o zrušení obchodní společnosti s likvidací a jmenování likvidátora, o odvolání účastníka ad 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2019, č. j. 83 Cm 459/2019-6

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně zrušil obchodní společnost [Jméno navrhovatele A]. (dále též jen „společnost“), … a nařídil její likvidaci (výrok I.), jmenoval likvidátorem společnosti [právnická osoba], … (výrok II.), uložil společnosti povinnost zaplatit českému státu - Městskému soudu v Praze soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 2 000 Kč na příslušný účet, a to do 10 dnů od právní moci usnesení (výrok III.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). V odůvodnění uvedl, že dne 8. dubna 2019 podal navrhovatel návrh na zrušení společnosti s likvidací z důvodu, že společnost je jednak nečinná, což je zřejmé mimo jiné z toho, že za zdaňovací období let 2014 až 2017 nepodala daňová přiznání, resp. vůbec nikdy nepodala daňové přiznání, a veškeré pokusy o kontakt se společností jsou marné, je tedy namístě postup dle ust. § 93 písm. b) z. o. k.; a dále ve sbírce listin nejsou založeny listiny, které vyžaduje z. v. r. Následně soud prvního stupně uvedl, že z rejstříkového spisu a ze sbírky listin zjistil, že společnost nezakládá zákonem stanovené listiny a lze tedy usuzovat na její nečinnost; z těchto důvodů společnost vyzval usnesením ze dne 28. května 2019, č. j. 83 Cm 459/2019-4 k vyjádření se k návrhu a k odstranění důvodů vedoucích ke zrušení společnosti. Výzvu si společnost, potažmo jednatel nevyzvedl, výzva tak byla doručena náhradním způsobem, fikcí. Na výzvu soudu ve lhůtě k tomu určené společnost nereagovala. Poté soud jen citoval zákonná ustanovení -§ 93 písm. b) z. o. k., § 172 odst. 2 o. z. a uzavřel, že: „Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že zjištěné skutečnosti naplňují podmínky zákona pro zrušení společnosti a její likvidaci, když společnost byla vyzvána, soud jí stanovil přiměřenou lhůtu k odstranění nedostatků, a tato jí byla řádně doručená, proto rozhodl jak uvedeno ve výroku I. usnesení.“ S odkazem na nekontaktnost společnosti jí vybral a též v zájmu objektivity likvidace jako likvidátora osobu vedenou v seznamu insolvenčních správců.

2. Proti usnesení soudu prvního stupně podal účastník č. 1) včasné odvolání. V odvolání namítl, že společnost je funkční, daňová přiznání za příslušná období jsou podána, a „požádal“ o odvolání likvidátora, aby společnost mohla dále vykonávat činnost, na které má příslušné koncese a živnostenská oprávnění. Z odvolání vyplynul požadavek, aby společnost nebyla zrušena s likvidací.

3. K odvolání se vyjádřil navrhovatel, jenž rekapituloval důvody podání svého návrhu s tím, že společnost doposud nezaložila žádnou účetní závěrku, ačkoliv je k tomu povinna. Dále reagoval na tvrzení uvedená odvolatelem s tím, že společnost podala „dodatečná“ daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2014 až 2017 a též daňové přiznání za rok 2018, ze kterých však nevyplývají žádné příjmy podrobené dani. Uzavřel, že tak není zřejmé, zda společnost vykonává ekonomickou činnost s tím, že navrhovatel na podaném návrhu trvá, neboť jsou i nadále naplněny podmínky zrušení společnosti s likvidací

4. Vrchní soud v Praze coby odvolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné.

5. Dle ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s.) musí odůvodnění rozhodnutí obsahovat stručně a jasně, které skutečnosti má soud prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; …. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Uvedené ustanovení se uplatní i pro posuzovaný případ.

