o zrušení obchodní společnosti s likvidací a jmenování likvidátora, o odvolání účastníka 2) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 2019, č. j. 38 Cm 191/2018 - 8

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl o zrušení obchodní společnosti [Anonymizováno]., … (výrok I.), nařídil její likvidaci (výrok II.), likvidátorem společnosti jmenoval [tituly před jménem] [Anonymizováno], ... (výrok III.) a uložil společnost poplatkovou povinnost ve výši 2 000 Kč (výrok IV.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.(výrok V.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že společnost do dne rozhodnutí soudu nepodala návrh na zápis změn týkající se naložení s uvolněným obchodním podílem a zápis v obchodním rejstříku tak odporuje donucujícím ustanovení zákona. Ač byla společnost řádně vyzvána, tento závadný stav i přes výzvu soudu neodstranila a návrh na zápis změn do obchodního rejstříku nepodala. Soud proto společnost zrušil a nařídil její likvidaci. O jmenování likvidátora rozhodl podle § 191 odst. 1 a odst. 4 o. z., neboť jednatel společnosti [Anonymizováno] nereaguje na výzvy soudu, nelze tedy očekávat, že by likvidace společnosti byla ze strany jednatele společnosti řádně a včas provedena.

2. Proti usnesení soudu prvního stupně do výroku III. podal účastník 2/ (coby odvoláním napadeným výrokem III. usnesení jmenovaný likvidátor) včasné odvolání. V odvolání vznesl tyto stěžejní odvolací námitky:

1) Své jmenování považuje za nehospodárné a zatěžující, neboť vzdálenost ze svého sídla v Olomouci do sídla likvidované společnosti činí 400 km. Připustil, že má jako insolvenční správce provozovnu v [adresa], což je však bez významu, když tato slouží pro účely insolvenčního řízení a není - li zde přezkumné jednání, zajišťují zde činnost zaměstnanci odvolatele, kteří již tak jsou dostatečně vytíženi.

2) Po odvolateli nelze výkon funkce likvidátora (který takto autoritativně má suplovat statutární orgán evidentně nefunkční společnosti, se vší osobní odpovědností statutárního orgánu, včetně zřejmě i povinnosti uhradit zálohu na případné insolvenční řízení), spravedlivě požadovat, když se jedná o odpovědnost zcela odlišnou od odpovědnosti insolvenčního správce. Statutární orgán nezřídka na nefunkčnosti společnosti nese svůj větší či menší díl odpovědnosti a navíc má veškeré informace, k nimž se jiná osoba jako likvidátor pravděpodobně ani nedostane.

3) Nesouhlasí s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 7 Cmo 366/2011, v němž se uvádí, že zatímco člena statutárního orgánu lze jmenovat „i bez jeho souhlasu, jinak řečeno i proti vůli“, v případě likvidátorů jmenovaných ze seznamu insolvenčních správců uvádí, že „jejich souhlas byl dán již tím, že se nechali zcela dobrovolně na vlastní žádost zapsat do seznamu insolvenčních správců.“

3. Navrhl, aby Vrchní soud v Praze vydal následující rozhodnutí: “I. Usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 38 Cm 191/2018 – 8, ze dne 27.8.2019, se ve výroku III. zrušuje. II. Odvolateli se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč.“

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Dle ustanovení § 191 odst. 4 o. z., nelze-li likvidátora jmenovat ani podle odstavce 3, jmenuje ho soud z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců.

6. Z ust. § 189 odst. 1 ve spojení s ust. § 191 odst. 1, 3 a 4 o. z., vyplývá, že při zrušení právnické osoby rozhodnutím soudu jí soud jmenuje i likvidátora. Likvidátorem má být primárně jmenována osoba navržená navrhovatelem (bylo-li řízení zahájeno na návrh), je-li způsobilá být členem statutárního orgánu předmětné právnické osoby a nebrání-li tomu jiné okolnosti (např. kolize zájmů likvidátora a společnosti). V případě společnosti s ručením omezeným to znamená, že navržený likvidátor musí být plně způsobilý k právnímu jednání ve smyslu § 152 odst. 2 o. z., a dále musí splňovat podmínky výkonu funkce uvedené v ust. § 46 odst. 1 z. o. k. (členem orgánu obchodní korporace nemůže být také ten, kdo není bezúhonný ve smyslu zákona o živnostenském podnikání, a ani ten, u koho nastala skutečnost, která je překážkou provozování živnosti). Teprve v případě, že návrh na jmenování konkrétní osoby likvidátorem podán nebyl či návrhu nelze vyhovět, může soud likvidátorem jmenovat i bez jeho souhlasu člena statutárního orgánu. Nelze-li likvidátorem jmenovat ani člena statutárního orgánu, jmenuje ho soud z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců. Platí, že do seznamu insolvenčních správců se zapisují jen osoby splňující zákonné podmínky pro výkon tohoto postavení a které se svým zápisem výslovně souhlasí. Tedy souhlasí s tím, že budou vykonávat postavení resp. funkci insolvenčního správce.

