o vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady, k odvolání účastníka 2. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. srpna 2018, č. j. 41 Cm 29/2018-52,

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně ukončil účast v řízení společnosti [Jméno advokáta C]. (výrok I.) a dále rozhodl, že účastníku [Jméno advokáta C]. se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že podáním doručeným soudu dne 11. 4. 2017 navrhl navrhovatel (v návrhu označen jako žalobce), aby soud určil, že rozhodnutí 2. žalovaného [Jméno advokáta C]. jako jediného společníka 1. žalovaného [Jméno advokáta B]. ze dne 10. 11. 2016, je neplatné. Jako žalovaného č. 2 označil navrhovatel společnost [Jméno advokáta C]. Poté soud citoval ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 odst. 2 z. ř. s. s tím, že soud při zkoumání okruhu účastníků řízení zkoumal, zda se v řízení jedná o právech nebo povinnostech společnosti [Jméno advokáta C]. Dále citoval ustanovení § 191 odst. 1 z. o. k. s tím, že výčtem uvedeným v ustanovení § 191 odst. 1 z. o. k. je okruh aktivně věcně legitimovaných osob k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným jednoznačně určen. Takovými osobami jsou ze zákona i společníci společnosti s ručením omezeným, o jejíž valnou hromadu se jedná. Z tohoto důvodu nemohou být společníci společnosti s ručením omezeným osobami, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno (dle § 6 odst. 1 z. ř. s.), když jsou účastníky takového řízení v pozici navrhovatele, podají-li návrh k soudu. Účastníkem řízení o vyslovení neplatnosti valné hromady společnosti s ručením omezeným je kromě navrhovatele pouze společnost, jejíž valná hromada napadené usnesení přijala. Soud proto rozhodl o ukončení účasti v řízení společnosti [právnická osoba]. jakožto společníka společnosti, o jejíž usnesení valné hromady se v tomto řízení jedná. K náhradově nákladovému výroku II. soud prvního stupně jen uvedl, že „O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 23 z. ř. s., který stanoví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení.“

2. Proti usnesení soudu prvního stupně podal účastník 2. včasné odvolání. V odvolání poukázal na skutečnost, že dosavadní účastník 2. je zapsán od 17. 10. 2015 v obchodním rejstříku jako 100% společník společnosti [Jméno advokáta B]., a že se jedná o nositele hmotného práva nebo povinnosti, o které se v řízení jedná s tím, že každé rozhodnutí v této věci se ho přímo hmotněprávní bude dotýkat a ukončením jeho účastenství mu de iure byla zamezena jakákoliv účast a dohled na tomto řízení. Podle názoru odvolatele tak účastníkem není pouze společnost, jejíž valná hromada napadené usnesení přijala, ale rozhodně jím je v obchodním rejstříku zapsaný společník, o to více, pokud je zapsán jako společník jediný. Namítl, že soud nijak dále své rozhodnutí nezdůvodnil, podal pouze kusé odkazy na ustanovení z. o. k. a z. ř. s., a nijak je relevantně neodůvodnil pro tento konkrétní případ. Dále brojil proti náhradově nákladovému výroku. Namítl, že soud v jedné větě odkázal opět až nepřezkoumatelně jen na ust. § 23 z. ř. s. Dle odvolatele je zde okolnost případu, pro kterou však tyto náklady přiznat lze (srov. § 23 z. ř. s. poslední věta). Ze spisu v předmětné věci měl soud, pokud rozhodl ve výroku tak, jak rozhodl, z úřední povinnosti uložit navrhovateli nahradit účastníkovi [právnická osoba]. náklady řízení. V prvé řadě navrhovatel je tím, kdo způsobil obstrukce v řízení (chybně podaná žaloba; žádost o odročení, aby verzi prověřil apod.). V druhé řadě k určení účastenství a předvolání na jednání a dalším vyjádřením k věci vždy došlo na žádost soudu, proto nyní nemůže být případné ukončení účasti k tíži společnosti [právnická osoba]. Byl to navrhovatel, který společnost [právnická osoba]. označil jako žalobce a způsobil tak nutnost v řízení vystupovat a konat a prokazatelně způsobil vznik nákladů na straně odvolatele. Dále odvolatel vyčíslil „položkově“ své náklady řízení, jejichž náhradu požaduje přiznat.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

4. Podle § 191 odst. 1 z. o. k. „každý společník, jednatel, člen dozorčí rady, je-li zřízena, nebo likvidátor se může v mezích tohoto ustanovení dovolávat neplatnosti usnesení valné hromady podle ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti usnesení členské schůze spolku pro rozpor s právními předpisy nebo společenskou smlouvou. Bylo-li rozhodnuto mimo valnou hromadu nebo bylo-li rozhodnutí valné hromady přijato dodatečně, právo podat návrh zanikne uplynutím 3 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět o přijetí rozhodnutí podle § 174 odst. 3 nebo § 177, nejdéle však uplynutím 1 roku od přijetí tohoto rozhodnutí“. Podle § 259 o. z. „právo dovolat se neplatnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí“. Podle § 6 z. ř. s. „v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je účastníkem řízení (dále jen „účastník“) navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno (odst. 1); účastníkem je také navrhovatel a ten, kterého zákon za účastníka označuje (odst. 2)“.