6. Z odvoláním napadaného rozhodnutí není vůbec zřejmé, na základě jakých úvah (myšlenkových pochodů), které by byly též řádně – dostatečně a srozumitelně slovně zdůvodněny, a to i konkrétními zákonnými ustanoveními korespondujícími se slovním odůvodněním, soud prvního stupně rozhodl o zrušení předmětné obchodní společnosti s likvidací. Soud prvního stupně v prvním odstavci odůvodnění usnesení pouze rekapituloval důvody podání návrhu na zrušení společnosti s likvidací navrhovatelem. V následujícím odstavci jen v rámci jedné věty uvedl svá zjištění z rejstříkového spisu společnosti a ze sbírky listin, a to, že společnost nezakládá zákonem stanovené listiny, a lze usuzovat na její nečinnost, aniž by však tyto listiny jakkoli specifikoval a konkretizoval. Z obecného nezaložení blíže neurčených listin nelze ničeho usuzovat….., tedy bylo třeba, aby soud prvního stupně uvedl zcela konkrétní listiny resp. jejich typ (a časové období, ke kterému se vážou), s nimiž je dle jeho názoru spojena jeho úvaha o nečinnosti společnosti. Není tedy vůbec jasné a zřejmé, zda „zákonem stanovenými listinami“ měl soud prvního stupně na mysli daňová přiznání (která zmínil v rámci shrnující části tvrzených důvodů zrušení společnosti navrhovatelem) a jež se nezakládají do sbírky listin obchodního rejstříku či zda měl na mysli jiné listiny – např. účetní závěrky (aniž uvedl za které roky), jež se naopak zakládají do sbírky listin obchodního rejstříku, resp. ohledně, nichž existuje u obchodní společnosti zákonná povinnost k jejich založení do sbírky listin obchodního rejstříku. Následně jen konstatoval, že společnost vyzval k vyjádření k návrhu a k odstranění důvodů vedoucích k jejímu zrušení, aniž by je konkretizoval, s tím, že výzva byla doručena fikcí a nebylo na ní ve stanovené lhůtě reagováno. Poté soud jen citoval mj. ustanovení § 93 písm. b) z. o. k. a uzavřel v jediné větě, že: „Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že zjištěné skutečnosti naplňují podmínky zákona pro zrušení společnosti a její likvidaci, když společnost byla vyzvána, soud jí stanovil přiměřenou lhůtu k odstranění nedostatků, a tato jí byla řádně doručená, proto rozhodl jak uvedeno ve výroku I. usnesení.“ (dále též jen „odst. 7“).

