o určení vlastnictví k obchodnímu podílu ve společnosti Movi CZ, s.r.o., k odvolání žalobce a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2019 č. j. 79 Cm 59/2009-215,

1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. dubna 2019 č. j. 79 Cm 59/2009-215 rozhodl takto: „Určuje se, že vlastníkem obchodního podílu ve společnosti [Anonymizováno] se sídlem [adresa], IČO [IČO], zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 100775 je [Jméno navrhovatele A], r. č. [RČ], bytem [adresa], s výší obchodního podílu 99 %.“ (výrok I.), „Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.“ (výrok II.) a dále, že „O odměně opatrovníka bude rozhodnuto v samostatném usnesení.“ (výrok III.). V odůvodnění soud prvního stupně stručně reprodukoval dosavadní průběh řízení, a to následovně: „Navrhovatelé se domáhali určení, že jsou vlastníky obchodních podílu ve společnosti [právnická osoba]. (účastníce 2/, dále také jen „[Anonymizováno]“). Dovozují, že smlouva o převodu obchodního podílu ve výši 99 % v této společnosti uzavřená dne 15. 2. 2006 mezi navrhovatelem a/ co by převodcem a účastnicí 1/ společnosti [právnická osoba]. co by nabyvatelem, je absolutně neplatná a že na základě rozhodnutí valné hromady společnosti [právnická osoba]. ze dne 29. 1. 2007 osvědčeného notářským zápisem [Anonymizováno], [Anonymizováno] a následně uzavřených smluv, se stali společníky ve společnosti [právnická osoba]., a tedy vlastníky obchodních podílů v této společnosti, a to navrhovatel a/ ve výši 89 %, navrhovatelka b/ ve výši 5 % a navrhovatel c/ také ve výši 5 %. Navrhovatelé tvrdí, že navrhovatel a/ uzavřel se společností [právnická osoba]. (vlastněnou [Anonymizováno] prostřednictvím společnosti [Anonymizováno]) dne 15. 2. 2006 smlouvu o převodu obchodního podílu, dle níž se zavázal převést na účastnici 1/ obchodní podíl ve velikosti 99 % ve společnosti [právnická osoba]. za částku 4 000 000 Kč. Cena následně byla změněna dodatkem č. 1 ze dne 15. 2. 2006 s tím, že se účastnice 1/zavázala zaplatit navrhovateli a/ částku 20 000 000 Kč ve lhůtě 3 dnů od účinnosti této smlouvy. Projev vůle [Anonymizováno] při jednání se společností [právnická osoba]. nespočíval v úmyslu prodat obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba]. a získat za něj kupní cenu, jakožto nebylo v úmyslu [Anonymizováno] získat do vlastnictví [právnická osoba] obchodní podíl a zaplatit za něj kupní cenu. Proto je smlouva o převodu obchodního podílu ve společnosti [právnická osoba]. ze dne 15. 2. 2006 absolutně neplatnou. Navrhovatel v průběhu řízení několikrát změnil petit návrhu, naposledy do podoby uvedené ve výroku I. rozhodnutí. Účastnice 1/ navrhla zamítnutí návrhu. Uvádí, že tvrzení o neplatnosti smlouvy je zcela účelové, protože: a) převod obchodního podílu byl řádně schválen valnou hromadou, b) smlouva byla uzavřena písemně a obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti, jakož i úředně ověřené podpisy, c) [Jméno navrhovatele A] potvrdil dne 15. 2. 2006 uhrazení kupní ceny, d) smlouvu sám [Jméno navrhovatele A] předložil spolu s návrhem na zápis změn obchodnímu rejstříku a nikdy jím nebyl zpochybňován. Zdůrazňuje, že [Anonymizováno] nebyl statutárním orgánem, a proto nelze jeho prohlášení o zajišťovací konstrukci vzít za relevantní. Poukazuje na spornou věrohodnost [Anonymizováno], který byl pravomocně odsouzen za hospodářskou trestnou činnost na dobu 3 let a 3 měsíců (byl ve výkonu trestu 1 rok). Má zato, že smlouva byla uzavřena určitě a vážně, o čemž svědčí následná jednání [Anonymizováno], tj. soulad ceny se skutečnou cenou dodatky ke smlouvě, potvrzení úhrady ceny, zápis změn do obchodního rejstříku, výzva k zaplacení kupní ceny, odstoupení od smlouvy. Navrhovatel a/ se snaží dodatečně zpochybnit jím uzavřenou smlouvu, pravděpodobně pro její nevýhodnost.“ Dále soud prvního stupně soud poukázal na to, že jmenoval účastnici 2) - vzhledem k jejímu absentujícímu statutárnímu orgánu, opatrovníka advokáta.

2. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Navrhovatel a/ [Jméno navrhovatele A] získal obchodní podíl v [právnická osoba] ve výši 99 % od společnosti [Anonymizováno]. Následně se [Jméno navrhovatele A] dohodl s jediným společníkem [právnická osoba] ([Anonymizováno], předsedou představenstva [Anonymizováno], jednajícím za společnost [Anonymizováno] na základě plné moci od jednatele [Anonymizováno]) v důsledku finančních operací na uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu, jež měla být zajišťovacím instrumentem za údajnou půjčku ve výši 4 000 000 Kč. Mělo dojít ke zpětnému převodu po vrácení této částky. Společnost [právnická osoba] se základním kapitálem 200 000 Kč tedy uzavřela dne 15. 2. 2006 smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti [právnická osoba] za částku 4 000 000 Kč. Kupní cena za obchodní podíl byla měněna dodatky (dodatkem č. 1 zvýšena na částku 20 000 000 Kč a následně dodatkem č. 2 ze dne 16. 2. 2016 zpětně snížena na 4 000 000 Kč). Následně účastník a/ podal dne 2. 5. 2006 návrh na zápis změn do obchodního rejstříku, na jehož základě byl vymazán společník [Jméno navrhovatele A] a zapsána byla společnost [právnická osoba] Rovněž [Jméno navrhovatele A] vyzval společnost [právnická osoba] k zaplacení kupní ceny 20 000 000 Kč a taktéž odstoupil od smlouvy, a to dne 4. 9. 2006 a též dne 15. 6. 2007. Odstoupení od smlouvy datované dnem 15. 6. 2007 bylo ověřeno notářským zápisem [Anonymizováno], [Anonymizováno], kdy notář osvědčil, že do příslušných obálek bylo vloženo odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 15. 2. 2006 a tyto byly zaslány jak jednatelce [Anonymizováno], tak [právnická osoba] a též doručeny dne 18. 6. 2007.

3. Soud prvního stupně v rámci svého odůvodnění uvedl, že po právní stránce věc posoudil následovně. S odkazem na ust. § 3028 odst. 1 o.z. aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - ust. § 115 a§ 266 obch.zák., a dále ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a to ustanovení §§ 35, 37 odst. 1, 41a odst.2 obč.zák. a občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013. Dále soud prvního stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, a to konkrétně na jeho usnesení sp.zn. 23 Cdo 4384/2014, 23 Cdo 37/2010 a 27 Cdo 4808/2017. Napadená smlouva o převodu obchodního ze dne 15. 2. 2006 splňovala všechny zákonem předepsané náležitosti. Převod obchodního podílu byl schválen valnou hromadou, podpisy na smlouvě byly úředně ověřeny, bylo deklarováno přistoupení ke společenské smlouvě, smlouva byla doručena společnosti. Ohledně ceny za převod dospěl soud k závěru vyplynuvšího z provedeného dokazování, že společnost [právnická osoba] neměla vyjma základního kapitálu 200 000 Kč na zaplacení podílu (byla založena jen za účelem této transakce). Soud nehodnotil předchozí obchod ohledně nabytí a zaplacení ceny za převod obchodního podílu [Anonymizováno] ve společnosti [právnická osoba], když nebylo originálními listinami (či jiným způsobem) prokázáno postoupení pohledávky a započtení ceny. Z výslechu obou „hlavních aktérů“ této obchodní operace, tj. [Anonymizováno] a [Anonymizováno], nabyl soud přesvědčení, že touto akcí narovnávali či zakrývali jiné skutečnosti, ať již půjčky, směnky či jiné úkony. Oba svorně prohlásili, že smlouva měla být pouze „šuplíková“ a neměla být nikdy vložena do obchodního rejstříku, ani z ní nemělo být plněno. Dále soud vysvětlil, proč má [Anonymizováno] za „hlavního aktéra“ namísto jednatele společnosti [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Jak [Anonymizováno], tak [Anonymizováno] ve svých svědeckých výpovědích uvedli, že společnost [právnická osoba] byla založena pro tuto transakci. Jediným společníkem byla společnost [Anonymizováno] (nyní [právnická osoba].), IČO [IČO]. Jediným akcionářem (a zároveň předsedou představenstva) této společnosti byl v rozhodné době [Anonymizováno], jak vyplývá se zápisu v obchodním rejstříku. V obchodním světě je obvyklé, že statutární orgán společnosti jedná na základě pokynů majoritního společníka (resp. valné hromady). Tak to bylo i v tomto případě. [Anonymizováno] jednal na základě pokynů pana [Anonymizováno] a pan [Anonymizováno] měl i od pana [Anonymizováno] plnou moc k jednání. Na tom se ve svých svědeckých výpovědích oba nepřímo shodli. Soud veden závěry Nejvyššího soudu vyhodnotil výpovědi účastníka [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] tak, že se jednalo o simulovaný právní úkon a vůlí stran nebylo uzavřít smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti [právnická osoba], ale jiný (pravděpodobně zajišťovací) úkon. Z tohoto důvodu shledal smlouvu o převodu obchodního podílu uzavřenou dne 15. 2. 2006 mezi panem [Anonymizováno] na straně jedné jako převodcem a [právnická osoba] jednající [Anonymizováno] na straně druhé jako nabyvatelem absolutně neplatnou. Proto rozhodl, jak ve výroku I. uvedeno. Nadto ještě dodal, že i kdyby se nejednalo o simulovaný právní úkon, bylo od smlouvy platně odstoupeno (jak bylo shodně rozhodnuto v podobné věci /převod obchodního podílu v [právnická osoba] se stejnými účastníky/ rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 68 Cm 138/2007-232 ze dne 21. 11. 2011 potvrzeném rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 65/2012-274 ze dne 10. 12. 2013). Navrhovatel byl oprávněn od smlouvy odstoupit dle § 345 a násl. obch. zák. pro nezaplacení ceny za převod obchodního podílu, když nebylo prokázáno, že cena byla započtena či jiným způsobem uhrazena a z účetní závěrky vyplývá, že by společnost [právnická osoba] vůbec měla na zaplacení ceny za převod 4 000 000 Kč. Odstoupení od smlouvy považoval soud za doručené dne 18. 6. 2007 (jak vyplývá z podepsaných doručenek paní [Anonymizováno] a panem [Anonymizováno]).

