vůbec podstatně omezena možnost výstupu akcionáře ze společnosti. Po zrušení veřejné obchodovatelnosti nemá žalobce reálnou možnost své akcie prodat. Omezením možnosti žalobce s akciemi nakládat, bylo zamezeno naplnění jeho důvodných (zákonem zajištěných) očekávání ve směru možností budoucího nakládání s akciemi a žalobce byl uvržen do značné nejistoty ohledně budoucího dění, čímž vznikla žalobci újma. Žalobce dále pociťuje újmu, kdy ve snaze o nápravu věci osobně věnoval značný čas, a jeho obrana mu přinášela další nemalé strasti, nejistoty, a nepohodu (např. rozhořčení nad postupy a podáním společnosti, zklamání z průběžných rozhodnutí soudu, nejistota výsledku, nutnost se věcí zabývat a k věci se opakovaně vracet, nutnost účastnit se schůzek s advokátem a spolupracovat při tvorbě podání, rozhořčení nad celkovým výsledkem věci), kdy předmětné řízení trvalo více jak 13 let. Žalobci nebyla kompenzována ani část vynaložených finančních prostředků, týkající se vedení předmětného řízení.

4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu, namítal, že žalobce v žalobě neuvedl žádné základní právo akcionáře, které by mělo být porušeno. Žalobce se v žalobě zmiňuje o majetkové újmě, to je škodě, s tím, že akcie po vyloučení z veřejného trhu zcela pozbyly svou likviditu, čímž žalobce pozbyl možnost je kdykoliv prodat za tržní cenu. Pokud se žalobce domáhal určení nemajetkové újmy, uvádí tvrzení obecných a neurčitých skutečností, ze kterých nelze dovodit, že mu majetková újma skutečně vznikla, ani výši údajně vzniklé nemajetkové újmy.

5. Soud prvního stupně vyšel z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2016, č.j. 14 Cmo 139/2011-510, kterým bylo rozhodnuto o návrhu navrhovatele (v této věci žalobce) tak, že neplatnost usnesení valné hromady společnosti [Anonymizováno] ze dne 4. 4. 2005, jímž bylo rozhodnuto pod bodem 7 pořadu jednání o přeměně podoby akcií ze zaknihované podoby na listinnou, se nevyslovuje, v jehož odůvodnění odvolací soud uvedl, že rozhodnutí předmětné valné hromady o změně podoby akcií a s tím související změny je ve smyslu § 131 odst. 1 obch. zák. neplatné pro obcházení zákona, konkrétně ustanovení § 186a odst. 1 obch. zák. Odvolací soud shledal důvod dle ustanovení § 131 odst. 3 písm. d) obch. zák., pro který neplatnost předmětného ustanovení valné hromady nevyslovil, kdy s ohledem na uplynulou dobu již nelze navracet stav zpět do stavu v době rozhodování předmětné valné hromady, takovýmto rozhodnutím by byli akcionáři již držící nové listinné akcie na jméno dotčeni. A dále z usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 29 Cdo 4138/2016-543 ze dne 15. 2. 2018, kterým bylo rozhodnuto tak, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2016 č. j. 14Cmo 139/2011-510 se ve druhém výroku o náhradě nákladů řízení ruší, a věc se vrací k odvolacímu řízení k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se odvolání odmítá. Dle soudu prvního stupně tak byla splněna jedna z podmínek ust. § 131 odst. 4 obch. zák. Dále ale soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce požadoval zadostiučinění za snížení nebo ztrátu likvidity akcií v držení žalobce jako akcionáře poté, co tyto akcie již nebyly obchodované na veřejném trhu, což není újma nehmotná, ale jde o újmu hmotnou, která se neodškodňuje úhradou peněžitého zadostiučinění. Peněžité zadostiučinění lze poskytnou pouze za nemateriální újmu. Pokud jde o žalobcem tvrzenou nemateriální újmu, která dle něj spočívala v nejistotě a strastech, jež musel podstupovat v souvislosti se soudním řízením, vedeném pod sp. zn. u zdejšího soudu 4 Cm 80/2015 a 4 Cm 63/2008, žalobce tyto strasti shledával v souvislosti s postupy a podáním společnosti, zklamání z průběžných rozhodnutí soudu, nejistoty výsledků, nutnost se věcí zabývat a k věci se opakovaně vracet, a v nákladech, které musel v souvislosti s vedením předmětného soudního sporu vynaložit. Soud takto definovanou újmu nepovažuje za újmu na základních právech akcionáře, za něj je nutné považovat právo účasti na valné hromadě, právo hlasovat na valné hromadě, uplatňovat návrhy, protesty na valné hromadě, právo vynutit si za podmínek stanovených zákonem svolání valné hromady, zařazení určité záležitosti na pořad valné hromady, atd. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neshledal vznik nemajetkové újmy žalobce v příčinné souvislosti s porušení základních práv společníka (akcionáře), žalobě na poskytnutí zadostiučinění s příslušenstvím nevyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich výši určil částkou 34 122 Kč.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně se včas odvolal žalobce, který namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek odůvodnění, jakož i nesprávnost skutkových zjištění a právních závěrů soudu prvního stupně. Odvolatel uvedl, že soud prvního stupně opomněl řešit, zda je žalobcem porušené právo, obdržet návrh smlouvy na odprodej akcií za přiměřenou cenu doloženou znaleckým posudkem, základním právem akcionáře. Pokud soud prvního stupně tuto otázku nevyřešil, postrádá i smysl jeho závěr, že ztráta likvidity je toliko majetkovou újmou, kterou nelze odčinit zadostiučiněním. Tento svůj názor soud prvního stupně nijak nezdůvodnil, a není ani správný, neboť dle odvolatele jde ve skutečnosti o nemajetkovou újmu. V návaznosti na porušené základní právo akcionáře odvolatel tvrdí, že uplatnil a uplatňuje nemajetkovou újmu v podobě:

