o určení vlastnictví k obchodním podílům, k odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2019, č. j. 79 Cm 119/2018-29

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl následovně: „Řízení se zastavuje dle ustanovení §96 odst. 2 o.s.ř. pro zpětvzetí žaloby (bez odůvodnění).“ ( výrok I.), „Žalobci se dle § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, po právní moci tohoto usnesení vrací poměrná část zaplaceného soudního poplatku 1 000 Kč, a to prostřednictvím účtárny Městského soudu v Praze.“ (výrok II.), „Žalobce je povinen zaplatit žalovaným dle § 146 odst. 2 věta prvá zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, 18 730,80 Kč [odměna advokáta dle vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměňování advokátů § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s § 12 odst. 4, tj. 2 x (3 x /3 100 Kč — 20 %/) za úkony: převzetí (1/2 úkonu, shodně do 79 Cm 118/2016), vyjádření k žalobě (1/2 úkonu shodně do 79 Cm 118/2016), účast na jednání dne 14. 3. 2019 (1 úkon), paušální náhrada hotových výdajů 3 x 300 Kč, DPH 3 250,80 Kč)], k rukám jejich advokáta [Jméno advokáta B], a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 149 odst. 1 o. s. ř., § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř.) (výrok III.), „Jednání nařízené na den 8. srpna 2019 v 10:00 hod. se pro zastavení řízení zrušuje.“ (výrok IV.).

2. Proti usnesení soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. V odvolání namítl, že navrhovatel považuje výrok III. usnesení za zmatečný, neboť o zastavení řízení 79 Cm 119/2018 bylo rozhodnuto výlučně za účasti účastníka [Jméno žalované A]., kdy z výroku III. není zřejmé komu je náhrada nákladů přiznávána. Dle odvolatele zastoupení účastníka [Jméno žalované A]. advokátem [Jméno advokáta B] nikdy platně nevzniklo, a to zejména pro rozpor zájmů společnosti [Jméno žalované A]. a panem [Anonymizováno] a paní [Jméno žalované C] jako účastníky „řízení 79 Cm 118/2016 vedeného u Městského soudu v Praze“. Téhož názoru byl i soud prvního stupně, když jmenoval opatrovníka účastníkovi - společnosti [Jméno žalované A]. a přizval jej najednání ve věci 79 Cm 119/2018. Dle odvolatele ve věci mělo být v souladu s ustanovením §146 odst. 1) písm. b) o. s. ř. rozhodnuto, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce není stranou, které způsobila svévolně zastavení řízení, v tomto směru absentuje v usnesení jakékoli odůvodnění. Navrhl, aby byl výrok III. odvoláním napadeného usnesení změněn tak, že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

3. K návrhu se též vyjádřili jedním podáním všichni žalovaní prostřednictvím svého společného zástupce. Mají za to, že soud první stupně v zásadě rozhodl správně v tom smyslu, že přiznal žalovaným vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení v situaci, kdy současně rozhodl o zastavení řízení ve věci samé z toho důvodu, že žalobce vzal svou žalobu v celém rozsahu zpět (a to nikoli pro chování žalovaných). Současně však mají shodně se žalobcem za to, že napadené rozhodnutí je bohužel zmatečné a obsahuje zjevné nesprávnosti. Rovněž přiznaná výše náhrady nákladů řízení není správná, což dále rozváděli. Navrhli zrušit odvoláním napadené usnesení a vrácení věci k novému rozhodnutí.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, rozhodnutí je nepřezkoumatelné.

5. Dle obsahu spisu se [Jméno žalobce] označený jako „navrhovatel“ svým návrhem ze dne 28. 10. 2016 se vůči společnost [Jméno žalované A]., jíž označil jako účastníka řízení 1/ vůči [Anonymizováno], jehož označil jako účastníka řízení 2/ a vůči [Jméno žalované C], jíž označil jako účastníka řízení 3/ v petitu svého návrhu pod body I. – III. domáhá vyslovení neplatnosti tam uvedených usnesení valné hromady účastníka 1/ konané dne 27. 9. 2016, pod bodem IV. se domáhá určení, že navrhovatel je společníkem účastníka 1/ s vkladem 140 000 Kč splaceným ze 100% o podílu na základním kapitálu společnosti odpovídajícím 70% celku. Určení, že účastník 2/ je společníkem účastníka 1/ s vkladem 60 000 Kč splaceným ze 100% o podílu na základním kapitálu společnosti odpovídajícím 30% celku. A určení, že účastník 3/ není společníkem účastníka 1/. Dne 13. července 2017 vydal soud prvního stupně usnesení č. j. 79Cm 118/2016-41, kterým návrh na určení tak, jak se navrhovatel domáhá v bodu IV. petitu svého návrhu, vyloučil k samostatnému řízení (nyní vedeným soudem prvního stupně pod sp. zn. 79 Cm 119/2016). Řízení o vyslovení neplatnosti předmětného usnesení valné hromady společnosti je vedeno Městským soudem v Praze pod původní sp. zn. 79Cm 118/2016, (jež je řízením nesporným, které upravuje z. ř. s. (§2 odst. 2 písm. e/), a to řízením ve statusové věci společnosti dle § 85 písm. a) z. ř. s.), jehož účastníky jsou navrhovatel a dále jen samotná obchodní společnost, jejíž usnesení je napadeno. Naproti tomu účastníky řízení o určení společníků společnosti (jež je řízením sporným dle ust. § 9 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) a jež je vedeno Městským soudem v Praze pod sp. zn. 79Cm 119/2018, jsou účastníky žalobce a ti, jež sám žalobce vymezil tím, že je uvedl jako účastníky řízení, jež se v daném druhu řízení mají správně označovat jako žalovaní.