4. Proti usnesení soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu podal účastník 1) v zákonné lhůtě odvolání s tím, že závěr soudu prvního stupně o smlouvě o převodu obchodního podílu v účastníkovi 2 ze dne 15. 2. 2006 /dále jen „smlouva“/ z navrhovatele a) na účastníka 1) jako simulovaném právním úkonu nemá oporu v provedeném dokazování, když soud prvního stupně zejména zcela odhlédl od toho, že samotný navrhovatel a) opakovaně podle této smlouvy jednal, když mj. tuto smlouvu sám předložil k zapsání do obchodního rejstříku, sám údajně opakovaně vyzýval účastníka 1) k zaplacení ceny za převod podílu a pro její tvrzené nezaplacení od smlouvy údajně sám opakovaně odstupoval. Odůvodnění napadeného usnesení je v tomto ohledu navíc i vnitřně rozporné, když soud prvního stupně na jedné straně dochází na základě provedeného dokazování k závěru, že samotný navrhovatel a) smlouvu předložil k zapsání do obchodního rejstříku, vyzýval k plnění podle ní a odstupoval od ní pro její tvrzené nesplnění (body 14., 15. a 16. napadeného usnesení), a na druhé straně dochází k závěru, že tentýž navrhovatel a) měl smlouvu považovat za pouze „šuplíkovou“, která neměla být nikdy vložena do obchodního rejstříku a ani z ní nemělo být plněno (bod 31. napadeného usnesení). Je přitom zjevné, že tyto závěry nemohou vedle sebe logicky obstát. Soud prvního stupně dospěl in eventum k závěru, že od smlouvy bylo odstoupeno dne 18. 6. 2007 (bod 41. napadeného usnesení), aniž by se přitom vypořádal s tím, že samotní navrhovatelé v celém průběhu řízení tvrdili a prokazovali doručení odstoupení již dne 5. 9. 2006 a znovu dne 28. 1. 2007. Nevypořádal se ani s otázkou naplnění zákonných předpokladů pro odstoupení od smlouvy, počínaje prodlením se splněním povinnosti uhradit cenu za převod obchodního podílu (jejíž uhrazení přitom navrhovatel a) písemně potvrdil, což bylo v řízení prokázáno). Navrhl změnit odvoláním napadené usnesení ve výroku I. tak, že se návrh zamítá a přiznal účastníkovi 1) nárok na náhradu nákladů řízení, ev. napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. V doplnění odvolání odvolatel více rozvíjel svoji předchozí odvolací argumentaci a namítl, že soud interpretuje výpovědi zejména navrhovatele a) [Anonymizováno] a svědka [Anonymizováno] tak, že neodpovídají tomu, co ve skutečnosti vypověděli, zejména závěr, že „Oba svorně prohlásili, že smlouva měla být pouze „šuplíková“ a neměla být nikdy vložena do obchodního rejstříku, ani z ní nemělo být plněno.“ a dále zdůraznil, že pro posouzení smlouvy je relevantní toliko vůle jejich účastníků s tím, že svědecká výpověď [Anonymizováno] tvrzení navrhovatele a) nijak nepotvrzuje a nepotvrzuje ani povědomí svědka [Anonymizováno] a jakékoliv zajišťovací či jiné specifické povaze smlouvy. Soud odkazuje prostřednictvím citované judikatury na „následné jednání účastníků po podpisu smlouvy“, ale dle odvolatele právě následná jednání jsou v naprostém rozporu s tvrzeními navrhovatele a), na nichž založil soud své rozhodnutí, považující smlouvu za „šuplíkovou“. Samotný navrhovatel a) [Jméno navrhovatele A] písemně s úředně ověřeným podpisem po uzavření smlouvy potvrdil po uzavření smlouvy dne 15. 