7. V ust. § 191 odst. 4 o. z., zákonodárce poměrně imperativně stanoví, že soud jmenuje likvidátora z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců, přičemž explicitně neurčuje jako podmínku, jejich jmenování jejich souhlas. Tento závěr lze učinit na základě teleologického výkladu předmětného ustanovení. Účelem § 191 odst. 4 o. z. je, aby pro případ, že tu není žádných jiných vhodných osob splňujících kritéria pro výkon funkce likvidátora, mohl soud jmenovat likvidátora ze seznamu insolvenčních správců (coby osob odborně způsobilých), aniž by musel být dán jejich souhlas. Tím má být zajištěn účel likvidace, protože bez osoby likvidátora nelze likvidaci vůbec provést. Opačný výklad předmětného ustanovení, to znamená připuštění závislosti jmenování likvidátora ze seznamu insolvenčních správců na existenci jejich souhlasu, by v důsledku znamenal (odmítal – li by jej bezdůvodně udělit), že by soud nemohl naplnit předmětné zákonné ustanovení § 191 o. z., jehož výsledkem má být jmenování likvidátora, aby mohla být vůbec realizována likvidace. Ke stejnému závěru lze dospět i na základě logického výkladu – argumentu ad absurdum – kdyby totiž všechny osoby zapsané v seznamu insolvenčních správců, jež by soud hodlal jmenovat likvidátorem, odmítaly souhlas bezdůvodně udělit, mělo by to za následek faktickou nemožnost jmenovat likvidátora, a tím pádem i provést likvidaci. Odvolací soud tedy uzavírá, že souhlas osoby zapsané v seznamu insolvenčních správců se jmenováním své osoby do funkce likvidátora právnické osoby rozhodnutím soudu zákon nevyžaduje. Jmenuje – li soud osobu zapsanou v seznamu insolvenčních správců likvidátorem dle § 191 odst. 4 o. z., vznikne jí povinnost strpět takové jmenování likvidátorem, pročež nemůže takové jmenování odmítnout (s výhradou – viz níže).

8. Podání návrhu na vydání povolení vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 4 zák. č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, s úmyslem získat povolení vykonávat činnost insolvenčního správce, je volním (a svobodným) rozhodnutím každého jednotlivce, jenž si musí být dobře vědom i toho, resp. musí počítat s tím, že osoba zapsaná v seznamu insolvenčních správců může být nejen ustanovena insolvenčním správcem v konkrétním insolvenčním řízení, ale může být též jmenována soudem do funkce likvidátora podle cit. ust. § 191 odst. 4 o. z. Nejedná se proto o „nucenou práci“. Ostatně i Ústavní soud se již k problematice tzv. „nucené práce“ likvidátorů (myšleno likvidátorů jmenovaných soudem ze seznamu insolvenčních správců - poznámka odvolacího soudu) vyjádřil v rámci svého rozhodování o odměně likvidátora, kdy výslovně v usnesení ze dne 26. března 2019, sp. zn. I. ÚS 256/19 uvedl, že „Již v minulosti Ústavní soud konstatoval, že … záruka čl. 28 Listiny na činnost likvidátora nedopadá; takové právo má tedy pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Nejde ani o nucené práce, protože likvidátor svou činnost vykonává v rámci svobodně zvoleného povolání, za které mu náleží odměna i náhrada hotových výdajů, v tomto případě hrazená státem (usnesení sp. zn. II. ÚS 226/05 ze dne 25. 11. 2006 a sp. zn. III. ÚS 966/12 ze dne 31. 5. 2012).“ Pro úplnost (a srovnání) odvolací soud ještě poukazuje na právní úpravu ustanovení fyzické osoby insolvenčním správcem dle § 22 odst. 1 ins. zák., dle něhož osoba zapsaná do seznamu insolvenčních správců může své ustanovení insolvenčním správcem odmítnout, jen má-li pro to důležité důvody.

9. Na druhou stranu povinnost osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců strpět své jmenování likvidátorem dle § 191 odst. 4 o. z., není bezvýjimečná, neboť zároveň platí, že soud likvidátorem takovou osobu nejmenuje, jsou – li tu důvody, pro něž je po ní nelze spravedlivě požadovat, aby byl jmenován. Jinak řečeno existuje - li tu na straně insolvenčního správce, jehož soud hodlá jmenovat likvidátorem dle § 191 odst. 4 o. z., důležitý důvod, pro který by nebylo spravedlivé po něm požadovat, aby vykonával funkci likvidátora, nejsou splněny zákonné podmínky pro jeho jmenování. Za takový důvod sám o sobě však nelze pokládat pouhou skutečnost, že likvidátor vybraný ze seznamu insolvenčních správců se svým jmenováním do funkce nesouhlasí.