6. V záhlaví odvoláním napadeného usnesení soud prvního stupně uvedl jako účastníky řízení navrhovatele [Jméno žalobce] a účastníka – společnost [Jméno žalované A]. Dle označení účastníků řízení soudem v záhlaví usnesení by se mělo jednat o účastníky nesporného řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady účastníka – společnosti, nikoliv o účastníky sporného řízení o určení společníků společnosti, v němž jsou účastníky dle vymezení žalobcem 3 subjekty (tj. žalovaní). Označil – li soud prvního stupně ve sporném řízení o určení společníků společnosti nesprávně [Jméno žalobce] jako navrhovatele namísto správného označení žalobce a společnosti jako účastníka namísto správného označení žalovaný 1), nejednalo by se o závažné pochybení s dalšími dopady na správnost rozhodnutí. Soud prvního stupně však v záhlaví usnesení vůbec neuvedl zbývající 2 účastníky sporného řízení o určení společníků společnosti, jež mají být označeni správně jako žalovaní. Za této situace, kdy soud prvního stupně v odvoláním napadeném výroku III. uvedl, že „Žalobce je povinen zaplatit žalovaným…“, není z rozhodnutí (jež neobsahuje ani odůvodnění), vůbec zřejmé, zda si soud ujasnil, v rámci kterého řízení, a jemu odpovídajícímu okruhu účastníků, vlastně rozhodoval. Není tak zřejmé, komu soud vlastně náhradu nákladů řízení přiznal, když v záhlaví rozhodnutí žádné žalované neuvedl. A kromě toho není ani zřejmé, jakým způsobem má být ve výroku uvedená částka žalobcem žalovaným zaplacena, jestli každému zvlášť či všem žalovaným dohromady apod. Již tato skutečnost sama o sobě zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Nadto při uvádění úkonů právní služby měl soud prvního stupně z hlediska nároků na přezkoumatelnost rozhodnutí uvést nejen to, o jaký konkrétní úkon právní služby se jednalo, ale též i datum, kdy byl tento úkon učiněn. To je rozhodné nejen pro nezaměnitelnou identifikaci příslušných úkonů právní služby, ale i pro posouzení, zda byl aplikován příslušný předpis ve znění, jež na věc dopadá.

7. Dalším jeho neméně závažným pochybením bylo, že neodůvodnil náhradově nákladový výrok III. Podle § 146 odst. odst. 2 o. s. ř. „Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).“ Dle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. „Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.“

8. Z citovaného ustanovení vyplývá, že není - li dán důvod k postupu podle § 146 odst. 2 o. s. ř. (jeho první či druhé věty), pak platí, že nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení, jež bylo zastaveno (§ 146 odst. 1 písm. b/), což požaduje odvolatel.

9. Dle § 169 odst. 2 o. s. ř. „Vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.“

10. Z vnitřní systematiky § 169 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že usnesení, jež nemusí být soudem odůvodněna dle věty druhé § 169 odst. 2 o. s. ř., mohou být pouze jiná procesní usnesení, než na která pamatuje předchozí věta. Judikatura Ústavního soudu však zdůrazňuje, že absence řádného odůvodnění rozhodnutí zakládá jeho nepřezkoumatelnost a zpravidla i protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování. Co do rozsahu odůvodnění přitom postačí uvedení základních důvodů, které soud vedly k přijetí rozhodnutí a které jsou způsobilé jeho výrok srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. srpna 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14).

11. V daném případě se však nejednalo ani o vypočtená usnesení podle věty první ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř., ale ani usnesení předvídaná ve druhé větě tohoto ustanovení. Ustanovení, které aplikoval soud prvního stupně bylo možné aplikovat až poté, jestliže není dán, důvod k postupu podle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Soud prvního stupně byl proto povinen řádně odůvodnit své rozhodnutí a tedy se vypořádat s tím, proč dospěl k závěru, že není dán, důvod pro postup dle druhé věty ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tedy musí být řádně odůvodněno (srov. k tomu i nález Ústavního soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01, který dospěl ke stejnému závěru). Neodůvodnil–li soud prvního stupně náhradově nákladový výrok v tomto směru, pak je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů („není co přezkoumávat“), což brání odvolacímu soudu přezkoumat správnost odvoláním napadeného výroku rozhodnutí.

12. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. b) zrušil usnesení soudu prvního stupně v rozsahu odvoláním napadeného výroku III. podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. V něm se mimo jiné vypořádá i se skutečnostmi namítanými žalovanými v jejich vyjádření.