2. 2006 uhrazení ceny, dále tento podepsal návrh na zápis změn (převodu dle smlouvy) do obchodního rejstříku. A byl to sám navrhovatel a), který tvrdí, že účastníka 1) opakovaně vyzýval k uhrazení sjednané ceny za převod obchodního podílu dle smlouvy a z důvodu jejího neuhrazení opakovaně odstupoval. Dle odvolatele se snaží navrhovatel a) pouze dodatečně zpochybnit jím uzavřenou smlouvu, kterou sám považoval za řádně uzavřenou a adekvátně tomu po jejím uzavření opakovaně jednal. Dle odvolatele se nepodařilo prokázat, že vůlí obou účastníků smlouvy bylo uzavření smlouvy s odlišným obsahem od toho, který byl předložen rejstříkovému soudu. Soud ani nedospěl ani k jasnému závěru o tom, smlouva jakého obsahu tedy měla být dle skutečné vůle stran uzavřena a nemohl se tak zabývat (a ani nezabýval) platností takové údajně disimulované smlouvy. Dále odvolatel zdůraznil, že soud vůbec nepřihlédl k druhé větě ust. § 41a odst. 2 obč.zák. s tím, že z výpovědi svědka [Anonymizováno] jako tehdejšího jediného jednatele účastníka 1) je zřejmé, že on si žádného údajného zastření vědom nebyl a jednal zcela v dobré víře, že uzavírá smlouvu, která má prostě vést k převodu předmětného obchodního podílu z navrhovatele a) na účastníka 1). Tudíž neplatnost dle § 41a odst. 2 obč.zák. nelze vůči účastníkovi 1) namítat. Ohledně zániku smlouvy odstoupením brojil proti tomu, že ohledně této otázky se nevedla již další dokazování a byla soudem deklarována jako irelevantní. Dokazování tak k této otázce byla zcela nedostatečná a při hodnocení úhrady ceny dle smlouvy soud relevantně nezohlednil písemné prohlášení navrhovatele a) ze dne 15. 2. 2006 o uhrazení ceny. Dále namítl nevypořádání se se zákonem předpokládanou podmínkou pro odstoupení od smlouvy v podobě dodatečně přiměřené lhůty k plnění, tedy kterou z navrhovatelem a) tvrzených výzev považoval za řádně učiněnou a zejména pak řádně doručenou účastníkovi 1) (když doručení těchto výzev účastníkovi 1) nebylo dle účastníka 1) prokázáno, resp. bylo údajně přebírající osobou popřeno). Dále namítl, že v případě prvního odstoupení absentuje úřední ověření podpisu odstupujícího, resp. takové ověření na něj bylo doplněno až dodatečně po jeho tvrzeném doručení. Namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí k otázce tvrzeného zániku smlouvy odstoupením, když není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení značného množství důkazů. Dále se zabýval otázkou doručování tvrzených výzev, resp. odstoupení, kdy nebyl účastníkem 1) navržené důkazy provedeny (údajní svědci tvrzených osobních doručení /[Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno]/ se k soudu z různých důvodů nedostavili).

