o určení vlastnictví akcií a o jejich vydání, o odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2023, č. j. 79 Cm 17/2014-380,

1. Žalobou podanou k soudu prvního stupně dne 27. 1. 2014 navrhli žalobci ve znění pozdějších úprav, aby soud určil, že 1) vlastníkem 6 060 ks akcií žalované 2) o jmenovité hodnotě 10 000 Kč je žalobce a). Dále navrhli, aby soud určil, že 2) vlastnicí 6 060 ks akcií žalované 2) o jmenovité hodnotě 10 000 Kč je žalobkyně b), 3) spoluvlastníky 1 771 ks akcií žalované 2) o jmenovité hodnotě 10 000 Kč jsou žalobce a) a [Anonymizováno], narozená [Anonymizováno], bytem [adresa], [adresa], 4) navrhli, aby soud uložil žalovanému 1) povinnost vydat žalobci a) do držby 7 831 ks akcií na majitele společnosti [Anonymizováno], IČO [IČO] o jmenovité hodnotě 10 000 Kč, eventuálně, pokud tyto cenné papíry byly zničeny, cenné papíry, které je nahradily.

2. Žalobce a) v odůvodnění žaloby uvedl, že podstatou jeho nároku je odcizení 7 831 akcií společnosti žalované 2) žalovaným 1), který se zmocnil předmětných akcií zneužitím jejich úschovy, odcizil je a následně změnil stanovy společnosti a nechal se nelegálně zapsat jako jediný akcionář a předseda představenstva žalované 2). Mezi žalobcem a) a žalovaným 1) byla uzavřena dne 28. 4. 2004 smlouva o úplatném převodu cenných papírů, dle které měl žalovaný 1) zaplatit za převod předmětných akcií kupní cenu 78 310 000 Kč do 31. 1. 2012. Kupní cena nebyla zaplacena a žalobce a) od smlouvy platně odstoupil. Ohledně identických cenných papírů byla dále sepsána smlouva o úschově dne 24. 12. 2004 a na základě této smlouvy žalovaný 1) zasílal žalobci a) až do 12. 1. 2011 potvrzení o úschově, na základě, kterého prováděl žalobce a) rozhodnutí jediného akcionáře v působnosti valné hromady. Žalovaný 1) však úschovy zneužil a uschované akcie zcizil. Poté žalovaný 1) jako jediný akcionář rozhodl o změně formy akcií na akcie na jméno a dále rozhodl o přijetí nových stanov. Žalovaný 1) se však nikdy nestal akcionářem žalované 2) a jeho rozhodnutí v působnosti valné hromady nemají žádné právní účinky.

3. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že vlastníkem 6 060 ks akcií společnosti [Anonymizováno], IČO [IČO] o jmenovité hodnotě 10 000 Kč je žalobce a) (výrok I.) a na určení, že vlastníkem těchto akcií je žalobkyně b) (výrok II.), zamítl žalobu na určení, že spoluvlastníky 1 771 ks akcií společnosti [Anonymizováno], IČO [IČO] o jmenovité hodnotě 10 000 Kč jsou žalobce a) a [Anonymizováno], narozená [Anonymizováno], bytem [adresa], [adresa] (výrok III.), dále zamítl žalobu, aby soud uložil žalovanému 1) povinnost vydat žalobci a) do držby 7 831 ks akcií na majitele společnosti [Anonymizováno], IČO [IČO] o jmenovité hodnotě 10 000 Kč, eventuálně, pokud tyto cenné papíry byly zničeny, cenné papíry, které je nahradily (výrok IV.), žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 465 284 Kč (výrok V.), jakož i povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Praze náhradu nákladů řízení 4 400 Kč (výrok VI.).