- ztráty likvidity žalobcem vlastněných akcií, resp. totální ztráty celého trhu, kde se akcie obchodovaly,

- omezení možnosti žalobce vystoupit ze společnosti žalované za přiměřenou cenu,

- zamezení naplnění důvodných (zákonem zajištěných) očekávání žalobce ve směru možností budoucího nakládání s akciemi a uvržení žalobce do značné nejistoty ohledně budoucího dění,

- útrapy žalobce při vedení soudního řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady žalovaného.

7. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% p.a. z této částky ode dne 25. 8. 2016 do zaplacení, a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Proti výroku II. rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, která namítá nesprávnost určení výše náhrady nákladů řízení, neboť soud prvního stupně nesprávně stanovil počet úkonů právní služby podle § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, které poskytl zástupce žalované, což dále odůvodnila. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud změnil výrok II. napadeného rozsudku tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 62.738,50 Kč k rukám jejího zástupce, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

9. Žalovaná se vyjádřila k odvolání žalobce tak, že není pravdou, že by se soud prvního stupně v napadeném rozsudku nezabýval tím, co jsou základní práva akcionáře, když v souladu s judikaturou uvedl jaká práva lze za základní práva akcionáře považovat. Žalovaná dále uvedla, že po porovnání se základními právy akcionáře tak, jak je vymezuje judikatura, tak zcela jistě nelze za základní právo zvažovat rovněž právo obdržet veřejný návrh smlouvy na odkup akcií dle § 186a obch. zák. Dle žalované tak v důsledku přijetí usnesení valné hromady ze dne 4. 4. 2005 tudíž nedošlo k porušení základního práva žalobce coby akcionáře ve smyslu ust. § 131 odst. 4 obch. zák., a není tedy splněn jeden z prvních předpokladů uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za vznik nemajetkové újmy. Proto ani nemohlo dojít ke vzniku nemajetkové újmy žalobce, coby akcionáře. Žalovaná se nicméně dále obsáhle vyjádřila i k námitkám odvolatele, tj. k tomu v čem žalobce spatřuje nemajetkovou újmu způsobenou dle § 131 odst. 4 obch. zák., které vyvrací. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil jako věcně správný a ve výroku II. jej změnil ve smyslu jejího odvolání.

10. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 211 a násl. o. s. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně, s ohledem na ustanovení § 775 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích, posuzoval danou věc podle zákona č. 513/1991 Sb, obchodní zákoník, a neshledal podmínky pro jeho potvrzení (§ 219 o. s. ř.) ani pro jeho změnu (§ 220 odst. 1 o. s. ř.).

11. Podle ust. § 131 odst. 4 obch. zák. osoby, které utrpěly škodu v důsledku toho, že rozhodnutí valné hromady bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo stanovami, mají vůči společnosti právo na její náhradu, dále právo na přiměřené zadostiučinění za porušení základních práv společníka, které může být poskytnuto i v penězích. Toto právo mají osoby uvedené v předchozí větě i v případě, že soud nevysloví neplatnost usnesení valné hromady z důvodů uvedených v odstavci 3. Právo na přiměřené zadostiučinění musí být uplatněno ve lhůtě stanovené pro podání návrhu na neplatnost usnesení valné hromady nebo ve lhůtě 3 měsíců ode dne, kdy nabylo právní moc rozhodnutí soudu podle odstavce 3, jinak zaniká.

12. Jak již uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. dubna 2013 sp. zn. 29 Cdo 2838/2011,: „Výkladem ustanovení § 131 odst. 4 obch. zák. se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 215/2011, v němž vysvětlil, že osobě, jež utrpí v obchodních vztazích nemajetkovou újmu v důsledku porušení jejího práva, nevzniká bez dalšího právo na přiměřené zadostiučinění. Toto právo vzniká (při absenci obecné právní úpravy nemajetkové újmy obdobné úpravě náhrady škody v § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a v § 373 a § 757 obch. zák.) jen tehdy, je-li výslovně přiznáno v souvislosti s konkrétními formami protiprávního jednání (srov. např. § 12 odst. 1 nebo § 53 obch. zák.). Právo na přiměřené zadostiučinění, kompenzující nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku usnesení valné hromady, přijatého v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo stanovami, vznikne pouze tehdy, jsou-li splněny předpoklady upravené ustanovením § 131 odst. 4 obch. zák. Právo na přiměřené zadostiučinění jakožto kompenzaci za nemajetkovou újmu zákon přiznává jen společníkům, a to pouze za porušení jejich základních práv; nemajetková újma vzniklá porušením jiných než základních práv společníka přiměřeným zadostiučiněním podle § 131 odst. 4 obch. zák. kompenzována být nemůže. Zadostiučinění přitom musí být přiměřené způsobené nemajetkové újmě (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“.

13. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 16. července 2013 sp. zn. IV.ÚS 1630/11 přijal závěr, že: „Již přitom Nejvyšší soud ve své judikatuře – srovnej například souhrnně rozsudek tohoto soudu ze dne 14. 11. 2008 sp. zn. 32 Cdo 1664/2008 – dovodil, že přiměřené zadostiučinění v penězích přichází nejčastěji v úvahu v případě, kdy zásah do nemateriální sféry poškozeného může způsobit ztráty také v jeho majetkové sféře, a nelze předpokládat, že nepeněžitá satisfakce tuto ztrátu vyrovná.“ V nálezu dále rozvedl, že: „To je nutno ovšem odlišovat od situace, kdy byla stižena toliko majetková sféra poškozeného; v takové situaci může být prostředkem nápravy pouze náhrada škody, eventuálně vydání bezdůvodného obohacení. Nelze naopak připustit, aby (např. z důvodů obtížného prokazování výše škody) si cestou požadavku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění poškozený saturoval jemu vzniklou újmu hmotnou. Přiměřenost zadostiučinění je přitom podle Nejvyššího soudu nutné poměřovat ve vztahu k důsledku, který se jednáním škůdce projevil u poškozeného [po úpravě citováno podle Lasák, J. K právu na přiměřené zadostiučinění v penězích v důsledku zneužití dominantního postavení. Právní fórum, 2009, č. 5, s. 207 (206 - 209)].“.