5. Pro posouzení věci, tedy zda soud prvního stupně v řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady obchodní společnosti [Jméno advokáta B]. rozhodl správně, ukončil – li účast obchodní společnosti [Jméno advokáta C]. coby rozhodujícího společníka předmětné obchodní společnosti, je třeba zodpovědět otázku, jaký je okruh účastníků v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným. Jde sice o řízení tzv. nesporné, na něž se v prvé řadě použije zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), když jde o řízení podle § 2 písm. e) z. ř. s. – o některých otázkách týkajících se právnických osob a svěřenského fondu, o řízení statusové dle § 85 písm. a) z. ř. s., avšak zároveň o řízení, jež nelze zahájit bez návrhu. Řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným je tedy řízením statusovým, řízením o některých otázkách právnických osob, řízením podléhajícím zákonu o zvláštních řízeních soudních, leč řízením, které lze zahájit výlučně k návrhu. Přitom však ust. § 6 odst. 1 z. ř. s., obecně vymezující okruh účastníků řízení tzv. nesporných, řízení na něž dopadá zákon o zvláštních řízeních soudních, hovoří o tom, že „v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu je účastníkem navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno“. Ustanovení z. ř. s. a ani jiného právního předpisu zároveň neupravují okruh účastníků řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným speciálně, tak, aby na ně bylo možné vztáhnout určení okruhu účastníků tzv. druhou definicí v ust. § 6 odst. 2 z. ř. s. Uplatnění subsidiarity o. s. ř. ve smyslu § 1 odst. 2 z. ř. s. je přitom nemožné, protože o. s. ř. vymezuje okruh účastníků výlučně v řízeních sporných. Tím řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným z výše uvedených důvodů (především jeho zařazení mezi statusové věci týkající se právnických osob) není. Nezbývá tedy, než za pomocí rozšiřujícího a účelového výkladu dovodit, že ust. § 6 odst. 1 z. ř. s. se použije též ve vztahu k řízením podléhajícím z. ř. s., jež lze zahájit jen na návrh (výlučně návrhovým), není-li v nich okruh účastníků vymezen speciálně ve smyslu § 6 odst. 2 z. ř. s.. Ke stejnému závěru dochází Petr Lavický v publikaci : Lavický a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s. , 2015 s. 31, když podle něj „…toto znění zákona však nelze chápat doslovně, neboť existují řízení, která lze zahájit jenom na návrh, a účastenství v nich není výslovně vymezeno; nedopadala by na ně definice účastenství ani podle prvého ani podle druhého odstavce“, míněno ust. § 6 z. ř. s. Dále pak „…na první a druhou definici účastníků nesporného řízení proto nelze nahlížet tak, že první se uplatní v řízeních, která lze zahájit i bez návrhu, zatímco druhá v řízeních návrhových; jejich vztah je ve skutečnosti poměrem obecného a zvláštního; za speciální je nutno vždy považovat výslovnou zákonnou úpravu okruhu účastníků; stanoví-li zákon okruh účastníků explicitně, má toto vymezení, odpovídající § 6 odst. 2 z. ř. s., coby lex specialis vždy přednost před obecnou definicí; tato první definice, obsažená v § 6 odst. 1 z. ř. s., se může uplatnit jenom tehdy, chybí-li výslovná úprava; to platí jak pro řízení, která lze zahájit i bez návrhu, tak i pro řízení striktně návrhová“. Okruh aktivně věcně legitimovaných osob k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným je jednoznačně určen (viz výše citované ustanovení § 191 odst.1 z. o. k.). Osobami, které jsou tak přímo ze zákona aktivně věcně legitimovány k podání návrhu na prohlášení – určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným soudem, je taxativně vymezen, přičemž takovýmito osobami jsou ze zákona i společníci společnosti s ručením omezeným, o jejíž valnou hromadu resp. usnesení valné hromady se jedná. Jinak řečeno, je na vůli každého společníka společnosti s ručením omezeným, zda podá či nepodá návrh na určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti soudem. Ust. § 191 z. o. k. ve spojení s ust. § 259 o. z. stanoví k podání příslušného návrhu na určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným subjektivní a objektivní prekluzivní lhůtu. Tedy po marném uplynutí těchto lhůt právo podat příslušný návrh k soudu zaniká. Zákon tedy, z důvodu právní jistoty jak samotné společnosti, tak jejích členů a členů jejích volených orgánů, jakož i třetích osob vstupujících se společností v právní jednání, umožňuje napadat platnost návrhem na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným toliko přesně vymezenému okruhu osob a toliko v přesně daných prekluzivních lhůtách. Právo takto učinit je dáno aktivně věcně legitimovaným osobám a je toliko na nich, zda jej využijí či nikoli. Zákonná ochrana jejich práv je tak zajištěna tímto právem, pročež není třeba ji zajišťovat ještě i jinak, tedy ani tak, že by tyto osoby byly ze zákona účastníky řízení zahájeného k návrhu někoho jiného, než jich samotných. Vymezení zákonem kogentně, taxativně stanoveného okruhu aktivně věcně legitimovaných osob samo o sobě znamená, že tyto osoby nejsou z pozice „osob, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno“ (viz. § 6 odst.1 z. ř. s.), dalšími účastníky řízení o neplatnost usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným, jsou jimi toliko z pozice navrhovatelů, podají-li návrh k soudu. Jinak řečeno, tím, že zákon dává právo určitým osobám (aktivně věcně legitimovaným viz. § 191 odst.1 z. o. k.) domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným, jsou tyto osoby těmito účastníky toliko a jen v případě, že tohoto práva využijí a příslušný návrh k soudu podají. Pak jsou účastníky z pozice navrhovatele (§ 6 odst. 1 z. s. ř.). Z pozice osoby, o jejíchž právech a povinnostech má být v řízení jednáno, je účastníkem řízení vždy dotčená společnost s ručením omezeným, ohledně jejíž valné hromady je požadováno vyslovení neplatnosti soudem. Lze tedy shrnout, že účastníkem řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným je kromě navrhovatele toliko společnost, jejíž valná hromada napadené usnesení přijala. Účastníkem takového řízení není společník společnosti s ručením omezeným, o jejíž valnou hromadu se jedná, jenž sám návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nepodal, z pozice osoby, o jejíchž právech a povinnostech má být v řízení jednáno. Ochrana práv takovéhoto společníka je vedle výše pojednaného postavení aktivně věcně legitimované osoby k podání příslušného návrhu obsažena v ustanovení § 91 z. ř. s. , podle nějž „jestliže má být řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby zastaveno proto, že navrhovatel vzal návrh zpět, nebo pro jinou překážku, kterou lze vstupem dalšího navrhovatele do řízení a jeho jednáním odstranit, a je-li zvláštní zájem členů právnické osoby, kteří návrh nepodali, hodný právní ochrany, soud řízení nezastaví; v takovém případě soud vydá a vyvěsí na úřední desce soudu rozhodnutí, v němž uvede a) jaké věci se řízení o neplatnost rozhodnutí orgánu právnické osoby týká, b) z jakého důvodu má být řízení zastaveno a jak lze překážku odstranit, a c) poučení, že řízení bude zastaveno, pokud k podanému návrhu do 3 měsíců od vyvěšení rozhodnutí nepřistoupí další navrhovatel a neodstraní v této lhůtě překážku odůvodňující zastavení řízení“. Výše odůvodněný závěr odvolacího soudu ohledně účastenství v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je ostatně v souladu i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ten např. v usnesení ze dne 27. 3. 2018 č. j. 27 Cdo 4086/2017 – 292 uvedl, že „podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je účastníkem řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným či akciové společnosti kromě navrhovatele pouze společnost, jejíž valná hromada napadené usnesení přijala (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 2853/2016, a rozhodnutí v něm citovaná).“

6. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně ohledně napadeného výroku I. potvrdil jako věcně správné.

7. Ohledně výroku II., jímž soud prvního stupně rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné.

8. Jak uvedeno výše, řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným je řízením, které lze zahájit výlučně k návrhu. Soudem prvního stupně jediné zmíněné ustanovení (§ 23 z. ř. s., dle nějž „bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu …, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení; náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu“), jímž odůvodnil svůj náhradově nákladový výrok o nepřiznání náhrady nákladů řízení, se však – jak vyplývá z jeho znění, vztahuje výhradně jen na ta tzv. nesporná řízení, která bylo možné zahájit i bez návrhu. Příkladem takového typu řízení týkajícího se obchodní společnosti, tedy i společnosti s ručením omezeným, které lze obecně zahájit i bez návrhu (a samozřejmě i k návrhu) je např. statusové řízení o zrušení obchodní společnosti s likvidací či řízení ve věcech obchodního rejstříku. V takových tzv. nesporných řízeních (možných zahájit i bez návrhu), což však není posuzovaný případ, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nepoužije pravidlo dle § 142 o. s. ř. (tzv. zásada úspěchu) a zásadně platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (s výhradou situace, kdy okolnosti případu odůvodňují přiznání náhrady nákladů řízení - viz ustanovení § 23 z. ř. s.). Lišit je však třeba (z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení) od těchto případů ta - tzv. též nesporná řízení, jež mohou být zahájena výlučně jen k návrhu, právě jako např. předmětné řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným dle § 191 odst. 1 z. o. k., v nichž se naopak při rozhodování o náhradě nákladů řízení zásada úspěchu dle § 142 o. s. ř. uplatní.

9. Jak vyplývá z výše uvedeného, soud prvního stupně odůvodnil náhradově nákladový výrok II. pouhým odkazem na ustanovení § 23 z. ř. s. (bez bližšího odůvodnění), jenž však na daný případ vůbec nedopadá, jak vysvětleno výše. Jiné zákonné ustanovení, ani odůvodnění však předmětné rozhodnutí neobsahuje. To brání odvolacímu soudu přezkoumat správnost předmětné části rozhodnutí. Jinak řečeno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně náhradově nákladového výroku je nepřezkoumatelné.

10. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně ohledně výroku II. zrušil podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.