4. Soud prvního stupně svůj rozsudek odůvodnil tak, že žalobci nedoplnili svá tvrzení ohledně naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť by takové rozhodnutí nebylo zárukou odvrácení budoucích sporů. Nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, pročež nemá již významu se zabývat žalobci tvrzenými skutečnostmi ve věci samé. Pro úplnost soud prvního stupně uvedl, že výše uvedené dopadá i na prokázání aktivní věcné legitimace žalobců. Soud prvního stupně nařídil ve věci jednání na den 17. 7. 2023. Následně byl od žalobce a) doručen soudu následující e-mail: „Žádám o odložení termínu jednani dne 17. 7. 2023 vzhledem ke zhoršení. mého zdravíotniho stavu který způsobil nezakonny rozsudek soudu ve věci 79 Cm 17/2014.. pokud mi nevyhovite Tak Vám doplnim zitra i trestni oznameni na zločince Samozřejmě v cele jejicich ochránců. Více nemohu jelikož se mi zvýšili krevní tlak.“ Soud prvního stupně považoval takovou omluvu za nedostatečnou, věc projednal a rozhodl bez účasti žalobní strany podle § 101 odst. 3 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1962/2003). Vzhledem k tomu, že se žalobci na jednání nedostavili, nemohl jim tak soud prvního stupně za účelem případného doplnění tvrzení a zejména důkazních návrhů poskytnout dobrodiní poučení podle § 118a o. s. ř, případně § 119a o. s. ř., neboť poučovací povinnost soudu směřuje toliko vůči účastníkům, kteří jsou u jednání přítomni. Adresáty tohoto poučení tedy nejsou ti účastníci, kteří se jednání nezúčastnili, a to bez ohledu na to, z jakého důvodu. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen jim sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání. Žalobci v řízení nesplnili svou povinnost tvrzení a důkazní (§ 79 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.) a musí za to nést procesní odpovědnost v podobě neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene.

5. Proti tomuto rozsudku podali oba žalobci včasné odvolání a navrhli, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc sám rozhodl. Odvolatelé namítli nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně, který nerespektoval pokyny odvolacího soudu, neprovedl v podstatě žádné navržené důkazy, nejednal nestranně a nutil žalobce a), aby lhal, že v roce 1999 daroval předmětné akcie žalovanému 1). Žalobci uvedli, že ve věci podali trestní oznámení, v němž podrobně vylíčili, jak se „vše stalo“. Žalobci požadují vrácení podniku žalované 2) včetně veškerého majetku (případně jeho hodnoty), který do základního kapitálu vložili a který byl rozprodán žalovaným 1) nezákonně, neboť tento se nikdy nestal jediným akcionářem žalované 2) z akcií emitovaných v první emisi z roku 1999. Odvolatelé podrobně popsali vznik a další existenci žalované 2) a zdůraznili, že bez utajeného konstitutivního zápisu do obchodního rejstříku ze dne 18. 4. 2011, který byl neplatný, by jediným akcionářem žalovaný 1) nikdy nebyl. Dále odvolatelé obsáhle a podrobně kritizují řízení vedené před soudem prvního stupně, kdy „paní soudkyně vymyslela permanentní bezesmluvní darování akcií od roku 1999 do roku 2005.