14. Z napadeného rozsudku plyne, že soud prvního stupně „shledal porušení právní povinnosti ze strany žalovaného tak, jak jej předpokládá § 131 odst. 4 obch. zák., spočívající v přijetí neplatného usnesení valné hromady v bodu 7, konané dne 4. 4. 2005, když vyšel z z usnesení Vrchního soudu v Praze 14 Cmo 139/2011-510 ze dne 18. 4. 2016. Tento závěr soudu prvního stupně je souladný se zákonem a i s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 215/2011). Ve smyslu ust. § 131 odst. 4 obch. zák. je ale vedle toho, že žalobce je akcionářem žalované, dalším nezbytným předpokladem pro vznik jeho práva na přiměřené zadostiučinění i to, že byla přijetím předmětného usnesení valné hromady porušena jeho práva jako akcionáře žalované, nikoliv ale jakákoliv, ale pouze ta, která jsou jeho základními právy akcionáře. Jak ale plyne z napadeného rozsudku, soud prvního stupně se touto pro věc rozhodnou skutečností ve vztahu k žalobcem tvrzené újmě, nijak nezabýval, ačkoliv k tomu žalobce tvrzení uvedl (viz žaloba a vyjádření žalobce č.l. 51 – 54), a i žalovaná se k jeho tvrzením vyjadřovala (podání žalované č.l. 47 – 49 spisu). Napadený rozsudek soudu prvního stupně tak postrádá ve smyslu ust. § 131 odst. 4 obch. zák. jeho posouzení a závěr o tom, zda žalobci vzniklo právo na přiměřené zadostiučinění, které má jím tvrzenou újmu kompenzovat.

15. Za úplný nelze mít ani závěr soudu prvního stupně, že žalobcem tvrzenou nemateriální újmu, spočívající v nejistotě a strastech, které musel postupovat v souvislosti se soudním řízením, vedeném pod sp. zn. u zdejšího soudu 4 Cm 80/2015 a 4 Cm 63/2008, nepovažuje za újmu na základních právech akcionáře, která příkladem uvádí. Z ničeho totiž nelze seznat, jaké žalobcem tvrzené akcionářské právo a jeho porušení z pohledu základních práv akcionáře soud prvního stupně posuzoval. Lze jenom dodat, že bez toho aniž by soud učinil skutkový závěr a tomu odpovídající závěr právní o tom, jaká základní práva akcionáře byla přijetím předmětného usnesení valné hromady porušena, tedy o tom že byl splněn jeden z předpokladů vzniku práva na přiměřené zadostiučinění dle ust. § 131 odst. 4 obch. zák., nelze činit relevantní závěry o nemajetkové újmě, která má být jím požadovaným přiměřeným zadostiučiněním kompenzována.

16. Odvolací soud vzhledem ke všemu uvedenému dospěl k závěru, že soud prvního stupně se nevypořádal se všemi účastníky tvrzenými skutečnostmi, které jsou pro posouzení vzniku práva žalobce na přiměřené zadostiučinění dle ust. §131 odst. 4 obch. zák. rozhodné, a jeho závěr o skutkovém stavu věci a jeho právní závěr o něm je tak neúplný (§ 132 a 157 odst. 2 o. s. ř.).

17. Na okraj odvolací soud podotýká, že určitou nesrozumitelnost napadeného rozsudku lze spatřovat i v tom, že z něj není zcela zřejmé, jaká konkrétní základní práva žalobce jako akcionáře žalované, kterými se měl soud prvního stupně ve smyslu uvedeného zabývat, měla být dle tvrzení žalobce porušena (§ 131 odst. 4 obch. zák.).

18. Ze všech shora popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně dle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a věc mu dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.

19. V dalším řízení si soud prvního stupně ve smyslu výše uvedených závěrů předně vyjasní, jaká základní práva žalobce jako akcionáře žalované, měla být dle jeho tvrzení přijetím předmětného usnesení valnou hromadou porušena, což je nezbytné k tomu, aby mohl dále posoudit a učinit závěr o tom, zda žalobci právo na přiměřené zadostiučinění, které má kompenzovat jeho nemajetkovou újmu ve smyslu ust. § 131 odst. 4 obch. zák. vzniklo či nevzniklo. Teprve v případě, že dospěje k závěru o naplnění předpokladů pro vznik práva žalobce na přiměřené zadostiučinění, se může dále zabývat tím, zda mu v důsledku toho nemateriální újma, která mu má být kompenzována vznikla, jakož i v jaké výši.