10. Důležitým důvodem, pro který by nebylo spravedlivé insolvenčním správci požadovat, aby vykonával funkci likvidátora, však není ani namítaná nehospodárnost, spočívající v tom, že likvidátor má sídlo jako insolvenční správce v [Anonymizováno] a sídlo likvidované společnosti se nachází v [adresa]. Z výpisu ze seznamu insolvenčních správců vyplývá, že odvolatel coby insolvenční správce má zřízenu provozovnu v [adresa] (což ostatně i sám potvrzuje). V [adresa] má sídlo i předmětná zrušená společnost, jež má být likvidována. Podle § 410 odst. 2 ins. zák. má insolvenční správce povinnost osobního jednání s dlužníkem (v rámci oddlužení – poznámka odvolacího soudu), čímž končí přezkumné jednání. Minimálně v těchto případech tedy musí odvolatel coby insolvenční správce stejně navštívit svoji provozovnu v [adresa] ke splnění této zákonné povinnosti, což ostatně i sám připustil ve svém odvolání, případně jiné místo v oblasti působnosti Krajského soudu v [Anonymizováno] (v níž má tuto provozovnu) za účelem osobního jednání s dlužníkem. Likvidátor tak bude mít nepochybně příležitost navštívit sídlo likvidované společnosti, bude – li to nezbytně nutné k řádnému plnění svých povinností, aniž by však musel speciálně jezdit ze svého sídla nacházejícího se v [Anonymizováno] do sídla likvidované společnosti do [adresa] a zpět jen kvůli záležitostem týkajícím se likvidované společnosti. Nutno však zdůraznit, že v současné době lze většinu zákonných povinností likvidátora (komunikace s úřady, bankami, příslušnými registry apod.) realizovat korespondenčním způsobem - především elektronicky, což je nakonec i případ podání samotného návrhu na výmaz společnosti z obchodního rejstříku likvidátorem, a to lze učinit odkudkoliv (tedy i z [Anonymizováno]). Není tudíž nezbytně nutné, aby likvidátor vykonával potřebná právní jednání a úkony ze sídla likvidované společnosti (bylo – li by to vůbec v daném případě neaktivní společnosti možné) či ze své provozovny v [adresa], a proto musel mít z tohoto důvodu své sídlo v blízkosti sídla likvidované společnosti či alespoň v relativně blízké vzdálenosti od sídla této společnosti. Dlužno dodat, že jiná situace by byla, kdyby odvolatel coby insolvenční správce neměl vůbec provozovnu v [adresa]. Je třeba zdůraznit, že převaha korespondenční elektronické komunikace se uplatní především u neaktivních právnických osob, jež jsou zcela nemajetné, nemají žádné zaměstnance a nevykonávají žádnou činnost, což se promítá i do jejich většinou nefunkčního (a nekomunikujícího) statutárního orgánu a nefungujícího sídla společnosti. Právě takovým společnostem je soudem za účelem reálného dosažení účelu likvidace (§ 187 odst. 1 o. z.) ustanovován likvidátor ze seznamu insolvenčních správců. To je konečně i případ předmětné společnosti, což uvedl i sám odvolatel.

11. K námitkám odvolatele coby soudem „autoritativně“ jmenovaného likvidátora, jenž má „suplovat statutární orgán evidenčně nefunkční společnosti“, avšak „se vší odpovědností statutárního orgánu“, přičemž „statutární orgán nese nezřídka na nefunkčnosti společnosti větší či menší díl“ odvolací soud uvádí následující. Ze strany odvolatele jde o polemiku se zákonnou úpravou, jež je však pro soud právně závazná a určující, nikoliv o soudem prvního stupně nesprávně aplikované zákonné ustanovení. Je třeba zdůraznit, že dle současně právní úpravy je jmenování likvidátora ze seznamu insolvenčních správců tím posledním možným řešením z okruhu osob, z nichž lze jmenovat likvidátora právnické osobě. Jinak řečeno likvidátora lze jmenovat ze seznamu insolvenčních správců až teprve tehdy, není – li tu žádných jiných vhodných osob splňujících kritéria pro výkon funkce likvidátora a zajištění řádného průběhu likvidace. Dále pak odvolací soud uvádí, že likvidátorovi, jenž byl soudem jmenován ze seznamu insolvenčních správců, za výkon funkce likvidátora náleží odměna i náhrada hotových výdajů. Postavení insolvenčního správce přitom vykonává na základě své svobodné vůle, přičemž právě s tímto postavením je spjata možnost, že jej soud jmenuje likvidátorem.

12. Odvolací soud neshledal odvolatelem uvedené odvolací důvody relevantními, žádný další relevantní důvod, pro který po odvolateli nelze spravedlivě požadovat výkon funkce likvidátora, např. zdravotní důvody znemožňující mu řádný výkon funkce likvidátora, ani netvrdil, tím spíše nedokládal. Soud prvního stupně tedy při jmenování likvidátora postupoval v souladu se zákonem.

13. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud odvoláním napadený výrok III. usnesení soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Odvolací soud byl povinen rozhodnout též o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (§ 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 23 z. ř. s.) tak, jak uvedeno ve výroku, neboť řízení o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora lze zahájit i bez návrhu, což se stalo v posuzovaném případě a odvolací soud neshledal žádné okolnosti případu, které by odůvodňovaly jejich přiznání některému z jeho účastníků. Požadavek odvolatele na vrácení zaplaceného soudního poplatku za odvolání nemá žádnou oporu v zákoně.