“ A to i s odkazem na to, že stanovy žalované 2) připouštěly pouze písemnou smlouvu. Žalovaný 1) nebyl zapsán jako jediný akcionář z akcií první emise v roce 1999, naopak tyto akcie byly nezákonně zrušeny. Žalovaný 1) byl zapsán do obchodního rejstříku jako jediný akcionář z druhé emise v roce 2011, když uvedl ve stanovách, že za ně zaplatil osobním peněžitým vkladem 78 310 000 Kč, ale nezaplatil nic. Skutečnost spočívající v přepsání podniku žalované 2) měla vliv na právní a majetkové poměry akcionářů a akcionářům tak svědčí aktivní věcná legitimace v řízení i naléhavý právní zájem, což již bylo dávno prokázáno, když žalovanému 1) nesvědčí nic. Žalovaný 1) neprokázal zánik vlastnického práva předmětných akcií na majitele první emise z roku 1999 například i darováním žalovanému 1) do roku 2011. Soud prvního stupně vytěsnil požadavek odvolacího soudu o předložení písemných darovacích smluv na majitele emise první z roku 1999 se všemi náležitostmi. Přitom vydržení akcií žalovaným 1) nebylo možné až do roku 2005, neboť do té doby žalovaný 1) akcie nepoužíval a jeho korespondence s rodiči tomu neodpovídala, rovněž nepřistoupila žádná tehdy vyžadovaná součinnost notáře. Navíc tyto akcie 18. 4. 2011 zanikly, byly zrušeny. Zápis žalovaného 1) do obchodního rejstříku jako jediného akcionáře žalované 2) byl proveden dne 18. 4. 2011, ačkoli žalovaný 1) nebyl jediným akcionářem až do 26. 1. 2011. Přitom se jednalo o nové akcie, které podle nových stanov žalovaný 1) upsal a zaplatil za ně peněžitý vklad 78 310 000 Kč, tyto akcie nebyly darovány. Žalobci dále chaoticky a částečně nesrozumitelně kritizují rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že druhý rozsudek je „zmatený“ a nesrozumitelný, kdy soud prvního stupně usiloval o stejný výsledek řízení jako ve svém původním rozhodnutí a k odůvodnění použil tři letité smlouvy uzavřené v roce 2003 mezi žalobcem a) a žalovanou 2) o úplatné půjčce akcií, deklaratorní termínovanou smlouvu z roku 2004 o převodu akcií na doručitele první emise na žalovaného 1) a smlouvu z roku 2004, 2005 o úschově. Pokud jde o požadavek na předložení originálů, tak žalobce a) jimi vzhledem ke svému vyhození „na hodinu“ disponovat nemůže a jde o tendenční požadavek. Žalobci přitom popsanými smlouvami své vlastnictví neprokazovali, neboť akcie upsali 17. 7. 1999 a zaplatili za ně nepeněžitým vkladem. Smlouvy odkazované soudem prvního stupně zanikly již 18. 4. 2011 vymazáním první emise. Rozhodnutí žalovaného 1) jsou rozhodnutími ne jediného akcionáře a netýkají se žalované 2), když zápis žalovaného 1) jako jediného akcionáře byl proveden nezákonně na základě prohlášení, které však nenahrazuje právní titul nabytí všech akcií žalované 2). Žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3754/2016, dle něhož již v roce 2014 prokázali svou věcnou legitimaci a naléhavý právní zájem. Aktivní legitimaci žalobců navíc nebylo třeba prokazovat. O skutečnosti, že žalobci akcie vlastnili, není pochyb a smlouvy, které uvedl soud prvního stupně, jsou bezvýznamné. Zde došlo ke zpronevěře akcií, když žalovaný 1) v řízení nepředložil písemnou darovací smlouvu, kterou by nabyl vlastnictví předmětných akcií a vlastníky tak jsou první upisovatelé, a to manželé žalobce a) a [Anonymizováno]. Také připuštění účastenství žalované 2), které soud učinil v průběhu řízení, samo o sobě aktivní legitimaci a tím naléhavý právní zájem prokazuje. Žalovaný 1) prodal nemovité věci žalované 2) a vyplatil sobě cca 76 000 000 Kč. Pokud bylo v řízení odkazováno na výpověď [Anonymizováno], tak tato nebyla pravdivá a nelze z ní vycházet, naopak žalobci odkázali na výpověď žalobce a). Akcie byly žalovanými zrušeny a zničeny 18. 4. 2011 a tím zanikly, když až do tohoto dne nebyl zapsán žalovaný 1) jako akcionář a tím se nemohl stát posléze akcionářem z akcií na majitele.

