o zaplacení částky 1 000 000 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2019, č. j. 56Cm 150/2018-551

1. Krajský soud v Praze rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že žaloba, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 1 000 000 Kč, se zamítá (výrok I.), a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 76 230 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a to České republice na účet Krajského soudu v Praze (výrok II.).

2. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 8. 12. 2011 domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč z titulu smluvní pokuty. Tvrdil, že dne 22. 1. 2009 uzavřeli účastníci řízení, paní [Anonymizováno], společnost [Anonymizováno] a společnost [Anonymizováno] dohodu o narovnání (dále i jen „Dohoda o narovnání“). Dohodu o narovnání žalobce uzavřel jen proto, aby se vyhnul soudním sporům a dalšímu dohadování se žalovaným. Proto Dohoda o narovnání obsahuje čl. IV a zejména čl. IX, který je ujednáním o smluvní pokutě, se kterým žalovaný, stejně jako s ostatními ustanoveními souhlasil. Žalobce proto požaduje zaplacení smluvní pokuty 1 000 000 Kč, vyplývající z porušení závazku žalobce, vyplývajícího z čl. IX Dohody o narovnání, k tomu došlo jeho podáním žaloby na zaplacení částky 15 000 000 Kč, označené jako žaloba o vypořádání mezi společníky společnosti [právnická osoba]., kdy řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 45/2011. Dále dle žalobce žalovaný čl. IX Dohody o narovnání porušil tím, že podal trestní oznámení na žalobce, jeho syna a zaměstnance. Žalobce také připomenul, že sám beze zbytku splnil své povinnosti z dohody o narovnání ze dne 22. 1. 2009.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, uvedl, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro neurčitost, když neobsahuje pregnantní specifikaci povinností, jichž se má navrhovatel zdržet, dále také neobsahuje časové omezení převzaté povinnosti navrhovatele zdržet se jednání, což zakládá zásadní nerovnováhu smluvních stran. Dále namítnul, že ujednáním o smluvní pokutě, pokud by bylo soudem shledáno jako platné, navrhovatel zcizil své základní lidské právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod neboť došlo k nedovolenému omezení základního práva navrhovatele, které je nezadatelné a nezcizitelné a žalobce s ním podobně jako s ostatními základními právy není oprávněn disponovat.

4. Soud prvního stupně v souladu s přechodným ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 věc po právní stránce posoudil dle dosavadních předpisů, neboť předmětná dohoda o narovnání byla uzavřena před 1. 1. 2014. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Účastníci uzavřeli platnou Dohodu o narovnání, jejíž součástí bylo i ujednání o smluvní pokutě, které obsahuje náležitosti vyžadované § 544 a následujícími zák. č. zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále i jen „obč. zák.“), avšak povinnost, která je takto zajištěna je v rozporu se zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (odst. 13 napadeného rozsudku). A to proto, že účastníci Dohody o narovnání se v jejím čl. IX předem vzdávají možnosti domáhat se ochrany svých práv u soudu, čímž je zasaženo do jejich, ústavním pořádkem a mezinárodní smlouvou zaručených práv, konkrétně do práva dle citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy. Skutečnost, že se tak děje se souhlasem účastníků není právně významná, neboť základních práv se nelze účinně vzdát, když ta jsou nezcizitelná (srov. čl. 1 Listiny). Ujednání o smluvní pokutě je proto podle § 39 obč. zák. od absolutně neplatné, přičemž čl. IX lze hodnotit nezávisle na ostatním obsahu, když jej lze od ostatního obsahu dohody oddělit. Důvod neplatnosti se tudíž ve smyslu ust. § 41 obč. zák. vztahuje pouze na toto ujednání. K takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti, nad to žalovaný tuto neplatnost v řízení namítnul. Za uvedených okolností není na místě jakkoli posuzovat jednání žalovaného spočívající v podání žalob či trestních oznámení.

5. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že plně úspěšnému žalovanému přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Jelikož byl žalovanému zástupce ustanoven soudem, podle ust. § 149 odst. 2 o. s. ř. bylo žalobci uloženo, aby náhradu nákladů řízení zaplatil České Republice na účet Krajského soudu v Praze. Náhrada nákladů řízení činí celkem 76 230 Kč a je představována odměnou zástupce žalovaného za 5 úkonů právní služby po 12 300 Kč (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast u jednání dne 14. 3. 2016, 4. 4. 2016 a 19. 11. 2019), náhradou hotových výdajů za uvedených 5 úkonů právní služby po 300 Kč a náhradou za DPH v sazbě 21% z odměny a náhrad zástupce žalovaného ve výši 13 230 Kč.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně se včas odvolal žalobce, který namítal, že se závěry soudu prvního stupně ohledně neplatnosti ujednání účastníků o smluvní pokutě, které přijal přesto, že dle něj obsahuje veškeré náležitosti vyžadované § 544 obč. zák., nesouhlasí Ujednáním o smluvní pokutě v daném případě zcela jednoznačně nešlo (a nelze tak ani brát) o vzdání se možnosti domáhat se svých práv u soudu, když tato již neexistovala a neexistují. Řádným zaplacením v dohodě o narovnání sjednané částky žalobcem žalovanému, totiž žádný další nárok žalovaného vůči žalobci v souvislosti s ukončením jeho účasti ve společnosti [právnická osoba]. již neexistoval a ani s ohledem na princip a smysl dohody o narovnání existovat nemůže, a nebylo proto ani možné se již neexistujícího nároku předem vzdát. Žalovaný však v rozporu s dohodou o narovnání opakovaně požadoval vůči žalobci plnění ze stejného právního důvodu (viz dále uvedená žalovaným podaná žaloba o zaplacení částky 15 000 000 Kč vedená u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45Cm 45/2011), které však již neexistuje a ani s ohledem na princip a smysl dohody o narovnání ani existovat nemůže, a právě toto jeho jednání má být účastníky dohodnutou smluvní pokutou sankcionováno a z tohoto důvodu žalobce úhradu smluvní pokuty po žalovaném v souladu s jejich ujednáním v dohodě o narovnání požaduje. Naopak tím, že soud prvního stupně připustil, že každý účastník dohody o narovnání ji může kdykoliv porušit a dle své libosti druhou smluvní stranu kdykoliv žalovat na úhradu závazku, který byl dohodou o narovnání zrušen, je zcela jednoznačně porušen jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu, kterým je právní jistota, k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu IV. ÚS 13/2000. Soud prvního stupně se také nedostatečně vypořádal s žalobcovými argumenty v tom směru, že v daném případě při posouzení předmětné smluvní pokuty a její výše je třeba přihlédnout i k tomu, za jakých okolností byla mezi účastníky sjednána, a co jejímu sjednání předcházelo, a jaké povinnosti měla zajistit, což dále rekapituloval. V tomto směru provedl soud prvního stupně nedostatečné dokazování, neboť k tomu neprovedl důkaz všemi žalobcem předloženými listinami. Odvolatel pro jistotu napadá i určení výše náhrady nákladů řízení soudem prvního stupně, kterou mu uložil zaplatit žalovanému, a to České republice na účet Krajského soudu v Praze. Žalovanému byl právní zástupce ustanoven soudem, a proto je třeba při výpočtu nákladů řízení ve prospěch strany žalované uplatnit ustanovení § 12a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „AT“), podle něhož sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ustanoveného zástupce v občanském soudním řízení snížená podle odstavce 1 činí nejvýše 5 000 Kč. Při jednání odvolacího soudu odvolatel navrhl, aby odvolací soud, napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a uloží žalovanému povinnost nahradit žalobci k rukám jeho právní zástupkyně náklady řízení před soudy obou stupňů. Náklady řízení žalobce spočívají v nákladech vzniklým právním zastoupením za 10 úkonů právní služby poskytnutých advokátkou, tedy odměně, paušální náhradě, 2 x zaplaceném soudním poplatku za podanou žalobu a odvolání, a dále náhradě za ztrátu času a to za 16 půlhodin – 3 x jednání u Krajského soudu v Praze a 1 x jednání u odvolacího soudu (cesta [adresa] a zpět). Zástupkyně žalobce není plátkyní DPH.

7. K odvolání se vyjádřil žalovaný tak, že žalobce v odvolání nepřináší žádné skutečnosti, argumenty nebo právní konstrukce, s nimiž by se soud prvního stupně již nevyrovnal v rámci napadeného rozsudku a předcházejícího řízení. Soud prvního stupně se v první řadě naprosto správně zabýval právními otázkami sporu a shledaje, že nárok žalobce uplatněný žalobou je zásahem do nezcizitelnosti a nezadatelnosti základního práva žalovaného na soudní ochranu s následkem absolutní neplatnosti předmětné části Dohody o narovnání, se již správně nezabýval dalšími skutečnostmi a důkazy navrženými žalobcem. Námitka, že zamítnutím rozsudku byla narušena právní jistota (žalobce), není důvodná. Při střetu principu právní jistoty a práva na soudní ochranu musí být především šetřena nezcizitelnost a nezadatelnost základního práva žalovaného, které má mnohonásobně vyšší význam a hodnotu než princip právní jistoty. Ani konkrétní okolnosti uzavření předmětné dohody o narovnání, jak je namítá žalobce, nemohou být proto právně významné. Smyslem Dohody o narovnání je vyjasnění si sporných práv mezi smluvními stranami, nikoli soukromoprávní zákaz domáhat se svého práva stanoveným postupem u soudu. Co se týče „kompenzační“ námitky žalobce, tedy že sjednána smluvní pokuta má představovat jakousi paušální náhradu nákladů případného soudního sporu, tato argumentace rovněž nemůže ze shora uvedených důvodů obstát. Žalovaný se ztotožňuje se závěrem soudu, že důsledkem uzavření dohody o narovnání má být specifický výsledek případného nechtěného soudního sporu, nikoli zákaz jeho vedení. Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 13/2000, na který odkazuje žalobce, meritorně vůbec nevystihuje podstatu sporu v této věci. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že zástupce žalovanému v odvolacím řízení poskytl 3 úkony právní služby s tím, že tato náhrada má být přiznána státu. Zástupce je plátcem DPH.

8. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně dle ust. § 211 a násl. o. s. ř. i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 a 5, § 205 odst. 2 o. s. ř.), a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

9. S ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, odvolací soud stejně jako soud prvního stupně posuzoval danou věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, neboť dohoda o narovnání byla uzavřena před 1. 1. 2014.

10. Podle ust. § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

11. Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

12. Podle ustanovení 544 obč. zák. (1) Sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. (2) Lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

13. Odvolací soud konstatuje, že ust. § 544 odst. 1 obč. zák. je ustanovením kogentní povahy, které umožňuje sjednání smluvní pokuty jen pro případ porušení smluvní povinnosti.

14. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěními soudu prvního stupně, a poté, co zopakoval dokazování, zjistil z Dohody o narovnání ze dne 22. 1. 2009, že jí uzavřeli žalobce, žalovaný, [Anonymizováno] a [právnická osoba]. na straně jedné a společnost [právnická osoba], a že v jejím čl. IX se účastníci dohody zavázali neuplatňovat vůči účastníkům této dohody další nároky a nevyvolávat proti účastníkům či jejím zaměstnancům žádná řízení. Při porušení tohoto závazku se účastníci zavazují zaplatit účastníkům, proti nimž nebo jejich zaměstnancům řízení vedou a vyvolají, na požádání smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč.

15. Odvolací soud tak má za prokázané, že účastníci Dohody o narovnání, si v jejím čl. IX nesjednali smluvní pokutu pro případ porušení jejich smluvní povinnosti z ní plynoucí, ale sjednali si ji pro případy výkonu jejich práva, a to mimo jiné i výkonu jejich práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací soud proto na rozdíl do soudu prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že ujednání o smluvní pokutě neobsahuje žádnou smluvní povinnost, která by jí měla být zajištěna.

16. Odvolací soud tak neshledal námitky odvolatele důvodnými, neboť právo účastníků domáhat stanoveným postupem svého práva u soudu nebo u jiného orgánu, bez ohledu na to zda skutečně existuje či neexistuje, není porušením jejich závazků Dohodou o narovnání založených. Lze tak přisvědčit žalovanému, že rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2020 IV. ÚS 13/2000 na tento případ nedopadá. Odvolací soud proto neprovedl dle ust. § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř. důkazy označené odvolatelem v řízení před soudem prvního stupně k prokázání jeho tvrzení za jakých okolností byla Dohoda o narovnání uzavřena, a co bylo jejím smyslem, a to z důvodu hospodárnosti řízení, neboť jím k tomu tvrzené skutečnosti již nejsou pro věc rozhodné.

17. Vzhledem ke všemu uvedenému odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavírá, že ujednání o smluvní pokutě v čl. IX Dohody o narovnání je v rozporu s účelem smluvní pokuty dle ust. § 544 odst. 1 o. z., a proto je pro rozpor se zákonem absolutně neplatné dle ust. § 39 obč. zák., k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že čl. IX Dohody o narovnání lze od jejího ostatního obsahu oddělit, pročež se důvod neplatnosti vztahuje pouze na toto její ujednání dle ust. § 41 obč. zák.

18. Pokud jde o výrok II. napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení, ten je dle odvolacího soudu předčasný, neboť soud prvního stupně dosud nerozhodl, jaká částka ustanovenému zástupci žalovaného má být státem, potažmo soudem, který jej ustanovil, zaplacena (§ 140 odst. 2 o. s. ř.). Nutno dodat, že ve výroku II. nebylo soudem prvního stupně ani odpovídajícím způsobem vysloveno rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v této věci, a to ani dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný byl sice ve věci úspěšný, ale žádné náklady řízení mu nevznikly, a ani dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř., když stát potažmo soud je v něm de facto uveden pouze jako platební místo pro zaplacení náhrady nákladů řízení vzniklých účastníkovi.

19. Odvolací soud na okraj, k námitce odvolatele k určení výše náhrady nákladů řízení soudem prvního stupně, uvádí z konstantní judikatury Ústavního soudu: „Je-li advokát v občanském soudním řízení ustanoven zástupcem účastníka řízení, vzniká mu legitimní očekávání, že jeho odměna za poskytnutí právních služeb bude posléze v souladu se zákonem vypočtena na základě ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně; jiný postup zásadně nelze připustit.“ (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1534/10 a sp. zn. III. ÚS 2801/11).

20. Odvolací soud ze shora popsaných důvodů napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný, ale z jiných důvodů; ve výroku II. jej dle ust. § 219 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně dle ust. § 151 odst. 1 o. s. ř.