6. K odvolání se vyjádřil též navrhovatel a), který se ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně a navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

8. Podle čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jímž byl s účinností od 1. 1. 2014 novelizován občanský soudní řád, se pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. S ohledem na ustanovení § 775 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích, odvolací soud posuzoval danou věc podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a to ve znění rozhodném v době, kdy došlo k zásadním právním jednáním resp. právním úkonům, o něž navrhovatelé opírají svůj nárok - neplatnost smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 15. 2. 2006 a valná hromada společnosti konaná dne 29. 1. 2007.

9. Podle § 80 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění „žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí vůbec, a to ani jedinou větou, nezabýval otázkou zcela primární pro určovací žaloby - návrh na určení, a to, zda je dán naléhavý právní zájem navrhovatelů na určení vlastnictví předmětného obchodního podílu a potažmo pak, zda navrhovatelům v dané věci svědčí aktivní věcná legitimace. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002 sp.zn. 21 Cdo 679/2001, publikovaného v časopise Soudní judikatura pod číslem 77/2002: „Ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je třeba rozlišovat mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a věcnou legitimací k takovému určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká“. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp.zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016: „V rozhodovací praxi dovolacího soudu je jednotně judikováno, že určovací žaloba podle § 80 (dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1332/2002). Panuje také shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.“

10. V daném případě jsou navrhovateli [Jméno navrhovatele A], nar. [Anonymizováno], jakož i [Anonymizováno] nar. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] nar. [Anonymizováno]. Přitom však dle návrhu na zahájení řízení má být určeno „jen“, že vlastníkem obchodního podílu ve výši 99% v předmětné společnosti [právnická osoba]. je [Jméno navrhovatele A] nar. [Datum narození navrhovatele A]. Soud prvního stupně návrhu vyhověl, když uzavřel, že smlouva o převodu obchodního podílu ze dne 15. 2. 2006 mezi [Anonymizováno] coby převodcem a společností [právnická osoba] jednající [Anonymizováno] byla simulovaným právním úkonem, když vůlí smluvních stran nebyla uzavřít tuto smlouvy o převodu obchodního podílu (pravděpodobně šlo o zajišťovací převod). Nijak se však nezabýval naléhavým právním zájmem [Anonymizováno] na určení, že je společníkem společnosti [právnická osoba] s obchodním podílem 99%, především se pak též nezabýval naléhavým právním zájmem na takovém určení navrhovatelů [Jméno navrhovatele B] a [Anonymizováno]. Tím pádem pak ani nehodnotil míru aktivní věcné legitimace navrhovatelů na podání předmětného návrhu na zahájení řízení. Bez tohoto hodnocení a bez těchto závěrů je však rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť nejenom, že je primární povinností soudu hodnotit právě existence aktivní věcné legitimace na straně navrhovatelů, leč jde též o primárně skutkovou otázku, k níž se vztahuje dokazování soudu. Soud prvního stupně se touto otázkou nezabýval ani coby otázkou skutkovou, ani coby otázkou právní. Z jeho rozhodnutí tak není zřejmé, z jakých důkazů vyplývá existence aktivní věcné legitimace navrhovatelů na podaném návrhu. Neučinil pak ani o závěr o tom, proč je u všech navrhovatelů tato legitimace dána resp. proč je dána též i navrhovatelů b) a c).

11. Aniž by se odvolací soud více zabýval, vzhledem k výše uvedenému, otázkami vztahujícími se k samotnému „nároku“ navrhovatelů resp. jimi požadovanému určení vlastnictví obchodního podílu, je nutné v zájmu dalšího efektivního průběhu řízení upozornit na správnost většiny odvolacích námitek odvolatele. Je vskutku bez logiky, aby se osoba převodce předmětného obchodního podílu /navrhovatel a)/, u nějž soud prvního stupně dovodil, že uzavíral předmětnou smlouvu tzv. „do šuplíku“, tedy coby fingovaný právní úkon, domáhal zápisu „výsledku“ této smlouvy, tedy zápisu jejích právních následků do obchodního rejstříku coby veřejného rejstříku. Tento logický rozpor odůvodnění usnesení soudu prvního stupně vskutku obsahuje. Zcela nepřijatelný je též závěr soudu prvního stupně o tom, že protože v naprosto jiném řízení týkajícím se naprosto jiné obchodní společnosti bylo týmiž účastníky od jiné smlouvy o převodu obchodního podílu platně odstoupeno, bylo tak platně učiněno též ohledně předmětné společnosti [právnická osoba]. Odstoupení od smlouvy nelze jako takové samozřejmě a priori vyloučit, nicméně by k němu musely být provedeny všechny relevantní důkazy, ty správně vyhodnoceny, učiněny odpovídající skutkové a následně právní závěry. To se ovšem dosud nestalo.

12. Odvolací soud ze všech výše uvedených důvodů napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.