6. Žalovaní ve svém vyjádření k odvolání žalobců uvedli, že žalobci se odvolávají na důkazy, které byly v průběhu řízení vyvráceny, prohlášeny za falsifikáty nebo nebyly vůbec žalobci předloženy, případně nebyly předloženy v originále. Žalovaní navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, aby jim byla také přiznána náhrada nákladů řízení.

7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně (§ 212 a násl. o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není důvodné.

8. Ve věci již rozhodoval odvolací soud svým usnesením ze dne 8. 11. 2021, č. j. 7 Cmo 79/2020-342, kterým zrušil první rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 79 Cm 17/2014-267, jímž byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí kromě jiného uvedl, že „Soud prvního stupně se však v tomto kontextu přezkoumatelným způsobem nezabýval, resp. takto nevyložil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zda a v jakém rozsahu žalobce a) nebo žalobkyně b) předmětné akcie vůbec nabyli do vlastnictví, popř. oprávněné držby (zda na základě smlouvy o půjčce cenných papírů ze dne 12. 1. 2003 dle § 16a odst. 1, § 2 odst. 1 z. c. p. nebo jiného právního důvodu), včetně toho, pokud akcie byly spoluvlastnictvím nebo předmětem společného jmění manželů žalobce a) a [Anonymizováno], zda byl oprávněn s nimi žalobce a) takto nakládat (§ 139, § 145 obč. zák.) . Má-li tedy obstát jeho závěr o nabytí předmětných akcií 1. žalovaným na základě darovací smlouvy, je předpokladem takovéhoto závěru uzavření této smlouvy osobou [žalobcem a)] či osobami [žalobcem a) a [Anonymizováno]], které současně byly oprávněny předmětné akcie dále převést. Soudní praxe je dále ustálena v posouzení, že podmínkou vyhovění žalobě na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není (výroky I., II. a III. předmětného rozsudku), je existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.), s tím, že jeho nedostatek je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Žalobce má naléhavý právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní poměr, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Podmínka naléhavého právního zájmu není splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním poměru. Vyhovění žalobě proto musí odstranit stav právní nejistoty žalobce, neboť určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný pod č. 11 v sešitu č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 ve svazku 3, ročník 1995 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Soud prvního stupně však tyto podmínky, a to ve vztahu ke každé z žalob uvedených ve výrocích I., II. a III. předmětného rozsudku samostatně, ve vztahu mezi každým z žalobců a každým z žalovaných samostatně, neposuzoval. V zájmu úplnosti lze dodat, pokud jde o žaloby, o nichž bylo rozhodnuto výroky I. a II. předmětného rozsudku, jež byly uplatněny formou eventuálního petitu, že tyto jsou projednatelné. Jejich vymezení respektuje požadavek, že o žalobu s eventuálním petitem jde tehdy, jestliže se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost nebo aby bylo vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro případ, že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 510/2014). Jestliže soudní praxe aprobovala přípustnost žaloby na určení, že rodiče žalobkyně byli vlastníky předmětného pozemku ke dni jejich smrti, eventuálně, že námitka vznesená v řízení o odstranění stavby je důvodná a vlastníkem tohoto pozemku je druhá žalovaná, eventuálně nahrazení projevu vůle druhé žalované ve formě souhlasu s uzavřením kupní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 842/2010, nebo rozsudek ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2550/2020), anebo žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že vydržela věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy, eventuálně zřízení takového věcného břemene ze strany soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004), pak je zřejmé, že je přípustná i tato žaloba. Podobně je projednatelná i žaloba, jež je předmětem výroku IV. předmětného rozsudku. Odvolací soud proto předmětný rozsudek podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. jako nepřezkoumatelný zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm se bude soud zabývat z hlediska výše vyložených závěru nejprve tím, zda je dán naléhavý právní zájem každého z žalobců ve vztahu ke každému z žalovaných na každém z požadovaných určení (v rámci žalob, jež jsou obsahem výroků I, II. a III. předmětného rozsudku) a v případě naplnění tohoto předpokladu dále přistoupí k posouzení, zda jsou žalobce a) nebo žalobkyně b) aktivně věcně legitimováni jako vlastníci předmětných akcií, do jejichž práva bylo 1. žalovaným neoprávněně zasaženo, a zda toto právo pozbyli na základě platného právního důvodu (darovací smlouvou, vydržením) ve prospěch 1. žalovaného. Ve stejném rozsahu posoudí i aktivní věcnou legitimaci, která může být založena i postavením oprávněného držitele, a pozbytí práva ve vztahu k žalobě, jež je předmětem výroku IV. předmětného rozsudku. Jelikož soud prvního stupně dosud neposkytl žádnému z účastníků poučení podle § 118a odst. 1 – 3 o. s. ř. o nutnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání (z hlediska toho, koho z účastníků tíží břemeno tvrzení a důkazní), nepřichází v úvahu závěr, že by některá z rozhodných skutečností, které je soud prvního stupně povinen objasnit, nebyla prokázána (neunesení důkazního břemene). Ze stejného důvodu nebrání udělení takovéhoto poučení účinky zákonné koncentrace. Při rozhodnutí o věci samé pak neopomene rozhodnout ani o nákladech dosavadního řízení, včetně řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Bude přitom mít na zřeteli, že předmětem řízení jsou celkem 2 žaloby na určení a jedna žaloba na plnění, vždy v poměru mezi každým z žalobců a každým z žalovaných. Své závěry soud prvního stupně přezkoumatelným způsobem odůvodní. Tímto právním názorem je soud prvního stupně vázán (§ 226 odst. 1 o. s. ř.).“

9. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

10. S ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, se na posuzovanou věc vztahuje právní úprava účinná do 31. 12. 2013, neboť právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/98, nebo ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005).

11. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobci bez řádné a včasné omluvy nezúčastnili jednání soudu dne 17. 7. 2023, když žalobci dodali soudu pouze omluvu v podobě e-mailu: „Žádám o odložení termínu jednani dne 17. 7. 2023 vzhledem ke zhoršení. mého zdravíotniho stavu který způsobil nezakonny rozsudek soudu ve věci 79 Cm 17/2014.. pokud mi nevyhovite Tak Vám doplnim zitra i trestni oznameni na zločince Samozřejmě v cele jejicich ochránců. Více nemohu jelikož se mi zvýšili krevní tlak.“ Tato omluva však není řádná, když nejsou popsány konkrétní zdravotní obtíže jako překážka účasti na jednání soudu a tyto také nejsou ničím doloženy. Pak soud prvního stupně jednal v nepřítomnosti žalobců dle § 101 odst. 3 o. s. ř. po právu.

12. Výroky I., II. a III., jsou návrhy na určení vlastníka akcií. Podle § 80 o. s. ř. je podmínkou pro takové rozhodnutí naléhavý právní zájem. Jak již konstatoval odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí podmínka naléhavého právního zájmu není splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním poměru. Vyhovění žalobě proto musí odstranit stav právní nejistoty žalobce, neboť určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný pod č. 11 v sešitu č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 ve svazku 3, ročník 1995 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).

13. Odvolací soud k tomu dále uvádí, s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, že „naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není.“

14. Žalobci se v řízení ohledně naléhavého právního zájmu omezili na tvrzení, že stav zápisu v obchodním rejstříku neodpovídá faktickému stavu vlastnictví akcií. Neuvedli však, proč by bez tohoto určení bylo ohroženo jejich právo nebo právní poměr, na němž jsou zúčastněni, nebo proč by se jejich právní postavení bez tohoto určení stalo nejistým, když se žalobou současně žalobce a) v části petitu ad 4) domáhá vydání předmětných akcií a zápisem jediného akcionáře do obchodního rejstříku se vlastnictví k akciím nenabývá, jedná se o zápis deklaratorní.

15. Odvolací soud uzavírá, že návrhy na určení dle bodů I., II. a III. přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně v tomto řízení byly žalobci doplněny o návrh pod bodem IV. na vydání akcií, k nimž má být dle předchozích bodů určeno vlastnické právo žalobců či dokonce [Anonymizováno] (která není účastnicí tohoto řízení), tedy v této věci je žalováno také na plnění. Žalobci v řízení konkrétní důvody tvrzeného naléhavého právního zájmu ve smyslu shora citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, neuvedli, když práva na poučení dle § 118a o. s. ř. se vzdali, jak je shora odůvodněno. Odvolací soud tak považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že na určení ve výrocích I., II. a III. přezkoumávaného rozsudku není dán naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř. a není tak splněna zákonná podmínka pro rozhodnutí o navrhovaných určení.

16. Žalobci namítaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016, byl vydán v jiné věci, a to provedení zápisu změn do obchodního rejstříku, tedy závazný závěr ohledně naléhavého právního zájmu na určení ve věci předmětné neobsahuje a ani odůvodnění tohoto rozhodnutí neobsahuje mimo zmíněné možnosti podat návrh v občanskoprávním řízení žádné závěry odpovídající tvrzení žalobců.

17. Ohledně výroku IV. přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí uložil soudu prvního stupně posoudit aktivní věcnou legitimaci žalobce a), která může být založena na postavení vlastníka či oprávněného držitele. Žalobce a) svou aktivní legitimaci v řízení nepopsal ani nedoložil. Zde se proto uplatní již shora konstatovaný závěr, že žalobci se bez řádné omluvy nedostavili k jednání soudu dne 17. 7. 2023, neboť omluva nebyla ani konkrétní a nebyla také ničím doložená. V souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008, je tak třeba na žalobce a) v řízení hledět jakoby se mu poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. plně dostalo. Žalobce a) pak pro svůj nárok na vydání předmětných akcií neunesl břemeno tvrzení ani důkazní ohledně své aktivní legitimace, tedy že mu náleží vlastnické právo či právo držby, jež by bylo důvodem pro rozhodnutí o jejich vydání, pokud by bylo současně prokázáno, že je drží žalovaný 1).