7. Z jediné věty obsažené v sedmém odstavci odůvodnění předmětného rozhodnutí o zrušení společnosti s likvidací nelze zjistit, jaké „zjištěné skutečnosti“ dle soudu „naplňují podmínky zákona pro zrušení společnosti“. Absentuje tedy skutkový závěr o tom, jaké konkrétní skutečnosti dle soudu prvního stupně jsou důvodem pro zrušení předmětné společnosti s likvidací. Rozhodnutí soudu prvního stupně je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jež ho vedly k tomu, že předmětnou společnost s ručením omezeným zrušil s likvidací. Absentuje též právní hodnocení věci ústící v určitý právní závěr. Své právní závěry musí soud z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí učinit obsahem odůvodnění rozhodnutí; nestačí jen pouhá citace zákonného ustanovení bez dalšího. Soud tedy musí učinit právní hodnocení věci a přijmout konkrétní právní závěry, což se v daném případě nestalo. Z odůvodnění rozhodnutí není vůbec zřejmé, zda soud rozhodl o zrušení společnosti s likvidací pro naplnění skutkové podstaty spočívající v neschopnosti společnosti po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit tak svůj účel (§ 93 písm. b/ z. o. k., jenž pouze citoval v rámci odůvodnění) či pro naplnění odlišné skutkové podstaty definované ve zcela jiném zákoně, a to v ustanovení § 105 z. v. r. (ve spojení s § 104 z. v. r. a § 106 odst. 1 z. v. r.), přičemž tato zákonná ustanovení soud ani necitoval. Ovšem na tato ustanovení odkazovala výše zmíněná výzva soudu. Vzhledem k formulaci soudu prvního stupně – nezakládání „stanovených listin“ (patrně účetních závěrek) nelze tedy vyloučit, že soud prvního stupně mohl o zrušení předmětné společnosti s likvidací rozhodnout dle § 105 z. v. r. Avšak pro zákonné naplnění skutkové podstaty dle § 105 z. v. r. je třeba odlišný postup soudu (řádná výzva k předložení konkrétních účetních závěrek rejstříkovým soudem a následně statusovým soudem), než pro naplnění rozdílné skutkové podstaty dle § 93 písm. b) z. o. k. Měl – li soud prvního stupně na mysli nezakládání účetních závěrek do sbírky listin obchodního rejstříku vedeného soudem coby jediný důvod pro zrušení předmětné společnosti s likvidací, tak takové jednání společnosti, resp. absence plnění zákonné povinnosti společnosti zakládat do sbírky listin účetní závěrky rovněž nepředstavuje skutek, jenž umožňuje zrušení obchodní korporace pro „neschopnost po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit tak svůj účel“ podle § 93 písm.b) z. o. k. Zákon totiž obsahuje speciální skutkovou podstatu pro „zapsané osoby“ (a tedy i společnost s ručením omezeným) pro neplnění povinností vůči rejstříkovému soudu, do kteréžto podstaty lze řadit též i nezakládání listin vypočtených v § 106 odst. 1 z. v. r. (mj. účetních závěrek) do sbírky listin - viz § 105 z. v. r. Jinak řečeno taková skutečnost může být důvodem pro zrušení předmětné společnosti s likvidací na základě ustanovení § 105 z. v. r. a tam stanovených podmínek, nikoli dle § 93 písm. b) z. o. k.

8. Není – li tedy díky absentujícímu právnímu hodnocení věci a právnímu závěru z rozhodnutí vůbec zřejmé naplněním které skutkové podstaty a dle kterého konkrétního zákonného ustanovení rozhodl o zrušení společnosti s likvidací, je jeho rozhodnutí absolutně nepřezkoumatelné. Popsaná pochybení brání odvolacímu soudu přezkoumat správnost odvoláním napadeného rozhodnutí.

9. Nadto soud prvního stupně náhradově nákladový výrok (coby výrok akcesorický) neodůvodnil vůbec žádným zákonným ustanovením.

10. Odvolací soud pro úplnost ještě poukazuje na to, že neschopnost obchodní korporace vykonávat svou činnost (ve smyslu § 93 písm. b/ z. o. k.) nelze zaměňovat s nečinností. Žádný právní předpis neukládá obchodní korporaci povinnost vyvíjet činnost resp. vyvíjet ji aktivně po celou dobu její existence. Existuje celá řada jak externích, tak interních, jak ekonomických, tak i lidských, osobních, vztahových důvodů, proč obchodní korporace fakticky činnost nevykonává. V každém případě je však zapotřebí, aby ve vztahu k předmětu podnikání či činnosti nečinná obchodní společnost plnila všechny své zákonné povinnosti vůči třetím osobám a orgánům veřejné moci včetně soudu a úřadů státní správy, tedy i včetně finančního úřadu. Toliko jen s některým neplněním zákonem stanovených povinností zákon spojuje negativní následek, jímž může být i rozhodnutí soudu o zrušení obchodní společnosti s likvidací. Důvodem pro zrušení obchodní korporace tedy není samo o sobě, že obchodní korporace fakticky nevykonává činnost předmětu podnikání nebo předmětu činnosti, tj. nemá vůli ji vykonávat a je pouze v tzv. „klidovém“ stavu, přičemž je zároveň objektivně schopna ji vykonávat. Z faktického nevykonávání činnosti předmětu podnikání nebo předmětu činnosti obchodní společností ještě automaticky neplyne objektivní neschopnost ji vykonávat.

11. Odvolací soud z výše vyložených důvodů napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.