18. Odvolací soud proto potvrdil podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a IV. jako věcně správný.

19. Pokud jde o výrok V. odvolací soud změnil tento výrok dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když soud prvního stupně do výroku svého rozhodnutí neuvedl poměr, v němž mají žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaným (ač to avizoval v odůvodnění svého rozhodnutí). Přitom ohledně výše náhrady nebyly vzneseny odvolací námitky a ani odvolací soud neshledal pochybení ve výpočtu. Odvolací soud tak uložil žalobcům a), b) povinnost s ohledem na výši předmětu řízení vymezenému žalobcem a) a žalobkyní b) tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

20. Výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně byl správně odůvodněn ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř., když žalobci nebyli v řízení úspěšní. Soud prvního stupně však v odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl, že náklady státu vznikly k vyvrácení tvrzení žalobce a), tedy v části řízení vedeného ohledně části nároku žalobce a) vůči žalovaným. Odvolací soud tedy svým rozhodnutím ve výroku I. písm. c) pouze odstranil zřejmou nesprávnost výroku přezkoumávaného rozsudku, který svým zněním neodpovídal odůvodnění, a uložil náklady státu zaplatit neúspěšnému žalobci a).

21. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 a § 140 odst. 1 o. s. ř., když v řízení měli plný úspěch žalovaní. Právní zástupkyně žalovaných přitom v odvolacím řízení učinila úkony právní služby spočívající v účasti u jednání odvolacího soudu dne 23. 1. 2025 a vyjádření k podanému odvolání ze dne 8. 11. 2023 dle § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu. K odměně ve shora uvedené výši náleží dále paušální sazba hotových výdajů dle § 13 advokátního tarifu a DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Předmětem řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanými 1), 2) byl nárok na určení pod bodem I. a III. výroku a nárok na vydání akcií pod bodem IV. výroku. Tarifní hodnota činí dle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu pro úkony do 31. 12. 2024 částku 50 000 Kč za každý nárok, tedy tarifní hodnota je celkem ve výši 150 000 Kč s odkazem na § 13 odst. 3 advokátního tarifu a pro úkony učiněné po 1. 1. 2025 je ve výši 113 000 Kč za každý nárok, tedy celkem 339 000 Kč, a to s ohledem na účinnost vyhlášky č. 258/2024 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Pak činí odměna za úkon právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání 7 100 Kč a v účasti u jednání odvolacího soudu 9 660 Kč. Za zastoupení dvou žalovaných přitom náleží odměna dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu tak, že do 31. 12. 2024 náleží odměna snížená o 20 %, tedy za jeden úkon právní služby náleží 11 360 Kč a od 1. 1. 2025 náleží snížená o 20 % až odměna za druhou zastoupenou osobu, tedy za úkon právní služby náleží 17 388 Kč. K odměně dále náleží paušální sazba hotových nákladů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za úkon právní služby do 31. 12. 2024 a 450 Kč po 1. 1. 2025. Náhrada DPH v sazbě 21 % náleží dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 6 205,08 Kč, celkem tedy za odvolací řízení 35 753,08 Kč. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanými činí tarifní hodnota 50 000 Kč a odměna za úkon právní služby spočívající ve vyjádření k odvolání 3 100 Kč a úkon spočívající v účasti u jednání odvolacího soudu 5 620 Kč. Za zastoupení dvou žalovaných přitom náleží odměna dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu tak, že do 31. 12. 2024 náleží odměna snížená o 20 %, tedy za jeden úkon právní služby náleží 4 960 Kč a od 1. 1. 2025 náleží snížená o 20 % až odměna za druhou zastoupenou osobu, tedy za úkon právní služby náleží 10 116 Kč. K odměně dále náleží paušální sazba hotových nákladů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za úkon právní služby do 31. 12. 2024 a 450 Kč po 1. 1. 2025. Náhrada DPH v sazbě 21 % náleží dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 3 333,96 Kč, celkem tedy za odvolací řízení 19 209,96 Kč.

22. Pokud žalovaní nárokovali odměnu také za právní úkon spočívající v nahlížení do spisu dne 1. 10. 2024, pak tato nebyla přiznána, když nahlížení do spisu není úkonem právní služby dle § 11 odst. 1, 2 advokátního tarifu.

23. V části ohledně lhůty k plnění je rozhodnutí odůvodněno § 160 odst. 1 o. s. ř.